AS 2004, č. 6, s. 3 - 7, Milan Schejbal.
POPELKA RAKOVNÍK 2004: SPÍŠE CHUĎAS…
Platí i pro divadlo, o činoherním divadle pro děti ani nemluvě, že roky úrodné střídají roky chudší. Hned na počátku musím konstatovat, že letošní XXIII. Národní přehlídka amatérského činoherního divadla pro děti Popelka Rakovník 2004, jež proběhla ve dnech 10. – 14. listopadu 2005, patřila, bohužel, spíše k těm druhým. Samozřejmě, že ne absolutně a samozřejmě, že ne ve všech směrech, ale celkově prokazatelně pokulhávala za ročníkem minulým. Je pravda, že loňská Popelka patřila především díky svým špičkovým inscenacím k nejlepším v posledních letech, což se prokázalo i na letošním Jiráskově Hronově, kde nominovaní Mrkvajzníci souboru De Facto Mimo Jihlava sklidili uznání diváků i odborné veřejnosti. Skutečnost do té doby opravdu nevídaná! Z tohoto úhlu pohledu znamenala Popelka 2004 jisté vystřízlivění. Pro budoucnost je však důležité pokud možno pravdivě pojmenovat stav věcí současných, poučit se z nich, abychom se příště mohli opět těšit z let úrodných. Snad je dnes už všem, kteří to s divadlem pro děti myslí upřímně a vážně, jasné, že poklepávání po ramenou, argumenty typu „dětem se to líbilo“, a tím i falešný pocit sebeuspokojení, neřeší vůbec nic. Pokud bylo možné vloni konstatovat, že se zvedla kvalita jevištní realizace, tj. práce režijní, ale že teprve následující ročníky dokáží, jedná–li se o náhodu nebo o dlouhodobější trend, pak nezbývá, než s lítostí říci, že zatím bezpečně vítězí ona nahodilost. A to přesto, že nelze nezaznamenat zcela zásadní trend posledních několika ročníků Popelky – výrazné zkvalitnění práce dramaturgické.
Díky mnohaleté a systematické mravenčí práci všech zainteresovaných – v čele s odbornými pracovníky ARTAMA – se na vrcholné národní přehlídce takovéhoto typu již jen náhodou objeví inscenace na základě textové předlohy, která hraničí s diletantismem a nemá ani ty nejmenší parametry struktury dramatického textu. Přesvědčivým důkazem je bezpochyby i přehlídka letošní, kde takováto předloha, zaplaťbůh, absentovala zcela. Je více než potěšitelné, že než aby soubory volily jednodušší cestu, tj. vybraly si rádoby prověřený, leč problematický text, pouštějí se raději na daleko tenčí led vlastní autorské tvorby. Uvědomme si zdánlivě zanedbatelný fakt, leč ve výsledku fakt zcela zásadního charakteru, že totiž ve všech devíti případech stál na počátku výsledného tvaru podstatný autorský vklad samotných tvůrců soutěžních inscenací letošní rakovnické přehlídky. Ve třech případech šlo o radikální dramaturgickou úpravu hraničící s autorskými zásahy – mám na mysli obě adaptace prakticky třicet let staré předlohy Pavla Dostála a Richarda Pogody Princ a chuďas a Pohádky pro myšky Jakuba Zindulky. Ve dvou případech se tvůrci pustili do nejednoduché dramatizace – jednak v případě Tuláckých pohádek Pavla Šruta a jednak v případě chodských apokryfů a pohádek Zdeňka Šmída pod názvem Dudáci a vlčí hlavy aneb Něco o Chodech. V neposlední řadě dokonce, což vyžaduje zvláštní uznání, vznikly původní scénáře jako výchozí body budoucích inscenací. Jedná se o tituly Písničky z pošťákovy mošničky autorky Lenky Němečkové podle lidových autorů, dále Kouzelný štětec aneb Najdi dneska ženicha Bořivoje Švédy, O krásné Vasilise a třech kouzelnících Martina Dominika Polínka či Král k sežrání Štěpánka Jelínka. A právě na poli dramaturgie, léta letoucí achillovy paty amatérského činoherního divadla pro děti, je pokrok zcela prokazatelný a – zdá se – již nezvratný. Vítězství je to více než cenné.
U dramaturgie samozřejmě vše začíná, ale, bohužel, nekončí, jak dokázala i letošní Popelka. Že původní autorský text, byť nesoucí znaky originality, není sám o sobě zárukou kvalitního výsledku, bylo patrné již při prvním soutěžním představení souboru Netratrdlo Brno Písničky z pošťákovy mošničky. Autorka a zároveň režisérka Lenka Němečková se snažila o dramatizaci a jevištní rozehrání několika známých lidových písní. Inscenaci jistě nelze upřít chvályhodné pedagogické úsilí o šíření české písničky i snahu o živou komunikaci s dětským publikem. Výrazové prostředky, především herecké, trpěly však zbytečnou ilustrativností a obě herečky nahrazovaly neexistující či problematicky vystavěné situace pouhou vnější charakteristikou postav. Zůstalo tak pouze u několika momentů (např. samostatné hravé rozvíjení písně Měla babka čtyři jabka), které naznačily, kterak docílit potřebného jevištního napětí.
