ZEMANČÍKOVÁ, Alena: Na Hraně v Plzni. AS 30.4.2022.
Na Hraně v Plzni
Soutěžní přehlídka studentského a experimentujícího divadla 22.- 24. 4. 2022.
Činoherní | Experimentální | Krajské postupové přehlídky | Soubory | Studentské
Prostor části nádraží Jižní předměstí, adaptovaný jako kulturní centrum Moving Station, poskytuje pro divadlo ideální podmínky – je možné střídat dva technicky vybavené sály, prostor pro diskuse je dostatečný a funguje i bar. Přehlídky se pravidelně účastní soubory s obou západočeských krajů, Plzeňského i Karlovarského. Pořadatel vítá i hosty, v tomto ročníku z Prahy a Příbrami.
Úroveň byla tentokrát zcela mimořádná. Žádná z inscenací nebyla vysloveně špatná, i ty, které nebyly doporučeny na národní přehlídky, měly potenciál rozvoje, založený na poctivém přístupu a autentickém hledání.
Jistou začátečnickou nešikovností se vyznačovaly inscenace Klec bez mříží plzeňského souboru Rataverita a Experiment Z souboru Sevenegers! z Plané. První z nich v dějovém rámci kriminálky pojednává o neporozumění mezi rodiči a dospívajícími dětmi, o lásce ze zoufalství a drogách. Druhá je obrazem vztahu svých členů k divadlu jako způsobu sebevyjádření a vlastní bezradnosti v tvůrčím procesu. Obě inscenace byly autorské. Inscenace Experiment Z se částečně personálně propojila s Porotou souboru Dobrej matroš ZUŠ v Plané u Mar. Lázní, kde se aktéři pokusili o satirický modelový pohled na porotu divadelního festivalu jako na fenomén poněkud trapného usilování o moc i v malicherných záležitostech. Inscenace režisérky Terezie Pecharové působila jako skica, kterou se vyplatí dotáhnout ve zpřesnění vztahů mezi postavami a jejich jednáním i v jednotlivých charakteristikách.
Drogové problematiky se poučenějším způsobem dotkl i soubor Kastrol z Plzně. Jejich inscenace Les hned na počátku tematizuje proces hledání odpovědí na otázky, přicházející spolu s dospíváním. Tématem nakonec nejsou ani tak drogy, jako spíš frustrace z obtížnosti vůbec si otázku po smyslu dospělého života položit. Režie se opírá o princip dlouhých zastavení a uvědomělých mlčenlivých pauz, inscenace tak evokuje moment zastavení v životě mezi dětstvím a dospělostí. Jako celek však je doposud „work in progress“ (nebo tak působí).
Známý a zasloužilý ochotnický soubor Štace z Kaznějova vzal pod svá křídla poetickou inscenaci Olgy Paškové Obcházení. Autorská kompozice pro jednu zkušenou herečku ohledává svět jako severský hrdina Peer Gynt i vlastní nitro, poznamenané ztrátami. Olga Pašková má dar intenzivního, přitom nenásilného kontaktu s publikem, pohybovou kulturu i vlastní téma. Jen souvislost s Ibsenovým hrdinou není z inscenace zřejmá.
Divadelní soubor Ragueneau z Plzně působil na přehlídce spíš jako host než jako účastník. Inscenace hry Pan Polštář Martina Mc Donagha s dvouhodinovou stopáží je čistě činoherní divadlo. Herci věrohodně psychologicky motivovaným jednáním sehráli příběh o tragických důsledcích, jaké má vyprávění příběhů o týraných dětech spisovatelem Katurianem. Je to jistě i autobiografická sebeironie od autora, který proslul ve svých hrách dovedností přetvářet drastické násilnosti do komedie pomocí neutuchající rétoriky. Herci plzeňského souboru hrají své role dobře, ale hlubší smysl hry (má-li jaký) se jim psychologicko-realistickými prostředky vyjádřit nedaří.
Divadlo My je v Plzni svého druhu fenomén, kdysi zde vznikla řada nezapomenutelných inscenací a i dnes jeho (dávno pracovně vytížení) členové působí v plzeňské kultuře jako propagátoři dobré literatury v cyklu Čítání lidu. Tentokrát ovšem podle knihy Hany Lehečkové Svatá hlava vznikla inscenace. Hrdinu „psychotické novely“, oceněné Cenou Jiřího Ortena, hraje František Kaska „tělem i duší“; postavu pomateného mládence ze vsi dává všanc všem nástrahám života (jako je jízda na kole, první a nejspíš jediný sex v životě, smrt babičky, náboženská praxe), aniž by ho zesměšnil nebo naopak sentimentalizoval. V režii Renaty Vordové vystačí s pojízdným věšákem na pár kousků obnošeného oblečení, vše ostatní je v hlavě hrdiny a vypravěče, který se z nepřízně svého osudu a fyzicky nevábné existence dostává psaním do sešitu. Doporučení na Šrámkův Písek.
