Libice n. C., FEMAD, ZBORNÍK, František: FEMAD v Libici nad Cidlinou, podzim 2000. Dobrá přehlídka, která není potřeba?

FEMAD v Libici nad Cidlinou, podzim 2000. Dobrá přehlídka, která není potřeba?

Motto:
Divadlo žije z konfliktů,
divadelní festival rovněž.

Festival a dílna divadla pro děti a mladé Libice nad Cidlinou alias FEMAD 2000 se letos konal ve dvou po sobě následných víkendech 22.- 24. září a 29. září – 1. října. Co do organizace předvedla ARTAMA (čti Milan Strotzer a spol.) vrcholné číslo, něco jako žonglování s šesti různými předměty, míčem na levé noze za současného točení tří kruhů kol pasu, to vše balancujíc nohou pravou na špičce tradičního meče. Taková představa dr. Strotzera se mi zamlouvá nejen jako poetistický výtvarný objekt, ale současně i jako znak alegorický.

V původním programu bylo 15 inscenací, z nichž tři se z různých důvodů nekonaly a byly z části nahrazeny jinými. Dospělí zvláště litovali neúčasti ovavřínované (vavřín je vlastně bobkový list, jak by výše uvedený novotvar zněl s tím druhým pojmenováním?) inscenace Jeminkote Psohlavci, za níž Divadlo ALFA Plzeň dovezlo sice sympatickou náhradu, ale to víte, když se natěšíte Kozinou a dostaví se Karkulka, každého to holt neuspokojí… nicméně děti vesměs neprotestovaly.

Cílem FEMADu v této podobě, jež se konstituovala na začátku 90. let, kdy organizátoři hledali ve změněných společenských podmínkách pro festival nový obsah, protože se zdálo, že onoho „salónu odmítnutých“, jak jej pojmenoval Pavel Bošek, nebude snad už potřeba, je kultivace divadla pro děti a mladé. Cíl je to ambiciózní, potřebný, velmi široký a zvláštním způsobem živý. Každý rok se totiž objevují nové problémy, nové, netušené záhyby sledovaného tématu, každý rok se těmto aktualitám vychází organizačně vstříc a festival se tím proměňuje. Kdo by čekal přehlídku pohádek a večerníčkových příběhů, velmi by se spletl, kdo by čekal divadlo, jehož aktéry jsou děti, dočkal by se jen zčásti, kdo by zkrátka přišel s očekáváním divadla, jehož přesná a zaměřená divácká adresa je dětské publikum, tomu by se po absolvování všech představení letošní přehlídky v hlavě leccos vařilo a kladl by si možná podobné otázky, jaké v hlavách účastníků letošního FEMADu asi přetrvávají.

Jde tedy o festival a dílnu divadla pro děti a mladé. Tím posledním slovem se ovšem divácká adresa rozšiřuje prakticky nekonečně, čemuž se přizpůsobila i věková struktura seminaristů. V semináři A pracovaly děti ve věku 6 – 11 let po oba víkendy pod lektorským dohledem Ireny Zimové a Evy Kodešové st. s asistentkou pro tzv. chléb a hry Evou Kodešovou ml., k níž v 2. víkendu přibyla Pavlína Tůmová. V seminářích B 1 s lektory Bedřichem Čermákem a Hanou Vojtíškovou, B 2 s lektory PhDr. Pavlem Vackem a Marií Poesovou, se společnou asistentkou pro chléb a hry Hanou Hronovou a v semináři B s lektorem Jaroslavem Kodešem v 1. víkendu pracovaly děti ve věku 11 – 15 let. Stejná věková skupina absolvovala v 2. víkendu semináře: B vedený Marií Poesovou a Hanou Vojtíškovou a asistentkou pro chléb a hry Hanou Hronovou a B vedený Hanou Lichtenbergovou. Mládež v rozmezí od 15 do 20 let pracovala v 1. víkendu v jedné skupině C, kterou vedly lektorky PhDr. Ivana Veltrubská a Jana Wardová, ve 2. víkendu ve skupinách C 1, jejímiž lektory byli Bedřich Čermák a Jiřina Lhotská a C 2 s letory Jaroslavem Kodešem a Janou Wardovou. Po oba víkendy organizačně asistoval Martin Strotzer. Odborné zázemí seminářů D určených dospělým tvořili Michal Čunderle (1. víkend), PhD. Aleš Bergman (2. víkend), Milan Schejbal a PaedDr. František Zborník. (Po tomto odstavci je už doufám zřejmý důvod představy Milana Strotzera jako žongléra.)

