Kašpar Jan: 90 let divadelního souboru v Meziměstí
90 let divadelního souboru v Meziměstí
Píše se rok 1931. New York se chlubí novou budovou Empire State Building, v Praze se otevírá ZOO, manželům Gorbačovovým brečí v kolíbce syn Michail, v Německu se stále více objevuje jméno nějakého Hitlera a česká kulturní scéna se těší na budoucnost s právě narozenými Jiřinkami. Bohdalovou a Jiráskovou. Ovšem ta největší událost se stala 13.3.1931 v nádražní restauraci v Meziměstí. Za přítomnosti 30 osob se zde konala zakládající valná hromada spolku divadelních ochotníků J. K. Tyl Meziměstí. Jednatel p. Fidrmuc přečetl stanovy schválené Zemským úřadem v Praze. Při volbě výkonného výboru bylo aklamací schváleno, aby ve funkcích zůstal přípravný výbor s předsedou p. Rákosníkem. Bylo usneseno přihlásiti se za člena Ústřední matice divadelního ochotnictva Československého…
Divadlo v Meziměstí se však nezačalo hrát až tímto datem. První zmínky sahají na konec 19. století. Ovšem tehdy se jednalo převážně o německé divadlo. Není divu. Vždyť v r. 1894 žilo v Meziměstí jen 17 Čechů a 1195 Němců. Přesto však po prohrané první světové válce a událostech roku 1918 se začíná karta pomalu obracet. Bylo to však velmi těžké obracení. Místnímu většinovému německému obyvatelstvu se nechtělo žít v nové republice. Historie ukazuje, že život v pohraničí byl velmi krušný a nebezpečný. A jak už to u menšin bývá, o to víc drželi Češi pospolu a jedním z aktivit byla i snaha o české divadlo. Každá kulturní událost byla událostí politickou a vlasteneckou. Mezi první aktivity patří i činnost ochotníků, kteří svými akcemi přitahovali české obyvatelstvo z okolí. Divadlo hrály spolky, politické strany i zájmová sdružení a organizace, například Národní jednota severočeská, Sokol, vojáci, učitelé a děti z české školy i skupiny občanů. Hrálo se po hostincích i v přírodě. Divadla přitahovala české obyvatelstvo z širokého okolí, posilovala soudržnost menšiny a dodávala sebevědomí po každé vydařené akci. S odstupem času se ukázala práce ochotníků pro získání českého sebevědomí jako velmi významnou a nezastupitelnou.
První skutečnou, česky mluvenou divadelní hru Černé oči sehrál 21. 12. 1919 dramatický kroužek složený hlavně z místních vojáků a to na scéně německého divadelního spolku u hotelu Förstr (dnešní Slavie). Protože nastaly problémy s hraním českého divadla na německé scéně, bylo rozhodnuto postavit české jeviště v místní škole. Z prken pořízených ze zajateckého tábora v Broumově se postavilo a slavnostně 28. 10. 1920 aktovkou „Kde domov můj“ otevřelo. Poté přišel rok 1922 a v něm nastala příležitost postavit skutečné jeviště v nádražní budově. Byl to krok velmi důležitý, protože sebevědomí německého obyvatelstva opět významně stoupalo. A tak se za pomocí Národní jednoty severočeské podařilo postavit v čekárně 1. kategorie (dnešní tělocvična) jedno s nejlepších divadel na Broumovsku. ( O několik desítek let později se uvažovalo dokonce o velkém divadle rozšířením této scény dostavbou budovy směrem k dnešnímu přechodu nad nádražím. I když byla přislíbena finanční pomoc ministra Z. Nejedlého, nikdy k rozšíření budovy nedošlo.)
Tolik asi nejstarší historie divadelnictví v Meziměstí. Sehrálo se s nadšením mnoho představení i několikrát v roce. Ovšem rok 1938 život v pohraničí otočil naruby. České obyvatelstvo bylo vystěhováno a o divadle v Meziměstí se až do konce války žádné dokumenty nedochovaly. Nedochovalo se však ani nic z inventáře divadla. Vše bylo zničeno a rozkradeno a tak divadelníci po návratu v r. 1945 museli začít úplně od nuly. Divadlo se hrálo až do roku 1948 i na scéně místního Sokola ve Walzlovce. Poté si místní nadšenci pronajali za 1000 Kč ročně čekárnu na nádraží, kde si vlastními silami postavili dřevěné jeviště a které se stalo základem dnešního známého divadla na nádraží.
