ZEMANČÍKOVÁ, Alena: Hronovská témata a otázky. AS 10.8.2021.
Hronovská témata a otázky
91. Jiráskův Hronov se konal navzdory prakticky celoročnímu protipandemickému omezení společných aktivit. Představení bylo logicky méně, to mělo ovšem i svou dobrou stránku: bylo možné věnovat celé odpoledne vzpomínce na prof. Jana Císaře a do programu se dostaly i profesionální inscenace nejrůznějšího druhu.
Činoherní | Dětské | Experimentální | Hudební | Loutkové | Názor | Poezie | Pohybové | Soubory | Studentské
Také doprovodný program byl poměřen trochu výše nasazenou laťkou, než jsme byli zvyklí, takže si hronovské publikum a festivaloví účastníci kteří si, na rozdíl od nás, lektorů, mohou vybírat, na co půjdou, dopřáli několik mimořádných zážitků. Zasloužilo se o ně divadlo V.A.D. Kladno scénickým čtením Levínského Harily s následným punkovým koncertem, nepostradatelní Geisslers Hofcomoedianten s docela náročnou inscenací bajek Jeana LaFontaina nazvanou Raut. Lektorka dětského semináře Eva Suková vystoupila na večerním koncertu s autorskými, (sebe)ironickými písněmi jako Blondýna. Ale úroveň měly i pohádky pro děti, nejen ty v provedení Buchet a loutek, ale i třeba Zadlužená princezna Divadla Lůza z Hradce Králové.
V každém čísle Zpravodaje se všem inscenacím hlavního programu dostalo poctivé dvojrecenze, podám tedy zprávu o tom, kudy běžely úvahy, inscenacemi inspirované, v Problémovém klubu. V něm jsme se s kolegy Milanem Schejbalem, Janem Šotkovským, Ivo Kristiánem Kubákem, Luďkem Horkým a Jaromírem Hruškou (na střídačku) snažili přítomným otevírat prostory shlédnutých inscenací do oblastí mimo kritické hodnocení konkrétních kvalit, do světa divadla jako společenského fenoménu.
Těžký úkol komedie
Žánr zábavného divadla byl v programu zastoupen třemi inscenacemi. První z nich, Slaměný klobouk Divadelního spolku Vojan z Libice nad Cidlinou, nastolil téma frašky a otázku, kolik z klasické staré frašky přetrvává jako věčné schéma lidské pošetilosti a co přidají či způsobí více či méně autorské aktualizace. Divadelníci z Libice sáhli po úpravě Miroslava Horníčka, s pohybovou spoluprací Martina Packa i svou invencí ozdobili příběh kankánem a celkem střízlivě, s vědomím vlastních možností, ho komediálně rozehráli. Diskuse připomněla, jak je odhad a naplnění vlastních možností důležitým úkolem režijní práce a podmínkou úspěchu.
Inscenace filmového scénáře Jiřího Brdečky a Oldřicha Lipského Adéla ještě nevečeřela divadla RADAR – Hrobeso měla proti Slaměnému klobouku vyšší ambice. Původní filmovou předlohu přepracovali Ondřej Brousek a Radek Balaš do podoby muzikálu; RADAR – Hrobeso disponuje dobrými zpěváky (zejména Kryštof Mende v roli Nicka Cartera dobře obstojí) a hostující choreografie Martina Packa usadila inscenaci do šantánové Prahy přelomu 19. a 20. století, aniž by se inscenátoři jak pohybově, tak hudebně či výtvarně uchylovali k doslovnosti. Inscenace si pohrává s šestákovou poetikou jak jazykem, tak hudebním doprovodem, omezeným jen na klavír, a také výpravou. Přispěla tak k debatě o nutnosti hledání stylu jevištního díla, který se nemusí vždy shodovat se stylem předlohy, ale – opět – je důsledkem znalosti vlastních schopností a možností. Divadelních verzí slavných filmových scénářů jsme neustálými svědky v nejrůznějších žánrech, převod filmové řeči do řeči divadelní je výzvou (děje se to ostatně i naopak) a nutno říci, že s převedením některých filmových triků a prostředí si inscenace úplně poradit nedokázala – kdysi atraktivní projekce je dnes už okoukaný fígl a nároky na jeho dokonalost se zvýšily. Diskutovalo se také o funkci písně v jevištním díle, o výpovědních možnostech a limitech muzikálu.