Snaha o skloubení postupů klasicky vystavěné divadelní hry přes dramatické situace a v nich jednajících postav a zároveň vytvoření situací, umožňujících naplnit spíše záměry dramaticko-výchovné, se ukázala osudným v úsilí o celistvý divadelní tvar DS Malá scéna ZUŠ Zlín v inscenaci O krásné Vasilise a třech kouzelnících. I režie (Martin Dominik Polínek) jako by chtěla vyhovět všem. Vedle místy až urputné snahy zapojit do inscenace dětský kolektiv (většinou však nepříliš invenčním způsobem), naznačuje na straně druhé možnosti jednání dramatických postav v situacích (např. Kostěj Nesmrtelný žadonící o vodu). Logickým vyústěním těchto dvou v zásadě jevištně antagonistických přístupů je rozpačitý výsledek, který není „ani rybou, ani rakem“.
Sympatický rodinný podnik otec a syn Mikanovi přivezl do Rakovníka Pohádky pro myšky. Čtyři anglické pohádky, vyznačující se specifickou, mírně morbidní poetikou, zdramatizované a zrežírované Jakubem Zindulkou a zabalené do rámce vyprávění dvou klaunů, v tomto případě vztahově okořeněném autentickými osobami otce a syna, v sobě skrývají mnohem větší potenciál, než nám DS M+M Hranice u Aše dokázal při soutěžním představení z jeviště sdělit. Snaha o zapojení dětského diváka do hry se tentokrát oběma protagonistům stala osudnou. Je pravda, že atmosféra v sále ještě před začátkem představení nesla takové známky uvolnění, že připomínala, spíše než hlediště, rodeo. Je ovšem také pravda, že této nejednoduché situaci herci časem víceméně podlehli. Došlo tak k tomu, že se pozoruhodná poezie samotných pohádek vytratila, stejně jako se vytratil i láskyplný vztah otce a syna, který v expozici naznačil, že by mohl být motorem spojujícího rámce inscenace. S postupujícím časem soutěžního představení tak převážila pouhá „estrádnost“ bezpochyby talentovaných protagonistů.
Chvályhodným úsilím o vyprávění klasického pohádkového příběhu se vyznačovalo vystoupení ochotnického DS při MKS Moravský Krumlov s autorskou textovou předlohou Kouzelný štětec aneb Najdi dneska ženicha. Scénář má své nepochybné kvality, které se promítly i do jevištní realizace. Za všechny jmenujme výtečný neotřelý nápad se zestárnutím princezen záměnou mladších hereček za starší. Text však přesto trpí dvěma chronickými chorobami, které režie (Marek Ostrovský) nedokázala překlenout. Jednak jde o nadbytečnou mnohomluvnost, vše je zbytečně třeba vysvětlit, zdůvodnit, pojmenovat a ještě zopakovat, a jednak se objevují značné trhliny v kauzalitě příběhu a logice psychologie postav. Překlenutím těchto nedostatků by byla například jistá herecká nadsázka a stylizace. Ta se však objevuje v inscenaci až příliš zřídka, a tudíž ji nelze považovat za záměr. Z vyrovnaného talentovaného hereckého kolektivu na sebe nejvíce upozornila Oldřiška Blujová v roli čarodějnice Minimy.
DS Doveda Sloupnice se představil letos v Rakovníku inscenací Král k sežrání autora Štěpána Jelínka, který se inspiroval zápletkou oblíbené pohádky O rybáři a zlaté rybce, a v režii Markéty Světlíkové. Po razantním úvodu, který je divadelně nejpůsobivější a odkazuje k prvkům parodie (včetně režijně-scénografického a kostýmního řešení), se inscenace prudce láme a odkazuje spíše k prvkům satiry, ale zároveň tím, bohužel, ztrácí svou zajímavost, neboť se rozpadá do scének rádoby humorného charakteru, které však postrádají překvapivý vtip a vyznívají příliš povrchně. To se promítá i do samotné herecké akce, která trpí přílišnou obecností a rozpadá se i celkový – z počátku tak slibný – temporytmus inscenace (např. neúnosně dlouhé čekání na draka atd.). Sympatický sloupnický soubor, ve kterém herecky nejvíce zaujal Jaroslav Novák jako rybář, tak ke své škodě postupně promarnil výraznou většinu možností, které divákům předložil slibným začátkem inscenace.
