ZEMANČÍKOVÁ Alena: 93. Jiráskův Hronov v rozběhu i v šoku (recenze). AS 10.8.2023.
93. Jiráskův Hronov v rozběhu i v šoku
Jako každoročně po léta, která pamatuji, byl i 73. Jiráskův Hronov dílnou divadelní praxe, teorie i kritiky. O spoustu podnětů se stará program inscenací, semináře a festivalový Zpravodaj. Zdrojem inspirace je množství uvedených inscenací nejrůznější estetiky, poetiky, stopáže i předpokládané divácké adresy.
Činoherní | Dětské | Experimentální | Hudební | Loutkové | Poezie | Pohybové | Soubory | Studentské
Programu dominovaly inscenace víceméně činoherního divadla (hrané ovšem ve všech prostorách: v Jiráskově divadle, v Sále Josefa Čapka i v Sokolovně). S dramatickou předlohou se v nich zacházelo vynalézavě a neméně kreativními způsoby se dramatických předloh docilovalo.
Velké činohry
Hned první den jsme viděli od divadla V.A.D. z Kladna inscenaci Nikoločava, která tematizovala osobní zkušenost z návštěvy legendární karpatské vesnice, do níž Ivan Olbracht umístil děj svého Nikoly Šuhaje, loupežníka. Autor hry a režisér Jan Červený (alias Kazimír Lupinec) míchá romantická klišé a reálná fakta i zážitky do známého příběhu. Z něj se odehraje několik zásadních scén, vedle toho ovšem běží i linie pozdější Koločavy, která vytěžuje literární příběh turisticky, zatímco karpatskou přírodu drasticky, a kromě toho aktuálně trpí válečným stavem, který sice do oblasti vysokých Karpat přímo nezasahuje, vliv na ně ale pochopitelně má.
Podobně, jen s menší měrou postmoderní rafinovanosti, přistoupil soubor MÁJ z Prahy k povídce pražského židovského spisovatele Johannese Urzidila Poslední zvonění, kterou režisér Jaroslav Kodeš zdramatizoval a nazval Mařka. Příběh pražské služky, které židovští páni přenechají na odchodu klíče od bytu se zaplaceným nájmem, se v této dramatizaci stává moralitou o tom, jak z jednoho chybného kroku se řetězením událostí stane neřešitelná situace, z níž není úniku.
Třetí inscenací, k níž si její tvůrci sobě na míru zdramatizovali populární literární předlohu, byl Saturnin DS Klas z Klášterce nad Ohří. Nepodali však z jeviště jiný obraz Saturnina, než je ten literární, jen prostě pobavili publikum ztělesněním postav příběhu do podob herců. Tento přístup je pro amatérské divadlo málo výhodný, protože podtrhává nevyrovnanost hereckých dispozic jednotlivých členů souboru. Je ale oblíbený jako svého druhu „sousedské“ divadlo, kde se ve jménu komunity nedostatky promíjejí.
Herci Molièrova Lakomce z dílny DS Jirásek z České Lípy byli režisérem Václavem Klapkou vedeni pokynem „si pořádně zařádit“, takže se přihodilo, co se při inscenacích Molièrových komedií jeví téměř jako nemožné: akce postav rodinných příslušníků, sluhů a dohazovačky zastínily samotného titulního Harpagona. Bylo to osvěžující, ale od jisté doby pro publikum únavné, a hlubšího významu komedie mravů se inscenátoři tímto způsobem nedobrali.
V programu se objevily dvě inscenace současného dramatika původem z Irska Martina Mc Donagha. Komedii Mrzák Inishmanský přivezlo divadlo Sputnik z Havířova, drastickou dystopii Pan Polštář sehrálo divadlo RADAR/Načerno z Prahy. Obě inscenace silně zapůsobily.
McDonaghova dramata si pohrávají s nejistotou ohledně toho, co je fabulace a co pravda, s osobními verzemi událostí a s účelovou morálkou mezi aktéry ze zapomenutých zapadáků na konci světa, na kterých nikomu nezáleží do té doby, než se začnou hodit k demonstraci morálního odsudku. V obci, kde každý má máslo na hlavě, jsou morální nároky a odsudky zcela nepatřičné, což je vážné sdělení, skrývající se na dně precizně napsaných komedií.
Zejména drastický Pan Polštář, kde jde mimo jiné i o otázky umělecké odpovědnosti (pokud se umělecké dílo, zde povídka, stane inspirací pro zločin) působil i díky jednoduché režii Lukáše Křížka a soustředěným výkonům herců až znepokojivě. Není příběh sadistického týrání a mordů hypertrofovaným zobrazením násilí, jaké na sobě navzájem „ve vší slušnosti“ pácháme?
Komedie pro dva herce Divadelního klubu Jirásek Čeká Lípa Maud, Lionel a prst Jacksona Pollocka (jak nazvali pro sebe hru Stephena Sachse Kalifornská mlha v překladu Pavla Dominika) si znepokojivé otázky nekladla, prostřednictvím hereckých kreací protagonistů Václava Klapky a Vladimíry Zborníkové bavila publikum duelem dvou lidí z protilehlých stran sociálního spektra. „Dobře napsaná“ americká hra protiklady smíří a předsudky odhalí: spolu s nimi ovšem odhalí i řemeslnou machu, s níž pracuje s dějovými zvraty a emocemi. Divák si z divadla odnáší zážitek z osobnostního vkladu obou herců, z jejich temperamentu a smyslu pro detail i z vášně pro společné hraní bez rafinovanosti.