Semináře pro dospělé tvořily jakousi sumarizaci názorů dětských seminářů a analýz dospělých diváků. Děti (nechť mi dvacetiletí z „céčka“ odpustí, že i je sem zahrnuji) vydávaly svědectví o příjmu jednotlivých představení většinou výtvarným obrazem, ale i nepřímo verbálně. Tradičním konfliktem u tohoto typu divadla bývá rozpor mezi přijetím dětským a dospělým, tentokrát nešlo o rozpor vyhrocený. Podstata percepce všech věkových skupin se u velké části zhlédnutých představení v zásadě nelišila. Mám na mysli ono generální přijetí či odmítnutí viděného. I z tohoto pohledu všimněme si nejdříve inscenací, které byly při procesu svého vzniku adresovány především dětem.

Téměř identická shoda nastala u Pletených pohádek turnovských Čmukařů. Jednoduché příběhy vyprávěné dvěma herci okouzlují především upřímnou komunikací s diváky a typickým čmukařským humorem, v němž si najdou své nejmenší děti i jejich dospělý doprovod. Divadlo Hudradlo ze Zlivi vstoupilo svými Dárečky na rizikovou plochu hned dvakrát – hledání osobního tématu lišícího se od „ často nasládlé a didaktické desetiminutovky, která na současných přehlídkách kraluje“ (Slovo o hře z programu FEMADu) vyústilo v autorský tvar sestavený ze čtyř anekdotických příběhů, jejichž původ lze vysledovat v autentických zážitcích a zkušenostech členů souboru. Osobní témata aktérů (asi 10 až 17 let) v autorské inscenaci - rizika i cennosti současně. Zajímavé bylo přijetí dětskými seminaristy. Ačkoli se s látkou příběhů téměř identifikovaly (častá byla reakce: „To je jako u nás…“), dál se Dárečky zabývat netoužily, nezajímaly je jednotlivé postavy, v paměti utkvělo pár jednotlivostí. Paradox v divadle, v umění vůbec, tolikrát znovu objevovaný – převedení životní reality, jež je sama o sobě vzrušující, do divadelního obrazu, jehož specifické prostředky (situace, konflikt, napětí, dramatické postavy) vzrušivé tolik nejsou, vede snad k diskusi o těchto prostředcích, ale nikoli o výchozí realitě samé. Usilování Hudradla je úctyhodné už řadu let, některé jeho výsledky skvělé, leč na jeho příkladu lze doložit – právě proto, že jde o scénu tak pozoruhodnou – jak je nesmírně složité znovu a znovu nacházet témata a látky, které by děti zaujaly, jak tyto látky a tato témata tvarovat tak, aby si udržely co nejvyšší možnou míru autenticity (a tedy motivaci, že jde o jejich příběhy, o jejich problémy), a přitom šlo o tvar přenosný a vzrušivý pro publikum.

(Poznámka sice o Hudradlu, nevážící se však k této přehlídce ani k Dárečkům: Jak by si asi Mirek Slavík oddychl, kdyby uměl vypustit některé talenty ze své líhně k práci převážně samostatné, a Hudradlo přivezlo inscenace, jež třeba ještě postrádají přímý zásah génia, jež třeba jeden, dva roky neozdobí většinu národních přehlídek, ale dovolí vystoupit ze stínu svého „guru“ osobnosti teprve zrající a navíc umožní Mirkovi potřebný oddych a nádech.)

