HOLZKNECHT, Martin; MELÍŠKOVÁ, Vendula. Jak s divadlem začínal Martin Holzknecht. Online. Divadelník.cz 3. 4. 2024
Jak s divadlem začínal Martin Holzknecht
3. dubna, 2024, autor: Vendula Melíšková
Jaká byla cesta k divadlu toho či onoho divadelníka? Nás to zajímá a věříme, že i vás! Vybraní herci, režiséři, vedoucí souborů, technici z řad ochotníků se s námi dělí o své divadelní začátky. Vystupte společně s námi ze své „divadelní bubliny“ a odhalte nejrůznější cesty, které přivedly k divadlu nadšence v rámci celé České republiky. Každý příběh je originál. Každý je inspirativní.
„Nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Vždy nás ale dovede tam, kam dojít máme!“ — autor neznámý.
V čtyřiadvacátém příspěvku tohoto seriálu vypráví o své cestě k divadlu Martin Holzknecht, herec (Divadlo Radar, Malé divadlo, Divadlo A. Dvořáka, Geisslers Hofcomoedianten (j.h.)
Dlouhé prsty Divadla Radar
Na několikrát a vlastně trochu omylem. To je asi nejpravdivější odpověď na úvodní otázku. Ale vždycky v tom mělo své dlouhé prsty Divadlo RADAR.
Do něj jsem začal chodit… dávno. Někdy v šesti letech, ale to jsem tehdy neměl o divadle větší potuchy. Nejranější vzpomínky tohohle typu mám na Divadlo u Panáků (později Pidivadlo, dnes Klub Letka), kde jsme se sestrou sedávali vždycky v předních řadách tmavého sálku a kulili oči na herce, mima a klauna Pavla Kočího, kterého si dneska vybavím už jen s “jogurtovými” brýlemi, na kterých měl malilinkaté stěrače. To mi tehdy přišlo ohromný. Stejně tak všechno, co na nevelkém jevišti předváděl. Těžko říct, jak moc jsou tyhle prazážitky zabarvené nadšením dětství.
Foto: Martin Holzknecht s Markétou Šedivou; Jedlíci Čokolády, rež.: R. Šedivý, Divadlo RADAR – premiéra leden 2020 | Foto: Matouš Martínek
A právě díky starší sestře jsem začal chodit do Radaru, abych neseděl sám doma, zatímco si ona hraje na dramaťáku. Kdybych měl vytáhnout nějaké konkrétnější obrazy toho, jak jsme tehdá v tom divadelním sklepení trávili čas, vybaví se mi spousta her jako mrazík, kuli-kuli, cukr-káva-limonáda, sardel, z-vody-do-vody, šel-fotograf-světem, stopovačka, místo-nálada-věc… a někde mezi tím nám Radka Tesárková vštěpovala základní divadelní pravdy. A tak se ti vnímavější z nás brzy naučili nestát zády k diváku, mluvit nahlas a zřetelně, hrát až do výkrytů a uvažovat v oblouku úvod-děj-závěr…
Moje první role byl skřítek v Ať žijí duchové!, kde jsem se křečovitě držel svojí kartonové pilky (nebo kladívka – podle toho, co mi ostatní trpaslíci před nástupem na scénu nechali) a vždycky se usmíval na své rodiče v první řadě.
Komunitní událost
Skokem o asi deset let později jsme pořád v Radaru, ale už hrajeme Zpěvy sladké Francie, a já mám pocit, že vím, co to to herectví je a jak ho dělat. Ha.
Nejradši jsem v tomhle údobí chodil na starší soubory a nadchával se docela vším, co uváděly, ať to byly komedie, dramata, pohádky… Premiéry bývaly tehdy velká komunitní událost, na kterou navazovaly do noci události ryze společenské, což mi v šestnácti sedmnácti přišlo hodně zajímavý.