Překvapivě nenásilně komunikovalo s hledištěm představení Dudáci a vlčí hlavy aneb Něco o Chodech DS Hyjta Domažlice. O to víc překvapivě, že začátek domažlického představení tomu vůbec nenapovídal. V prvním ze tří prezentovaných příběhů totiž došlo až k neúnosně rozvolněnému tempu, které vyvolávalo v hledišti značné rozpaky. Jakoby mávnutím kouzelného proutku se však poté vše změnilo a přes jistá problematická místa, kde je text akcí pouze ilustrován bez dalšího významového akcentu, představení díky autenticitě, přesnosti, hravosti a zaujetí všech protagonistů vyústilo ve velmi sympatický celkový dojem, snad i díky tomu, že oproti ostatním představením Popelky mělo toto jednu výhodu – s dětským a adolescentním publikem zde komunikovali jejich de facto vrstevníci, adekvátně doprovázeni chodskými lidovkami v bigbeatovém hávu. Nelze v tuto chvíli opomenout evidentní tvůrčí vklad autorky dramatizace a režisérky Dany Žákové, která dokázala vybudovat jednotnou stylovou rovinu inscenace.
Tři pohádky, spojené tématem zápasu člověka s rozličnými nadpřirozenými silami a pocházející z knihy Pavla Šruta Dlouhán Tom a prcek Tom a jiné velice americké pohádky, inscenovalo Divadlo Na Vyhlídce Tábor pod názvem Tulácké pohádky. Tulácké proto, že jsou propojeny a vyprávěny postavou tuláka Jacka (v podání režiséra Františka Oplatka), jehož osud je také předmětem jedné z pohádek. Nejlépe se táborští vyrovnali s úvodním příběhem Alice a skřet, kde dominovalo herectví Pavly Šedivé v roli Alice (jíž dobře sekundovala i Terezka Oplatková jako Skřet Tobiáš) a kde zároveň byla účinně uplatněna divadelní nadsázka a zkratka. Totéž však nelze říci o dvou zbývajících příbězích – Jack a starý čert a Willy a Chlupatec, kde spíše vyprávěcí způsob s retardující epickou důkladností dominoval nad dramatickou situací a účinnou hereckou akcí, což lze přičíst na vrub nedůsledného režijního vedení. Je to škoda, neboť herecký potenciál celého kolektivu je nezanedbatelný, včetně hudebních a pěveckých schopností.
Nebývá častým jevem, že se na přehlídce takového významu, jakou Popelka Rakovník jistě je, objeví dvě inscenace totožného textového základu, navíc třicet let starého. Oba soutěžní soubory rozpoznaly, že dnes už nelze hrát tento text „jak leží a běží“, a oba ho přizpůsobily svému divadelnímu vidění a potřebám současného jeviště. Velkou devízou domácího DS Tyl Rakovník při jevištní realizaci titulu Princ a chuďas je bezpochyby enormní nasazení všech účinkujících, které dokáže překlenout i problematická či pateticky pojatá místa předlohy a dodat jim pel autenticity. Šťastnou se jeví především redukce přespříliš mnohomluvného Dostálova textu a stejně tak hravá nadsázka, s jakou jsou pojaty postavy královského dvora. Nepodařilo se však dosud zcela jevištně motivovat záměnu obou hlavních postav Edwarda a Toma. Jedním z rozhodujících přínosů v zásadě zdařilé inscenace je pak režijní přínos Aleny Mutinské, která principem tzv. divadla na divadle, jenž tvoří šťastné rámování příběhu, důsledně tento přístup realizovala i ve scéně a kostýmech a umožnila hercům zachovat si přiměřený hravý odstup od ztvárňovaných postav a přitom nám sdělit jejich hlavní téma, aniž by sklouzly herecké kreace ke karikatuře či tzv. šarži. Z herecky velmi vybaveného kolektivu se daří zejména Jiřímu Sukovi v postavě Hendona (nejpříjemnější zážitek celého festivalu), ale i např. Libuši Roztočilové jako Bess, Ondřeji Lechnýřovi jako Tomovi a dalším. Výrazným kladem rakovnických je i hudební složka inscenace v tom nejširším slova smyslu.
Divadlo Dostavník Přerov je známo svou specializací na divadlo muzikálové. Výběr textové předlohy Princ a chuďas Pavla Dostála a hudebního skladatele Richarda Pogody je z tohoto úhlu pohledu zcela logický. Je nutné i zde ocenit především razantní úpravu Dostálova textu. Tady ovšem vše směřovalo spíše k muzikálovému než k činohernímu celkovému tvaru (režie Čestmír Beťák j.h.) a jako by se přílišná snaha vyhovět tomuto žánru promítla do všech složek inscenace. Režie nesleduje důsledně téma příběhu, jednotlivé situace spíše slouží jako odrazový můstek k pěveckým číslům, která jsou choreograficky ztvárněna s větší, ale častěji s menší vynalézavostí a působností. Tomu odpovídá i režijně-scénografické řešení, které příliš nepomáhá atmosféře prostředí a charakterizaci jednotlivých postav. Z obecně a schematicky pojatých postav se vymyká především postava Toma alias Edwarda ve ztvárnění Elišky Rösnerové, která svým autentickým jednáním a smyslem pro tematičnost postavy nechá zapomenout, že hraje postavu opačného pohlaví. Ve zmiňované muzikálové rovině zaujme pěveckými kvalitami především Daška Stoklásková jako Černá Bess.
