LÖSSL, Jiří: Tanambourrée 2021. Web ZUŠ Varnsdorf.
Tanambourrée 2021
Tanambourrée 2021 aneb V korunách stromů
23. festival scénického tance
25. - 27. června, Varnsdorf
Je ráno po svatojánské noci, pátek 25. června. Vydatně prší. Stěrače veslují po předním skle a tím zachraňují mé auto před utonutím v dešti. Jeho koly zakresluji cestu v řečišti silnic, směrujících po dlouhé době opět na sever Čech, do Varnsdorfu. Projíždím překrásnou oblastí Kokořínska. Dešťové kapky utvářejí rytmy, obrazy, pohyb na kapotě a tak mi brzy nechtěná zastavení co chvíli na semaforové červené přestávají vadit. Přijíždím ve zpoždění, ale usměvavé tváře místních pořadatelů rozpouštějí mé poslední chmury z cesty a převládne radost, že se můžeme znovu po dvou letech vidět.
Využívám chvíli, než se kolotoč dílen a seminářů rozběhne na plné obrátky, abych ředitelce festivalu a současně i ředitelce místní ZUŠ v jedné osobě, paní Jarmile Šenové, položil otázku: „Byla organizační příprava letošního Tanambourrée v něčem jiná?“. Odpověď je bezprostřední: „Byla. Hlavně z psychického hlediska. Připravovaly jsme něco, o čem jsme samy do poslední chvíle nevěděly, zda se uskuteční, či neuskuteční. Po loňských zkušenostech, kdy jsme produkční i organizační přípravě věnovaly značné úsilí a celý 22. ročník festivalu v červnovém termínu přichystaly, pak z důvodů vládních opatření posunuly na podzimní termín a nakonec musely zrušit, jsme byly poněkud skeptické. Nakonec se zdařilo, i když jsme si do poslední chvíle nebyly jisté, zda a jak se festival uskuteční. Letošní ročník je poněkud subtilní v programu i počtu účastníků, ale máme radost, že už tu všech téměř sto účastníků je a vše může začít.“
V pátečním dopoledni to ve škole bzučelo jako ve včelím úlu. Všichni účastníci (Taneční a pohybové studio FRI.DA Děčín, Flash Dance Company Jaroměř, Taneční a pohybové studio Magdaléna Rychnov u Jablonce nad Nisou a domácí taneční oddělení ZUŠ) se jednak nejpozději do 13.00 hodin prezentovali, jednak měli na nádvoří školy, které se změnilo v improvizovanou divadelní scénu pod širým nebem, zkoušku na večerní představení. Obojí se zdařilo, a tak ve 14.00 hodin mohl být zahájen tradiční rituál festivalu na nádvoří školy, a tím bylo „rozřazení“ účastníků do jednotlivých tvůrčích a tanečních dílen. Po této ceremonii nádvoří utichlo a všech téměř sto účastníků se i se svými novými lektory přesunulo do zkušeben, sálů a tělocvičen. Tam budou trávit společný čas při tvůrčích a tanečních dílnách až do nedělního podvečera. Východiskem jejich tvůrčích snah byl již tradičně podtitul festivalu, tedy „V korunách stromů“.
Zahajovací páteční taneční večer, nazvaný příhodně Tanec na nádvoří, byl koláží osmi tanců, ze dvou tanečních pracovišť. Uskutečnil se od 19.00 hodin na improvizovaném jevišti na nádvoří ZUŠ. V rámci platných hygienických opatření se diváků sešlo poněkud méně, než je obvyklé, ale byli tu všichni, kteří chtěli a projevili zájem. Dramaturgie večera byla sestavena ve svěžím duchu, a představila účastníky od těch nejmladších, po ty tanečně nejvyspělejší v předem nastudovaných choreografiích, které jednotlivá uskupení tzv. přivezla s sebou.
Úvodní scénu vytvořily ty nejmladší děti z Tanečního a pohybového studia Magdaléna z Rychnova u Jablonce nad Nisou (TaPS Magdaléna) vedené Ludmilou Rellichovou. Otloukej se píšťaličko, roztáčej se má sukničko, bylo pásmo slovních říkadel a hudební koláže skladeb Otmara Máchy, Petra Ebena, Jaroslava Smolky, ve kterém nás 6 děvčátek v bílých šatečkách ve věku 5-7 let a jedna 12 letá dívka v šatech světle modrých uvedly do svého světa, do světa fantazie, v rytmické čistotě a s citem pro skupinu, prostor i hudební melodii.
Ve stejném věkovém rozhraní byly i následující Hry s říkadly, které připravila Anna Denežkina se 7 dětmi z TO ZUŠ Varnsdorf na sbírku říkadel a klavírních doprovodů. Dívky v barevných legínách a bílých tričkách si skrze říkadlo připravily uvěřitelné prostředí, do kterého pak citlivě vstoupily a vhodně zvoleným pohybem naplnily hudební předlohu.
