FEKAR, Vladimír: Studio SEN Olomouc / Petr Erbes, Boris Jedinák: Vichřice v domě č. 11, recenze, Divadelní Kojetín 2024
Babičky zabíjejí přesně. Ranou do týla, spálí v bečce, uřežou hlavu… Krutosti se nevyhýbají. Možná, že původně trochu až recesistický nápad Petra Erbese a Borise Jedináka, kterak na divadle ukázat, jakým způsobem vraždí seniorky ve 21. století, se rozrostl v kolážovou kompozici, v níž ve střípcích sledujeme fragmenty z vražedných činů žen.
Profesionální tvůrci vzešlí z alternativní větve pražské DAMU Petr Erbes a Boris Jedinák byli vyzváni ke spolupráci s pozoruhodným sdružením Studia Sen z Olomouce. To se utvořilo z původního složení Dramatického kurzu SENior, který v roce 2016 vznikl jako rozšířená aktivita Divadla na cucky. Každoročně pak tato parta vytvoří jednu inscenaci. Autorskou, performativní, v níž více než o rozvíjení hereckých dovedností jde o společné tvůrčí a autorské hledání výsledného tvaru. Zkrátka komplexní, chcete-li alternativní divadelní hledání, snaha o divadlo, jehož smyslem není sebeprezentace, ale rozkrytí pozoruhodných témat.
Tuto starou dobrou partu s mladým divadelním myšlením tvoří v současnosti osm dam a jeden muž. Téma, jak se to stane, že ženy v důchodovém věku vraždí, bylo tedy šité především dámám na míru. Dámy jsou to ovšem sympatické, bez vražedných pohledů, přemýšlivé, citlivé, ale i s příznačným smyslem pro humor a ironii. Role vražedkyň je tedy pro ně spíše protiúkolem. Také jediný muž v jejich řadách má zejména role těch, kteří jsou násilníky ve vztahu, vysloveně jako herecký protiúkol. Podle diskuse po představení zvolené téma celý autorský kolektiv zaujalo a přijal ho za své, přestože ambiciózní režijní forma (s využitím hudby, snímáním detailních záběrů, stylizovaných gest) i zvolený styl herectví poněkud překryly autorské zaujetí celého kolektivu a vznikl tvar, který může částečně působit tak, že členové divadla Sen byli poněkud sešněrováni autorským záměrem profesionálních tvůrců.
Co vzniklo? Jakým způsobem téma vražd soubor společně s tvůrci tematizoval? Toť otázka? Chronologicky řazeno je pět případů žen s jednou vložkou takřka pohádkového popisu místa činu a monologu muže, který podle toho, co říká, je skutečně na zabití. Takřka důsledně vidíme jeden případ po druhém. Ženu-oběť domácího násilí, která vraždí, aby tak konečně vyšla z pekla manželského vztahu, ženu, která chce vysát majetek z mužů a vraždí, aby dědila, ženu, která vraždí kamarádku snad z žárlivosti na její úspěšný život, ženu, která se pokouší z nějakých nevysvětlitelných příčin o pojistný podvod, že nechá dům shořet, i s uspaným vnukem v posteli, vidíme ženu, která je vystavena spíše psychickému týraní svým mužem.
Vidíme vždy jen kusé fragmenty činů, ale i jejich příčin a následků, nevidíme a nesledujeme psychologické dešifrování zákrutů činu (přesněji členky a členové souboru nás svým nepsychologickým herectvím do psychologie postav v zásadě nepouštějí), ani se nepokoušíme vykreslit dané okolnosti a prostředí, v nichž ženy žijí, nejdeme vůbec do hloubky činů samotných. Příčiny a následky jsou předkládány v hudební hororové atmosféře. Na scéně jsou taktéž pouhopouhé fragmenty související s jejich činy – míchačka, sud, tyč, kolečka… Pohybujeme se jen na povrchu zobrazených činů, možná díky snímání kamery pouhého mediálního povrchu činů.
Protože je v souboru pouhopouhý jeden muž, stává se Zdeněk Rajtr jakýmsi archetypálním mužem pro všechny případy vražd, archetypální obětí, ve stejném odění, s podobnými hereckými prostředky pro všechny muže.
Jsou předkládána spíše fakta, jen na povrchu otevřená novinová stránka oněch případů. Případy jsou sledovány kamerou a promítány na televizi; řekněme metaforicky – tvůrci mají zaostřeno na případy žen a chtějí je do jisté míry medializovat jako případy v pořadu na Stopě.