Jak jsem již v úvodu napsal a jak je i z výše uvedeného patrné, letošní Popelka opět prokázala v plné nahotě, že zdaleka ne vše je v této oblasti činoherního amatérského divadla v pořádku. Stále více se ukazuje, že chce-li si tato mnohými divadelníky opomíjená oblast vydobýt místo na slunci, musí své síly napřít dnes zejména ve složce režijní realizace, tj. v režii. Režie se ani v činoherním divadle pro děti neobejde bez důkladné znalosti této problematiky, schopnosti zorganizovat dění na jevišti a v neposlední řadě bez zaujaté a promyšlené kreativity. Jakékoli podcenění (včetně obligátního „vždyť je to jen pro děti“) se nekompromisně promítne do výsledného tvaru a nezachrání to paradoxně ani původní autorská tvorba či pouhý autorský vklad do jevištních složek včetně té herecké. Myslím, že je čas upozornit na to a uvědomit si, že princip tzv. divadla na divadle sám o sobě neřeší problém nedostatku kvalitních předloh divadla pro děti a že není samospasitelný. Obávám se, že není možné jen pouhopouhým faktem, že vám tady a teď „hrajeme“, obejít skutečný emocionální zážitek. Přehledný, srozumitelný – přitom vynalézavý – a především emocionálně silný příběh je v současnosti nejžádanější poptávkou činoherního divadla pro děti – a nejen jeho. Žádné zastírací manévry tento fakt nezmění, a to ani u dětí. Prokázaly to evidentně i reflexe obou věkových skupin dětí rakovnických seminářů i fakt, že jejich závěrečné neoficiální interní hodnocení bylo prakticky totožné s hodnocením odborné poroty. Je nutné v tuto chvíli poznamenat, že reflexe rakovnických dětí, se kterými již s tradiční citlivostí pracovaly Dr. Marcela Škábová, Eva Kodešová, Marie Poesová a Pavlína Morávková, patřily opět k nejzajímavějším a nejpotřebnějším součástem diskuzí s hrajícími soubory. Tím se stává rakovnické klání jedinečným, o čemž svědčí i upřímně překvapivé a výsostně pozitivní reakce členů profesionálního souboru Alfa Plzeň, kteří se jako jediní zúčastnili diskuze o svém inspirativním představení. Pevně věřím, že si tuto skutečnost uvědomují i zúčastněné amatérské kolektivy, stejně jako všichni ostatní.
Jak již jsem naznačil, i letošní soutěžní část Popelky byla doplněna tzv. inspirativními představeními profesionálních hostů, což také nebývá na podobných přehlídkách častým jevem. Představilo se tak postupně Kejklířské divadlo České Budějovice s inscenací O kouzelné kuličce, Divadlo Alfa Plzeň, které uvedlo vynikající inscenaci Jeminkote, Psohlavci, dále pak Drak Hradec Králové s Hamletem a na závěr vystoupil soubor T.E.J.P. Jihlava s inscenací Edisóni. Není potřeba dodávat, že každá z těchto inscenací, byť každá jiným způsobem, své hlavní poslání bezezbytku splnila. Je jen velká škoda, že první dvě inspirativní představení mohla zhlédnout a diskutovat o nich jen hrstka zúčastněných, neboť se uskutečnily v mimovíkendových dnech, kdy je logicky divácká účast z řad amatérských divadelníků mizivá.
Za vynikající podmínky a zázemí pro soubory a všechny zúčastněné, což mohou leckde závidět, patří již tradičně díky členům divadelního spolku Tyl Rakovník a pracovníkům místního Kulturního centra.
Výborné podmínky pro práci měla i odborná porota, která pracovala ve složení Marie Caltová, Rudolf Felzmann, Pavel Purkrábek, Milan Schejbal a nový člen Jan Šotkovský. Úroveň letošní přehlídky se přirozeně odrazila i na jejím hodnocení. Udělila například pouze šest cen za kolektivní či individuální výkony, což je přesně o polovinu méně než vloni. Nenominovala také žádnou inscenaci na celostátní festival Jiráskův Hronov 2005, doporučila pouze k dalšímu výběru inscenaci, která došla ve svém směřování nejdál, a to Prince a chuďase DS Tyl Rakovník.
Dovolte mi, abych si na závěr vypůjčil právě profilový titul Popelky Rakovník 2004. Letos si přijel pro Popelku Chuďas. Moc si přeji, aby to byl za rok opět Princ.