Třetí tanec Děti v krajině divů žijí a křehký svět snů nerozbijí na hudbu Leoše Janáčka v podání dívek z TaPS Magdaléna vedených Ludmilou Rellichovou, plně využíval přirozeného dětského pohybu, který ale již nevyhnutelně kráčel ke kultivované taneční výpovědi 7 dívek ve věku 9-10 let. Podtrženo výtvarným zpracováním tanečních říz barvy meruňkové a světle šedé.
Zvedni oči k obloze bylo opět z dílny TaPS Magdaléna, tentokrát však pod vedením Magdalény Pupík Rellichové. Skupina 7 dívek v tmavě modrých tanečních řízách a 1 kluk v tmavě modrých krátkých kalhotách ve věku 12-13 let uvedla na hudbu Viktora Kalabise kompozičně jasný celek, v citlivé skupinové práci a hudební čistotě. Z jednoduchého pohybového tématu se rozvíjel bohatý pohybový materiál přímo před očima diváků a ten tak mohl, pokud byl připraven a chtěl, rozpoznávat příběh, který možná ani nebyl autorem zamýšlen, ale právě v tom je kouzlo tance, že má tu schopnost zrcadlit aktuální rozpoložení diváka.
Kdy a proč, byly otázky, které si ve své autorské sólové práci, vzniklé na základě jednotlivých zadání v době distanční výuky, kladla mladičká 15 letá tanečnice Michaela Čapičíková pod pedagogickým vedením Anny Denežkiny z TO ZUŠ Varnsdorf. Na hudbu Rise (Katy Perry) tak vznikla autentická taneční výpověď bez pohybových příkras a afektu, kterou vhodně podpořil kostým i hudba.
Bez ohlédnutí jde, kdo míří ke hvězdám byla práce z dílny TaPS Magdaléna pod vedením Marie Herderové na hudbu Sylvie Bodorové. Na scéně bylo 6 dívek ve věku 13-14 let v bílých přiléhavých šatech. Do ticha vstoupily detaily pohybu paží jedné z dívek. V „podkresu“ jemně tepající hudba a ženský zpěv v nás divácích gradovaly vnitřní napětí, zatímco dívky v křehké jemnosti pohybem vyprazdňovaly prostor, aby tak vytvořily místo pro pohyb nový, který v cyklické naléhavosti opakujících se pohybových tvarů prostor znovu zaplnil. Čím? Tichem v nehybnosti gesta, jemností pohybového detailu, sotva viditelnou změnou, zvratem, v tichosti bytí pohybovým sdílením dívek, plynutím času, souzvukem tónů – tak byl důmyslně tkán příběh pohybu těl do prostoru.
Duše knihy byl projekt, který vznikal ve spojení s výstavou výtvarného projektu stejného názvu VO ZUŠ Varnsdorf, vedeného Valerií Šmídovou. Mladí tanečníci, 4 dívky a 1 mládenec, ve věku 14-16 let z TO ZUŠ Varnsdorf pod vedením Anny Denežkiny vytvořily na hudbu Florence Weich emotivně silný příběh, kde kniha byla hybatelem příběhu. Vnímavá skupina, s citem pro pohybovou dynamiku a expresi, vedena hudebním podkresem, přinesla svou myšlenku až k nám, divákům.
Taneční večer uzavřely 18 leté tanečnice z TaPS Magdaléna, které pod vedením Ludmily Relichové pracovaly s literární předlohou, tak vznikla Vitka. Na motivy životního příběhu brněnské hudební skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové (1915–1940) očima jiné brněnské rodačky, spisovatelky Kateřiny Tučkové v interpretaci 4 dívek (3 v šedých šatech, 1 v černobílém) vznikl příběh. Ač všechny stejné, přesto v detailu každá jiná. Skrze vlastní autentický a osobitý, divácky uvěřitelný prožitek vyprávěly příběh společný, který svědčil o technické vyspělosti skupiny, o pohybové vyzrálosti, tanečnosti a schopnosti sdělovat pohybem.
Večer končil a atriem školy se nesl dlouhý potlesk. Bylo to zejména poděkování za to, že to nevzdali ani v těch nesnadných časech, kterými jsme si více jak rok a půl prošli. Že to nevzdali a v průběhu několika málo týdnů vytvořili společně s dětmi paletu tanců, od těch radostných, dětských, hravých, až po ty s velikou hloubkou osobní výpovědi a angažovanosti.
Den druhý, sobota 26. června, byl den ryze pracovní. Stejně tak, jako v pátek, se i v tento den pilně pracovalo v 7 tvůrčích a tanečních dílnách, které vedli lektoři z různých koutů naší republiky.