Foto: Ostře sledované vlaky, rež.: L. Horký, Divadlo RADAR |Foto: Petr Florián
Tři mušketýři
Za další divadelní dospívání hodně vděčím Luďkovi Horkému, se kterým spolupracujeme na projektech i mimo Radar dodnes. Ten mě obsadil do Tří mušketýrů (D. Hrbek, J. Janků) a až o několik let později mi přiznal, že po prvních čtených toho trochu litoval. Vybavuju si, že jsem se snažil s každou replikou dělat humor – šlo přece jenom o komedii! Naštěstí mě ale s Denisou Novou (dnes Agarski) umírnili a vytvořili inscenaci, která pro nás byla zázrakem. S ní jsme se poprvé podívali na Jiráskův Hronov, sjezdili Česko křížem krážem a odehráli celkem 81 repríz, na které jsme většinou už ani nezvali. Diváci chodili opakovaně a brali s sebou další a další.
Nedlouho poté dostal Luděk se svojí inscenací Poručík z Inishmoru možnost jet na Mezinárodní festival mladého divadla do ruské Ťumeni! Mě se to bohužel netýkalo, ale stál jsem o svoji účast tolik, že jsem mu jednou v hospodě řekl, že tam budu klidně ostatním jen nosit kafe. Jen to zažít! A pak zničehonic odpadl představitel Daveyho (Marek Šmidrkal) a Luděk si vzpomněl na toho zoufalýho klučinu se zabalenym kafem v batohu…
Díky týhle příležitosti mi pak soubor starších radaráků – Hrobeso – nabídli naskočit do jejich už uváděné Amazonie a následně nazkoušet Ostře sledované vlaky. A tím bylo hotovo; nějak jsem pochopil, že tohle je něco, co budu chtít dělat další roky.
Foto: Martin Holzknecht v Útěku do Egypta přes Království české, rež.: P. Hašek, Malé divadlo | Foto: Petr Zikmund
A pak přišla Lucije Valenová…
Tu znám z Radaru odedávna, dokonce se k tomu váže (snad) vtipná historka, ale tu vyprávíme jen společně. Ona je z rodiny loutkářů, vystudovala “alternu” na DAMU a hned potom nastoupila do Malého divadla v Českých Budějovicích. A jednou na úterní zkoušce Hrobesa povídá, že tam prý urgentně shánějí jednoho herce a jestli mě to zajímá…
Abyste to chápali – měl jsem vystudovanou žurnalistiku a snažil se svoje znalosti uplatnit v jedný ekologický neziskovce (v Arnice, tímto je zdravím a posílám písničku!), kde jsem pracoval na komunikaci a mediálním pokrytí jejich zahraničních projektů v Bosně, Ukrajině, Arménii, Thajsku, Ghaně a tak. Takže to byla nabídka dost zásadní životní změny. A s tím (a s poděkováním) jsem to Luciji odmítl.
Jenže. Jiráskův Hronov mění osudy víc, než mnozí tuší. V autě, cestou na ten osmaosmdesátý, mi Radek Šedivý (mj. režisér zmiňované Amazonie a můj alternant v Rackovi) řekl: “Kdybych byl ve tvejch botách, bral bych to. Odejít můžeš vždycky.” A protože jsem člověk ovlivnitelný, dal jsem v práci výpověď.
Foto: (vlevo) Anduličko!, rež.: V. Klinger, Divadlo RADAR | Foto: Markéta Šedivá
(vpravo) Uprostřed polí, rež.: V. Klinger, Divadlo RADAR | Foto: Markéta Šedivá
Srážka s Milanem Schejbalem
Vidět Malé divadlo doporučuju úplně všem. Dělaj se tam skvělý věci, který jsou vždycky inspirativní. Po asi dvou sezónách, osmi premiérách a hromadě zážitků jsem se odtamtud pracovně přestěhoval do Příbrami a zase je za tím Radar. To když jsme s Divadlem bez zvířat soutěžili na Přemostění a já se v chodbě před porotcovnou srazil s Milanem Schejbalem. Toho jsem znal hlavně z přehlídek, jeho dřívější radarové režie Dokonalé svatby a recenzí ve volyňských a hronovských zpravodajích. Slovo tehdy dalo slovo, v Příbrami jsem letos (2024) už třetí sezónu a nedávno jsme nazkoušeli Válku s mloky v režii Hanky Marvanové. Paralelně s Geisslery hrajeme od začátku března 2024 rodinnou laboratorní show Alchymisti. Tak někdy přijďte.