Milan Schejbal
Platí i pro divadlo, o činoherním divadle pro děti ani nemluvě, že roky úrodné střídají roky chudší. Hned na počátku musím konstatovat, že letošní XXIII. Národní přehlídka amatérského činoherního divadla pro děti Popelka Rakovník 2004, jež proběhla ve dnech 10. – 14. listopadu 2005, patřila, bohužel, spíše k těm druhým. Samozřejmě, že ne absolutně a samozřejmě, že ne ve všech směrech, ale celkově prokazatelně pokulhávala za ročníkem minulým. Je pravda, že loňská Popelka patřila především díky svým špičkovým inscenacím k nejlepším v posledních letech, což se prokázalo i na letošním Jiráskově Hronově, kde nominovaní Mrkvajzníci souboru De Facto Mimo Jihlava sklidili uznání diváků i odborné veřejnosti. Skutečnost do té doby opravdu nevídaná! Z tohoto úhlu pohledu znamenala Popelka 2004 jisté vystřízlivění. Pro budoucnost je však důležité pokud možno pravdivě pojmenovat stav věcí současných, poučit se z nich, abychom se příště mohli opět těšit z let úrodných. Snad je dnes už všem, kteří to s divadlem pro děti myslí upřímně a vážně, jasné, že poklepávání po ramenou, argumenty typu „dětem se to líbilo“, a tím i falešný pocit sebeuspokojení, neřeší vůbec nic. Pokud bylo možné vloni konstatovat, že se zvedla kvalita jevištní realizace, tj. práce režijní, ale že teprve následující ročníky dokáží, jedná–li se o náhodu nebo o dlouhodobější trend, pak nezbývá, než s lítostí říci, že zatím bezpečně vítězí ona nahodilost. A to přesto, že nelze nezaznamenat zcela zásadní trend posledních několika ročníků Popelky – výrazné zkvalitnění práce dramaturgické.
Díky mnohaleté a systematické mravenčí práci všech zainteresovaných – v čele s odbornými pracovníky ARTAMA – se na vrcholné národní přehlídce takovéhoto typu již jen náhodou objeví inscenace na základě textové předlohy, která hraničí s diletantismem a nemá ani ty nejmenší parametry struktury dramatického textu. Přesvědčivým důkazem je bezpochyby i přehlídka letošní, kde takováto předloha, zaplaťbůh, absentovala zcela. Je více než potěšitelné, že než aby soubory volily jednodušší cestu, tj. vybraly si rádoby prověřený, leč problematický text, pouštějí se raději na daleko tenčí led vlastní autorské tvorby. Uvědomme si zdánlivě zanedbatelný fakt, leč ve výsledku fakt zcela zásadního charakteru, že totiž ve všech devíti případech stál na počátku výsledného tvaru podstatný autorský vklad samotných tvůrců soutěžních inscenací letošní rakovnické přehlídky. Ve třech případech šlo o radikální dramaturgickou úpravu hraničící s autorskými zásahy – mám na mysli obě adaptace prakticky třicet let staré předlohy Pavla Dostála a Richarda Pogody Princ a chuďas a Pohádky pro myšky Jakuba Zindulky. Ve dvou případech se tvůrci pustili do nejednoduché dramatizace – jednak v případě Tuláckých pohádek Pavla Šruta a jednak v případě chodských apokryfů a pohádek Zdeňka Šmída pod názvem Dudáci a vlčí hlavy aneb Něco o Chodech. V neposlední řadě dokonce, což vyžaduje zvláštní uznání, vznikly původní scénáře jako výchozí body budoucích inscenací. Jedná se o tituly Písničky z pošťákovy mošničky autorky Lenky Němečkové podle lidových autorů, dále Kouzelný štětec aneb Najdi dneska ženicha Bořivoje Švédy, O krásné Vasilise a třech kouzelnících Martina Dominika Polínka či Král k sežrání Štěpánka Jelínka. A právě na poli dramaturgie, léta letoucí achillovy paty amatérského činoherního divadla pro děti, je pokrok zcela prokazatelný a – zdá se – již nezvratný. Vítězství je to více než cenné.
U dramaturgie samozřejmě vše začíná, ale, bohužel, nekončí, jak dokázala i letošní Popelka. Že původní autorský text, byť nesoucí znaky originality, není sám o sobě zárukou kvalitního výsledku, bylo patrné již při prvním soutěžním představení souboru Netratrdlo Brno Písničky z pošťákovy mošničky. Autorka a zároveň režisérka Lenka Němečková se snažila o dramatizaci a jevištní rozehrání několika známých lidových písní. Inscenaci jistě nelze upřít chvályhodné pedagogické úsilí o šíření české písničky i snahu o živou komunikaci s dětským publikem. Výrazové prostředky, především herecké, trpěly však zbytečnou ilustrativností a obě herečky nahrazovaly neexistující či problematicky vystavěné situace pouhou vnější charakteristikou postav. Zůstalo tak pouze u několika momentů (např. samostatné hravé rozvíjení písně Měla babka čtyři jabka), které naznačily, kterak docílit potřebného jevištního napětí.