Tvůrčí dílny byly určeny zejména pro děti ve věku 13-14 let. Ludmila Rellichová a Karolína Kantorová, obě z Tanečního a pohybového studia Magdaléna Rychnov u Jablonce nad Nisou (TaPS) vedly tvůrčí dílnu zaměřenou na pohybové ztvárnění literární předlohy – poezie. Magdaléna Pupík Rellichová z TaPS a Michaela Homolová z pražské DAMU se ve své tvůrčí dílně zaměřily na propojení pohybu a divadelní práce s loutkou. Vendula Burger, zakladatelka a ředitelka Budilovy divadelní školy ze Svídnice a Petr Smetana z Varnsdorfu se ve své tvůrčí dílně orientovali na propojení pohybu, divadelní metody Jacqua Lecoqa a hudby.
Taneční dílny vedly Marie Herderová z TaPS, která pracovala s dětmi ve věku 11-12 let. Eliška Benešová z děčínského tanečního studia FRI.DA tvořila s dětmi ve věku 10-12 let. Kristýna Hebelková z tanečního uskupení T.I.K. Jilemnice pracovala s dětmi ve věku 8-10 let a Adéla Ernekerová, zakladatelka a pedagog tanečního studia FRI.DA Děčín utvářela s dětmi nejmenšími ve věku 6-7 let.
Večerní odměnou za celodenní práci v dílnách pro děti i pro lektory bylo představení Tanečního studia Magdaléna, které se uskutečnilo krátce po deváté hodině večerní, tedy po setmění, na nádvoří ZUŠ. Choreografie Modlitba za svobodu byla z tvůrčí dílny Ludmily Rellichové a tančících dívek na hudbu Luboše Fišera inspirována literární předlohou Otokara Březiny – Stavitelé chrámu. Odtud bylo i úvodní motto celé inscenace, cit.: Až položím poslední kámen potřebný k výstavbě chrámu, zastavím se, ohlédnu a pokorně se vydám ke hvězdám. Stanu se jednou z nich a vášeň, provázející mne životem, bude budoucím svítit a ukazovat naději. Pohled do minulosti je konfrontací se stále aktuálními životními otázkami, které zůstávají neměnné po celou dobu lidstva.“
Po silném emotivním zážitku, jenž zaplnil nádvoří školy vrchovatě hudbou i niterným pohybovým vyjádřením námětu, se uvolnily emoce všech přítomných diváků formou nekončícího potlesku.
Den třetí, neděle 27. června, byl den závěrečný – den, kdy se tvůrčí a taneční dílny chýlily ke svému závěru a jejich výstupy byly již tradičně prezentovány jako Tanec v exteriéru. Principem těchto tvůrčích a tanečních dílen bylo, že se děti sice ve stejném věkovém rozmezí, ale z různých souborů, setkají v jedné dílně a to buď se dvěma lektory, v dílně tvůrčí, kde bylo smyslem setkávání s jednotlivými druhy umění ve vzájemné tvůrčí inspiraci, nebo s jedním lektorem, v dílně taneční, kde šlo zejména o tvůrčí rozvoj získaných tanečních dovedností.
Tanec v exteriéru byl zahájen v 17.00 hodin na nádvoří ZUŠ vystoupením dětí 6-7 letých, které pracovaly v taneční dílně Adély Ernekerové a svůj výstup nazvali Z ptačího hnízda. Podle slov lektorky bylo na začátku trochu náročné sladit dětskou skupinu a to i z důvodů velké odluky v době „covidové“ v období, kdy se malý tanečník učí elementární dovednosti. Nakonec se ale podařilo i těm nejmenším vstoupit do festivalového exteriéru a odnést si zasloužený potlesk.
V parku pod městskou knihovnou se uskutečnil výstup Tajemství stromu. Tvůrčí dílnu 13-14 letých dívek vedly Magdaléna Pupík Rellichová a Michaela Homolová. Námětem dílny byla komunikace mezi stromy a její srovnávání s komunikací mezilidskou. Pro lektorky bylo při práci ve dvojicích překvapením, že snad právě kvůli „covidové“ odmlce působil dívkám fyzický kontakt veliký problém. Zároveň však lektorkám záleželo na tom, aby skupina fungovala společně a v propojení. Zvolily tedy cvičení s materiálem – s větví. Při něm dvojice vytvářely společný celek, ale nemusely se fyzicky dotýkat. Tuto práci zakomponovali do výsledného celku, kde se propojil pohyb s animací a mluveným slovem.