Epilog
Ve svém dřívějším bytě jsem míval zeď plnou vzkazů a podpisů. Mezi nimi se v pravém horním rohu stálo: “Život herecký je těžký. Někdy vůbec ne.” A o něco níž stejný černý fix hlásal: “Kvalitní šmíra je lecky víc než nekvalitní Stanislavskij.” Pro teď není úplně důležité, kdo a proč mi tohle osobní graffiti věnoval. Ale snažím se na ně myslet často, stejně jako na to, jak moc velká životní náhoda každá další premiéra je.
Foto: (vlevo) Nebezpečné vztahy, rež.: M. Schejbal, Divadlo A. Dvořák Příbram |Foto: Petr Florián, (uprostřed) Vova (divadelní mozaika na podporu Ukrajiny), rež.: A. Fixová a kol., NoD | Foto: Markéta Šedivá, (vpravo) v Žižkovském divadle Járy Cimrmana | Foto: Markéta Šedivá
Kdo je Martin Holzknecht?
Martin Holzknecht pochází z Prahy. Vystudoval žurnalistiku na FSV UK. Pracoval v ČT, Arnice, Malém divadle. Od roku 2020 pracuje v Divadle A. Dvořáka Příbram a spolupracuje s Geisslers Hofcomoedianten. Nejradši se s nějakým svým oblíbeným člověkem a psama ztratí do lesů v kraji, kde to vůbec nezná.
HOLZKNECHT, Martin; MELÍŠKOVÁ, Vendula. Jak s divadlem začínal Martin Holzknecht. Online. Divadelník.cz 3. 4. 2024. Dostupné z: https://divadelnik.cz/jak-s-divadlem-zacinal-martin-holzknecht/ [cit. 20240622]
3. dubna, 2024, autor: Vendula Melíšková
Jaká byla cesta k divadlu toho či onoho divadelníka? Nás to zajímá a věříme, že i vás! Vybraní herci, režiséři, vedoucí souborů, technici z řad ochotníků se s námi dělí o své divadelní začátky. Vystupte společně s námi ze své „divadelní bubliny“ a odhalte nejrůznější cesty, které přivedly k divadlu nadšence v rámci celé České republiky. Každý příběh je originál. Každý je inspirativní.
„Nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Vždy nás ale dovede tam, kam dojít máme!“ — autor neznámý.
V čtyřiadvacátém příspěvku tohoto seriálu vypráví o své cestě k divadlu Martin Holzknecht, herec (Divadlo Radar, Malé divadlo, Divadlo A. Dvořáka, Geisslers Hofcomoedianten (j.h.)
Dlouhé prsty Divadla Radar
Na několikrát a vlastně trochu omylem. To je asi nejpravdivější odpověď na úvodní otázku. Ale vždycky v tom mělo své dlouhé prsty Divadlo RADAR.
Do něj jsem začal chodit… dávno. Někdy v šesti letech, ale to jsem tehdy neměl o divadle větší potuchy. Nejranější vzpomínky tohohle typu mám na Divadlo u Panáků (později Pidivadlo, dnes Klub Letka), kde jsme se sestrou sedávali vždycky v předních řadách tmavého sálku a kulili oči na herce, mima a klauna Pavla Kočího, kterého si dneska vybavím už jen s “jogurtovými” brýlemi, na kterých měl malilinkaté stěrače. To mi tehdy přišlo ohromný. Stejně tak všechno, co na nevelkém jevišti předváděl. Těžko říct, jak moc jsou tyhle prazážitky zabarvené nadšením dětství.
