SALÁKOVÁ, Božena; KUNESCH, Robert Kotál. Jak s divadlem začínala Boženka Saláková. Online. Divadelník.cz 22. 4. 2024
Jak s divadlem začínala Boženka Saláková
22 dubna, 2024, Robert Kotál Kunesch
Jaká byla cesta k divadlu toho či onoho divadelníka? Nás to zajímá a věříme, že i vás! Vybraní herci, režiséři, vedoucí souborů, technici z řad ochotníků se s námi dělí o své divadelní začátky. Vystupte společně s námi ze své „divadelní bubliny“ a odhalte nejrůznější cesty, které přivedly k divadlu nadšence v rámci celé České republiky. Každý příběh je originál. Každý je inspirativní.
„Nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Vždy nás ale dovede tam, kam dojít máme!“ — autor neznámý.
V pětadvacátém příspěvku tohoto seriálu vypráví o své cestě k divadlu Boženka Saláková.
Boženka Saláková
Tyjátr Horažďovice
Herečka, režisérka a loutkoherečka
Okouzlení venkovským divadlem – Kvášňovice
Narodila jsem se v Kvášňovicích v okrese Klatovy a na jevišti jsem se začala objevovat již jako dítě. Ráda jsem se ve škole předváděla, básničky přednášené před třídou nebo na akcích školy, to bylo moje. Na počest významných výročí jsme vždy ve škole připravili školní představení nebo pásmo poezie. Například při jedné takové příležitosti na počest T. G. Masaryka jsem přednášela báseň Tatíčku Masaryku. Pamatuji si ji dodnes.
Opravdové divadlo se v Kvášňovicích hrálo vždycky jen v zimě, protože zbytek roku se pracovalo se na poli. První hra, kterou si vybavuji, byla Psohlavci, což byla krásná inscenace, na tak malou obec i velmi výpravná. Hrálo se v nádherných krojích. Hybatelem divadelního dění ve vesnici byl pan Zítek, který uváděné hry režíroval a obsazoval do nich celou svou rodinu. Největším hitem byl Hřích starýho lakomce, který se hrál i po okolních vesnicích, a byla to vždy velká sláva.
První divadelní role
V mých šestnácti letech nastala TA velká chvíle, a já jsem byla oslovena, abych se k divadelnímu souboru připojila. Spolek nachystal kus Poslední muž od F. X. Svobody (hra byla zfilmována v roce 1934 s Hugo Haasem a v roce 1947 s Jaroslavem Marvanem jako Poslední mohykán) a já jsem hrála tu nejmladší, Tonču Vackovou. Dodnes si pamatuji… ne snad přesné repliky, ale vše, co jsem měla říkat. Divadlo mne chytlo za pačesy, a už mne nepustilo. Byla jsem divadlem posedlá a pro divadlo jsem byla ochotná udělat opravdu cokoliv. V rámci provozu spolku jsem si vyzkoušela úplně všechno. Když jsem nehrála, fungovala jsem jako nápověda nebo jako cokoliv, co bylo právě potřeba.
Scházeli jsme se v hospodě U Lukešů, kde se běžně netopilo, takže nám bývala zima, až jsme „jektali zubama“, jak se u nás říká. Zatopilo se až těsně před představením, v malých kamínkách, kterým se říkalo bubínek. Protože byl plný sál, lidé se zahřáli i mezi sebou. Sedělo se na prknech položených na pivních sudech. Jeviště se nejprve stavělo zrovna tak, ale později jsme si půjčovali konstrukci jeviště z vedlejší vesnice.