Stavbou nové scény se divadelnictví v Meziměstí upevnilo. Opět se hrálo několikrát ročně. Na novém jevišti hostovaly mnohé soubory z okolních obcí a naši ochotníci vyjížděli se svými hrami i k mnohdy vzdáleným sousedům. Dalším mezníkem se stal rok 1951, kdy místní ochotníci za pomocí mnohých z Meziměstí za 72 dnů brigádnicky přestavěli dřevěné jeviště na cihlové, jež se zachovalo do dnešní doby. Bylo slavnostně otevřeno 8. 12. 1951 za přítomnosti mnohých vážených hostů z Hradce a z Prahy divadelní hrou Sláva. Nemá nyní smysl vyjmenovávat všechny hry, které se od této doby uskutečňovaly. Bylo jich velmi mnoho. Divadelníci je hráli s nadšením po dlouhou řadu let. Ale i oni byli jen lidé. Přicházeli dny dobré, dny krize lidské i politické, ale divadlo se hrálo stále. Velmi důležitým v historii našeho ochotnictví je podzim roku 1955, kdy po vzoru Jiráskova Hronova byly v Meziměstí uspořádány první Meziměstské divadelní hry, které se tak staly jednou z nejstarších přehlídek ochotnického divadla v celé republice. Bohužel, tuto akci a kulturu v obci všeobecně zhatil rok 1966, kdy divadlo vyhořelo a kdy se soubor na čas zastavil.
Poté se čas přehoupl přes rok 1970 a na divadlo si začínám rozpomínat i já, autor tohoto článku. Zpočátku samozřejmě jen velmi matně, kdy jsem chodil s rodiči jako dítě na zkoušky a někde v rohu pozoroval šrumec na jevišti. První záběr, který si pamatuji, byl nějaký velký strom, bohaté kostýmy a zelený hastrman. Až později jsem se dozvěděl, že to byl rok 1973 a v něm slavná Jiráskova Lucerna. Byly mi 4 roky. Postupem času jsem si začal pamatovat i jména lidí, které v té době divadelní káru táhli. Nemohu samozřejmě vyjmenovat všechny, ale některé ano. Byly to většinou celé divadelní rodiny. Dočkalíkovi, Hladíkovi, Kašparovi, Krejčovi, Boháčovi, Bednaříkovi, Fléglovi, Rabovi, Miewaldovi, Šnáblovi a i jednotlivci jako třeba Antonín Khol, Hlavatý, Zelený a jiní. Pardon, pokud jsem na někoho zapomněl. Přeci jen i ze mě se už stává pamětník. Období od roku 1970 do 1993 se stalo do té doby asi nejslavnějším obdobím souboru. Divadelníci získávali slávu na národních přehlídkách, vozili si ceny a diplomy ze soutěží a dokonce se účastnili 2x vrcholu divadelnictví Jiráskova Hronova. Mezi nejslavnější kusy z tohoto období patřily zajisté hry Naši furianti, Lucerna, Truchlící pozůstalí, Žert vinaře Agaba, Jan Roháč, Dvoreček, Košilka či Revizor. A jak čas šel, přišla i sametová revoluce. Z pohledu národního věc dobrá, ale z pohledu ochotnického divadla to už tak dobré nebylo. Socialistické hospodaření i financování skončilo, zaměstnání a podnikání se stalo prioritou a v roce 1991 se s poslední hrou Dámský krejčí divadelní soubor rozpadá a s ním bohužel i Meziměstské divadelní hry.
Období krize trvá až do roku 1995, kdy se mi podařilo za podpory města Meziměstí obnovit divadelní hry a ochotnické divadlo se do Meziměstí opět vrátilo. Ovšem zatím bez naší účasti. Trvalo to šest let, než se na naší scéně objevilo jméno Meziměstí. Tehdy to byl ovšem „jen“ dětský soubor Tyláček, který nacvičil během dvou let hry O chytrém kocouru Matějovi a O hloupém králi.