Divadlo Drak z Hradce Králové okouzlilo, jak je to u tohoto profesionálního souboru obvyklé, zvláště pak je-li jedním z tvůrců Jiří Vyšohlíd, brilantním zacházením s výtvarným znakem a muzicírováním. Nastolení prostředí Afriky v představení Černošská pohádka prostřednictvím kastrolů – tamtamů a skandování slabik, z nichž se skládají jména budoucích hrdinů a zárodky příštích situací, patří k divadelním rozkoším. Škoda, že se postupně vytratil příběh, do něhož jsme byli tímto úvodem nalákáni, a celé to hezké estetično začalo sloužit jen samo sobě. Dětská reflexe se pak zaměřila na jednotlivosti – „bubny“, skandovaná slovíčka, některé znaky výtvarné, příběh unikl, ostatně jak se ukázalo v diskusi dospělých, unikl i jim. Jako by v Draku neměli dramaturga…

Dalším renomovaným souborem, jenž se v Libici nepředstavil poprvé, bylo Loutkové divadlo Střípek z Plzně. Ivana Faitlová dramatizovala a režírovala baladickou prózu Tomáše Pěkného Havrane z kamene. Je zajímavé, že ač co do látky i co do inscenačních prostředků jde o podívanou od Černošských pohádek vesmírně vzdálenou, byla reflexe dětských seminářů stejně necelistvá, rozdrobená do potrhaných atomů kusých vzpomínek. Možná je problém založen už v dramatizaci. Čarodějnická učednice Mladá vstupuje mezi starší kolegyně, popuzuje je proti sobě, aniž by byl dostatečně divadelně zřejmý důvod tohoto konfliktu i trýzeň jejího osamění. Bez této motivace se vytrácejí z jeviště důvody jejích následných činů a z hlediště napětí. Jistě je to jen jedna z příčin (v diskusi dospělých se také mluvilo o vhodnosti výtvarného řešení a způsobu animace použitých loutek-panenek), proč Střípek nesklidil v Libici takový úspěch, který mu jindy po právu náleží.

Divadelní soubor ZUŠ V. Ambrose Prostějov se v Libici představil autorskou inscenací prózy Alexandry Berkové pod názvem Magorie. Možná však přijeli do Libice příliš pozdě. Herci ve středoškolském věku jako by již Berkové černý příběh vnitřně opustili. Viděli jsme informaci o tom, jak snad některé situace mohly před časem fungovat a jak bylo asi zábavné si při zkouškách pohrávat s některými znaky a motivy, ale viděli jsem to už vnitřně vyprázdněné, bez potřeby o tom mluvit. To se v dětském divadle stává často, že děti z původního příběhu vyrostou, tady už byly pryč na míle…

Plzeňská Alfa přivezla, jak už výše řečeno, namísto „Psohlavců“ Karkulku „v A dur“. Rámec setkání tří mužů – rockera, akordeonového baviče a loutkáře – umožnil vytvořit parafrázi známé pohádky a současně zabavit publikum různého věku a zaměření. Ambice zaujmout a pobavit byla patrná s každého gesta účinkujících. Toto představení rozhodně nelze vinit z didaktičnosti, třebaže se přece jen v závěru pokouší o téma. Diskutující téma našli velmi rychle: Je užitečné, dobré a vůbec sluší se vstoupit do struktury, témat, motivů klasických pohádek jen v zájmu pobavení diváka? Část diskutujících hájila osvědčenou vlastnost pohádek nastolit a výrazně rozlišit dobré a zlé a stanovit tak v dětských duších toto vědomí, jiná část pak argumentovala všudypřítomností masových médií, které děti obklopují a „neřízeně“ ovlivňují snad ještě dříve, než se my vychovatelé (rozuměj – rodiče, učitelé, tvůrci) o stanovení nějakých hierarchií hodnot vůbec pokusíme. Některé dospělé v té souvislosti ovšem až zamrazilo, když se dočetli v programu, že tato parafráze Karkulky je určena pro děti od 4 let... Mladí seminaristé představení přijali vesměs s radostí, v příběhu se dobře orientovali a označili posléze Karkulku jako jedno z nejúspěšnějších představení letošního ročníku.