Inscenace, která se dostala na Hronov z přehlídky vesnického divadla ve Vysokém nad Jizerou, Krvavá Henrietta aneb Jedno jaro v Paříži souboru Stodola z jihomoravských Sivic, překvapila mondénností a vysokými nároky na výpravu všech složek. Komedie Oldřicha Daňka s hudbou Jana F. Fischera je na provedení náročný kus, odkazující se k francouzským komediím se zpěvy a tancem. V inscenaci, jejíž drama soukromých milostných afér politiků a hyenismu bulvárního tisku vyvrcholí propuknutím světové války, se vyjevily aktuality, jaké ani autor na konci 80. let 20. století nemohl mít na mysli. Soubor však plýtval silami na revuální čísla, která se v amatérských podmínkách dají těžko dokonale zvládnout, a „žhavé jádro“ komedie zavalil zbytečnostmi.
Řadu inscenací, pracujících různými způsoby s dramatickou předlohou, korunoval SEX Pavla Kohouta a Ochotnického spolku Žumpa Nučice. Komedie, v níž šest disidentských spisovatelů chystá v zemljance ve Stromovce přepadení vlaku, byla napsána bez ambice na veřejné uvedení v roce 1976 pro přátele a zahrána poprvé na Hrádečku. Pavel Kohout o jejích postavách napsal: „Tak se z komunistů Klímy, Kohouta, Kosíka a Vaculíka a z nekomunistů Havla a Klimenta stala šestice, která na počátku iniciovala petici za propuštění politických vězňů a během let dospěla až k Chartě 77.“ Portréty a průběžná jednání jednotlivých „partyzánů“ české literatury jsou mistrovsky napsány a velmi dobře zahrány herci, kteří bez exhibice nebo imitování slouží smyslu dramatu. Výsledkem je komedie, v níž si dlouho aktéři hledí každý svého, jsou neukáznění, nepozorní, opilí i trochu zbabělí, ale když přijde chvíle, kdy se už prostě musí, jdou do toho.
Krize, únava, nároky dospívání
Značnou část programu JH tvoří autorské inscenace, jejichž text se nezakládá na klasické dramatické stavbě, ale vzniká alternativními způsoby. Má-li divadlo reagovat na situaci světa, nemůže se vyhnout fenoménu kulturních odlišností, válek i tajemství. Reverzní dveře z Brna pracují s jevištní metaforou, již tvoří velká plachta, zobrazující Indii: z jedné strany krásně šafránová jako hedvábné sárí, z druhé strany šedá jako špína indických předměstí a slumů. Inscenace Zdrhnout z Indie podle románu Josefa Pánka Láska v době globálních klimatických změn v rozporu s předlohou neřeší krizi stárnoucího vědce, kterému se rozsypal soukromý svět, ale spolu se dvěma herci se zabývá spíš letmým milostným vztahem na pozadí kulturně vzdálené země.
Teritoriální tyjátr z Prahy se svou autorskou inscenací Družstvo Ďáblice vztáhl k nevypořádaným momentům českých dějin. Za účasti Boženy Němcové a Františka Palackého nechal jednat bytové družstvo neblaze proslulého Ďáblického hřbitova, v němž jsou pohřbeni bez označení vrazi i oběti obou totalitních režimů. Do programu schůze se vnutil i Martin Šmíd, údajně zabitý student z demonstrace v listopadu 1989, a provokatérka Drahomíra Dražská, která zcela nepravdivou zprávu o smrti studenta zřejmě v režii StB vypustila. Inscenace zacházela s historickými motivy poněkud ledabyle a budila dojem, že tvůrcům záleží víc na kabaretním tvaru než na jeho obsahu.
Soubor Poslední nakonec ZUŠ Mladá Boleslav sehrál svou Valpuržinu noc RAVE jako pohybovou performanci s popřením genderu postav původní faustovské předlohy a rozostřením téhož v případě boha i ďábla. Jak potom funguje starý příběh se ptají čtyři dívky.
Kdo jsme a co se od nás žádá
Čtyři herci mosteckého souboru Brambůrky, dříve frekventanti ZUŠ Leopolda Gassmanna v Mostě, dnes už její absolventi a vyučující, podniknou v inscenaci Kolik nám zbejvá cestu autem s přespáním v luxusním hotelu (k čemuž jim poslouží peníze ušetřené v covidu), aby znovu nalezli způsob a směr, jak dál. Aby definitivně vstoupili do dospělosti s náležitou odpovědností, podniknou totálně nezodpovědný trip s proseccem bez vývrtky a publikum div se, ono se to opravdu stane a na konci, kdy je podlaha politá vínem a pokrytá střepy a pomeranči, nastane klid a nový začátek. Hrají každý sám sebe s důvěrou v sebe sama.