Snaha o skloubení postupů klasicky vystavěné divadelní hry přes dramatické situace a v nich jednajících postav a zároveň vytvoření situací, umožňujících naplnit spíše záměry dramaticko-výchovné, se ukázala osudným v úsilí o celistvý divadelní tvar DS Malá scéna ZUŠ Zlín v inscenaci O krásné Vasilise a třech kouzelnících. I režie (Martin Dominik Polínek) jako by chtěla vyhovět všem. Vedle místy až urputné snahy zapojit do inscenace dětský kolektiv (většinou však nepříliš invenčním způsobem), naznačuje na straně druhé možnosti jednání dramatických postav v situacích (např. Kostěj Nesmrtelný žadonící o vodu). Logickým vyústěním těchto dvou v zásadě jevištně antagonistických přístupů je rozpačitý výsledek, který není „ani rybou, ani rakem“.
Sympatický rodinný podnik otec a syn Mikanovi přivezl do Rakovníka Pohádky pro myšky. Čtyři anglické pohádky, vyznačující se specifickou, mírně morbidní poetikou, zdramatizované a zrežírované Jakubem Zindulkou a zabalené do rámce vyprávění dvou klaunů, v tomto případě vztahově okořeněném autentickými osobami otce a syna, v sobě skrývají mnohem větší potenciál, než nám DS M+M Hranice u Aše dokázal při soutěžním představení z jeviště sdělit. Snaha o zapojení dětského diváka do hry se tentokrát oběma protagonistům stala osudnou. Je pravda, že atmosféra v sále ještě před začátkem představení nesla takové známky uvolnění, že připomínala, spíše než hlediště, rodeo. Je ovšem také pravda, že této nejednoduché situaci herci časem víceméně podlehli. Došlo tak k tomu, že se pozoruhodná poezie samotných pohádek vytratila, stejně jako se vytratil i láskyplný vztah otce a syna, který v expozici naznačil, že by mohl být motorem spojujícího rámce inscenace. S postupujícím časem soutěžního představení tak převážila pouhá „estrádnost“ bezpochyby talentovaných protagonistů.
Chvályhodným úsilím o vyprávění klasického pohádkového příběhu se vyznačovalo vystoupení ochotnického DS při MKS Moravský Krumlov s autorskou textovou předlohou Kouzelný štětec aneb Najdi dneska ženicha. Scénář má své nepochybné kvality, které se promítly i do jevištní realizace. Za všechny jmenujme výtečný neotřelý nápad se zestárnutím princezen záměnou mladších hereček za starší. Text však přesto trpí dvěma chronickými chorobami, které režie (Marek Ostrovský) nedokázala překlenout. Jednak jde o nadbytečnou mnohomluvnost, vše je zbytečně třeba vysvětlit, zdůvodnit, pojmenovat a ještě zopakovat, a jednak se objevují značné trhliny v kauzalitě příběhu a logice psychologie postav. Překlenutím těchto nedostatků by byla například jistá herecká nadsázka a stylizace. Ta se však objevuje v inscenaci až příliš zřídka, a tudíž ji nelze považovat za záměr. Z vyrovnaného talentovaného hereckého kolektivu na sebe nejvíce upozornila Oldřiška Blujová v roli čarodějnice Minimy.
DS Doveda Sloupnice se představil letos v Rakovníku inscenací Král k sežrání autora Štěpána Jelínka, který se inspiroval zápletkou oblíbené pohádky O rybáři a zlaté rybce, a v režii Markéty Světlíkové. Po razantním úvodu, který je divadelně nejpůsobivější a odkazuje k prvkům parodie (včetně režijně-scénografického a kostýmního řešení), se inscenace prudce láme a odkazuje spíše k prvkům satiry, ale zároveň tím, bohužel, ztrácí svou zajímavost, neboť se rozpadá do scének rádoby humorného charakteru, které však postrádají překvapivý vtip a vyznívají příliš povrchně. To se promítá i do samotné herecké akce, která trpí přílišnou obecností a rozpadá se i celkový – z počátku tak slibný – temporytmus inscenace (např. neúnosně dlouhé čekání na draka atd.). Sympatický sloupnický soubor, ve kterém herecky nejvíce zaujal Jaroslav Novák jako rybář, tak ke své škodě postupně promarnil výraznou většinu možností, které divákům předložil slibným začátkem inscenace.