Dalším nepsaným vítězem z pohledu dětí byla inscenace dnes už klasické pohádky Josefa Koláře Z deníku kocoura Modroočka. Na FEMAD ji přivezl DS Tyl Rakovník. Tento úspěch si soubor vydobyl technicky dobrými hereckými i pěveckými výkony hlavních představitelů, na pohled zajímavou scénou (byť inscenačně poněkud málo využívanou) a především pěknými (a dobře interpretovanými) Ebenovými a Hálovými písničkami. Inscenace sama rezignuje na dramatickou situaci, režisérce A. Mutinské nejde o konflikt a napětí mezi postavami, (přirozeně se ovšem naskýtá otázka, nakolik k tomu předloha dává příležitost), ale o dobře zorganizované a líbivé příjemno. To se bezesporu podařilo a takové malé rakovnické Cats se dětem líbily.

Inscenace jednoznačně, dá se říci profesně, určená dětem je Tvé tělo – tvůj hrad Divadla Piškot z Liberce. Miriam a Petr Peškovi se pokoušejí divadelními prostředky vyložit, jak je to s naším tělem, co mu škodí a neprospívá. Dočkáme se i tradičního výpadu proti alkoholu a kouření. Didaktika předávaná divadelními prostředky je ve světě poměrně častý a účinný jev. Řekněme rovnou, že tato inscenace Piškotu nebude patřit k pokladům tohoto hraničního žánru. Inscenátorům došla po nadějném úvodu brzy invence a divák postupně zjišťuje, že nejde o divadlo, ale jen o jakési více či méně zábavné obrazy s využitím některých divadelních prostředků, a že vlastně všechno důležité se neodehraje divadelně, ale stejně se slovy řekne. Přijato vlažně všemi vrstvami diváků.

Druhá kategorie letošních libických inscenací dětem prioritně určena nebyla. Už loni tu byla při diskusích vyslovena myšlenka, že dnešnímu dítěti už nejsou zapovězena prakticky žádná témata, že jde jen o způsob jejich prezentování. Proto dramaturgie přehlídky letošní zkoumala tuto hypotézu v praxi. Přirozeně nebyla tato představení reflektována nejmladšími diváky, přestože někteří v hledišti nescházeli. Názory seminaristů v mládežnickém věku však byly zajímavé. Od nich se z větší části odvíjela diskuse v semináři dospělých, kteří s nimi konfrontovali svá stanoviska.
U DIVADLA (bez záruky) PRAHA , jež inscenovalo zajímavý text T. Wildera Rodinné album (dvě aktovky Dětství a Dlouhý štědrý večer), stejně jako u Divadla Luna ze Stochova (J.A.Pitínský - Pokojíček) se diváci shodli na tom, že nejvyšší kvalitu inscenací představoval text, v obou případech osobitý, nekonvenční, pracující se zvláštní magickou realitou. Inscenátoři z pražského souboru (režie P. Morávková a J. Strejcovský) porozuměli autorovu smyslu pro základní divadelní znak a metaforu zobrazovaného, ale tak ji akcentovali, že výsledkem byla poměrně jasná obecná zpráva, nerealizovaná však důsledně v rozkrytí jednotlivých situací. Stalo se tak bohužel i tam, kde šlo o situace zásadní (cesta přes řeku v aktovce Dětství). Pitínského Pokojíček je inscenační oříšek pro každý tvůrčí tým. Režisér L. Fleischmann zabydlel své herce v naturalistickém interiéru a prokázal cit pro dobré typové obsazení jednotlivých postav i při řešení některých situací (první příchod Marie). Celkově však ani režisér ani herci nedokázali překročit rizika modelovosti předlohy a inscenace ztrácela s ubíhajícím časem napětí.

S největšími sympatiemi byla v této kategorii přijata Inscenace hry J. Patricka Kamarádi McLachlena uvedená Divadelní společností D 111 z Českých Budějovic. Atraktivní příběh odehrávající se v lazaretu za II. světové války má zázemí silného lidského osudu a přes jistý sklon k sentimentu, jenž je ale zdařile vyvažován humorem, splňuje divákovo očekávání identifikovat se s hrdinou a skrze něj konfrontovat své lidské postoje a emoce. Budějovičtí příběhu poctivě slouží, nenechávají se strhnout k exhibicím a efektům ani hereckým ani v jiných složkách svého divadelního jazyka, za což budiž vzdána chvála především režisérovi Janu Chadovi a spolu s ním i celému hereckému ansámblu. V této souvislosti by jistě stálo za to přemýšlet o dalších možnostech, jak jevištně ještě účinněji ozřejmit a prohloubit vztah mezi Yankem a Lachiem.