Zlomem se stal rok 2002, kdy se na naší scéně opět objevují po mnoha letech místní dospěláci. Většina z nich nikdy neměla s divadlem nic společného, ale nadšení bylo o to větší. Aby se mohli rozjet, vybrali si jako první hru pohádku O nezbedné princezně v režii Ireny Kozákové. Plný nadšený sál při každém představení a neuvěřitelný postup na dvě národní přehlídky hned na začátku činnosti, se stal motorem divadelníků. Určitě by tehdy nikdo nevěřil, že se někdy budeme moci hrdě podívat do očí slavné historie divadelníků z osmdesátých let, že je dokonce překonáme a Meziměstí bude opět patřit mezi nejznámější soubory kraje. Nelze v dnešních podmínkách nacvičit během roku několik her, jako v dávné minulosti, ale o to více času věnujeme nácviku každého kroku a každého slova. Premiér bylo zatím deset. Mezi ty nejúspěšnější patřily zajisté Úžasná svatba, Postel pro anděla, Peklo v hotelu Westminster či Habaďůra. Jestli se mezi ně zařadí i současná komedie S tvojí dcerou ne teprve ukáže čas a covid.
Na závěr si dovolím ocitovat pár vět z článku, který jsem psal do divadelního časopisu Hromada v r. 2002 při oživování souboru: „S pohádkou nám pomáhali a pomáhají i někteří členové ze starého souboru, jako např. manželé Jiří a Vlasta Kašparovi, pan Miloslav Hladík, či náš stálý osvětlovač pan Antonín Miewald. Noví divadelníci se zájmem poslouchají vyprávění starých mazáků o dávné zašlé slávě našeho souboru. Při pohledu na zaprášené desítky diplomů a pohárů v divadelní šatně si mnozí z mladých herců zajisté řeknou, jestli tam někdy přibude jejich zásluhou nějaký nový. Třeba i jen maličký někde v rohu…“.
Dnes si po 19 letech znovu prohlížím divadelní šatnu. Diplomů a cen novodobých divadelníků jsou plné stěny a postupně vytlačují ty zažloutlé a zaprášené. Budu si tedy přát, aby za 19 let, kdy se naše diplomy stanou jen zaprášeným archivem, je ze zdi také vytlačily diplomy dalších nastupujících generací divadelního souboru J. K. Tyl Meziměstí.
Jan Kašpar, principál souboru
Píše se rok 1931. New York se chlubí novou budovou Empire State Building, v Praze se otevírá ZOO, manželům Gorbačovovým brečí v kolíbce syn Michail, v Německu se stále více objevuje jméno nějakého Hitlera a česká kulturní scéna se těší na budoucnost s právě narozenými Jiřinkami. Bohdalovou a Jiráskovou. Ovšem ta největší událost se stala 13.3.1931 v nádražní restauraci v Meziměstí. Za přítomnosti 30 osob se zde konala zakládající valná hromada spolku divadelních ochotníků J. K. Tyl Meziměstí. Jednatel p. Fidrmuc přečetl stanovy schválené Zemským úřadem v Praze. Při volbě výkonného výboru bylo aklamací schváleno, aby ve funkcích zůstal přípravný výbor s předsedou p. Rákosníkem. Bylo usneseno přihlásiti se za člena Ústřední matice divadelního ochotnictva Československého…
Divadlo v Meziměstí se však nezačalo hrát až tímto datem. První zmínky sahají na konec 19. století. Ovšem tehdy se jednalo převážně o německé divadlo. Není divu. Vždyť v r. 1894 žilo v Meziměstí jen 17 Čechů a 1195 Němců. Přesto však po prohrané první světové válce a událostech roku 1918 se začíná karta pomalu obracet. Bylo to však velmi těžké obracení. Místnímu většinovému německému obyvatelstvu se nechtělo žít v nové republice. Historie ukazuje, že život v pohraničí byl velmi krušný a nebezpečný. A jak už to u menšin bývá, o to víc drželi Češi pospolu a jedním z aktivit byla i snaha o české divadlo. Každá kulturní událost byla událostí politickou a vlasteneckou. Mezi první aktivity patří i činnost ochotníků, kteří svými akcemi přitahovali české obyvatelstvo z okolí. Divadlo hrály spolky, politické strany i zájmová sdružení a organizace, například Národní jednota severočeská, Sokol, vojáci, učitelé a děti z české školy i skupiny občanů. Hrálo se po hostincích i v přírodě. Divadla přitahovala české obyvatelstvo z širokého okolí, posilovala soudržnost menšiny a dodávala sebevědomí po každé vydařené akci. S odstupem času se ukázala práce ochotníků pro získání českého sebevědomí jako velmi významnou a nezastupitelnou.