Divadelní spolek intelektuálů Antonín Puchmajer D.S. z Prahy zahrál kabaret Netopýr. Autorský text (převážně z pera divadelního kritika Martina J. Švejdy) skládá prostřednictvím skečů obraz stárnoucího člověka středního věku, který má v životě už důvod bilancovat, jen pochybuje o tom, že je co. Svět už nezachrání, nikam to nedotáhl – kde se stala chyba? K úspěchu kabaretu přispívá klavíristka Sonia Koutová, nejen brilantní hrou, ale i jediným, zato radikálním výstupem, v němž přítomné obviní z absence smyslu jejich konání na jevišti i přihlížení z hlediště. Kabaret je ostatně po právu založen na zpěvu dam i pánů, přičemž dámy zpívají hlasy školenými. Inscenace je hořce vtipná, k čemuž přispívá i literárně povýšený jazyk skečů, v nichž tu a tam brizantně zajiskří vulgarismus. Soubor dlouhodobě sleduje linii pochybností o životě slušného a vzdělaného člověka a deziluzí z výsledků životního snažení. Konfrontací s inscenací Svatá hlava souboru My vyšlo najevo, že venkovský schizofrenik a pražský intelektuál si kladou v podstatě stejné otázky. Doporučení na Šrámkův Písek.
Pivní bratři z Příbrami jako takoví nikterak nepůsobí, je to trojice studentů, kteří civilně hrají o tom, že František to udělal, ačkoliv nikdo nevěřil tomu, že se tak stane. Po dobu 45 minut se probírají okolnostmi Františkova činu, který je šokuje i plní lítostí s Františkem i jeho blízkými, rozplétají klubko podezření a faktů, a my se až do konce nedozvíme, co se to stalo. Inscenace je komorním setkáním se studentským humorem, založeným na železné, ale vyšinuté logice. A jeho velkou předností je mluvní kultura a kontakt s publikem. Doporučení na Mladou scénu.
Třetí kabaret v programu přehlídky Na hraně je Nedokončený kalendář a jiné zádrhele souboru IDI klub z Plzně. Tenokrát nejde o autorský text, ale o kabaretní sestavu textů básníků píšících pod pseudonymy Eberhard Hauptbahnhof a T.R. Field (Václav Jamek a Theodor Albert Rosenfeld). Oproti minimalisticky podehrávanému herectví stárnoucích Puchmajerů i mladých Pivních bratrů zde herci srší energií, kabaret je sledem jevištních ilustrací i metafor textů obou autorů. Jako korálky růžence v něm herci přebírají vymyšlené svaté (sv. Žemle, sv. Plíce, sv. Mísa, sv. Viklan Pobožný, sv. Nok, miláček žen) a jejich absurdně bohulibé skutky, prostřídávajíce je s hudebními čísly ( živá hudba včetně saxofonu) a přiměřeně (ne)šokujcí erotikou. Stolová úprava a konzumace věci svědčí. Doporučení na Mladou scénu.
Soubor Na poslední chvíli z Ostrova u Karlových Varů genderově převrátil Burgessův román (a Kubrickův film) Mechanický pomeranč a nazval svou inscenaci Mechanická mandarinka. Inscenace hned na počátku strhne vpádem gangu zdivočelých dívek, programově páchajících násilí na obyvatelích města. Jejich vůdkyně, cynická psychologická vyděračka a delikventka, je ale podrobena státní ústavní převýchově nejnovější vědeckou metodou. Po ní se vrátí „polepšená“, ale zjišťuje, že její družky ani rodina už s ní ani v dobrém nechtějí nic mít, že už se zařadily do systému. Nakonec přijímá nabídku nastoupit do finančního korporátu. Inscenace imponuje hereckou energií i zkušeností dívčích představitelek gangu, ale prostředí (pseudo)vědců, zásadně důležité pro vystižení celého pochybného procesu převýchovy, zaslouží ještě dopracování. V inscenaci se (zejména ve scéně převýchovných procedur) chytře pracuje s projekcí, s punkovou, živě provozovanou hudbou, scénografie si vystačí s třemi barely. Doporučení na Mladou scénu.