Členové DS STOPA Liberec i HuSRdŠ z Nového Města na Moravě jsou v hledání důvěry v sebe sama i respektu světa kolem teprve na začátku. Ve svých kompozicích Koleje beze smyslu a Mý/iSTOPy/i(s), sestavených z mezigeneračních situací a otevřeně, bez ohledů na konvence zpracovaných střetů s realitou, vypovídají o svém hledání místa na světě, lásky, uznání a orientace. Jednotlivé etudy obou studentských souborů jsou chytrou zkratkou, jak ukázat k podstatě situace. Z obou inscenací září kreativita a intelekt jejich tvůrců: takto formulovaný generační pocit je třeba vzít vážně.
Neméně vážně, byť méně razantně, sdělují svůj nárok na vlastní život i soubory základních uměleckých škol: soubor ZUŠ z Jindřichova Hradce využil povídky Divá Bára Boženy Němcové k vyjádření vlastního postoje ke konvencím a k šikaně jedince většinovou společností v inscenaci Bára. Korpus ZUŠ Leopolda Gassmanna z Mostu sehrál své spi-bdi-sni jako výpověď o pocitu přetížení, spánkovém deficitu a kofeinu. Představil publiku „holčičí“ kofeinovou subkulturu, která je reakcí na nepřiměřenou zátěž. Tu si ovšem jako společnost výkonu nakládáme sami na sebe a neslyšíme, že naše děti nám říkají, že tohle nezvládnou a nechtějí.
Se sebou samým, s vlastními běsy, se strachem i agresí v jednom těle zápasil v performanci Okamžikoka i Matěj Výborný z Mostu v prostoru mezi stolem, skříní a varnou konvicí.
Loutky a tanec
Inspirativním odbočením do jiného divadelního jazyka bývají loutkářské inscenace a tanec.
Tři ukrajinské herečky středoškolského věku, které válka zanesla do Plzně, utvořily divadlo К:А:П:Е:Ц: sehrály s využitím motivů z Malého prince St. Exupéryho prostou, ale o to působivější inscenaci o tom, jak jiná je „planeta emigrace“ proti „planetám Kyjev, Charkov a Kramatorsk“, které Cestovatelky (jak zní název inscenace) musely opustit. S humorem, ale důrazně upozorňují na kulturní rozdíly, na netečnost hostitelské „planety“ k jejich snům, cílům a aspiracím. Loutka Malého prince tu a tam vykoukne z kufru, ale po většinu času, zavřená, slyší tlukot kol vlaku na kolejích daleké cesty. Vrátí-li se z ní, Malý princ ani cestovatelky zatím neví.
Soubor Popcorn ZUŠ F.A.Šporka v Jaroměři přispěl do okruhu inscenací inspirovaných kulturními odlišnostmi, ale také globální klimatickou změnou, ztvárněním grónské legendy o Paní moře. Ta, když ji inuit (což znamená člověk) urazí nebo jí ublíží, dokáže roztrhat ledy a rozběsnit počasí tak, že člověk nic neuloví a zahyne hlady. V legendě, hrané prostředky stínového divadla, do kterého vstupuje herec v roli hrdiny, se stav podaří napravit. Svět je v rozpacích (jak zní název inscenace), zda se může spolehnout, že se to podaří i příště.
O lovu, ledu a hladu hrála i Hana Voříšková svou rituální perfomanci Nikdy naráz netrápí tě mráz i hejno komárů. Do myšlení a prožívání obyvatel arktických území nás zavedla prostřednictvím bílého hracího prostoru i vlastního kostýmu, v němž lovce symbolizují ostré nástroje a zvíře bulva červené řepy. Performerka vyvažuje obrazy krutosti lovu a přítomnosti krve s obrazy radosti a respektu ke všem živým tvorům, včetně bez výjimky těch, které pro zachování vlastního života jíme. Horší časy nastanou, když se lov nedaří a jíst není co: jíme pak, my inuité, lidé, i sebe? A pokud ano, jsme pak ještě lidmi?
Vážnost témat, která vnesly loutky a loutkáři do programu JH, poněkud nadlehčil jediný člen Bažantovy loutkářské družiny z Poniklé Tomáš Hájek, který svým charakteristickým způsobem hraní stínového divadla s meotarem, plošnými loutkami a vlastní osobou sdělil obecenstvu napínavý příběh o tom, jak Národní divadlo nemuselo vyhořet, kdyby chrabrý hasičský sbor v Poniklé býval byl roku 1881 už založen. Pak by mohl velitel Holubec zvolat Nelkej, Čechie a zlatou kapličku z darů všeho lidu (a zemské šlechty a císařského dvora) zachránit.
Tanec a pohybové divadlo
Letošní Jiráskův Hronov zpestřily i dvě inscenace folklorních souborů. Krátká hra Od súdu s ostudů souboru Rosénka – Hrozénka z Prahy předvedla žertovný soud nad dívkou, která neví, kdo se k ní v noci anonymně vetřel. Všichni obvinění muzikanti čin popřou a tak dívku krojovaná obec odsoudí k ostudě. Soubor se k silně patriarchálnímu vyznění hříčky nijak nepostavil, jen obviněnou oblékl do městských šatů, zatímco „chór“ je v krojích. Upozornil tak na fakt, že svět lidových her a písní konzervuje patriarchální svět a jako takový bývá snadno i zneužíván.
