ZAJÍC, Vladimír: XXVIII. BECHYŇSKÉ PERLENÍ 2022. AS 14.2.2022.
XXVIII. BECHYŇSKÉ PERLENÍ 2022
Otevřené setkání divadelních souborů ve dnech 4. a 5. února 2022, aneb „Jak kultura porazila čínský mor, byť o chlup!“
Činoherní | Experimentální | Hudební | Soubory
Na vždy skvěle připravené, a ve všech aspektech Kulturním střediskem a místním divadelním souborem Lužnice zajišťované PERLENÍ, se letos přihlásilo sedm souborů. Ovšem neočekávané se stalo realitou a postupně odpadly tři. Ne snad, že by někdo z ansámblu chytl nám všem známý mor, ale obvykle jeden z členů musel do karantény. Jo, tak to někdy chodí. Přesto festival proběhl a bylo se na co dívat.
Pro upřesnění odpadla tato divadla: KAPOTA – Schovávaná v síti; OTAKARA ŠELMY – Plevy; BEZCHIBI – Muž sedmi sester. Tím se přihodilo, že páteční večer proběhl ve znamení improvizovaného happeningu v divadelním klubu, za účasti divadelníků, kteří přijeli. Tedy popovídání ne o viděném, jak je po představení zvykem, ale popovídaní o prožitém, tedy co vše se komu přihodilo, když se minulý ročník nemohl konat.
Co jsme tedy mohli na PERLENÍ vidět a zažít.
Sobotu zahájila OPERA ŽATEC inscenací Kdy to bylo naposledy, od Emmanuela Robert-Espalieu, v režii Evy a Jana Rampasových a Jaroslava Wagnera. Byla to první repríza, takže v jinak dobře postavené inscenaci se projevily drobné nedostatečnosti. Drobné píši záměrně, neboť zajisté další uvedení před diváky je eliminují. Takže, dobře vymyšlená scénografie, mobiliář i kostýmy a též dobře seškrtaný (mnohomluvný) text. Herci Eva a Jan si to nazkoušeli v podstatě sami a korekce byla až v samém závěru před premiérou. Tím se přihodilo, že jejich výborné výkony několikrát utrpěly tím, že nám zahráli výsledky situací, a ne proces k nim vedoucí. Jednoduše řečeno scházely pauzy, v nichž bychom spolu s postavami, mohli prožít všechny kruté a směšné situace manželského soužití. Jen probuzení v pekle by chtělo jinak strukturovat.
Následoval Divadelní soubor DIPONA z Louňovic. Uváděl autorskou hru Ivety Svobodové Pár dní na zkoušku. Principál a režisér inscenace Josef Pšenička by si zasloužil ocenění. Nejen za mnohaletou kulturní osvětu, ale především za schopnost – v podmínkách, jaké na počátku svého konání měl – vykonat v obci a pro obec sysifovskou dřinu. Jiná věc je, že zvolený text vykazoval mnohé dějové i obsahové nelogičnosti, neumožňující důsledně jít po smyslu příběhu – situace nevýrazné a nevyložené. Tím ve výsledku zcela zmizela původní myšlenka o potřebě žít svůj život a vážit si a radovat se z každého okamžiku svého bytí. Zásadní problém je, že průvodcem a snad i demiurgem děje je, či měl být, Duch hrdinky, která leží na JIP v kómatu. Nepomohly ani odkazy, či inspirace filmem Duch (nejasnosti a nelogičnosti co může a nemůže duch hrdinky), a ani postava detektiva označená pláštěm Colomba. Prostě to jen bylo, a hlavní myšlenka pak na konci hry verbálně prezentovaná, tomu také nepomohla. Jako diváci jsme neměli možnost se k ní dopracovat.
Divadelní soubor RAGUENEAU, sestava nadšenců ze všech koutů amatérského vesmíru jevištních prken, nabídl Několikrát do černého od Aldo Nicolaje, v režii Hany Žákové. (Drobné vysvětlení: inspirací pro název souboru je postava z Cyrana.) Inscenátoři zvolili zajímavý, a nejspíše jediný možný způsob, jak text, který je poněkud věkovitý a zároveň však současný, uvést v život. Jednotlivé anekdotické situace byly uváděny v promyšlené scénografii, která svým provedením a lehkými proměnami identických kostek jednotlivé výstupy propojovala. Tím pádem jsme byli s herci v jednom světě, lze říci že současném, což inscenaci prospělo. Problém ovšem je – pro mě, ne pro inscenátory – jak učinit k viděnému dodatky. Není co, neboť divadelní stroj, ve své verbální i nonverbální rovině, běžel lehce a elegantně jak Křižíkova fontána na Výstavišti. Tudíž jen nicotné drobnosti. Sůl a tabák Andrei Dufkové: v první čtvrtina se černý vdovský šál stává znakem pro její postoje, pouze v jednou případě by prospěla o vteřinu delší pauza pro vyznění jeho významu a smyslu. Solidarita Míry Řebíčka: nemám, co bych dodal, skvělé slovní jednání a jemné, a o to významnější, zacházení se sklenkou vína a fotografií. Svatba s kameny Míši Seghmanové: zde jsem postrádal jasněji propracovaný vztah postavy k sobě samé. Tím by pak všechny impulsy vedoucí k fyzickému jednání postavy, vycházely zcela samozřejmě zevnitř jí samé, a ne poněkud formálně. Houbový šašlik Roberta Kunesche: lze jen dvě poznámky. Pochvalu zaslouží způsob, jak jeho mrtvý vstává. Skvělá etuda. Jediným zádrhelem je, že se nikdy nepodívá do hlediště (ostatní postavy berou diváky jako partnery, aniž by s nimi přímo komunikovaly), čímž svou postavu poněkud ochuzuje.