První režijní pokusy
Moje první režie vůbec byla pohádka Honza a drak. První hra pro dospělé, kterou jsem režírovala, se jmenovala Ženský zákon. Na svou dobu se jednalo o silně feministický kus. My jsme s ním přesto (nebo právě proto) měli veliké úspěchy, jezdili jsme do všech vesnic v okolí, lidé byli na divadlo natěšení. Nadšení panovalo i mezi členy spolku. Na zkoušky jsme chodili moc rádi, nikdo se zbůhdarma nevymlouval, že nemůže přijít. Nebyly žádné problémy. Měli jsme jeden scénář. Ze scénáře si každý opsal svou roli. To mělo obrovskou výhodu: než jsme ji opsali, už jsme ji uměli. Ono to v té palici zůstane. Scénář se nijak neupravoval, hrálo se všechno. Hojně se využívalo nápovědy, která seděla v budce. Když někdo něco zapomněl, šel blíž k boudě a chytal text.
Boženka Saláková jako paní Bardellová – Pan Pickwick – D.s. Horažďovice – režie Karel Šťastný – premiéra 2005 | Foto soukromý archiv BS
Boženka Saláková jako Harrieta Stanleyová – Přišel na večeři – D.s. Horažďovice – režie Karel Šťastný – premiéra 1998 | Foto soukromý archiv BS
Nejen divadlem živ je člověk aneb další začátek v Pačejově
Postupně jsem se začala z Kvášňovic vytrácet. Nejdříve pracovně.
Ze školy jsem vyšla, když mně bylo 14,5 roku. Byla válka, a já, ač nadaná žačka, jsem musela do práce. V pracovní knížce, kterou mám dodnes uschovanou, jsem měla uvedeno v němčině a v češtině: „Odborné znalosti: polní a ruční práce“. Jenomže já, mladá holka, jsem chtěla i nějakou parádu a něco lepšího, a tak jsem po válce, ve svých osmnácti, odešla pracovat do textilky do Strakonic.
Později začalo divadelní dění v Kvášňovicích umírat. Začala jsem tedy hrát v Pačejově, kde o mne měli velký zájem. Místní divadlo bylo moc hezké a soubor velice hudebně zdatný, což mně bylo blízké. Dávaly se hlavně operety. Největší úspěchy přišly s Českou polkou, se kterou se jezdilo do širokého okolí. V Pačejově jsem si hraní divadla užívala pět let.
Boženka Saláková jako Mariána a Libuška Mužíková – Dalskabáty, hříšná ves – MKS Horažďovice – režie Jan Kouba – premiéra 23. 2. 1983 – Foto: soukromý archiv BS
Horažďovice… začátek do třetice všeho dobrého
Ve třiceti čtyřech letech jsem se teprve přestěhovala do Horažďovic, i když už jsem zde byla dávno zaměstnaná.
Jak je možné najít v almanachu našeho souboru, první hra, ve které jsem v Horažďovicích účinkovala, se jmenovala Přátelství. Měla premiéru v roce 1958. Hrála jsem v ní zdravotní sestru.
Dělali se dvě až tři inscenace do roka. Sál byl nahoře ve městě (kde se dnes nachází sídliště). Bezvadné období. Co jsme se najezdili po školách a všech velkých kulturácích v okolí – Velhartice, Sušice, Nýrsko. Ach…
Opět jsem si prošla celé divadelní kolečko od samého začátku. Dělala jsem nápovědu, ve výboru, prostě všechno. Přišly čurdy, velké role a pak režie.
Když jsem režírovala, hrát jsem nemohla, jen v šedesátém osmém roce jsme dělali Podskaláka, a tam jsem si zahrála.
Kolegové režiséři mně ale obsazovali často, a díky tomu jsem si zahrála moc krásné role. Ráda vzpomínám třeba na Mariánu v Dalskabátech a Adelajdu z Kratihájů ve Zvonokosech. Zahrála jsem si opravdu dost a dost. Zatím poslední dvě role, které jsem hrála, byla Alžběta Baglárová v Žítkovských bohyních a zbrojnoš v Noci na Karlštejně. (Nezapomenutelná kreace – poznámka autora). Pokračování se nebráním. Když mě obsadí, na jeviště ještě vylezu, roli bych si pamatovala, takže uvidíme. Můžu hrát čarodějnice, divé ženy, čerty. Takové role zahraji dobře. Ty mně sedí.