Překvapivě nenásilně komunikovalo s hledištěm představení Dudáci a vlčí hlavy aneb Něco o Chodech DS Hyjta Domažlice. O to víc překvapivě, že začátek domažlického představení tomu vůbec nenapovídal. V prvním ze tří prezentovaných příběhů totiž došlo až k neúnosně rozvolněnému tempu, které vyvolávalo v hledišti značné rozpaky. Jakoby mávnutím kouzelného proutku se však poté vše změnilo a přes jistá problematická místa, kde je text akcí pouze ilustrován bez dalšího významového akcentu, představení díky autenticitě, přesnosti, hravosti a zaujetí všech protagonistů vyústilo ve velmi sympatický celkový dojem, snad i díky tomu, že oproti ostatním představením Popelky mělo toto jednu výhodu – s dětským a adolescentním publikem zde komunikovali jejich de facto vrstevníci, adekvátně doprovázeni chodskými lidovkami v bigbeatovém hávu. Nelze v tuto chvíli opomenout evidentní tvůrčí vklad autorky dramatizace a režisérky Dany Žákové, která dokázala vybudovat jednotnou stylovou rovinu inscenace.
Tři pohádky, spojené tématem zápasu člověka s rozličnými nadpřirozenými silami a pocházející z knihy Pavla Šruta Dlouhán Tom a prcek Tom a jiné velice americké pohádky, inscenovalo Divadlo Na Vyhlídce Tábor pod názvem Tulácké pohádky. Tulácké proto, že jsou propojeny a vyprávěny postavou tuláka Jacka (v podání režiséra Františka Oplatka), jehož osud je také předmětem jedné z pohádek. Nejlépe se táborští vyrovnali s úvodním příběhem Alice a skřet, kde dominovalo herectví Pavly Šedivé v roli Alice (jíž dobře sekundovala i Terezka Oplatková jako Skřet Tobiáš) a kde zároveň byla účinně uplatněna divadelní nadsázka a zkratka. Totéž však nelze říci o dvou zbývajících příbězích – Jack a starý čert a Willy a Chlupatec, kde spíše vyprávěcí způsob s retardující epickou důkladností dominoval nad dramatickou situací a účinnou hereckou akcí, což lze přičíst na vrub nedůsledného režijního vedení. Je to škoda, neboť herecký potenciál celého kolektivu je nezanedbatelný, včetně hudebních a pěveckých schopností.
Nebývá častým jevem, že se na přehlídce takového významu, jakou Popelka Rakovník jistě je, objeví dvě inscenace totožného textového základu, navíc třicet let starého. Oba soutěžní soubory rozpoznaly, že dnes už nelze hrát tento text „jak leží a běží“, a oba ho přizpůsobily svému divadelnímu vidění a potřebám současného jeviště. Velkou devízou domácího DS Tyl Rakovník při jevištní realizaci titulu Princ a chuďas je bezpochyby enormní nasazení všech účinkujících, které dokáže překlenout i problematická či pateticky pojatá místa předlohy a dodat jim pel autenticity. Šťastnou se jeví především redukce přespříliš mnohomluvného Dostálova textu a stejně tak hravá nadsázka, s jakou jsou pojaty postavy královského dvora. Nepodařilo se však dosud zcela jevištně motivovat záměnu obou hlavních postav Edwarda a Toma. Jedním z rozhodujících přínosů v zásadě zdařilé inscenace je pak režijní přínos Aleny Mutinské, která principem tzv. divadla na divadle, jenž tvoří šťastné rámování příběhu, důsledně tento přístup realizovala i ve scéně a kostýmech a umožnila hercům zachovat si přiměřený hravý odstup od ztvárňovaných postav a přitom nám sdělit jejich hlavní téma, aniž by sklouzly herecké kreace ke karikatuře či tzv. šarži. Z herecky velmi vybaveného kolektivu se daří zejména Jiřímu Sukovi v postavě Hendona (nejpříjemnější zážitek celého festivalu), ale i např. Libuši Roztočilové jako Bess, Ondřeji Lechnýřovi jako Tomovi a dalším. Výrazným kladem rakovnických je i hudební složka inscenace v tom nejširším slova smyslu.
Divadlo Dostavník Přerov je známo svou specializací na divadlo muzikálové. Výběr textové předlohy Princ a chuďas Pavla Dostála a hudebního skladatele Richarda Pogody je z tohoto úhlu pohledu zcela logický. Je nutné i zde ocenit především razantní úpravu Dostálova textu. Tady ovšem vše směřovalo spíše k muzikálovému než k činohernímu celkovému tvaru (režie Čestmír Beťák j.h.) a jako by se přílišná snaha vyhovět tomuto žánru promítla do všech složek inscenace. Režie nesleduje důsledně téma příběhu, jednotlivé situace spíše slouží jako odrazový můstek k pěveckým číslům, která jsou choreograficky ztvárněna s větší, ale častěji s menší vynalézavostí a působností. Tomu odpovídá i režijně-scénografické řešení, které příliš nepomáhá atmosféře prostředí a charakterizaci jednotlivých postav. Z obecně a schematicky pojatých postav se vymyká především postava Toma alias Edwarda ve ztvárnění Elišky Rösnerové, která svým autentickým jednáním a smyslem pro tematičnost postavy nechá zapomenout, že hraje postavu opačného pohlaví. Ve zmiňované muzikálové rovině zaujme pěveckými kvalitami především Daška Stoklásková jako Černá Bess.