Soubor Šáteček z Nymburka rezignoval na tradici a předvedl v choreografii/ inscenaci Festivaly baštím současný živý folklór dospívajících generací: zpívání na výletě (či cestě na festival) se všemi doprovodnými jevy nevolnosti, ilegálních návštěv na pokojích po večerce, popíjení atd. Se skvěle hrající kapelou ukázali na chvíle, kdy si člověk prostě zpívá, třebaže má k dispozici spoustu elektronických pomůcek k zábavě.
Originálním příspěvkem byla pohybová improvizace bez hudebního doprovodu souboru SKUPINA z Prahy , nazvaná Pepř, 3 000 otáček. Do ušlechtilosti tanečního pohybu, jak jsme jej zvyklí na Hronově vídat, vnesli trochu pohybové každodennosti, zatáhli nás do soukolí stroje, možná nám uvařili nějaké dobře okořeněné jídlo, proběhli se s námi ulicemi za dopravního ruchu. Nebo tak nějak podobně. Strhli samozřejmým a nepopisným vyjadřováním skrze tělo a nebrali se bůhvíjak vážně.
Tři taneční kompozice si naopak vážné téma zvolily. Hrály o (Ne)možnostech ( ZUŠ Červený Kostelec), o souznění těla a ducha v působivém duetu Magnificat (NoTa Plzeň), o existenci v Terezíně, tanečně vyjádřené na podkladu tajné přísahy Maagal a deníku Helgy Pollakové z pokoje 28 (Taneční a pohybové studio Magdaléna z Rychnova u Jablonce nad Nisou). Flash Dance Company TJ Sokol Jaroměř vytvořilo velké kolektivní taneční dílo, jehož inspirací a akcentem je sebevražda Virginie Woolfové (sólo v černé) i motivy vody a moře v jejím díle a nazvali je prostě V. Početný ansámbl, posílený o členy spřátelených tanečních souborů, vytvořil opravdu působivý obraz mořského příboje.
Pro děti
Překvapením mezi inscenacemi pro děti byla s velikým leskem vypravená sci-fi pohádka Za pět minut dvanáct divadelního spolku SUD ze Suchdola nad Lužnicí na velkém jevišti Jiráskova divadla. Tradiční pohádkové schéma, kdy hloupý Honza jde zachránit princeznu pro vybraného ženicha, zatímco ji miluje sám, převedli do světa galaktických mocností jako Černá díra a Rudá planeta, malým hrdinou je robot Menor, který se napřed musí vymanit z nadvlády kontrolujícího Manuálu – a tak dál. Kostýmy se třpytí, blikají, robotek je celý zlatý a moderní pohádka, blízká zálibě dětí ve sci-fi seriálech a filmech, je na světě a ukazuje se být i připomenutím nejen toho, že se k sobě máme chovat rovnoprávně, ale i skutečnosti, že osud naší planety Země vystavujeme těžké zkoušce, která nemusí skončit dobře.
Druhá pohádka, Jako by se nechumelilo Úplně nahého divadla z Veselí nad Moravou vsadila na roztomilost výtvarného řešení a trochu rezignovala na logiku vyprávění.
Až k hořkému konci
Inscenace souboru D.R.E.D. Náchodsko-Pražsko-Kladsko by v tomto přehledu témat a podob jednotlivých inscenací patřila mezi divadla autorská a experimentální. Taková inscenace Totování, v níž se prostředky, inspirovanými rituálním divadlem polské provenience a lidovými hrami a zaklínáními („toto je tvoje cesta“) ve skutečnosti je. V závěrečné fázi performance, v níž se na jevišti vyskytla i smysluplně zapojená nahota herců obou pohlaví, kdy herci vycházejí mezi diváky a vyzývají je k přijetí vlastní cesty, došlo k nepochopitelnému a neodpustitelnému činu. Vedoucí techniky totiž hrubě udeřil herečku poté, co na ni křičel „to není žádné divadlo.“ Divadlo to ale bylo, herci byli promíseni s publikem a procházeli řadami Jiráskova divadla, případně i kráčeli po opěradlech sedadel. Incident vyšetřila na místě přivolaná Policie ČR. Hořká chuť konce festivalu však zůstala spolu s otázkou, co incident znamená pro budoucnost Jiráskova Hronova.
Semináře a inspirativní inscenace
Program seminářů byl na 93. Jiráskově Hronově podstatně inovován, frekventanti (soudím podle předváděček) byli nadšeni a pracovali stejně neúnavně jako lektoři. Lektoři seminářů zatupovali různé generace i vlastní umělecké praxe, seminaristé se od nich měli co naučit v průběhu týdne plného cvičení kreativity těla i ducha. Nástrojem tvorby může být autorské pero i hudební instrument či pouhý hlas, pohyb nebo prostě pozorovací schopnost a asociativní vnímání. Jako lektorka Problémového klubu jsem cítila zájem auditoria o otázky divadelní teorie i historie, o přesahy divadla do jiných umění, do procesu formování osobnosti, o zrcadlení společnosti v divadle, o princip dramatičnosti, starý jako sama kultura. Doufám, že incident, který do celkového pozitivního naladění společenství účastníků Jiráskova Hronova takříkajíc „hodil vidle“, byl ojedinělým excesem.
