KRAVKA, Jaroslav. Stačí pět deka? (DSJS - Pět deka moci.) Brněnský večerník 24. 5. 1982

Určitě to znáte. Jdete z představení a říkáte si, že máte za sebou pouhopouhý zabitý večer. Jdete, v duchu si nadáváte a říkáte, že máte jasno, ale kdesi uvnitř vám to nedá o zhlédnutém pořád přemýšlet, a po několika dnech zjistíte, že ten večer vlastně ani tak zabitý nebyl.
Neříkám asi nic nového, ba dokonce si myslím, že právě tohle měl na mysli jeden z velkých ruských teatrologů, když řekl, že to nejhorší, co může divadlení inscenaci potkat, je to, když se o ní nemluví. O poslední premiéře Divadelního studia Josefa Skřivana, adaptaci šesti povídek Vasilije Šukšina pod společným názvem Pět deka moci se mluvit bude určitě. Tím bych taky mohl skončit a dál jen mlátit prázdnou slámu v tom smyslu, že jde o amatérské divadlo a že je dobře, když se současní mladí lidé věnují tak pěknému koníčku. Jenže proč. DSJS je totiž souborem, který má za sebou už jeden divadlení "hit" - ano, Odysseiu. Proč to připomínám, protože Pět deka moci zákonitě evokuje už tehdy vyslovený názor, kvalifikující "Skřivany" jednoznačně mezi soubory vysloveně režisérského typu. A v tom to všechno je.
Herec Miroslav Donutil je totiž přes všechny zkušenosti režisérem amatérským. Je to bohužel poznat už v samotném scénáři, který je postaven na pouhém přepisu výborných Šukšinových dialogů. Samotné představení pak trpí trochu stereotypem (potlesk před každou z povídek např.), "nedivadelností" (třeba recitační uvádění "vyznění" šlo přece "zahrát", ne?), která snad ani není způsobena nedostatkem režijních nápadů, jako spíš uspěchaností realizace. Tohle vše by však šlo amatérskému divadelnímu souboru - pokud neaspiruje na vyšší příčky v pomyslném žebříčku svých kolegů - odpustit. Jedno však odpustit nelze. Jak jsem napsal Pět deka moci výrazně staví na literárním základu a ten lze na divadlo nejlehčí cestou převést alespoň elementárně zvládnutou hereckou dikcí. Ta však bohužel některým členům souboru schází. (Už protagonista úvodní povídky Urážka.) Na druhé straně nutno říci, že někteří jsou si tohoto svého handicapu zřejmě vědomi a snaží se ho zastřít alespoň hereckou akcí (Semjon v Příhodě z restaurace).
Je to spolu se zvládnutými hereckými výkony Miroslava Tomana (děda), Jana Fialy (několik epizodních rolí) a Jaroslava Heidlera (strýček Voloďa), opět "nádherně ruskou" hudbou Jiřího Bulise, nosností tématu - "občas křiví každého z nás" či Šukšinův mistrovský pozorovací talent, dostačujícím pro výrazně kladné hodnocení divadelního představení? To je otázka, kterou si v tomto případě musí vyřešit každý divák sám. Osobně se domnívám, že je dobře, že tohle divadelní představení vzniklo... Byť je ho jen "pět deka", je totiž, po už zmíněné antice, zatím nejzdařilejší inscenací DSJS.