Vrcholem přehlídky byly dvě inscenace, pojednávající mnohokrát obehraná a všemi možnými způsoby (včetně školy) zpracovaná témata. Soubor Mrož v krabici z Plzně vyšel z knižně vydaných (Mladá fronta 2021) vzpomínek Franci Rabínkové Epsteinové Francina válka. Režisér a pedagog Michal Ston se svými soubory (na přehlídce ještě divadlo Kastrol) pracuje asociativním způsobem, nesecvičuje hotový scénář, ale ohledává téma a zapojuje do něj i motivy odjinud. Tak se do příběhu židovské dívky Franci a arizovaného obchodu jejích rodičů dostane i postava legendárního Péráka. Herci vystačí s minimem scénografických prvků, potřebují vlastně jen normální vybavení školní třídy nebo prostě obytné místnosti. Sjednocujícím prvkem inscenace je film Život je krásný z roku 1940, v němž jako by všichni chtěli hrát, který ale svou nejapnou komediálností kontrastuje s realitou nacistické šikany a posléze i likvidace středostavovské židovské rodiny až k pointě, kdy se kamarádka Franci ptá, jestli s ní půjde do kina – a Franci jako židovka do kina nesmí. Inscenace nic nepřehrává, nedramatizuje, její aktéři ohledávají sami za sebe smysl a význam jednotlivých scén. Doporučení (naléhavé) na Mladou scénu.
Soubor Babodrama pod vedením Anny Pokorné z Aše se chopil tématu česko-německého stýkání a potýkání. Našli k tomu mimořádně příhodný dramatický text Barbory Vlnasové – Vaculové Zazděná / Mauerschau – kabaret bez jízdního řádu), který přejmenovali na Entschuldigung. Tento text pro tři dívky a jednoho muže – kabaretiéra rozvíjí několik historických momentů moderních dějin: rok 1939, 1968 a 1989. Celá věc ale začíná cvičením dobrovolných hasiček na Dušičky někdy v současnosti na hřbitově kdesi v česko-německém pohraničí. Tuto vstupní scénu hrají tři herečky s temperamentem a s takovou vnitřní autenticitou, že divák úplně vidí jeden z mnoha opuštěných hřbitovů po zaniklých obcích na Ašsku, kde členové souboru žijí. Kabaretní rámec umožňuje skoky v čase, písňová čísla, velmi dobře zazpívaná jednou z aktérek, vnášejí do inscenace poezii. Inscenaci doprovází živé rockové trio, běží v rychlém tempu, jednoduché proměny scény obstará nejnutnější mobiliář, který se dá najít všude, a osvědčený štendr s pověšenými kostýmy. Oporu v pevném textu využil soubor k pečlivému nastudování situací, herecké jednání je jisté a v postavě kabaretiéra (trochu okouknutého ze slavného muzikálu) dochází i k vyjádření nebezpečí, všudypřítomného tam, kde si dějiny s lidmi na česko-německé téma zahrávají. Hádkou dvou hereček o to, čí otec zastřelil na hranici čího otce, kdo byl hrdina a kdo zločinec, inscenace vrcholí v připomínce, že s ideologií se k vzájemnému soužití nepropracujeme. Doporučení (naléhavé!) na Mladou scénu i Šrámkův Písek.
Přehlídka Na Hraně přesvědčivě ukázala, že studentskému a experimentujícímu divadlu se v obou západočeských krajích daří. Vystoupily na ní tři generace tvůrců, soubory základních uměleckých škol i nezávislé inscenace a volně sestavené gymnaziální party lidí, kteří se chtějí vyjadřovat divadlem. Divadelní tvorba v obou regionech není jen záležitostí velkých center, ale (s radostí konstatováno) i docela malých měst jako je Planá nebo Kaznějov. Průběžná práce tradičních bašt, jako jsou ZUŠ v Ostrově u Karlových Varů, v Aši a v Plzni, se zúročuje v mladších generacích: není marné připomenout, že i společná divadelní činnost ve středoškolském věku způsobuje, že se studenti po absolvování vysokých škol do regionu vracejí, že ho považují za svůj domov. A opravdu tvůrčí a kolegiální atmosféru bez konkurenční nevraživosti vytváří i organizátor – spolek Johan – a prostředí Moving Station v Plzni a jeho technický tým. K tomu zbývá už jen dodat, že hlediště bylo při jednotlivých představeních plné nejen diváků, ale i souznění.