V prostoru před bývalou Kinokavárnou uskutečnila svůj výstup Tvůrčí dílna 13-14 letých dětí, které vedly Vendula Burger a Petr Smetana, a výstup nazvali: Neprovokuj, spálíš se! Že to nebylo jednoduché ani v této dílně dokladuje Vendula Burger, cit: „Velice rychle jsem pochopila, že to nepůjde jako obvykle. Děti byly apatické k práci, jako by zapomněly, co je to si hrát a pracovat spolu.“ Nakonec však našli klíč ke společné práci a výstup, který měl až ekologický námět, byl diváky dobře hodnocen. Za všechny, ohlas jedné z divaček, cit.: „Já jsem z té holky paf, co dokázala, jak hrála. Doma si vůbec nevěřila a pak ukázala tohle!“
V parku za starokatolickým kostelem jsme se mezi vzrostlými stromy setkali s dětmi 8-10 letými, které pracovaly v taneční dílně s Kristýnou Hebelkovou a na ústřední podtitul festivalu – V korunách stromů – nahlédli i z výtvarného hlediska. Lektorka k tomu dodala, cit.: „Snažila jsem se u dětí probudit energii, kterou v sobě měly, i když byla u každého jedince jiná, a vyladit ji na celek. Začátek procesu byl sice náročnější, ale možná o to zajímavější. Pro mě jako pro lektorku to byla velká výzva, jak uchopit tato setkávání s dětmi, které jsou zvyklé na jiné pedagogy.“ Výstup nazvaný Rozhodnutí reflektoval jejich výtvarnou i pohybovou práci a sklidil potlesk přihlížejících.
V taneční dílně s Eliškou Benešovou pracovaly dívky ve věku 10-12 roků a jejich hlavním zacílením byl záměr vzájemné spolupráce při malbě velikého stromu. Celá akce byla umístěna do středu veliké asfaltové plochy před garážemi u řeky Mandavy a po jejím dokončení se dívky pokusily malbu rozhýbat. Tento výstup nazvaný Ti, kteří pamatují stromy, měl silný ekologický i etický odkaz a po jeho skončení chvilkové ticho, jako znamení, že se nás téma hluboce dotklo, zaplnil prostor potlesk diváků.
Šestým výstupem byla taneční dílna dětí 11-12 letých, které pracovaly pod vedením Marie Herderové. Výstup nazvaný Znovu se potkáme, se uskutečnil ve svažitém terénu mezi stromy u řeky Mandavy v blízkosti pod vyhořelou tovární halou. Inspirací se jim stala stará pohanská kultura, kdy lidé věřili, že ve stromech jsou duše jejich předků. Stromy tak představují vzpomínku, energii, emoci, život. Lektorka k dílně dodala, cit.: „Letos jsem měla 12 dětí, které byly plné nápadů, obrazů, fantazií, názorů a co víc, chuti to se mnou všechno sdílet. Můžu říct, snad i za své svěřence, že jsme si ročník 2021 opravdu užili.“
Sedmým, závěrečným výstupem, byl výstup tvůrčí dílny 13-14 letých dívek a chlapce, kterou vedly Ludmila Rellichová a Karolína Kantorová, která k dílně dodala, cit.: „Průběh seminářů byl náročný. Děti utlumené situací, která je obklopuje, se zdály být bez zápalu, energie a radosti. Hledaly jsme cesty, jak je zaujmout, jak objevit ztracenou vášeň pro tvorbu. Toto postupné nalézání bylo pro nás – lektory sice vyčerpávající, ale stálo za to. Podařilo se nám probudit v dětech zvědavost, touhu vyzkoušet něco nového a chuť seznámit se s někým a něčím novým. Neobvyklé zkušenosti, nová skupina a neznámé tváře působily na děti jako podnět k hledání, k myšlení, k tanci. (…) Inspirací pro naši dílnu se staly Kaligramy Guillauma Appollinaira a Kniha lesů, vod a strání Stanislava Kostky Neumanna.“ Výstup umístěný mezi stromy v parku za bazénem nazvaný Ty, jež ležíš pod nebesy se setkal s patřičným diváckým ohlasem a celý festival uzavřel.
Na závěr snad už jen slova Ludmily Rellichové, jako reakce na letošní ročník festivalu, cit.: „My pedagogové máme právo být unavení po roce on-line výuky, bezmoci a frustrací z věcí kolem nás, ale je tu povinnost přivést děti zpět. To je nejsilnější motivace pro mne jako pedagoga – vrátit dětem jejich svět spojený s uměním, tancem, vrstevníky se kterými zpřetrhaly vazby. Vrátit jim víru, že mohou znovu tančit a zpívat. A to se myslím ve Varnsdorfu povedlo. Děti, které tu byly, odjely s vědomím, že k tanci a divadlu patří, že jsou součástí komunity, která je při tvorbě šťastná. Unavená, ale šťastná.“
Na viděnou na Tanambourrée 2022 aneb Tam, kde je konec.