Foto: Martin Holzknecht s Markétou Šedivou; Jedlíci Čokolády, rež.: R. Šedivý, Divadlo RADAR – premiéra leden 2020 | Foto: Matouš Martínek
A právě díky starší sestře jsem začal chodit do Radaru, abych neseděl sám doma, zatímco si ona hraje na dramaťáku. Kdybych měl vytáhnout nějaké konkrétnější obrazy toho, jak jsme tehdá v tom divadelním sklepení trávili čas, vybaví se mi spousta her jako mrazík, kuli-kuli, cukr-káva-limonáda, sardel, z-vody-do-vody, šel-fotograf-světem, stopovačka, místo-nálada-věc… a někde mezi tím nám Radka Tesárková vštěpovala základní divadelní pravdy. A tak se ti vnímavější z nás brzy naučili nestát zády k diváku, mluvit nahlas a zřetelně, hrát až do výkrytů a uvažovat v oblouku úvod-děj-závěr…
Moje první role byl skřítek v Ať žijí duchové!, kde jsem se křečovitě držel svojí kartonové pilky (nebo kladívka – podle toho, co mi ostatní trpaslíci před nástupem na scénu nechali) a vždycky se usmíval na své rodiče v první řadě.
Komunitní událost
Skokem o asi deset let později jsme pořád v Radaru, ale už hrajeme Zpěvy sladké Francie, a já mám pocit, že vím, co to to herectví je a jak ho dělat. Ha.
Nejradši jsem v tomhle údobí chodil na starší soubory a nadchával se docela vším, co uváděly, ať to byly komedie, dramata, pohádky… Premiéry bývaly tehdy velká komunitní událost, na kterou navazovaly do noci události ryze společenské, což mi v šestnácti sedmnácti přišlo hodně zajímavý.
Foto: Ostře sledované vlaky, rež.: L. Horký, Divadlo RADAR |Foto: Petr Florián
Tři mušketýři
Za další divadelní dospívání hodně vděčím Luďkovi Horkému, se kterým spolupracujeme na projektech i mimo Radar dodnes. Ten mě obsadil do Tří mušketýrů (D. Hrbek, J. Janků) a až o několik let později mi přiznal, že po prvních čtených toho trochu litoval. Vybavuju si, že jsem se snažil s každou replikou dělat humor – šlo přece jenom o komedii! Naštěstí mě ale s Denisou Novou (dnes Agarski) umírnili a vytvořili inscenaci, která pro nás byla zázrakem. S ní jsme se poprvé podívali na Jiráskův Hronov, sjezdili Česko křížem krážem a odehráli celkem 81 repríz, na které jsme většinou už ani nezvali. Diváci chodili opakovaně a brali s sebou další a další.
Nedlouho poté dostal Luděk se svojí inscenací Poručík z Inishmoru možnost jet na Mezinárodní festival mladého divadla do ruské Ťumeni! Mě se to bohužel netýkalo, ale stál jsem o svoji účast tolik, že jsem mu jednou v hospodě řekl, že tam budu klidně ostatním jen nosit kafe. Jen to zažít! A pak zničehonic odpadl představitel Daveyho (Marek Šmidrkal) a Luděk si vzpomněl na toho zoufalýho klučinu se zabalenym kafem v batohu…
Díky týhle příležitosti mi pak soubor starších radaráků – Hrobeso – nabídli naskočit do jejich už uváděné Amazonie a následně nazkoušet Ostře sledované vlaky. A tím bylo hotovo; nějak jsem pochopil, že tohle je něco, co budu chtít dělat další roky.