Autor: Alena Zemančíková
Soutěžní přehlídka studentského a experimentujícího divadla 22.- 24. 4. 2022.
Činoherní | Experimentální | Krajské postupové přehlídky | Soubory | Studentské
Prostor části nádraží Jižní předměstí, adaptovaný jako kulturní centrum Moving Station, poskytuje pro divadlo ideální podmínky – je možné střídat dva technicky vybavené sály, prostor pro diskuse je dostatečný a funguje i bar. Přehlídky se pravidelně účastní soubory s obou západočeských krajů, Plzeňského i Karlovarského. Pořadatel vítá i hosty, v tomto ročníku z Prahy a Příbrami.
Úroveň byla tentokrát zcela mimořádná. Žádná z inscenací nebyla vysloveně špatná, i ty, které nebyly doporučeny na národní přehlídky, měly potenciál rozvoje, založený na poctivém přístupu a autentickém hledání.
Jistou začátečnickou nešikovností se vyznačovaly inscenace Klec bez mříží plzeňského souboru Rataverita a Experiment Z souboru Sevenegers! z Plané. První z nich v dějovém rámci kriminálky pojednává o neporozumění mezi rodiči a dospívajícími dětmi, o lásce ze zoufalství a drogách. Druhá je obrazem vztahu svých členů k divadlu jako způsobu sebevyjádření a vlastní bezradnosti v tvůrčím procesu. Obě inscenace byly autorské. Inscenace Experiment Z se částečně personálně propojila s Porotou souboru Dobrej matroš ZUŠ v Plané u Mar. Lázní, kde se aktéři pokusili o satirický modelový pohled na porotu divadelního festivalu jako na fenomén poněkud trapného usilování o moc i v malicherných záležitostech. Inscenace režisérky Terezie Pecharové působila jako skica, kterou se vyplatí dotáhnout ve zpřesnění vztahů mezi postavami a jejich jednáním i v jednotlivých charakteristikách.
Drogové problematiky se poučenějším způsobem dotkl i soubor Kastrol z Plzně. Jejich inscenace Les hned na počátku tematizuje proces hledání odpovědí na otázky, přicházející spolu s dospíváním. Tématem nakonec nejsou ani tak drogy, jako spíš frustrace z obtížnosti vůbec si otázku po smyslu dospělého života položit. Režie se opírá o princip dlouhých zastavení a uvědomělých mlčenlivých pauz, inscenace tak evokuje moment zastavení v životě mezi dětstvím a dospělostí. Jako celek však je doposud „work in progress“ (nebo tak působí).
Známý a zasloužilý ochotnický soubor Štace z Kaznějova vzal pod svá křídla poetickou inscenaci Olgy Paškové Obcházení. Autorská kompozice pro jednu zkušenou herečku ohledává svět jako severský hrdina Peer Gynt i vlastní nitro, poznamenané ztrátami. Olga Pašková má dar intenzivního, přitom nenásilného kontaktu s publikem, pohybovou kulturu i vlastní téma. Jen souvislost s Ibsenovým hrdinou není z inscenace zřejmá.
Divadelní soubor Ragueneau z Plzně působil na přehlídce spíš jako host než jako účastník. Inscenace hry Pan Polštář Martina Mc Donagha s dvouhodinovou stopáží je čistě činoherní divadlo. Herci věrohodně psychologicky motivovaným jednáním sehráli příběh o tragických důsledcích, jaké má vyprávění příběhů o týraných dětech spisovatelem Katurianem. Je to jistě i autobiografická sebeironie od autora, který proslul ve svých hrách dovedností přetvářet drastické násilnosti do komedie pomocí neutuchající rétoriky. Herci plzeňského souboru hrají své role dobře, ale hlubší smysl hry (má-li jaký) se jim psychologicko-realistickými prostředky vyjádřit nedaří.
Divadlo My je v Plzni svého druhu fenomén, kdysi zde vznikla řada nezapomenutelných inscenací a i dnes jeho (dávno pracovně vytížení) členové působí v plzeňské kultuře jako propagátoři dobré literatury v cyklu Čítání lidu. Tentokrát ovšem podle knihy Hany Lehečkové Svatá hlava vznikla inscenace. Hrdinu „psychotické novely“, oceněné Cenou Jiřího Ortena, hraje František Kaska „tělem i duší“; postavu pomateného mládence ze vsi dává všanc všem nástrahám života (jako je jízda na kole, první a nejspíš jediný sex v životě, smrt babičky, náboženská praxe), aniž by ho zesměšnil nebo naopak sentimentalizoval. V režii Renaty Vordové vystačí s pojízdným věšákem na pár kousků obnošeného oblečení, vše ostatní je v hlavě hrdiny a vypravěče, který se z nepřízně svého osudu a fyzicky nevábné existence dostává psaním do sešitu. Doporučení na Šrámkův Písek.