Režírování v Tyjátru
I v Tyjátru se vyvíjela moje režijní dráha podobně jako na ostatních štacích. Začala jsem pohádkou Čert a Káča.
Jako první velkou věc jsem režírovala Paní Marjánku, matku pluku. Hru chtěl dělat Franta Koc, měl ji v plánu spoustu let. Do své smrti se mu ovšem nepodařilo dát ji dohromady, hlavní role mu vždy někdo odmítl. Když zemřel, rozhodli jsme se inscenaci nazkoušet k jeho památce. V té době bylo v souboru pět režisérů, ale nikdo se do kusu nechtěl pustit. Řekla jsem si, že se věci zhostím já, aby se na režiséra Koce zavzpomínalo.
Zajímavostí na Paní Marjánce je, že v ní dostal první roli Karel Šťastný, v současnosti stěžejní režisér souboru. Tenkrát mu bylo šestnáct let a hrál Vojtěcha, syna zemana. Od první chvíle byl na divadlo moc šikovný. Káju jsem znala od narození. Byla to trefa přímo do černého. Snad jsem mu předala lásku k divadlu trochu i já sama.
Boženka Saláková jako zbrojnoš (třetí zprava) – Noc na Karlštejně – Tyjátr Horažďovice – režie Karel Šťastný – premiéra 22. 7. 2017 – Foto: soukromý archiv BS
Poslední divadelní začátek – Loutkárna
Loutkové divadlo v Horažďovicích má tradici již přes 100 let (oslava stoletého výročí proběhla v roce 2023).
Když jsem přišla pracovně do Horažďovic a ještě jsem tam nebydlela, loutkové divadlo se hrálo v sokolovně, kde bylo krásné jevišťátko. Pak bylo divadlo zrušeno. Režimu se nelíbily hry s náboženskými tématy. Loutky vlastnilo město a ony si v sokolovně spoustu let visely ladem. Myslím, že to byl Vašek Trčka, kdo přišel s nápadem, že bychom jim zase vdechli život. Parta se dala dohromady, loutek jsme se ujali, znovu je oblékli a zprovoznili. Byla jsem oslovená, abych dělala principála. Ač to byl asi jediný post, který jsem si u divadla nikdy ani nevyzkoušela, nakonec jsem funkci vzala a loutkáře vedla devět let.
Začátky nebyly snadné, jak jinak. Jezdili jsme se učit do Strakonic, kde nám opravdu hodně pomohli. Nastala první sezóna 1987/88, hrály se tři inscenace. Prvním byl Začarovaný les. Další tradice horažďovického divadla se obnovila, a to je skvělé.
Dnes už nevodím loutky, mluvím postavy: čerty, čarodějnice, babičky, maminky, … a trpaslíky. Stále jsem platnou součástí souboru. Hrajeme hodně a rádi.
Boženka Saláková jako Adelajda z Kratihájů – Zvonokosy – D.s. Horažďovice – režie K. Šťastný – premiéra 2002 – Foto: soukromý archiv BS
Boženka Saláková slavící – Foto: soukromý archiv BS
Kdo je Boženka Saláková?
Členka divadelního souboru Tyjátr Horažďovice. Je zřejmě nejstarší aktivní divadelnicí v amatérském divadelním vesmíru. Její věk je pro divadelníky snadno odvoditelný od vždy aktuálního ročníku Jiráskova Hronova. Věhlasná divadelní přehlídka a Boženka jsou stejně mladí. Boženka je neuvěřitelně vitální človíček. Je nadšenou turistkou. Ráda cestuje, loni byla několik týdnů v Kanadě. Moc a moc ráda se baví, a ještě raději si zazpívá.