Zpracoval Jiří Lössl
Tanambourrée 2021 aneb V korunách stromů
23. festival scénického tance
25. - 27. června, Varnsdorf
Je ráno po svatojánské noci, pátek 25. června. Vydatně prší. Stěrače veslují po předním skle a tím zachraňují mé auto před utonutím v dešti. Jeho koly zakresluji cestu v řečišti silnic, směrujících po dlouhé době opět na sever Čech, do Varnsdorfu. Projíždím překrásnou oblastí Kokořínska. Dešťové kapky utvářejí rytmy, obrazy, pohyb na kapotě a tak mi brzy nechtěná zastavení co chvíli na semaforové červené přestávají vadit. Přijíždím ve zpoždění, ale usměvavé tváře místních pořadatelů rozpouštějí mé poslední chmury z cesty a převládne radost, že se můžeme znovu po dvou letech vidět.
Využívám chvíli, než se kolotoč dílen a seminářů rozběhne na plné obrátky, abych ředitelce festivalu a současně i ředitelce místní ZUŠ v jedné osobě, paní Jarmile Šenové, položil otázku: „Byla organizační příprava letošního Tanambourrée v něčem jiná?“. Odpověď je bezprostřední: „Byla. Hlavně z psychického hlediska. Připravovaly jsme něco, o čem jsme samy do poslední chvíle nevěděly, zda se uskuteční, či neuskuteční. Po loňských zkušenostech, kdy jsme produkční i organizační přípravě věnovaly značné úsilí a celý 22. ročník festivalu v červnovém termínu přichystaly, pak z důvodů vládních opatření posunuly na podzimní termín a nakonec musely zrušit, jsme byly poněkud skeptické. Nakonec se zdařilo, i když jsme si do poslední chvíle nebyly jisté, zda a jak se festival uskuteční. Letošní ročník je poněkud subtilní v programu i počtu účastníků, ale máme radost, že už tu všech téměř sto účastníků je a vše může začít.“
V pátečním dopoledni to ve škole bzučelo jako ve včelím úlu. Všichni účastníci (Taneční a pohybové studio FRI.DA Děčín, Flash Dance Company Jaroměř, Taneční a pohybové studio Magdaléna Rychnov u Jablonce nad Nisou a domácí taneční oddělení ZUŠ) se jednak nejpozději do 13.00 hodin prezentovali, jednak měli na nádvoří školy, které se změnilo v improvizovanou divadelní scénu pod širým nebem, zkoušku na večerní představení. Obojí se zdařilo, a tak ve 14.00 hodin mohl být zahájen tradiční rituál festivalu na nádvoří školy, a tím bylo „rozřazení“ účastníků do jednotlivých tvůrčích a tanečních dílen. Po této ceremonii nádvoří utichlo a všech téměř sto účastníků se i se svými novými lektory přesunulo do zkušeben, sálů a tělocvičen. Tam budou trávit společný čas při tvůrčích a tanečních dílnách až do nedělního podvečera. Východiskem jejich tvůrčích snah byl již tradičně podtitul festivalu, tedy „V korunách stromů“.
Zahajovací páteční taneční večer, nazvaný příhodně Tanec na nádvoří, byl koláží osmi tanců, ze dvou tanečních pracovišť. Uskutečnil se od 19.00 hodin na improvizovaném jevišti na nádvoří ZUŠ. V rámci platných hygienických opatření se diváků sešlo poněkud méně, než je obvyklé, ale byli tu všichni, kteří chtěli a projevili zájem. Dramaturgie večera byla sestavena ve svěžím duchu, a představila účastníky od těch nejmladších, po ty tanečně nejvyspělejší v předem nastudovaných choreografiích, které jednotlivá uskupení tzv. přivezla s sebou.
Úvodní scénu vytvořily ty nejmladší děti z Tanečního a pohybového studia Magdaléna z Rychnova u Jablonce nad Nisou (TaPS Magdaléna) vedené Ludmilou Rellichovou. Otloukej se píšťaličko, roztáčej se má sukničko, bylo pásmo slovních říkadel a hudební koláže skladeb Otmara Máchy, Petra Ebena, Jaroslava Smolky, ve kterém nás 6 děvčátek v bílých šatečkách ve věku 5-7 let a jedna 12 letá dívka v šatech světle modrých uvedly do svého světa, do světa fantazie, v rytmické čistotě a s citem pro skupinu, prostor i hudební melodii.
Ve stejném věkovém rozhraní byly i následující Hry s říkadly, které připravila Anna Denežkina se 7 dětmi z TO ZUŠ Varnsdorf na sbírku říkadel a klavírních doprovodů. Dívky v barevných legínách a bílých tričkách si skrze říkadlo připravily uvěřitelné prostředí, do kterého pak citlivě vstoupily a vhodně zvoleným pohybem naplnily hudební předlohu.