První skutečnou, česky mluvenou divadelní hru Černé oči sehrál 21. 12. 1919 dramatický kroužek složený hlavně z místních vojáků a to na scéně německého divadelního spolku u hotelu Förstr (dnešní Slavie). Protože nastaly problémy s hraním českého divadla na německé scéně, bylo rozhodnuto postavit české jeviště v místní škole. Z prken pořízených ze zajateckého tábora v Broumově se postavilo a slavnostně 28. 10. 1920 aktovkou „Kde domov můj“ otevřelo. Poté přišel rok 1922 a v něm nastala příležitost postavit skutečné jeviště v nádražní budově. Byl to krok velmi důležitý, protože sebevědomí německého obyvatelstva opět významně stoupalo. A tak se za pomocí Národní jednoty severočeské podařilo postavit v čekárně 1. kategorie (dnešní tělocvična) jedno s nejlepších divadel na Broumovsku. ( O několik desítek let později se uvažovalo dokonce o velkém divadle rozšířením této scény dostavbou budovy směrem k dnešnímu přechodu nad nádražím. I když byla přislíbena finanční pomoc ministra Z. Nejedlého, nikdy k rozšíření budovy nedošlo.)
Tolik asi nejstarší historie divadelnictví v Meziměstí. Sehrálo se s nadšením mnoho představení i několikrát v roce. Ovšem rok 1938 život v pohraničí otočil naruby. České obyvatelstvo bylo vystěhováno a o divadle v Meziměstí se až do konce války žádné dokumenty nedochovaly. Nedochovalo se však ani nic z inventáře divadla. Vše bylo zničeno a rozkradeno a tak divadelníci po návratu v r. 1945 museli začít úplně od nuly. Divadlo se hrálo až do roku 1948 i na scéně místního Sokola ve Walzlovce. Poté si místní nadšenci pronajali za 1000 Kč ročně čekárnu na nádraží, kde si vlastními silami postavili dřevěné jeviště a které se stalo základem dnešního známého divadla na nádraží.
Stavbou nové scény se divadelnictví v Meziměstí upevnilo. Opět se hrálo několikrát ročně. Na novém jevišti hostovaly mnohé soubory z okolních obcí a naši ochotníci vyjížděli se svými hrami i k mnohdy vzdáleným sousedům. Dalším mezníkem se stal rok 1951, kdy místní ochotníci za pomocí mnohých z Meziměstí za 72 dnů brigádnicky přestavěli dřevěné jeviště na cihlové, jež se zachovalo do dnešní doby. Bylo slavnostně otevřeno 8. 12. 1951 za přítomnosti mnohých vážených hostů z Hradce a z Prahy divadelní hrou Sláva. Nemá nyní smysl vyjmenovávat všechny hry, které se od této doby uskutečňovaly. Bylo jich velmi mnoho. Divadelníci je hráli s nadšením po dlouhou řadu let. Ale i oni byli jen lidé. Přicházeli dny dobré, dny krize lidské i politické, ale divadlo se hrálo stále. Velmi důležitým v historii našeho ochotnictví je podzim roku 1955, kdy po vzoru Jiráskova Hronova byly v Meziměstí uspořádány první Meziměstské divadelní hry, které se tak staly jednou z nejstarších přehlídek ochotnického divadla v celé republice. Bohužel, tuto akci a kulturu v obci všeobecně zhatil rok 1966, kdy divadlo vyhořelo a kdy se soubor na čas zastavil.