SALÁKOVÁ, Božena; KUNESCH, Robert Kotál. Jak s divadlem začínala Boženka Saláková. Online. Divadelník.cz 22. 4. 2024. Dostupné z: https://divadelnik.cz/jak-s-divadlem-zacinala-bozenka-salakova/ [cit. 20240425]
22 dubna, 2024, Robert Kotál Kunesch
Jaká byla cesta k divadlu toho či onoho divadelníka? Nás to zajímá a věříme, že i vás! Vybraní herci, režiséři, vedoucí souborů, technici z řad ochotníků se s námi dělí o své divadelní začátky. Vystupte společně s námi ze své „divadelní bubliny“ a odhalte nejrůznější cesty, které přivedly k divadlu nadšence v rámci celé České republiky. Každý příběh je originál. Každý je inspirativní.
„Nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Vždy nás ale dovede tam, kam dojít máme!“ — autor neznámý.
V pětadvacátém příspěvku tohoto seriálu vypráví o své cestě k divadlu Boženka Saláková.
Boženka Saláková
Tyjátr Horažďovice
Herečka, režisérka a loutkoherečka
Okouzlení venkovským divadlem – Kvášňovice
Narodila jsem se v Kvášňovicích v okrese Klatovy a na jevišti jsem se začala objevovat již jako dítě. Ráda jsem se ve škole předváděla, básničky přednášené před třídou nebo na akcích školy, to bylo moje. Na počest významných výročí jsme vždy ve škole připravili školní představení nebo pásmo poezie. Například při jedné takové příležitosti na počest T. G. Masaryka jsem přednášela báseň Tatíčku Masaryku. Pamatuji si ji dodnes.
Opravdové divadlo se v Kvášňovicích hrálo vždycky jen v zimě, protože zbytek roku se pracovalo se na poli. První hra, kterou si vybavuji, byla Psohlavci, což byla krásná inscenace, na tak malou obec i velmi výpravná. Hrálo se v nádherných krojích. Hybatelem divadelního dění ve vesnici byl pan Zítek, který uváděné hry režíroval a obsazoval do nich celou svou rodinu. Největším hitem byl Hřích starýho lakomce, který se hrál i po okolních vesnicích, a byla to vždy velká sláva.
První divadelní role
V mých šestnácti letech nastala TA velká chvíle, a já jsem byla oslovena, abych se k divadelnímu souboru připojila. Spolek nachystal kus Poslední muž od F. X. Svobody (hra byla zfilmována v roce 1934 s Hugo Haasem a v roce 1947 s Jaroslavem Marvanem jako Poslední mohykán) a já jsem hrála tu nejmladší, Tonču Vackovou. Dodnes si pamatuji… ne snad přesné repliky, ale vše, co jsem měla říkat. Divadlo mne chytlo za pačesy, a už mne nepustilo. Byla jsem divadlem posedlá a pro divadlo jsem byla ochotná udělat opravdu cokoliv. V rámci provozu spolku jsem si vyzkoušela úplně všechno. Když jsem nehrála, fungovala jsem jako nápověda nebo jako cokoliv, co bylo právě potřeba.
Scházeli jsme se v hospodě U Lukešů, kde se běžně netopilo, takže nám bývala zima, až jsme „jektali zubama“, jak se u nás říká. Zatopilo se až těsně před představením, v malých kamínkách, kterým se říkalo bubínek. Protože byl plný sál, lidé se zahřáli i mezi sebou. Sedělo se na prknech položených na pivních sudech. Jeviště se nejprve stavělo zrovna tak, ale později jsme si půjčovali konstrukci jeviště z vedlejší vesnice.
První režijní pokusy
Moje první režie vůbec byla pohádka Honza a drak. První hra pro dospělé, kterou jsem režírovala, se jmenovala Ženský zákon. Na svou dobu se jednalo o silně feministický kus. My jsme s ním přesto (nebo právě proto) měli veliké úspěchy, jezdili jsme do všech vesnic v okolí, lidé byli na divadlo natěšení. Nadšení panovalo i mezi členy spolku. Na zkoušky jsme chodili moc rádi, nikdo se zbůhdarma nevymlouval, že nemůže přijít. Nebyly žádné problémy. Měli jsme jeden scénář. Ze scénáře si každý opsal svou roli. To mělo obrovskou výhodu: než jsme ji opsali, už jsme ji uměli. Ono to v té palici zůstane. Scénář se nijak neupravoval, hrálo se všechno. Hojně se využívalo nápovědy, která seděla v budce. Když někdo něco zapomněl, šel blíž k boudě a chytal text.