Třetí tanec Děti v krajině divů žijí a křehký svět snů nerozbijí na hudbu Leoše Janáčka v podání dívek z TaPS Magdaléna vedených Ludmilou Rellichovou, plně využíval přirozeného dětského pohybu, který ale již nevyhnutelně kráčel ke kultivované taneční výpovědi 7 dívek ve věku 9-10 let. Podtrženo výtvarným zpracováním tanečních říz barvy meruňkové a světle šedé.
Zvedni oči k obloze bylo opět z dílny TaPS Magdaléna, tentokrát však pod vedením Magdalény Pupík Rellichové. Skupina 7 dívek v tmavě modrých tanečních řízách a 1 kluk v tmavě modrých krátkých kalhotách ve věku 12-13 let uvedla na hudbu Viktora Kalabise kompozičně jasný celek, v citlivé skupinové práci a hudební čistotě. Z jednoduchého pohybového tématu se rozvíjel bohatý pohybový materiál přímo před očima diváků a ten tak mohl, pokud byl připraven a chtěl, rozpoznávat příběh, který možná ani nebyl autorem zamýšlen, ale právě v tom je kouzlo tance, že má tu schopnost zrcadlit aktuální rozpoložení diváka.
Kdy a proč, byly otázky, které si ve své autorské sólové práci, vzniklé na základě jednotlivých zadání v době distanční výuky, kladla mladičká 15 letá tanečnice Michaela Čapičíková pod pedagogickým vedením Anny Denežkiny z TO ZUŠ Varnsdorf. Na hudbu Rise (Katy Perry) tak vznikla autentická taneční výpověď bez pohybových příkras a afektu, kterou vhodně podpořil kostým i hudba.
Bez ohlédnutí jde, kdo míří ke hvězdám byla práce z dílny TaPS Magdaléna pod vedením Marie Herderové na hudbu Sylvie Bodorové. Na scéně bylo 6 dívek ve věku 13-14 let v bílých přiléhavých šatech. Do ticha vstoupily detaily pohybu paží jedné z dívek. V „podkresu“ jemně tepající hudba a ženský zpěv v nás divácích gradovaly vnitřní napětí, zatímco dívky v křehké jemnosti pohybem vyprazdňovaly prostor, aby tak vytvořily místo pro pohyb nový, který v cyklické naléhavosti opakujících se pohybových tvarů prostor znovu zaplnil. Čím? Tichem v nehybnosti gesta, jemností pohybového detailu, sotva viditelnou změnou, zvratem, v tichosti bytí pohybovým sdílením dívek, plynutím času, souzvukem tónů – tak byl důmyslně tkán příběh pohybu těl do prostoru.
Duše knihy byl projekt, který vznikal ve spojení s výstavou výtvarného projektu stejného názvu VO ZUŠ Varnsdorf, vedeného Valerií Šmídovou. Mladí tanečníci, 4 dívky a 1 mládenec, ve věku 14-16 let z TO ZUŠ Varnsdorf pod vedením Anny Denežkiny vytvořily na hudbu Florence Weich emotivně silný příběh, kde kniha byla hybatelem příběhu. Vnímavá skupina, s citem pro pohybovou dynamiku a expresi, vedena hudebním podkresem, přinesla svou myšlenku až k nám, divákům.
Taneční večer uzavřely 18 leté tanečnice z TaPS Magdaléna, které pod vedením Ludmily Relichové pracovaly s literární předlohou, tak vznikla Vitka. Na motivy životního příběhu brněnské hudební skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové (1915–1940) očima jiné brněnské rodačky, spisovatelky Kateřiny Tučkové v interpretaci 4 dívek (3 v šedých šatech, 1 v černobílém) vznikl příběh. Ač všechny stejné, přesto v detailu každá jiná. Skrze vlastní autentický a osobitý, divácky uvěřitelný prožitek vyprávěly příběh společný, který svědčil o technické vyspělosti skupiny, o pohybové vyzrálosti, tanečnosti a schopnosti sdělovat pohybem.
Večer končil a atriem školy se nesl dlouhý potlesk. Bylo to zejména poděkování za to, že to nevzdali ani v těch nesnadných časech, kterými jsme si více jak rok a půl prošli. Že to nevzdali a v průběhu několika málo týdnů vytvořili společně s dětmi paletu tanců, od těch radostných, dětských, hravých, až po ty s velikou hloubkou osobní výpovědi a angažovanosti.
Den druhý, sobota 26. června, byl den ryze pracovní. Stejně tak, jako v pátek, se i v tento den pilně pracovalo v 7 tvůrčích a tanečních dílnách, které vedli lektoři z různých koutů naší republiky.