Ořechovský Strakonický dudák je dalším vkladem tohoto osobitého souboru do inscenační tradice jedné z nejhranějších českých her. Invence je jako vždy u tohoto souboru dirigovaného Vlastimilem Peškou nesporná, ale všechny ty krásné nápady se psem hajného Trnky apod. tentokrát nezakryly rozpaky, co si vlastně s tímto starým příběhem počít. Zmatek v hierarchii a vztazích postav se pak projevil i v reflexích z dětských seminářů.

V Libici jsme viděli ještě dvě inscenace. Meteor Spolčení Dramatického Činění PRASETAUN při DVÚ v Jihlavě tentokrát nezářil (jako před tím třeba na JH), protože režisér musel přivézt inscenaci Skupinka silně přeobsazenou, a jestliže (krom nesporných divadelních kvalit, jež do tvaru vnesl režisér J. Juráš) je tím nejsilnějším pozitivem autenticita kluků z pasťáku vycházejících ze svých zkušeností a jestliže jde náhle o zkušenost přenesenou na někoho jiného, ztrácí ten zvláštní zapovězený svět své kouzlo a není čím je nahradit.

Divadlo Ludvíci Plzeň předvedli své vidění Maryši bratří Mrštíků. pod názvem Marie, tys ho otrávila. Trocha provokace, trocha recese, trocha pokusu bavit se motivy a postavami klasického realistického dramatu. Nejzajímavější a nejdůslednější ve výtvarné složce, ve všech ostatních tak trochu, jak to přišlo. To, že Marie (Maryša) nakonec s Františkem (Franckem) uteče a odmítne tak řád, který ji ničí, je interpretace zajímavá, ale v souvislosti se vším předchozím neorganická. Je možné podkládat nejrůznější výklady, ale pak by byli možná vykladači chytřejší než inscenátoři.
Diskuse v seminářích se pohybovala v rozmezí – pro zábavu je dobré všechno - mají na to právo - škoda ztraceného času. Osobně se domnívám, že právo nikdo nikomu neupírá. Jen by vedle diskutované kvality (jímž původní předloha bezesporu je) měli inscenátoři nabídnout kvalitu jinou, pokud se tak nestane, co s tím… (Bláboly na téma českých pověstí F.R. Čecha můžu v TV vypnout, stejně jako K. Šípa i P. Novotného, když tito bardi české zábavy dramaticky tvoří, ale v divadle je to horší.)

A tak je FEMAD 2000 za námi. Pro zkoumání toho, co je dobré a potřebné pro dítě v hledišti, toho udělal hodně, myslím, že z tohoto pohledu je nenahraditelný. Ale myslím si to já, lektoři, organizátoři a dalších někdy 30, někdy 20, někdy i méně seminaristů v klubu dospělých. Je třeba si položit otázku, kdo je pak tedy vlastně adresátem a konzumentem onoho v úvodu proklamovaného cíle – kultivace divadla pro děti a mladé? Je zájmem tvůrců tohoto divadla nabývat takto prezentované a reflektované zkušenosti? Je libickou nevýhodou jenom zářijový termín konání, tedy termín, kdy už je po všech prestižních přehlídkách a všech oceněních? A kdy už vedoucí a režiséři o svém dílku vlastně během cesty přehlídkami všechno slyšeli? Či je problém malého zájmu z těchto řad někde jinde…

To je konflikt, jenž jsem měl na mysli v mottu tohoto článku. V úvodu jsem také napsal, že mi připadá FEMAD jako živý festival právě proto, že se jeho obsah a organizace každoročně zásadně přizpůsobuje zkušenostem posledních ročníků. V tom je na špici. Ale tady nejde o závod. Jde o divadlo. Možná by právě divadelníci měli k tomu říci slovo zásadní.

František Zborník