Boženka Saláková jako paní Bardellová – Pan Pickwick – D.s. Horažďovice – režie Karel Šťastný – premiéra 2005 | Foto soukromý archiv BS
Boženka Saláková jako Harrieta Stanleyová – Přišel na večeři – D.s. Horažďovice – režie Karel Šťastný – premiéra 1998 | Foto soukromý archiv BS
Nejen divadlem živ je člověk aneb další začátek v Pačejově
Postupně jsem se začala z Kvášňovic vytrácet. Nejdříve pracovně.
Ze školy jsem vyšla, když mně bylo 14,5 roku. Byla válka, a já, ač nadaná žačka, jsem musela do práce. V pracovní knížce, kterou mám dodnes uschovanou, jsem měla uvedeno v němčině a v češtině: „Odborné znalosti: polní a ruční práce“. Jenomže já, mladá holka, jsem chtěla i nějakou parádu a něco lepšího, a tak jsem po válce, ve svých osmnácti, odešla pracovat do textilky do Strakonic.
Později začalo divadelní dění v Kvášňovicích umírat. Začala jsem tedy hrát v Pačejově, kde o mne měli velký zájem. Místní divadlo bylo moc hezké a soubor velice hudebně zdatný, což mně bylo blízké. Dávaly se hlavně operety. Největší úspěchy přišly s Českou polkou, se kterou se jezdilo do širokého okolí. V Pačejově jsem si hraní divadla užívala pět let.
Boženka Saláková jako Mariána a Libuška Mužíková – Dalskabáty, hříšná ves – MKS Horažďovice – režie Jan Kouba – premiéra 23. 2. 1983 – Foto: soukromý archiv BS
Horažďovice… začátek do třetice všeho dobrého
Ve třiceti čtyřech letech jsem se teprve přestěhovala do Horažďovic, i když už jsem zde byla dávno zaměstnaná.
Jak je možné najít v almanachu našeho souboru, první hra, ve které jsem v Horažďovicích účinkovala, se jmenovala Přátelství. Měla premiéru v roce 1958. Hrála jsem v ní zdravotní sestru.
Dělali se dvě až tři inscenace do roka. Sál byl nahoře ve městě (kde se dnes nachází sídliště). Bezvadné období. Co jsme se najezdili po školách a všech velkých kulturácích v okolí – Velhartice, Sušice, Nýrsko. Ach…
Opět jsem si prošla celé divadelní kolečko od samého začátku. Dělala jsem nápovědu, ve výboru, prostě všechno. Přišly čurdy, velké role a pak režie.
Když jsem režírovala, hrát jsem nemohla, jen v šedesátém osmém roce jsme dělali Podskaláka, a tam jsem si zahrála.
Kolegové režiséři mně ale obsazovali často, a díky tomu jsem si zahrála moc krásné role. Ráda vzpomínám třeba na Mariánu v Dalskabátech a Adelajdu z Kratihájů ve Zvonokosech. Zahrála jsem si opravdu dost a dost. Zatím poslední dvě role, které jsem hrála, byla Alžběta Baglárová v Žítkovských bohyních a zbrojnoš v Noci na Karlštejně. (Nezapomenutelná kreace – poznámka autora). Pokračování se nebráním. Když mě obsadí, na jeviště ještě vylezu, roli bych si pamatovala, takže uvidíme. Můžu hrát čarodějnice, divé ženy, čerty. Takové role zahraji dobře. Ty mně sedí.