Divadelní spolek intelektuálů Antonín Puchmajer D.S. z Prahy zahrál kabaret Netopýr. Autorský text (převážně z pera divadelního kritika Martina J. Švejdy) skládá prostřednictvím skečů obraz stárnoucího člověka středního věku, který má v životě už důvod bilancovat, jen pochybuje o tom, že je co. Svět už nezachrání, nikam to nedotáhl – kde se stala chyba? K úspěchu kabaretu přispívá klavíristka Sonia Koutová, nejen brilantní hrou, ale i jediným, zato radikálním výstupem, v němž přítomné obviní z absence smyslu jejich konání na jevišti i přihlížení z hlediště. Kabaret je ostatně po právu založen na zpěvu dam i pánů, přičemž dámy zpívají hlasy školenými. Inscenace je hořce vtipná, k čemuž přispívá i literárně povýšený jazyk skečů, v nichž tu a tam brizantně zajiskří vulgarismus. Soubor dlouhodobě sleduje linii pochybností o životě slušného a vzdělaného člověka a deziluzí z výsledků životního snažení. Konfrontací s inscenací Svatá hlava souboru My vyšlo najevo, že venkovský schizofrenik a pražský intelektuál si kladou v podstatě stejné otázky. Doporučení na Šrámkův Písek.
Pivní bratři z Příbrami jako takoví nikterak nepůsobí, je to trojice studentů, kteří civilně hrají o tom, že František to udělal, ačkoliv nikdo nevěřil tomu, že se tak stane. Po dobu 45 minut se probírají okolnostmi Františkova činu, který je šokuje i plní lítostí s Františkem i jeho blízkými, rozplétají klubko podezření a faktů, a my se až do konce nedozvíme, co se to stalo. Inscenace je komorním setkáním se studentským humorem, založeným na železné, ale vyšinuté logice. A jeho velkou předností je mluvní kultura a kontakt s publikem. Doporučení na Mladou scénu.
Třetí kabaret v programu přehlídky Na hraně je Nedokončený kalendář a jiné zádrhele souboru IDI klub z Plzně. Tenokrát nejde o autorský text, ale o kabaretní sestavu textů básníků píšících pod pseudonymy Eberhard Hauptbahnhof a T.R. Field (Václav Jamek a Theodor Albert Rosenfeld). Oproti minimalisticky podehrávanému herectví stárnoucích Puchmajerů i mladých Pivních bratrů zde herci srší energií, kabaret je sledem jevištních ilustrací i metafor textů obou autorů. Jako korálky růžence v něm herci přebírají vymyšlené svaté (sv. Žemle, sv. Plíce, sv. Mísa, sv. Viklan Pobožný, sv. Nok, miláček žen) a jejich absurdně bohulibé skutky, prostřídávajíce je s hudebními čísly ( živá hudba včetně saxofonu) a přiměřeně (ne)šokujcí erotikou. Stolová úprava a konzumace věci svědčí. Doporučení na Mladou scénu.
Soubor Na poslední chvíli z Ostrova u Karlových Varů genderově převrátil Burgessův román (a Kubrickův film) Mechanický pomeranč a nazval svou inscenaci Mechanická mandarinka. Inscenace hned na počátku strhne vpádem gangu zdivočelých dívek, programově páchajících násilí na obyvatelích města. Jejich vůdkyně, cynická psychologická vyděračka a delikventka, je ale podrobena státní ústavní převýchově nejnovější vědeckou metodou. Po ní se vrátí „polepšená“, ale zjišťuje, že její družky ani rodina už s ní ani v dobrém nechtějí nic mít, že už se zařadily do systému. Nakonec přijímá nabídku nastoupit do finančního korporátu. Inscenace imponuje hereckou energií i zkušeností dívčích představitelek gangu, ale prostředí (pseudo)vědců, zásadně důležité pro vystižení celého pochybného procesu převýchovy, zaslouží ještě dopracování. V inscenaci se (zejména ve scéně převýchovných procedur) chytře pracuje s projekcí, s punkovou, živě provozovanou hudbou, scénografie si vystačí s třemi barely. Doporučení na Mladou scénu.