Autor: Alena Zemančíková
narodni-informacni-a-poradenske-stredisko-pro-kulturu-z8543
Jako každoročně po léta, která pamatuji, byl i 73. Jiráskův Hronov dílnou divadelní praxe, teorie i kritiky. O spoustu podnětů se stará program inscenací, semináře a festivalový Zpravodaj. Zdrojem inspirace je množství uvedených inscenací nejrůznější estetiky, poetiky, stopáže i předpokládané divácké adresy.
Činoherní | Dětské | Experimentální | Hudební | Loutkové | Poezie | Pohybové | Soubory | Studentské
Programu dominovaly inscenace víceméně činoherního divadla (hrané ovšem ve všech prostorách: v Jiráskově divadle, v Sále Josefa Čapka i v Sokolovně). S dramatickou předlohou se v nich zacházelo vynalézavě a neméně kreativními způsoby se dramatických předloh docilovalo.
Velké činohry
Hned první den jsme viděli od divadla V.A.D. z Kladna inscenaci Nikoločava, která tematizovala osobní zkušenost z návštěvy legendární karpatské vesnice, do níž Ivan Olbracht umístil děj svého Nikoly Šuhaje, loupežníka. Autor hry a režisér Jan Červený (alias Kazimír Lupinec) míchá romantická klišé a reálná fakta i zážitky do známého příběhu. Z něj se odehraje několik zásadních scén, vedle toho ovšem běží i linie pozdější Koločavy, která vytěžuje literární příběh turisticky, zatímco karpatskou přírodu drasticky, a kromě toho aktuálně trpí válečným stavem, který sice do oblasti vysokých Karpat přímo nezasahuje, vliv na ně ale pochopitelně má.
Podobně, jen s menší měrou postmoderní rafinovanosti, přistoupil soubor MÁJ z Prahy k povídce pražského židovského spisovatele Johannese Urzidila Poslední zvonění, kterou režisér Jaroslav Kodeš zdramatizoval a nazval Mařka. Příběh pražské služky, které židovští páni přenechají na odchodu klíče od bytu se zaplaceným nájmem, se v této dramatizaci stává moralitou o tom, jak z jednoho chybného kroku se řetězením událostí stane neřešitelná situace, z níž není úniku.
Třetí inscenací, k níž si její tvůrci sobě na míru zdramatizovali populární literární předlohu, byl Saturnin DS Klas z Klášterce nad Ohří. Nepodali však z jeviště jiný obraz Saturnina, než je ten literární, jen prostě pobavili publikum ztělesněním postav příběhu do podob herců. Tento přístup je pro amatérské divadlo málo výhodný, protože podtrhává nevyrovnanost hereckých dispozic jednotlivých členů souboru. Je ale oblíbený jako svého druhu „sousedské“ divadlo, kde se ve jménu komunity nedostatky promíjejí.
Herci Molièrova Lakomce z dílny DS Jirásek z České Lípy byli režisérem Václavem Klapkou vedeni pokynem „si pořádně zařádit“, takže se přihodilo, co se při inscenacích Molièrových komedií jeví téměř jako nemožné: akce postav rodinných příslušníků, sluhů a dohazovačky zastínily samotného titulního Harpagona. Bylo to osvěžující, ale od jisté doby pro publikum únavné, a hlubšího významu komedie mravů se inscenátoři tímto způsobem nedobrali.
V programu se objevily dvě inscenace současného dramatika původem z Irska Martina Mc Donagha. Komedii Mrzák Inishmanský přivezlo divadlo Sputnik z Havířova, drastickou dystopii Pan Polštář sehrálo divadlo RADAR/Načerno z Prahy. Obě inscenace silně zapůsobily.
McDonaghova dramata si pohrávají s nejistotou ohledně toho, co je fabulace a co pravda, s osobními verzemi událostí a s účelovou morálkou mezi aktéry ze zapomenutých zapadáků na konci světa, na kterých nikomu nezáleží do té doby, než se začnou hodit k demonstraci morálního odsudku. V obci, kde každý má máslo na hlavě, jsou morální nároky a odsudky zcela nepatřičné, což je vážné sdělení, skrývající se na dně precizně napsaných komedií.
Zejména drastický Pan Polštář, kde jde mimo jiné i o otázky umělecké odpovědnosti (pokud se umělecké dílo, zde povídka, stane inspirací pro zločin) působil i díky jednoduché režii Lukáše Křížka a soustředěným výkonům herců až znepokojivě. Není příběh sadistického týrání a mordů hypertrofovaným zobrazením násilí, jaké na sobě navzájem „ve vší slušnosti“ pácháme?
Komedie pro dva herce Divadelního klubu Jirásek Čeká Lípa Maud, Lionel a prst Jacksona Pollocka (jak nazvali pro sebe hru Stephena Sachse Kalifornská mlha v překladu Pavla Dominika) si znepokojivé otázky nekladla, prostřednictvím hereckých kreací protagonistů Václava Klapky a Vladimíry Zborníkové bavila publikum duelem dvou lidí z protilehlých stran sociálního spektra. „Dobře napsaná“ americká hra protiklady smíří a předsudky odhalí: spolu s nimi ovšem odhalí i řemeslnou machu, s níž pracuje s dějovými zvraty a emocemi. Divák si z divadla odnáší zážitek z osobnostního vkladu obou herců, z jejich temperamentu a smyslu pro detail i z vášně pro společné hraní bez rafinovanosti.