Režírování v Tyjátru
I v Tyjátru se vyvíjela moje režijní dráha podobně jako na ostatních štacích. Začala jsem pohádkou Čert a Káča.
Jako první velkou věc jsem režírovala Paní Marjánku, matku pluku. Hru chtěl dělat Franta Koc, měl ji v plánu spoustu let. Do své smrti se mu ovšem nepodařilo dát ji dohromady, hlavní role mu vždy někdo odmítl. Když zemřel, rozhodli jsme se inscenaci nazkoušet k jeho památce. V té době bylo v souboru pět režisérů, ale nikdo se do kusu nechtěl pustit. Řekla jsem si, že se věci zhostím já, aby se na režiséra Koce zavzpomínalo.
Zajímavostí na Paní Marjánce je, že v ní dostal první roli Karel Šťastný, v současnosti stěžejní režisér souboru. Tenkrát mu bylo šestnáct let a hrál Vojtěcha, syna zemana. Od první chvíle byl na divadlo moc šikovný. Káju jsem znala od narození. Byla to trefa přímo do černého. Snad jsem mu předala lásku k divadlu trochu i já sama.
Boženka Saláková jako zbrojnoš (třetí zprava) – Noc na Karlštejně – Tyjátr Horažďovice – režie Karel Šťastný – premiéra 22. 7. 2017 – Foto: soukromý archiv BS
Poslední divadelní začátek – Loutkárna
Loutkové divadlo v Horažďovicích má tradici již přes 100 let (oslava stoletého výročí proběhla v roce 2023).
Když jsem přišla pracovně do Horažďovic a ještě jsem tam nebydlela, loutkové divadlo se hrálo v sokolovně, kde bylo krásné jevišťátko. Pak bylo divadlo zrušeno. Režimu se nelíbily hry s náboženskými tématy. Loutky vlastnilo město a ony si v sokolovně spoustu let visely ladem. Myslím, že to byl Vašek Trčka, kdo přišel s nápadem, že bychom jim zase vdechli život. Parta se dala dohromady, loutek jsme se ujali, znovu je oblékli a zprovoznili. Byla jsem oslovená, abych dělala principála. Ač to byl asi jediný post, který jsem si u divadla nikdy ani nevyzkoušela, nakonec jsem funkci vzala a loutkáře vedla devět let.
Začátky nebyly snadné, jak jinak. Jezdili jsme se učit do Strakonic, kde nám opravdu hodně pomohli. Nastala první sezóna 1987/88, hrály se tři inscenace. Prvním byl Začarovaný les. Další tradice horažďovického divadla se obnovila, a to je skvělé.
Dnes už nevodím loutky, mluvím postavy: čerty, čarodějnice, babičky, maminky, … a trpaslíky. Stále jsem platnou součástí souboru. Hrajeme hodně a rádi.
Boženka Saláková jako Adelajda z Kratihájů – Zvonokosy – D.s. Horažďovice – režie K. Šťastný – premiéra 2002 – Foto: soukromý archiv BS
Boženka Saláková slavící – Foto: soukromý archiv BS
Kdo je Boženka Saláková?
Členka divadelního souboru Tyjátr Horažďovice. Je zřejmě nejstarší aktivní divadelnicí v amatérském divadelním vesmíru. Její věk je pro divadelníky snadno odvoditelný od vždy aktuálního ročníku Jiráskova Hronova. Věhlasná divadelní přehlídka a Boženka jsou stejně mladí. Boženka je neuvěřitelně vitální človíček. Je nadšenou turistkou. Ráda cestuje, loni byla několik týdnů v Kanadě. Moc a moc ráda se baví, a ještě raději si zazpívá.
SALÁKOVÁ, Božena; KUNESCH, Robert Kotál. Jak s divadlem začínala Boženka Saláková. Online. Divadelník.cz 22. 4. 2024. Dostupné z: https://divadelnik.cz/jak-s-divadlem-zacinala-bozenka-salakova/ [cit. 20240425]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.