BARTLOVÁ, Renata: Co pro mne znamená Dostavník. Říjen 2023. Rkp.
Co pro mě znamená Dostavník
V Dostavníku jsem se ocitla shodou náhod někdy na podzim roku 1986. Měla jsem půl roku po maturitě a ve svém prvním zaměstnání mi chyběl školní kolektiv a nálada, jaká panuje snad jen mezi studenty. Jedno odpoledne mi jeden známý nabídl, že mě vezme na zkoušku Dostavníku, prý jsou dobrá parta lidí a je tam veselo. Zrovna začali zkoušet novou hru s názvem Gaudeamus igitur? Režisérem byl tehdy Pavel Dostál. Zkouška začala, Pavel se na mě podíval: „Chceš hrát?“ Po odpovědi, že ano, mě postavil na jeviště, dal mi scénář do ruky a řekl: „Čti.“ Jak já jsem se styděla! Ale četla jsem. Po přečtení asi čtyř vět mě zastavil a řekl: „Budeš hrát Hvězdu.“
Na další zkoušku přišel vedoucí souboru Ivo Kolařík a přivedl s sebou hezkou slečnu: „Pavle, tohle je ta slečna, kterou jsem v konkurzu vybral na roli Hvězdy.“ A Pavel na to: „Já už svou Hvězdu mám.“
A tak to začalo. Naskočila jsem do rozjetého rychlíku a začala moje „kariéra“ v Dostavníku, která trvá bezmála 40 let.
V Dostavníku jsem našla partičku lidí, mezi kterými to jiskří, mají rádi lehkou recesi, umí se zasmát, dělat si ze sebe milou srandu, kteří se mají rádi navzájem. Našla jsem tady lidi, kteří jsou „praštěni kulisou“, lidi, kteří (ač třeba i čtyř generací) jsou naladěni na stejnou vlnu a mají stejný smysl pro humor.
Na co za ty roky vzpomínám?
Na všechny lidi, kteří Dostavníkem prošli. Někdy jen proletěli, někdy zůstali delší dobu. Mnozí už hrají v divadelním nebi.
Neustálé popichování a žertíky.
Různé hlášky: „lehni na hadru“, „starej se o sebe“, „jdi do plynu“ – jen lidi z Dostavníku ví, co znamenají.
Pocit, který se v duši rozlije po zavření opony a bouřlivém potlesku.
Když na vesnické představení přijde třeba jen 15 lidí a vytvoří atmosféru jako zaplněný sál.
Když Ivo seděl za klavírem a všichni jsme békali Ježkovky.
Zpěv a hraní na kytaru v autobuse.
Vitalitu a nadšení organizátorů festivalů, divadelní představení jiných souborů, rána po probdělých nocích, rozbory a semináře odborných porot, setkání s lidmi, které vidíme jedenkrát za rok a přesto jsou nám blízcí a milí.
Po návratu tahání kulis do skladu třeba ve čtyři ráno.
Neustálé omílání „veselých příhod z prken“ – stejně se jim ale zas znovu všichni zasmějeme.
Závěrečnou u Lukešů na zahradě, která se mnohdy protáhla na 24hodinový večírek.
Společné Silvestry, společné dovolené.
A to hodně důležité na konec: potlesk, smích a rozzářené oči diváků, protože to všechno je pro duši komedianta potravou.
Renata Bartlová, říjen 2023
V Dostavníku jsem se ocitla shodou náhod někdy na podzim roku 1986. Měla jsem půl roku po maturitě a ve svém prvním zaměstnání mi chyběl školní kolektiv a nálada, jaká panuje snad jen mezi studenty. Jedno odpoledne mi jeden známý nabídl, že mě vezme na zkoušku Dostavníku, prý jsou dobrá parta lidí a je tam veselo. Zrovna začali zkoušet novou hru s názvem Gaudeamus igitur? Režisérem byl tehdy Pavel Dostál. Zkouška začala, Pavel se na mě podíval: „Chceš hrát?“ Po odpovědi, že ano, mě postavil na jeviště, dal mi scénář do ruky a řekl: „Čti.“ Jak já jsem se styděla! Ale četla jsem. Po přečtení asi čtyř vět mě zastavil a řekl: „Budeš hrát Hvězdu.“
Na další zkoušku přišel vedoucí souboru Ivo Kolařík a přivedl s sebou hezkou slečnu: „Pavle, tohle je ta slečna, kterou jsem v konkurzu vybral na roli Hvězdy.“ A Pavel na to: „Já už svou Hvězdu mám.“
A tak to začalo. Naskočila jsem do rozjetého rychlíku a začala moje „kariéra“ v Dostavníku, která trvá bezmála 40 let.
V Dostavníku jsem našla partičku lidí, mezi kterými to jiskří, mají rádi lehkou recesi, umí se zasmát, dělat si ze sebe milou srandu, kteří se mají rádi navzájem. Našla jsem tady lidi, kteří jsou „praštěni kulisou“, lidi, kteří (ač třeba i čtyř generací) jsou naladěni na stejnou vlnu a mají stejný smysl pro humor.
Na co za ty roky vzpomínám?
Na všechny lidi, kteří Dostavníkem prošli. Někdy jen proletěli, někdy zůstali delší dobu. Mnozí už hrají v divadelním nebi.
Neustálé popichování a žertíky.
Různé hlášky: „lehni na hadru“, „starej se o sebe“, „jdi do plynu“ – jen lidi z Dostavníku ví, co znamenají.
Pocit, který se v duši rozlije po zavření opony a bouřlivém potlesku.
Když na vesnické představení přijde třeba jen 15 lidí a vytvoří atmosféru jako zaplněný sál.
Když Ivo seděl za klavírem a všichni jsme békali Ježkovky.
Zpěv a hraní na kytaru v autobuse.
Vitalitu a nadšení organizátorů festivalů, divadelní představení jiných souborů, rána po probdělých nocích, rozbory a semináře odborných porot, setkání s lidmi, které vidíme jedenkrát za rok a přesto jsou nám blízcí a milí.
Po návratu tahání kulis do skladu třeba ve čtyři ráno.
Neustálé omílání „veselých příhod z prken“ – stejně se jim ale zas znovu všichni zasmějeme.
Závěrečnou u Lukešů na zahradě, která se mnohdy protáhla na 24hodinový večírek.
Společné Silvestry, společné dovolené.
A to hodně důležité na konec: potlesk, smích a rozzářené oči diváků, protože to všechno je pro duši komedianta potravou.
Renata Bartlová, říjen 2023
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.