Forma inscenace nás vede spíše k tomu, abychom mozaiku-koláž vnímali především racionálně, s odstupem se dívali na případy žen-vražedkyň, fragmentární forma nás vede k tomu, abychom si dotvářeli v hlavě jejich příběh a příčiny, které jsou jen načrtnuty. Divadlo, které může mít kořeny v dokudramatu, jeví se mi jako skica, náčrt. Nejsilnější jsou pro mne momenty, kdy se ve zvolené formě vyjeví jednání postav jaksi mimoděk. V prvním případu ženy-Růženy zaujme, jak seniorka ležící zmlácená na kolečkách (samotné mlácení není ukazováno) s křehkou naléhavostí prosí manžela, jenž ji zbil, aby k ní přisunul hrneček s vodou. Intonace replik má v sobě věcnost, ale i mrazivou zraněnost, zatímco se manžel dívá na televizi, kde v detailu vidí ruku své ženy, která se nemůže dostat k hrnečku. Jednání herečky nepůsobí psychologicky, přesto vypovídá o bolesti, kterou si žena prochází. Čin spálení manžela v sudu je pak ukázán opět s mrazivou věcností, ale emoce se přes „chlad“ zvolených prostředků dostaví a racionální vnímání případů se v těchto okamžicích stává zároveň i emocionální.
Inscenace působí poněkud nesourodě a nevyrovnaně, nejsme si přesně jisti, zda nám jde o odkrytí činů, zda se zamýšlíme nad psychologií postav, nebo zda stavíme jenom takové stylizované, často na kameru zaznamenávané výjevy s lehce groteskní nadsázkou. Nejsme si jisti stylem herectví, každý z členů souboru ke své roli přistupuje trochu jinak. Někdo s ryzí věcností a odosobněním, někteří se pokoušejí o rozehrání postavy. Jistá nesourodost má však možná za následek, že tvar stále drží naši pozornost.
Proč inscenace nese název Vichřice v domě č. 11, je mi záhadou. Možná proto, že Divadlo Sen zkouší v domě č. 11 a Petr Erbes s Borisem Jedinákem vtrhli do toho domu jako vichřice? Anebo je to další autorská hra s diváky? Zachovat inscenaci i postavám tajemství, protože smyslem divadla je, jak se často říká, nedávat odpovědi, ale klást otázky? Kdo ví?
Každopádně lze jednoznačně říci, že v oblasti seniorského divadla vznikla pozoruhodná inscenace, s aktuálním tématem, s překvapivou formou, která je inspirativním podnětem k diskusi a otázky skutečně klade. O čemž svědčilo i dlouhé a zajímavé povídání po představení.
Vladimír Fekar
Zveřejněno ve zpravodaji Divadelní Koječák.
Profesionální tvůrci vzešlí z alternativní větve pražské DAMU Petr Erbes a Boris Jedinák byli vyzváni ke spolupráci s pozoruhodným sdružením Studia Sen z Olomouce. To se utvořilo z původního složení Dramatického kurzu SENior, který v roce 2016 vznikl jako rozšířená aktivita Divadla na cucky. Každoročně pak tato parta vytvoří jednu inscenaci. Autorskou, performativní, v níž více než o rozvíjení hereckých dovedností jde o společné tvůrčí a autorské hledání výsledného tvaru. Zkrátka komplexní, chcete-li alternativní divadelní hledání, snaha o divadlo, jehož smyslem není sebeprezentace, ale rozkrytí pozoruhodných témat.
Tuto starou dobrou partu s mladým divadelním myšlením tvoří v současnosti osm dam a jeden muž. Téma, jak se to stane, že ženy v důchodovém věku vraždí, bylo tedy šité především dámám na míru. Dámy jsou to ovšem sympatické, bez vražedných pohledů, přemýšlivé, citlivé, ale i s příznačným smyslem pro humor a ironii. Role vražedkyň je tedy pro ně spíše protiúkolem. Také jediný muž v jejich řadách má zejména role těch, kteří jsou násilníky ve vztahu, vysloveně jako herecký protiúkol. Podle diskuse po představení zvolené téma celý autorský kolektiv zaujalo a přijal ho za své, přestože ambiciózní režijní forma (s využitím hudby, snímáním detailních záběrů, stylizovaných gest) i zvolený styl herectví poněkud překryly autorské zaujetí celého kolektivu a vznikl tvar, který může částečně působit tak, že členové divadla Sen byli poněkud sešněrováni autorským záměrem profesionálních tvůrců.