Poslední představení SATURNIN, uvedla Divadelní společnost VLTAVAN z Týna nad Vltavou. Podle knihy Jaroslava Jirotky scénář napsal, a režie se ujal David Hnát. Hned přiznávám, že tato jihočeská verze mě mnohem, ale mnohem více zaujala, včetně hudební složky, než verze s big orchestrem. Proč? Protože je laskavě lidská, jako její knižní verze. Ovšem měla pár problémů. Ne v dramaturgicko-režijní koncepci, ale především v tom, že soubor ji hraje na domácí scéně, zvaném „otáčko“, a teď ji uvedl na kamenné scéně. Aby zde inscenace existovala jako na otáčku, je nutné provést jisté úpravy k takovému prostoru náležející, jinak začne, přes všechny klady, pokulhávat temporytmus. Zásadní výhrady mám čtyři. Bohužel postava Tetičky je jenom uřvaná a nic víc. Aktualizace mířící k dnešku není přece zapotřebí explicitně pojmenovávat, ale obrazně je nabídnout v duchu minulého století – zafungují skvěle. Ale takhle Vrbětice, masky, a především současné drobné, ale zásadní rekvizity do této inscenace opravdu nepatří. Stačí je vyměnit za rekvizity té doby. A proč náhle uprostřed představení prochází jevištěm slečna a s plakáty s nápisy 1. den a pak další? To je asi k Vltavanu vše. Především ale platí, že Saturnin potěšil nejen mě, ale též plný sál diváků, kteří to hercům dali potleskem a smíchem jasně najevo.
XXVIII. BECHYŇSKÉ PERLENÍ skončilo, ať se opět vydaří další v roce 2023.
V příloze fotografie z představení Kdy to bylo na posledy, Několikrát do černého, Pár dní na zkoušku a Saturnin. Foto archiv pořadatele – pozn. redakce.
Autor: Vladimír Zajíc
Otevřené setkání divadelních souborů ve dnech 4. a 5. února 2022, aneb „Jak kultura porazila čínský mor, byť o chlup!“
Činoherní | Experimentální | Hudební | Soubory
Na vždy skvěle připravené, a ve všech aspektech Kulturním střediskem a místním divadelním souborem Lužnice zajišťované PERLENÍ, se letos přihlásilo sedm souborů. Ovšem neočekávané se stalo realitou a postupně odpadly tři. Ne snad, že by někdo z ansámblu chytl nám všem známý mor, ale obvykle jeden z členů musel do karantény. Jo, tak to někdy chodí. Přesto festival proběhl a bylo se na co dívat.
Pro upřesnění odpadla tato divadla: KAPOTA – Schovávaná v síti; OTAKARA ŠELMY – Plevy; BEZCHIBI – Muž sedmi sester. Tím se přihodilo, že páteční večer proběhl ve znamení improvizovaného happeningu v divadelním klubu, za účasti divadelníků, kteří přijeli. Tedy popovídání ne o viděném, jak je po představení zvykem, ale popovídaní o prožitém, tedy co vše se komu přihodilo, když se minulý ročník nemohl konat.
Co jsme tedy mohli na PERLENÍ vidět a zažít.
Sobotu zahájila OPERA ŽATEC inscenací Kdy to bylo naposledy, od Emmanuela Robert-Espalieu, v režii Evy a Jana Rampasových a Jaroslava Wagnera. Byla to první repríza, takže v jinak dobře postavené inscenaci se projevily drobné nedostatečnosti. Drobné píši záměrně, neboť zajisté další uvedení před diváky je eliminují. Takže, dobře vymyšlená scénografie, mobiliář i kostýmy a též dobře seškrtaný (mnohomluvný) text. Herci Eva a Jan si to nazkoušeli v podstatě sami a korekce byla až v samém závěru před premiérou. Tím se přihodilo, že jejich výborné výkony několikrát utrpěly tím, že nám zahráli výsledky situací, a ne proces k nim vedoucí. Jednoduše řečeno scházely pauzy, v nichž bychom spolu s postavami, mohli prožít všechny kruté a směšné situace manželského soužití. Jen probuzení v pekle by chtělo jinak strukturovat.