Tvůrčí dílny byly určeny zejména pro děti ve věku 13-14 let. Ludmila Rellichová a Karolína Kantorová, obě z Tanečního a pohybového studia Magdaléna Rychnov u Jablonce nad Nisou (TaPS) vedly tvůrčí dílnu zaměřenou na pohybové ztvárnění literární předlohy – poezie. Magdaléna Pupík Rellichová z TaPS a Michaela Homolová z pražské DAMU se ve své tvůrčí dílně zaměřily na propojení pohybu a divadelní práce s loutkou. Vendula Burger, zakladatelka a ředitelka Budilovy divadelní školy ze Svídnice a Petr Smetana z Varnsdorfu se ve své tvůrčí dílně orientovali na propojení pohybu, divadelní metody Jacqua Lecoqa a hudby.
Taneční dílny vedly Marie Herderová z TaPS, která pracovala s dětmi ve věku 11-12 let. Eliška Benešová z děčínského tanečního studia FRI.DA tvořila s dětmi ve věku 10-12 let. Kristýna Hebelková z tanečního uskupení T.I.K. Jilemnice pracovala s dětmi ve věku 8-10 let a Adéla Ernekerová, zakladatelka a pedagog tanečního studia FRI.DA Děčín utvářela s dětmi nejmenšími ve věku 6-7 let.
Večerní odměnou za celodenní práci v dílnách pro děti i pro lektory bylo představení Tanečního studia Magdaléna, které se uskutečnilo krátce po deváté hodině večerní, tedy po setmění, na nádvoří ZUŠ. Choreografie Modlitba za svobodu byla z tvůrčí dílny Ludmily Rellichové a tančících dívek na hudbu Luboše Fišera inspirována literární předlohou Otokara Březiny – Stavitelé chrámu. Odtud bylo i úvodní motto celé inscenace, cit.: Až položím poslední kámen potřebný k výstavbě chrámu, zastavím se, ohlédnu a pokorně se vydám ke hvězdám. Stanu se jednou z nich a vášeň, provázející mne životem, bude budoucím svítit a ukazovat naději. Pohled do minulosti je konfrontací se stále aktuálními životními otázkami, které zůstávají neměnné po celou dobu lidstva.“
Po silném emotivním zážitku, jenž zaplnil nádvoří školy vrchovatě hudbou i niterným pohybovým vyjádřením námětu, se uvolnily emoce všech přítomných diváků formou nekončícího potlesku.
Den třetí, neděle 27. června, byl den závěrečný – den, kdy se tvůrčí a taneční dílny chýlily ke svému závěru a jejich výstupy byly již tradičně prezentovány jako Tanec v exteriéru. Principem těchto tvůrčích a tanečních dílen bylo, že se děti sice ve stejném věkovém rozmezí, ale z různých souborů, setkají v jedné dílně a to buď se dvěma lektory, v dílně tvůrčí, kde bylo smyslem setkávání s jednotlivými druhy umění ve vzájemné tvůrčí inspiraci, nebo s jedním lektorem, v dílně taneční, kde šlo zejména o tvůrčí rozvoj získaných tanečních dovedností.
Tanec v exteriéru byl zahájen v 17.00 hodin na nádvoří ZUŠ vystoupením dětí 6-7 letých, které pracovaly v taneční dílně Adély Ernekerové a svůj výstup nazvali Z ptačího hnízda. Podle slov lektorky bylo na začátku trochu náročné sladit dětskou skupinu a to i z důvodů velké odluky v době „covidové“ v období, kdy se malý tanečník učí elementární dovednosti. Nakonec se ale podařilo i těm nejmenším vstoupit do festivalového exteriéru a odnést si zasloužený potlesk.
V parku pod městskou knihovnou se uskutečnil výstup Tajemství stromu. Tvůrčí dílnu 13-14 letých dívek vedly Magdaléna Pupík Rellichová a Michaela Homolová. Námětem dílny byla komunikace mezi stromy a její srovnávání s komunikací mezilidskou. Pro lektorky bylo při práci ve dvojicích překvapením, že snad právě kvůli „covidové“ odmlce působil dívkám fyzický kontakt veliký problém. Zároveň však lektorkám záleželo na tom, aby skupina fungovala společně a v propojení. Zvolily tedy cvičení s materiálem – s větví. Při něm dvojice vytvářely společný celek, ale nemusely se fyzicky dotýkat. Tuto práci zakomponovali do výsledného celku, kde se propojil pohyb s animací a mluveným slovem.