Co vzniklo? Jakým způsobem téma vražd soubor společně s tvůrci tematizoval? Toť otázka? Chronologicky řazeno je pět případů žen s jednou vložkou takřka pohádkového popisu místa činu a monologu muže, který podle toho, co říká, je skutečně na zabití. Takřka důsledně vidíme jeden případ po druhém. Ženu-oběť domácího násilí, která vraždí, aby tak konečně vyšla z pekla manželského vztahu, ženu, která chce vysát majetek z mužů a vraždí, aby dědila, ženu, která vraždí kamarádku snad z žárlivosti na její úspěšný život, ženu, která se pokouší z nějakých nevysvětlitelných příčin o pojistný podvod, že nechá dům shořet, i s uspaným vnukem v posteli, vidíme ženu, která je vystavena spíše psychickému týraní svým mužem.
Vidíme vždy jen kusé fragmenty činů, ale i jejich příčin a následků, nevidíme a nesledujeme psychologické dešifrování zákrutů činu (přesněji členky a členové souboru nás svým nepsychologickým herectvím do psychologie postav v zásadě nepouštějí), ani se nepokoušíme vykreslit dané okolnosti a prostředí, v nichž ženy žijí, nejdeme vůbec do hloubky činů samotných. Příčiny a následky jsou předkládány v hudební hororové atmosféře. Na scéně jsou taktéž pouhopouhé fragmenty související s jejich činy – míchačka, sud, tyč, kolečka… Pohybujeme se jen na povrchu zobrazených činů, možná díky snímání kamery pouhého mediálního povrchu činů.
Protože je v souboru pouhopouhý jeden muž, stává se Zdeněk Rajtr jakýmsi archetypálním mužem pro všechny případy vražd, archetypální obětí, ve stejném odění, s podobnými hereckými prostředky pro všechny muže.
Jsou předkládána spíše fakta, jen na povrchu otevřená novinová stránka oněch případů. Případy jsou sledovány kamerou a promítány na televizi; řekněme metaforicky – tvůrci mají zaostřeno na případy žen a chtějí je do jisté míry medializovat jako případy v pořadu na Stopě.
Forma inscenace nás vede spíše k tomu, abychom mozaiku-koláž vnímali především racionálně, s odstupem se dívali na případy žen-vražedkyň, fragmentární forma nás vede k tomu, abychom si dotvářeli v hlavě jejich příběh a příčiny, které jsou jen načrtnuty. Divadlo, které může mít kořeny v dokudramatu, jeví se mi jako skica, náčrt. Nejsilnější jsou pro mne momenty, kdy se ve zvolené formě vyjeví jednání postav jaksi mimoděk. V prvním případu ženy-Růženy zaujme, jak seniorka ležící zmlácená na kolečkách (samotné mlácení není ukazováno) s křehkou naléhavostí prosí manžela, jenž ji zbil, aby k ní přisunul hrneček s vodou. Intonace replik má v sobě věcnost, ale i mrazivou zraněnost, zatímco se manžel dívá na televizi, kde v detailu vidí ruku své ženy, která se nemůže dostat k hrnečku. Jednání herečky nepůsobí psychologicky, přesto vypovídá o bolesti, kterou si žena prochází. Čin spálení manžela v sudu je pak ukázán opět s mrazivou věcností, ale emoce se přes „chlad“ zvolených prostředků dostaví a racionální vnímání případů se v těchto okamžicích stává zároveň i emocionální.
Inscenace působí poněkud nesourodě a nevyrovnaně, nejsme si přesně jisti, zda nám jde o odkrytí činů, zda se zamýšlíme nad psychologií postav, nebo zda stavíme jenom takové stylizované, často na kameru zaznamenávané výjevy s lehce groteskní nadsázkou. Nejsme si jisti stylem herectví, každý z členů souboru ke své roli přistupuje trochu jinak. Někdo s ryzí věcností a odosobněním, někteří se pokoušejí o rozehrání postavy. Jistá nesourodost má však možná za následek, že tvar stále drží naši pozornost.
Proč inscenace nese název Vichřice v domě č. 11, je mi záhadou. Možná proto, že Divadlo Sen zkouší v domě č. 11 a Petr Erbes s Borisem Jedinákem vtrhli do toho domu jako vichřice? Anebo je to další autorská hra s diváky? Zachovat inscenaci i postavám tajemství, protože smyslem divadla je, jak se často říká, nedávat odpovědi, ale klást otázky? Kdo ví?
Každopádně lze jednoznačně říci, že v oblasti seniorského divadla vznikla pozoruhodná inscenace, s aktuálním tématem, s překvapivou formou, která je inspirativním podnětem k diskusi a otázky skutečně klade. O čemž svědčilo i dlouhé a zajímavé povídání po představení.
Vladimír Fekar
Zveřejněno ve zpravodaji Divadelní Koječák.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.