Třetí komedie Řeči Neila Simona od Dobřichovické divadelní společnosti přivedl debatu k docela vážné problematice důkladného promyšlení a zpracování reálií společenské komedie, která reaguje na víceméně současný život. V americké hře z nejvyšších příjmových kruhů jde o neustálé obelhávání a zamlouvání události (údajného pokusu o sebevraždu), o níž se všichni zúčastnění něco domnívají, ale shodnou se pouze na tom, že je třeba ji utajit. V tomto případě soubor své schopnosti přecenil, nepodrobil text hry kritice vztahu k domácímu publiku, stylově tápal. Obecně by se mohlo mluvit o důležitosti dramaturgicko-režijní přípravy, o prostředky, jakými se buduje charakteristika postav u víceméně civilní hry, jinak řečeno o nalezení klíče k realizaci. Zatímco dvěma předchozím komediím se to víceméně podařilo, třetí soubor uspěl jen velmi částečně.
Trápení s migrací
Dalším okruhem témat k diskusi byly inscenace zabývající se stavem světa v ohrožení a z toho vyplývající globální migrací.
Inscenace Vyhnání z ráje už proběhlo karlovarského Studia Divadla Dagmar je divadlem jednoho herce. Andrea Királyiová vypráví a prožívá osud africké dívky, která se v USA, kam se s notnou dávkou štěstí dostala, setkává s nepochopitelnými reakcemi a zažívá, jak jinak reaguje na její životní zkušenost i sympatizující americká společnost. Je to inscenace o obtížích integrace v každém případě, i tehdy, kdy je člověk v nové zemi přijat. Přijetí u publika dosáhne herečka tehdy, kdy její postava dokáže být svá, ať si myslí kdo chce co chce.
O tom, jak se cítí ten, který to štěstí nemá, vypovídá Strategie Růže souboru Teď, nádech a leť. Jeho herci vyprávějí příběhy lidí otřesených válkami a žijících bez vlasti, dokladů a domova už celou řadu let, a rozhodli se tentokrát to činit bez estetického tvarování. Přisedají k divákům, mluví přes sebe, takže nikdo nemůže slyšet všechny příběhy, ale jen ty, které jsou k němu blízko. Herci navíc vyprávění jednoho ruší zpěvem ostatních, takže vzniká dosti nepřehledná vřava, z níž vybrat si stojí diváckou námahu. Diskutovali jsme (i v souvislosti s výpovědí Divadla Dagmar) o tom, zda apelování na informovanost o osudu lidí, vyhnaných válkami, suchem a neobyvatelností své země do neznáma, má takový smysl, o jaký tvůrci usilují. Zda soucit a dojetí, ba dokonce i porozumění stačí k tomu, aby pohnul svědomím bohaté části světa nebo aby zbavil občany, obávající se o své bezpečí a kulturní hodnoty, strachu. Anebo jinak: jak dostat do konfrontace s tak emocionálně silným sdělením ty, kteří o bídě světa nechtějí slyšet, a zda je to v moci divadla.
Inscenace Divadla PoPud z Brna nabízí dystopickou a poměrně pesimistickou odpověď. Za příslib blahobytu jsme ochotni obětovat nejen možnost mít děti, ale i osud bližního. Hra britské autorky Penelope Skinner je objevem režiséra Jiřího Petrů, který hru také přeložil. Rozehrávají ji čtyři herci střídmým, ukázněný způsobem, celá věc by však byla zajímavější, kdyby manželská dvojice Dolores a Silver nebyla stereotypně rozehraná na půdorysu psychický tyran – usmýkaná oběť. Dramatická pravda každé postavy, která činí situace napínavými (a je na ně v podstatě založeno) se rozbíjí o stereotypní výklad postav a jejich jednání. Se skutečnosti, že žádná z postav hry není jednoznačná, se inscenátoři úplně nevyrovnali. Ani s motivem všudypřítomných tajemných koček.
Říci na sebe to nejhorší
Dočkali jsme se i reakce na dobu covidové uzávěry, kdy jsme byli odkázáni na omezené možnosti pohybu a atakováni nabídkami potravinových dodávek. Soubor Brambůrky z Mostu se obdivuhodně otevřeným způsobem svěřil publiku s problémem tloustnutí i hubnutí. Nešlo ale jen o to, inscenace se týkala vztahu k vlastnímu tělu vůbec a herci v ní se nešetřili ani fyzicky (musí toho během představení docela dost a rychle sníst a naopak podávají namáhavý fyzický výkon), ale ani co do intimních detailů (například jsou zveřejněny jejich míry a váhy, které s sebou nesou jako cejch napsaný přímo na tělo). Inscenace, kterou soubor za neuvěřitelného vypětí sehrál během festivalu šestkrát, v sobě nesla očistný efekt v podobě totální otevřenosti jejích aktérek (a jediného herce a současně režiséra Pavla Skály). Její výpověď o světě, v němž žijeme, byla sebeironická a mimořádně autentická.