Jak jsem již v úvodu napsal a jak je i z výše uvedeného patrné, letošní Popelka opět prokázala v plné nahotě, že zdaleka ne vše je v této oblasti činoherního amatérského divadla v pořádku. Stále více se ukazuje, že chce-li si tato mnohými divadelníky opomíjená oblast vydobýt místo na slunci, musí své síly napřít dnes zejména ve složce režijní realizace, tj. v režii. Režie se ani v činoherním divadle pro děti neobejde bez důkladné znalosti této problematiky, schopnosti zorganizovat dění na jevišti a v neposlední řadě bez zaujaté a promyšlené kreativity. Jakékoli podcenění (včetně obligátního „vždyť je to jen pro děti“) se nekompromisně promítne do výsledného tvaru a nezachrání to paradoxně ani původní autorská tvorba či pouhý autorský vklad do jevištních složek včetně té herecké. Myslím, že je čas upozornit na to a uvědomit si, že princip tzv. divadla na divadle sám o sobě neřeší problém nedostatku kvalitních předloh divadla pro děti a že není samospasitelný. Obávám se, že není možné jen pouhopouhým faktem, že vám tady a teď „hrajeme“, obejít skutečný emocionální zážitek. Přehledný, srozumitelný – přitom vynalézavý – a především emocionálně silný příběh je v současnosti nejžádanější poptávkou činoherního divadla pro děti – a nejen jeho. Žádné zastírací manévry tento fakt nezmění, a to ani u dětí. Prokázaly to evidentně i reflexe obou věkových skupin dětí rakovnických seminářů i fakt, že jejich závěrečné neoficiální interní hodnocení bylo prakticky totožné s hodnocením odborné poroty. Je nutné v tuto chvíli poznamenat, že reflexe rakovnických dětí, se kterými již s tradiční citlivostí pracovaly Dr. Marcela Škábová, Eva Kodešová, Marie Poesová a Pavlína Morávková, patřily opět k nejzajímavějším a nejpotřebnějším součástem diskuzí s hrajícími soubory. Tím se stává rakovnické klání jedinečným, o čemž svědčí i upřímně překvapivé a výsostně pozitivní reakce členů profesionálního souboru Alfa Plzeň, kteří se jako jediní zúčastnili diskuze o svém inspirativním představení. Pevně věřím, že si tuto skutečnost uvědomují i zúčastněné amatérské kolektivy, stejně jako všichni ostatní.
Jak již jsem naznačil, i letošní soutěžní část Popelky byla doplněna tzv. inspirativními představeními profesionálních hostů, což také nebývá na podobných přehlídkách častým jevem. Představilo se tak postupně Kejklířské divadlo České Budějovice s inscenací O kouzelné kuličce, Divadlo Alfa Plzeň, které uvedlo vynikající inscenaci Jeminkote, Psohlavci, dále pak Drak Hradec Králové s Hamletem a na závěr vystoupil soubor T.E.J.P. Jihlava s inscenací Edisóni. Není potřeba dodávat, že každá z těchto inscenací, byť každá jiným způsobem, své hlavní poslání bezezbytku splnila. Je jen velká škoda, že první dvě inspirativní představení mohla zhlédnout a diskutovat o nich jen hrstka zúčastněných, neboť se uskutečnily v mimovíkendových dnech, kdy je logicky divácká účast z řad amatérských divadelníků mizivá.
Za vynikající podmínky a zázemí pro soubory a všechny zúčastněné, což mohou leckde závidět, patří již tradičně díky členům divadelního spolku Tyl Rakovník a pracovníkům místního Kulturního centra.
Výborné podmínky pro práci měla i odborná porota, která pracovala ve složení Marie Caltová, Rudolf Felzmann, Pavel Purkrábek, Milan Schejbal a nový člen Jan Šotkovský. Úroveň letošní přehlídky se přirozeně odrazila i na jejím hodnocení. Udělila například pouze šest cen za kolektivní či individuální výkony, což je přesně o polovinu méně než vloni. Nenominovala také žádnou inscenaci na celostátní festival Jiráskův Hronov 2005, doporučila pouze k dalšímu výběru inscenaci, která došla ve svém směřování nejdál, a to Prince a chuďase DS Tyl Rakovník.
Dovolte mi, abych si na závěr vypůjčil právě profilový titul Popelky Rakovník 2004. Letos si přijel pro Popelku Chuďas. Moc si přeji, aby to byl za rok opět Princ.
Milan Schejbal
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.