V prostoru před bývalou Kinokavárnou uskutečnila svůj výstup Tvůrčí dílna 13-14 letých dětí, které vedly Vendula Burger a Petr Smetana, a výstup nazvali: Neprovokuj, spálíš se! Že to nebylo jednoduché ani v této dílně dokladuje Vendula Burger, cit: „Velice rychle jsem pochopila, že to nepůjde jako obvykle. Děti byly apatické k práci, jako by zapomněly, co je to si hrát a pracovat spolu.“ Nakonec však našli klíč ke společné práci a výstup, který měl až ekologický námět, byl diváky dobře hodnocen. Za všechny, ohlas jedné z divaček, cit.: „Já jsem z té holky paf, co dokázala, jak hrála. Doma si vůbec nevěřila a pak ukázala tohle!“
V parku za starokatolickým kostelem jsme se mezi vzrostlými stromy setkali s dětmi 8-10 letými, které pracovaly v taneční dílně s Kristýnou Hebelkovou a na ústřední podtitul festivalu – V korunách stromů – nahlédli i z výtvarného hlediska. Lektorka k tomu dodala, cit.: „Snažila jsem se u dětí probudit energii, kterou v sobě měly, i když byla u každého jedince jiná, a vyladit ji na celek. Začátek procesu byl sice náročnější, ale možná o to zajímavější. Pro mě jako pro lektorku to byla velká výzva, jak uchopit tato setkávání s dětmi, které jsou zvyklé na jiné pedagogy.“ Výstup nazvaný Rozhodnutí reflektoval jejich výtvarnou i pohybovou práci a sklidil potlesk přihlížejících.
V taneční dílně s Eliškou Benešovou pracovaly dívky ve věku 10-12 roků a jejich hlavním zacílením byl záměr vzájemné spolupráce při malbě velikého stromu. Celá akce byla umístěna do středu veliké asfaltové plochy před garážemi u řeky Mandavy a po jejím dokončení se dívky pokusily malbu rozhýbat. Tento výstup nazvaný Ti, kteří pamatují stromy, měl silný ekologický i etický odkaz a po jeho skončení chvilkové ticho, jako znamení, že se nás téma hluboce dotklo, zaplnil prostor potlesk diváků.
Šestým výstupem byla taneční dílna dětí 11-12 letých, které pracovaly pod vedením Marie Herderové. Výstup nazvaný Znovu se potkáme, se uskutečnil ve svažitém terénu mezi stromy u řeky Mandavy v blízkosti pod vyhořelou tovární halou. Inspirací se jim stala stará pohanská kultura, kdy lidé věřili, že ve stromech jsou duše jejich předků. Stromy tak představují vzpomínku, energii, emoci, život. Lektorka k dílně dodala, cit.: „Letos jsem měla 12 dětí, které byly plné nápadů, obrazů, fantazií, názorů a co víc, chuti to se mnou všechno sdílet. Můžu říct, snad i za své svěřence, že jsme si ročník 2021 opravdu užili.“
Sedmým, závěrečným výstupem, byl výstup tvůrčí dílny 13-14 letých dívek a chlapce, kterou vedly Ludmila Rellichová a Karolína Kantorová, která k dílně dodala, cit.: „Průběh seminářů byl náročný. Děti utlumené situací, která je obklopuje, se zdály být bez zápalu, energie a radosti. Hledaly jsme cesty, jak je zaujmout, jak objevit ztracenou vášeň pro tvorbu. Toto postupné nalézání bylo pro nás – lektory sice vyčerpávající, ale stálo za to. Podařilo se nám probudit v dětech zvědavost, touhu vyzkoušet něco nového a chuť seznámit se s někým a něčím novým. Neobvyklé zkušenosti, nová skupina a neznámé tváře působily na děti jako podnět k hledání, k myšlení, k tanci. (…) Inspirací pro naši dílnu se staly Kaligramy Guillauma Appollinaira a Kniha lesů, vod a strání Stanislava Kostky Neumanna.“ Výstup umístěný mezi stromy v parku za bazénem nazvaný Ty, jež ležíš pod nebesy se setkal s patřičným diváckým ohlasem a celý festival uzavřel.
Na závěr snad už jen slova Ludmily Rellichové, jako reakce na letošní ročník festivalu, cit.: „My pedagogové máme právo být unavení po roce on-line výuky, bezmoci a frustrací z věcí kolem nás, ale je tu povinnost přivést děti zpět. To je nejsilnější motivace pro mne jako pedagoga – vrátit dětem jejich svět spojený s uměním, tancem, vrstevníky se kterými zpřetrhaly vazby. Vrátit jim víru, že mohou znovu tančit a zpívat. A to se myslím ve Varnsdorfu povedlo. Děti, které tu byly, odjely s vědomím, že k tanci a divadlu patří, že jsou součástí komunity, která je při tvorbě šťastná. Unavená, ale šťastná.“
Na viděnou na Tanambourrée 2022 aneb Tam, kde je konec.
Zpracoval Jiří Lössl
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.