Následoval Divadelní soubor DIPONA z Louňovic. Uváděl autorskou hru Ivety Svobodové Pár dní na zkoušku. Principál a režisér inscenace Josef Pšenička by si zasloužil ocenění. Nejen za mnohaletou kulturní osvětu, ale především za schopnost – v podmínkách, jaké na počátku svého konání měl – vykonat v obci a pro obec sysifovskou dřinu. Jiná věc je, že zvolený text vykazoval mnohé dějové i obsahové nelogičnosti, neumožňující důsledně jít po smyslu příběhu – situace nevýrazné a nevyložené. Tím ve výsledku zcela zmizela původní myšlenka o potřebě žít svůj život a vážit si a radovat se z každého okamžiku svého bytí. Zásadní problém je, že průvodcem a snad i demiurgem děje je, či měl být, Duch hrdinky, která leží na JIP v kómatu. Nepomohly ani odkazy, či inspirace filmem Duch (nejasnosti a nelogičnosti co může a nemůže duch hrdinky), a ani postava detektiva označená pláštěm Colomba. Prostě to jen bylo, a hlavní myšlenka pak na konci hry verbálně prezentovaná, tomu také nepomohla. Jako diváci jsme neměli možnost se k ní dopracovat.
Divadelní soubor RAGUENEAU, sestava nadšenců ze všech koutů amatérského vesmíru jevištních prken, nabídl Několikrát do černého od Aldo Nicolaje, v režii Hany Žákové. (Drobné vysvětlení: inspirací pro název souboru je postava z Cyrana.) Inscenátoři zvolili zajímavý, a nejspíše jediný možný způsob, jak text, který je poněkud věkovitý a zároveň však současný, uvést v život. Jednotlivé anekdotické situace byly uváděny v promyšlené scénografii, která svým provedením a lehkými proměnami identických kostek jednotlivé výstupy propojovala. Tím pádem jsme byli s herci v jednom světě, lze říci že současném, což inscenaci prospělo. Problém ovšem je – pro mě, ne pro inscenátory – jak učinit k viděnému dodatky. Není co, neboť divadelní stroj, ve své verbální i nonverbální rovině, běžel lehce a elegantně jak Křižíkova fontána na Výstavišti. Tudíž jen nicotné drobnosti. Sůl a tabák Andrei Dufkové: v první čtvrtina se černý vdovský šál stává znakem pro její postoje, pouze v jednou případě by prospěla o vteřinu delší pauza pro vyznění jeho významu a smyslu. Solidarita Míry Řebíčka: nemám, co bych dodal, skvělé slovní jednání a jemné, a o to významnější, zacházení se sklenkou vína a fotografií. Svatba s kameny Míši Seghmanové: zde jsem postrádal jasněji propracovaný vztah postavy k sobě samé. Tím by pak všechny impulsy vedoucí k fyzickému jednání postavy, vycházely zcela samozřejmě zevnitř jí samé, a ne poněkud formálně. Houbový šašlik Roberta Kunesche: lze jen dvě poznámky. Pochvalu zaslouží způsob, jak jeho mrtvý vstává. Skvělá etuda. Jediným zádrhelem je, že se nikdy nepodívá do hlediště (ostatní postavy berou diváky jako partnery, aniž by s nimi přímo komunikovaly), čímž svou postavu poněkud ochuzuje.
Poslední představení SATURNIN, uvedla Divadelní společnost VLTAVAN z Týna nad Vltavou. Podle knihy Jaroslava Jirotky scénář napsal, a režie se ujal David Hnát. Hned přiznávám, že tato jihočeská verze mě mnohem, ale mnohem více zaujala, včetně hudební složky, než verze s big orchestrem. Proč? Protože je laskavě lidská, jako její knižní verze. Ovšem měla pár problémů. Ne v dramaturgicko-režijní koncepci, ale především v tom, že soubor ji hraje na domácí scéně, zvaném „otáčko“, a teď ji uvedl na kamenné scéně. Aby zde inscenace existovala jako na otáčku, je nutné provést jisté úpravy k takovému prostoru náležející, jinak začne, přes všechny klady, pokulhávat temporytmus. Zásadní výhrady mám čtyři. Bohužel postava Tetičky je jenom uřvaná a nic víc. Aktualizace mířící k dnešku není přece zapotřebí explicitně pojmenovávat, ale obrazně je nabídnout v duchu minulého století – zafungují skvěle. Ale takhle Vrbětice, masky, a především současné drobné, ale zásadní rekvizity do této inscenace opravdu nepatří. Stačí je vyměnit za rekvizity té doby. A proč náhle uprostřed představení prochází jevištěm slečna a s plakáty s nápisy 1. den a pak další? To je asi k Vltavanu vše. Především ale platí, že Saturnin potěšil nejen mě, ale též plný sál diváků, kteří to hercům dali potleskem a smíchem jasně najevo.
XXVIII. BECHYŇSKÉ PERLENÍ skončilo, ať se opět vydaří další v roce 2023.
V příloze fotografie z představení Kdy to bylo na posledy, Několikrát do černého, Pár dní na zkoušku a Saturnin. Foto archiv pořadatele – pozn. redakce.
Autor: Vladimír Zajíc
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.