Inscenace, která se dostala na Hronov z přehlídky vesnického divadla ve Vysokém nad Jizerou, Krvavá Henrietta aneb Jedno jaro v Paříži souboru Stodola z jihomoravských Sivic, překvapila mondénností a vysokými nároky na výpravu všech složek. Komedie Oldřicha Daňka s hudbou Jana F. Fischera je na provedení náročný kus, odkazující se k francouzským komediím se zpěvy a tancem. V inscenaci, jejíž drama soukromých milostných afér politiků a hyenismu bulvárního tisku vyvrcholí propuknutím světové války, se vyjevily aktuality, jaké ani autor na konci 80. let 20. století nemohl mít na mysli. Soubor však plýtval silami na revuální čísla, která se v amatérských podmínkách dají těžko dokonale zvládnout, a „žhavé jádro“ komedie zavalil zbytečnostmi.
Řadu inscenací, pracujících různými způsoby s dramatickou předlohou, korunoval SEX Pavla Kohouta a Ochotnického spolku Žumpa Nučice. Komedie, v níž šest disidentských spisovatelů chystá v zemljance ve Stromovce přepadení vlaku, byla napsána bez ambice na veřejné uvedení v roce 1976 pro přátele a zahrána poprvé na Hrádečku. Pavel Kohout o jejích postavách napsal: „Tak se z komunistů Klímy, Kohouta, Kosíka a Vaculíka a z nekomunistů Havla a Klimenta stala šestice, která na počátku iniciovala petici za propuštění politických vězňů a během let dospěla až k Chartě 77.“ Portréty a průběžná jednání jednotlivých „partyzánů“ české literatury jsou mistrovsky napsány a velmi dobře zahrány herci, kteří bez exhibice nebo imitování slouží smyslu dramatu. Výsledkem je komedie, v níž si dlouho aktéři hledí každý svého, jsou neukáznění, nepozorní, opilí i trochu zbabělí, ale když přijde chvíle, kdy se už prostě musí, jdou do toho.
Krize, únava, nároky dospívání
Značnou část programu JH tvoří autorské inscenace, jejichž text se nezakládá na klasické dramatické stavbě, ale vzniká alternativními způsoby. Má-li divadlo reagovat na situaci světa, nemůže se vyhnout fenoménu kulturních odlišností, válek i tajemství. Reverzní dveře z Brna pracují s jevištní metaforou, již tvoří velká plachta, zobrazující Indii: z jedné strany krásně šafránová jako hedvábné sárí, z druhé strany šedá jako špína indických předměstí a slumů. Inscenace Zdrhnout z Indie podle románu Josefa Pánka Láska v době globálních klimatických změn v rozporu s předlohou neřeší krizi stárnoucího vědce, kterému se rozsypal soukromý svět, ale spolu se dvěma herci se zabývá spíš letmým milostným vztahem na pozadí kulturně vzdálené země.
Teritoriální tyjátr z Prahy se svou autorskou inscenací Družstvo Ďáblice vztáhl k nevypořádaným momentům českých dějin. Za účasti Boženy Němcové a Františka Palackého nechal jednat bytové družstvo neblaze proslulého Ďáblického hřbitova, v němž jsou pohřbeni bez označení vrazi i oběti obou totalitních režimů. Do programu schůze se vnutil i Martin Šmíd, údajně zabitý student z demonstrace v listopadu 1989, a provokatérka Drahomíra Dražská, která zcela nepravdivou zprávu o smrti studenta zřejmě v režii StB vypustila. Inscenace zacházela s historickými motivy poněkud ledabyle a budila dojem, že tvůrcům záleží víc na kabaretním tvaru než na jeho obsahu.
Soubor Poslední nakonec ZUŠ Mladá Boleslav sehrál svou Valpuržinu noc RAVE jako pohybovou performanci s popřením genderu postav původní faustovské předlohy a rozostřením téhož v případě boha i ďábla. Jak potom funguje starý příběh se ptají čtyři dívky.
Kdo jsme a co se od nás žádá
Čtyři herci mosteckého souboru Brambůrky, dříve frekventanti ZUŠ Leopolda Gassmanna v Mostě, dnes už její absolventi a vyučující, podniknou v inscenaci Kolik nám zbejvá cestu autem s přespáním v luxusním hotelu (k čemuž jim poslouží peníze ušetřené v covidu), aby znovu nalezli způsob a směr, jak dál. Aby definitivně vstoupili do dospělosti s náležitou odpovědností, podniknou totálně nezodpovědný trip s proseccem bez vývrtky a publikum div se, ono se to opravdu stane a na konci, kdy je podlaha politá vínem a pokrytá střepy a pomeranči, nastane klid a nový začátek. Hrají každý sám sebe s důvěrou v sebe sama.