Foto: Martin Holzknecht v Útěku do Egypta přes Království české, rež.: P. Hašek, Malé divadlo | Foto: Petr Zikmund
A pak přišla Lucije Valenová…
Tu znám z Radaru odedávna, dokonce se k tomu váže (snad) vtipná historka, ale tu vyprávíme jen společně. Ona je z rodiny loutkářů, vystudovala “alternu” na DAMU a hned potom nastoupila do Malého divadla v Českých Budějovicích. A jednou na úterní zkoušce Hrobesa povídá, že tam prý urgentně shánějí jednoho herce a jestli mě to zajímá…
Abyste to chápali – měl jsem vystudovanou žurnalistiku a snažil se svoje znalosti uplatnit v jedný ekologický neziskovce (v Arnice, tímto je zdravím a posílám písničku!), kde jsem pracoval na komunikaci a mediálním pokrytí jejich zahraničních projektů v Bosně, Ukrajině, Arménii, Thajsku, Ghaně a tak. Takže to byla nabídka dost zásadní životní změny. A s tím (a s poděkováním) jsem to Luciji odmítl.
Jenže. Jiráskův Hronov mění osudy víc, než mnozí tuší. V autě, cestou na ten osmaosmdesátý, mi Radek Šedivý (mj. režisér zmiňované Amazonie a můj alternant v Rackovi) řekl: “Kdybych byl ve tvejch botách, bral bych to. Odejít můžeš vždycky.” A protože jsem člověk ovlivnitelný, dal jsem v práci výpověď.
Foto: (vlevo) Anduličko!, rež.: V. Klinger, Divadlo RADAR | Foto: Markéta Šedivá
(vpravo) Uprostřed polí, rež.: V. Klinger, Divadlo RADAR | Foto: Markéta Šedivá
Srážka s Milanem Schejbalem
Vidět Malé divadlo doporučuju úplně všem. Dělaj se tam skvělý věci, který jsou vždycky inspirativní. Po asi dvou sezónách, osmi premiérách a hromadě zážitků jsem se odtamtud pracovně přestěhoval do Příbrami a zase je za tím Radar. To když jsme s Divadlem bez zvířat soutěžili na Přemostění a já se v chodbě před porotcovnou srazil s Milanem Schejbalem. Toho jsem znal hlavně z přehlídek, jeho dřívější radarové režie Dokonalé svatby a recenzí ve volyňských a hronovských zpravodajích. Slovo tehdy dalo slovo, v Příbrami jsem letos (2024) už třetí sezónu a nedávno jsme nazkoušeli Válku s mloky v režii Hanky Marvanové. Paralelně s Geisslery hrajeme od začátku března 2024 rodinnou laboratorní show Alchymisti. Tak někdy přijďte.
Epilog
Ve svém dřívějším bytě jsem míval zeď plnou vzkazů a podpisů. Mezi nimi se v pravém horním rohu stálo: “Život herecký je těžký. Někdy vůbec ne.” A o něco níž stejný černý fix hlásal: “Kvalitní šmíra je lecky víc než nekvalitní Stanislavskij.” Pro teď není úplně důležité, kdo a proč mi tohle osobní graffiti věnoval. Ale snažím se na ně myslet často, stejně jako na to, jak moc velká životní náhoda každá další premiéra je.
Foto: (vlevo) Nebezpečné vztahy, rež.: M. Schejbal, Divadlo A. Dvořák Příbram |Foto: Petr Florián, (uprostřed) Vova (divadelní mozaika na podporu Ukrajiny), rež.: A. Fixová a kol., NoD | Foto: Markéta Šedivá, (vpravo) v Žižkovském divadle Járy Cimrmana | Foto: Markéta Šedivá
Kdo je Martin Holzknecht?
Martin Holzknecht pochází z Prahy. Vystudoval žurnalistiku na FSV UK. Pracoval v ČT, Arnice, Malém divadle. Od roku 2020 pracuje v Divadle A. Dvořáka Příbram a spolupracuje s Geisslers Hofcomoedianten. Nejradši se s nějakým svým oblíbeným člověkem a psama ztratí do lesů v kraji, kde to vůbec nezná.
HOLZKNECHT, Martin; MELÍŠKOVÁ, Vendula. Jak s divadlem začínal Martin Holzknecht. Online. Divadelník.cz 3. 4. 2024. Dostupné z: https://divadelnik.cz/jak-s-divadlem-zacinal-martin-holzknecht/ [cit. 20240622]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.