Vrcholem přehlídky byly dvě inscenace, pojednávající mnohokrát obehraná a všemi možnými způsoby (včetně školy) zpracovaná témata. Soubor Mrož v krabici z Plzně vyšel z knižně vydaných (Mladá fronta 2021) vzpomínek Franci Rabínkové Epsteinové Francina válka. Režisér a pedagog Michal Ston se svými soubory (na přehlídce ještě divadlo Kastrol) pracuje asociativním způsobem, nesecvičuje hotový scénář, ale ohledává téma a zapojuje do něj i motivy odjinud. Tak se do příběhu židovské dívky Franci a arizovaného obchodu jejích rodičů dostane i postava legendárního Péráka. Herci vystačí s minimem scénografických prvků, potřebují vlastně jen normální vybavení školní třídy nebo prostě obytné místnosti. Sjednocujícím prvkem inscenace je film Život je krásný z roku 1940, v němž jako by všichni chtěli hrát, který ale svou nejapnou komediálností kontrastuje s realitou nacistické šikany a posléze i likvidace středostavovské židovské rodiny až k pointě, kdy se kamarádka Franci ptá, jestli s ní půjde do kina – a Franci jako židovka do kina nesmí. Inscenace nic nepřehrává, nedramatizuje, její aktéři ohledávají sami za sebe smysl a význam jednotlivých scén. Doporučení (naléhavé) na Mladou scénu.
Soubor Babodrama pod vedením Anny Pokorné z Aše se chopil tématu česko-německého stýkání a potýkání. Našli k tomu mimořádně příhodný dramatický text Barbory Vlnasové – Vaculové Zazděná / Mauerschau – kabaret bez jízdního řádu), který přejmenovali na Entschuldigung. Tento text pro tři dívky a jednoho muže – kabaretiéra rozvíjí několik historických momentů moderních dějin: rok 1939, 1968 a 1989. Celá věc ale začíná cvičením dobrovolných hasiček na Dušičky někdy v současnosti na hřbitově kdesi v česko-německém pohraničí. Tuto vstupní scénu hrají tři herečky s temperamentem a s takovou vnitřní autenticitou, že divák úplně vidí jeden z mnoha opuštěných hřbitovů po zaniklých obcích na Ašsku, kde členové souboru žijí. Kabaretní rámec umožňuje skoky v čase, písňová čísla, velmi dobře zazpívaná jednou z aktérek, vnášejí do inscenace poezii. Inscenaci doprovází živé rockové trio, běží v rychlém tempu, jednoduché proměny scény obstará nejnutnější mobiliář, který se dá najít všude, a osvědčený štendr s pověšenými kostýmy. Oporu v pevném textu využil soubor k pečlivému nastudování situací, herecké jednání je jisté a v postavě kabaretiéra (trochu okouknutého ze slavného muzikálu) dochází i k vyjádření nebezpečí, všudypřítomného tam, kde si dějiny s lidmi na česko-německé téma zahrávají. Hádkou dvou hereček o to, čí otec zastřelil na hranici čího otce, kdo byl hrdina a kdo zločinec, inscenace vrcholí v připomínce, že s ideologií se k vzájemnému soužití nepropracujeme. Doporučení (naléhavé!) na Mladou scénu i Šrámkův Písek.
Přehlídka Na Hraně přesvědčivě ukázala, že studentskému a experimentujícímu divadlu se v obou západočeských krajích daří. Vystoupily na ní tři generace tvůrců, soubory základních uměleckých škol i nezávislé inscenace a volně sestavené gymnaziální party lidí, kteří se chtějí vyjadřovat divadlem. Divadelní tvorba v obou regionech není jen záležitostí velkých center, ale (s radostí konstatováno) i docela malých měst jako je Planá nebo Kaznějov. Průběžná práce tradičních bašt, jako jsou ZUŠ v Ostrově u Karlových Varů, v Aši a v Plzni, se zúročuje v mladších generacích: není marné připomenout, že i společná divadelní činnost ve středoškolském věku způsobuje, že se studenti po absolvování vysokých škol do regionu vracejí, že ho považují za svůj domov. A opravdu tvůrčí a kolegiální atmosféru bez konkurenční nevraživosti vytváří i organizátor – spolek Johan – a prostředí Moving Station v Plzni a jeho technický tým. K tomu zbývá už jen dodat, že hlediště bylo při jednotlivých představeních plné nejen diváků, ale i souznění.
Autor: Alena Zemančíková
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.