Členové DS STOPA Liberec i HuSRdŠ z Nového Města na Moravě jsou v hledání důvěry v sebe sama i respektu světa kolem teprve na začátku. Ve svých kompozicích Koleje beze smyslu a Mý/iSTOPy/i(s), sestavených z mezigeneračních situací a otevřeně, bez ohledů na konvence zpracovaných střetů s realitou, vypovídají o svém hledání místa na světě, lásky, uznání a orientace. Jednotlivé etudy obou studentských souborů jsou chytrou zkratkou, jak ukázat k podstatě situace. Z obou inscenací září kreativita a intelekt jejich tvůrců: takto formulovaný generační pocit je třeba vzít vážně.
Neméně vážně, byť méně razantně, sdělují svůj nárok na vlastní život i soubory základních uměleckých škol: soubor ZUŠ z Jindřichova Hradce využil povídky Divá Bára Boženy Němcové k vyjádření vlastního postoje ke konvencím a k šikaně jedince většinovou společností v inscenaci Bára. Korpus ZUŠ Leopolda Gassmanna z Mostu sehrál své spi-bdi-sni jako výpověď o pocitu přetížení, spánkovém deficitu a kofeinu. Představil publiku „holčičí“ kofeinovou subkulturu, která je reakcí na nepřiměřenou zátěž. Tu si ovšem jako společnost výkonu nakládáme sami na sebe a neslyšíme, že naše děti nám říkají, že tohle nezvládnou a nechtějí.
Se sebou samým, s vlastními běsy, se strachem i agresí v jednom těle zápasil v performanci Okamžikoka i Matěj Výborný z Mostu v prostoru mezi stolem, skříní a varnou konvicí.
Loutky a tanec
Inspirativním odbočením do jiného divadelního jazyka bývají loutkářské inscenace a tanec.
Tři ukrajinské herečky středoškolského věku, které válka zanesla do Plzně, utvořily divadlo К:А:П:Е:Ц: sehrály s využitím motivů z Malého prince St. Exupéryho prostou, ale o to působivější inscenaci o tom, jak jiná je „planeta emigrace“ proti „planetám Kyjev, Charkov a Kramatorsk“, které Cestovatelky (jak zní název inscenace) musely opustit. S humorem, ale důrazně upozorňují na kulturní rozdíly, na netečnost hostitelské „planety“ k jejich snům, cílům a aspiracím. Loutka Malého prince tu a tam vykoukne z kufru, ale po většinu času, zavřená, slyší tlukot kol vlaku na kolejích daleké cesty. Vrátí-li se z ní, Malý princ ani cestovatelky zatím neví.
Soubor Popcorn ZUŠ F.A.Šporka v Jaroměři přispěl do okruhu inscenací inspirovaných kulturními odlišnostmi, ale také globální klimatickou změnou, ztvárněním grónské legendy o Paní moře. Ta, když ji inuit (což znamená člověk) urazí nebo jí ublíží, dokáže roztrhat ledy a rozběsnit počasí tak, že člověk nic neuloví a zahyne hlady. V legendě, hrané prostředky stínového divadla, do kterého vstupuje herec v roli hrdiny, se stav podaří napravit. Svět je v rozpacích (jak zní název inscenace), zda se může spolehnout, že se to podaří i příště.
O lovu, ledu a hladu hrála i Hana Voříšková svou rituální perfomanci Nikdy naráz netrápí tě mráz i hejno komárů. Do myšlení a prožívání obyvatel arktických území nás zavedla prostřednictvím bílého hracího prostoru i vlastního kostýmu, v němž lovce symbolizují ostré nástroje a zvíře bulva červené řepy. Performerka vyvažuje obrazy krutosti lovu a přítomnosti krve s obrazy radosti a respektu ke všem živým tvorům, včetně bez výjimky těch, které pro zachování vlastního života jíme. Horší časy nastanou, když se lov nedaří a jíst není co: jíme pak, my inuité, lidé, i sebe? A pokud ano, jsme pak ještě lidmi?
Vážnost témat, která vnesly loutky a loutkáři do programu JH, poněkud nadlehčil jediný člen Bažantovy loutkářské družiny z Poniklé Tomáš Hájek, který svým charakteristickým způsobem hraní stínového divadla s meotarem, plošnými loutkami a vlastní osobou sdělil obecenstvu napínavý příběh o tom, jak Národní divadlo nemuselo vyhořet, kdyby chrabrý hasičský sbor v Poniklé býval byl roku 1881 už založen. Pak by mohl velitel Holubec zvolat Nelkej, Čechie a zlatou kapličku z darů všeho lidu (a zemské šlechty a císařského dvora) zachránit.
Tanec a pohybové divadlo
Letošní Jiráskův Hronov zpestřily i dvě inscenace folklorních souborů. Krátká hra Od súdu s ostudů souboru Rosénka – Hrozénka z Prahy předvedla žertovný soud nad dívkou, která neví, kdo se k ní v noci anonymně vetřel. Všichni obvinění muzikanti čin popřou a tak dívku krojovaná obec odsoudí k ostudě. Soubor se k silně patriarchálnímu vyznění hříčky nijak nepostavil, jen obviněnou oblékl do městských šatů, zatímco „chór“ je v krojích. Upozornil tak na fakt, že svět lidových her a písní konzervuje patriarchální svět a jako takový bývá snadno i zneužíván.