Poté se čas přehoupl přes rok 1970 a na divadlo si začínám rozpomínat i já, autor tohoto článku. Zpočátku samozřejmě jen velmi matně, kdy jsem chodil s rodiči jako dítě na zkoušky a někde v rohu pozoroval šrumec na jevišti. První záběr, který si pamatuji, byl nějaký velký strom, bohaté kostýmy a zelený hastrman. Až později jsem se dozvěděl, že to byl rok 1973 a v něm slavná Jiráskova Lucerna. Byly mi 4 roky. Postupem času jsem si začal pamatovat i jména lidí, které v té době divadelní káru táhli. Nemohu samozřejmě vyjmenovat všechny, ale některé ano. Byly to většinou celé divadelní rodiny. Dočkalíkovi, Hladíkovi, Kašparovi, Krejčovi, Boháčovi, Bednaříkovi, Fléglovi, Rabovi, Miewaldovi, Šnáblovi a i jednotlivci jako třeba Antonín Khol, Hlavatý, Zelený a jiní. Pardon, pokud jsem na někoho zapomněl. Přeci jen i ze mě se už stává pamětník. Období od roku 1970 do 1993 se stalo do té doby asi nejslavnějším obdobím souboru. Divadelníci získávali slávu na národních přehlídkách, vozili si ceny a diplomy ze soutěží a dokonce se účastnili 2x vrcholu divadelnictví Jiráskova Hronova. Mezi nejslavnější kusy z tohoto období patřily zajisté hry Naši furianti, Lucerna, Truchlící pozůstalí, Žert vinaře Agaba, Jan Roháč, Dvoreček, Košilka či Revizor. A jak čas šel, přišla i sametová revoluce. Z pohledu národního věc dobrá, ale z pohledu ochotnického divadla to už tak dobré nebylo. Socialistické hospodaření i financování skončilo, zaměstnání a podnikání se stalo prioritou a v roce 1991 se s poslední hrou Dámský krejčí divadelní soubor rozpadá a s ním bohužel i Meziměstské divadelní hry.
Období krize trvá až do roku 1995, kdy se mi podařilo za podpory města Meziměstí obnovit divadelní hry a ochotnické divadlo se do Meziměstí opět vrátilo. Ovšem zatím bez naší účasti. Trvalo to šest let, než se na naší scéně objevilo jméno Meziměstí. Tehdy to byl ovšem „jen“ dětský soubor Tyláček, který nacvičil během dvou let hry O chytrém kocouru Matějovi a O hloupém králi.
Zlomem se stal rok 2002, kdy se na naší scéně opět objevují po mnoha letech místní dospěláci. Většina z nich nikdy neměla s divadlem nic společného, ale nadšení bylo o to větší. Aby se mohli rozjet, vybrali si jako první hru pohádku O nezbedné princezně v režii Ireny Kozákové. Plný nadšený sál při každém představení a neuvěřitelný postup na dvě národní přehlídky hned na začátku činnosti, se stal motorem divadelníků. Určitě by tehdy nikdo nevěřil, že se někdy budeme moci hrdě podívat do očí slavné historie divadelníků z osmdesátých let, že je dokonce překonáme a Meziměstí bude opět patřit mezi nejznámější soubory kraje. Nelze v dnešních podmínkách nacvičit během roku několik her, jako v dávné minulosti, ale o to více času věnujeme nácviku každého kroku a každého slova. Premiér bylo zatím deset. Mezi ty nejúspěšnější patřily zajisté Úžasná svatba, Postel pro anděla, Peklo v hotelu Westminster či Habaďůra. Jestli se mezi ně zařadí i současná komedie S tvojí dcerou ne teprve ukáže čas a covid.
Na závěr si dovolím ocitovat pár vět z článku, který jsem psal do divadelního časopisu Hromada v r. 2002 při oživování souboru: „S pohádkou nám pomáhali a pomáhají i někteří členové ze starého souboru, jako např. manželé Jiří a Vlasta Kašparovi, pan Miloslav Hladík, či náš stálý osvětlovač pan Antonín Miewald. Noví divadelníci se zájmem poslouchají vyprávění starých mazáků o dávné zašlé slávě našeho souboru. Při pohledu na zaprášené desítky diplomů a pohárů v divadelní šatně si mnozí z mladých herců zajisté řeknou, jestli tam někdy přibude jejich zásluhou nějaký nový. Třeba i jen maličký někde v rohu…“.
Dnes si po 19 letech znovu prohlížím divadelní šatnu. Diplomů a cen novodobých divadelníků jsou plné stěny a postupně vytlačují ty zažloutlé a zaprášené. Budu si tedy přát, aby za 19 let, kdy se naše diplomy stanou jen zaprášeným archivem, je ze zdi také vytlačily diplomy dalších nastupujících generací divadelního souboru J. K. Tyl Meziměstí.
Jan Kašpar, principál souboru
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.