Soubor Šáteček z Nymburka rezignoval na tradici a předvedl v choreografii/ inscenaci Festivaly baštím současný živý folklór dospívajících generací: zpívání na výletě (či cestě na festival) se všemi doprovodnými jevy nevolnosti, ilegálních návštěv na pokojích po večerce, popíjení atd. Se skvěle hrající kapelou ukázali na chvíle, kdy si člověk prostě zpívá, třebaže má k dispozici spoustu elektronických pomůcek k zábavě.
Originálním příspěvkem byla pohybová improvizace bez hudebního doprovodu souboru SKUPINA z Prahy , nazvaná Pepř, 3 000 otáček. Do ušlechtilosti tanečního pohybu, jak jsme jej zvyklí na Hronově vídat, vnesli trochu pohybové každodennosti, zatáhli nás do soukolí stroje, možná nám uvařili nějaké dobře okořeněné jídlo, proběhli se s námi ulicemi za dopravního ruchu. Nebo tak nějak podobně. Strhli samozřejmým a nepopisným vyjadřováním skrze tělo a nebrali se bůhvíjak vážně.
Tři taneční kompozice si naopak vážné téma zvolily. Hrály o (Ne)možnostech ( ZUŠ Červený Kostelec), o souznění těla a ducha v působivém duetu Magnificat (NoTa Plzeň), o existenci v Terezíně, tanečně vyjádřené na podkladu tajné přísahy Maagal a deníku Helgy Pollakové z pokoje 28 (Taneční a pohybové studio Magdaléna z Rychnova u Jablonce nad Nisou). Flash Dance Company TJ Sokol Jaroměř vytvořilo velké kolektivní taneční dílo, jehož inspirací a akcentem je sebevražda Virginie Woolfové (sólo v černé) i motivy vody a moře v jejím díle a nazvali je prostě V. Početný ansámbl, posílený o členy spřátelených tanečních souborů, vytvořil opravdu působivý obraz mořského příboje.
Pro děti
Překvapením mezi inscenacemi pro děti byla s velikým leskem vypravená sci-fi pohádka Za pět minut dvanáct divadelního spolku SUD ze Suchdola nad Lužnicí na velkém jevišti Jiráskova divadla. Tradiční pohádkové schéma, kdy hloupý Honza jde zachránit princeznu pro vybraného ženicha, zatímco ji miluje sám, převedli do světa galaktických mocností jako Černá díra a Rudá planeta, malým hrdinou je robot Menor, který se napřed musí vymanit z nadvlády kontrolujícího Manuálu – a tak dál. Kostýmy se třpytí, blikají, robotek je celý zlatý a moderní pohádka, blízká zálibě dětí ve sci-fi seriálech a filmech, je na světě a ukazuje se být i připomenutím nejen toho, že se k sobě máme chovat rovnoprávně, ale i skutečnosti, že osud naší planety Země vystavujeme těžké zkoušce, která nemusí skončit dobře.
Druhá pohádka, Jako by se nechumelilo Úplně nahého divadla z Veselí nad Moravou vsadila na roztomilost výtvarného řešení a trochu rezignovala na logiku vyprávění.
Až k hořkému konci
Inscenace souboru D.R.E.D. Náchodsko-Pražsko-Kladsko by v tomto přehledu témat a podob jednotlivých inscenací patřila mezi divadla autorská a experimentální. Taková inscenace Totování, v níž se prostředky, inspirovanými rituálním divadlem polské provenience a lidovými hrami a zaklínáními („toto je tvoje cesta“) ve skutečnosti je. V závěrečné fázi performance, v níž se na jevišti vyskytla i smysluplně zapojená nahota herců obou pohlaví, kdy herci vycházejí mezi diváky a vyzývají je k přijetí vlastní cesty, došlo k nepochopitelnému a neodpustitelnému činu. Vedoucí techniky totiž hrubě udeřil herečku poté, co na ni křičel „to není žádné divadlo.“ Divadlo to ale bylo, herci byli promíseni s publikem a procházeli řadami Jiráskova divadla, případně i kráčeli po opěradlech sedadel. Incident vyšetřila na místě přivolaná Policie ČR. Hořká chuť konce festivalu však zůstala spolu s otázkou, co incident znamená pro budoucnost Jiráskova Hronova.
Semináře a inspirativní inscenace
Program seminářů byl na 93. Jiráskově Hronově podstatně inovován, frekventanti (soudím podle předváděček) byli nadšeni a pracovali stejně neúnavně jako lektoři. Lektoři seminářů zatupovali různé generace i vlastní umělecké praxe, seminaristé se od nich měli co naučit v průběhu týdne plného cvičení kreativity těla i ducha. Nástrojem tvorby může být autorské pero i hudební instrument či pouhý hlas, pohyb nebo prostě pozorovací schopnost a asociativní vnímání. Jako lektorka Problémového klubu jsem cítila zájem auditoria o otázky divadelní teorie i historie, o přesahy divadla do jiných umění, do procesu formování osobnosti, o zrcadlení společnosti v divadle, o princip dramatičnosti, starý jako sama kultura. Doufám, že incident, který do celkového pozitivního naladění společenství účastníků Jiráskova Hronova takříkajíc „hodil vidle“, byl ojedinělým excesem.
Autor: Alena Zemančíková
narodni-informacni-a-poradenske-stredisko-pro-kulturu-z8543
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.