V programu JH se objevilo i nepostradatelné autorské divadlo. Pro inscenaci nazvanou Úl kladenského souboru V.A.D. napsal pravidelné drama Jan Červený aka Kazimír Lupinec, který je současně i hercem stěžejní role a režisérem. Diváci jsou svědky dění ve včelařském spolku prostřednictvím jeho čtvrtletních schůzí. Podle pravidla, že mikrokosmos je modelem makrokosmu je boj o moc, o lásku, o peníze, o ideologii i o zisk ve včelařském spolku humorným obrazem aspirací současné společnosti. Hra představuje v zásadě společnost slušných lidí, zaobírajících se ušlechtilou činností, která se však v jednotlivých detailech svého konání uchyluje k nejrůznějším porušením pravidel a zákonů, mezi přáteli nepsaných i koneckonců v rámci veřejně prospěšné činnosti těch psaných. Ve srovnání s inscenacemi respektovaných autorů angloamerického prostředí je domácí Úl sympatickým dotekem aktuálně žité domácí reality.
Tradice a zákony
Dotekem archaických zákonů a tradic byly inscenace Hra o duši a Její pastorkyňa. Výtvarně zajímavá (keramické loutky, funkční mlýnské kolo) inscenace souboru Convivio ZUŠ F.A. Šporka z Jaroměře je zpracováním u nás málo známé pohádky bratří Grimmů Bezruká panna, v níž je dívka pronásledována satanem z čiré rozkoše ze zla. Kruté skutky, které ji – jako useknutí obou rukou- mají připravit o existenci překoná čistotou své duše, díky níž nakonec získá nejen lásku mladého krále, která se ve zkoušce ukáže být křehká, ale i andělskou ochranu. Předloha romantických sběratelů je interpretačně lákavá i obtížná, odevzdané přijímání osudu, na němž se aktivně podílí zlo, je z dnešního hlediska spornou ctností.
Také Její pastorkyňa je drama, kde se přísná konvence dostává do střetu s životní realitou. Soubor Šediny z dědiny z Mostu spojenými silami pod vedením dvou režisérů (Jan Mrázek a Pavel Skála) vsadili na krásu a důstojnost tradice v hudbě a výtvarném řešení kostýmů, v pojetí Kostelničky, ale i Jenůfy naopak ukázali její nebezpečné hrany. Ocenila bych, kdyby tvůrci inscenace, v níž je rozsah textu redukován na minimum, postoje jednajících, zejména ženských, postav podrobili kritičtější interpretaci jejich postoje k morálce, sdílené obcí v 19. století, aby Preissové dramatu dali nejen formálně moderní podobu, ale i vlastní názor.
Jak s traumaty
Z několika inscenací, v nichž se hrdina musí vypořádat s traumatem své existence (Soví zpěv podle knihy Ivy Procházkové, Všechny báječný věci Duncana Macmillana a Natálčin andulák podle dětské knížky Ivany Březinové) se dvěma podařilo hronovské publikum okouzlit. Natálčin andulák je dílem souboru Hop hop z Ostrova u Karlových Varů a jeho zkušené režisérky a pedagožky Ireny Konývkové. Malá Natálka je nešťastná z toho, že kvůli neustálému telefonování mobilem na ni rodiče nemají čas. Do příběhu doslova vletí sameček andulky (dřevěná loutka), který dovede napodobit zvonění mobilního telefonu. Natálka v něm najde přítele a nakonec i zachránce v nemoci. Prostý příběh z aktuální každodennosti sehrály děti viditelně šťastné, že zase po dlouhých měsících u počítače a mobilu mohou být spolu, režisérka znásobením rodičovských postav zaměstnala všechny a jejich společné dílo nemělo jediné slabé místo.
Něco podobného se podařilo Pavlu Volfovi z Divadla Navenek z Kadaně, který lidsky přesvědčivým, decentním způsobem sehrál monodrama Duncana Macmillana Všechny báječný věci. Herec se s publikem dělí o svůj objev způsobu, jak přečkat nejtěžší životní chvíle (ta první spočívá ve zjištění, že matka se pokusila o sebevraždu). Vypráví divákům, jak si začal zapisovat „všechny báječný věci“. Od prostých radostí dítěte až po složité a nejednoznačné pocity dospělého muže. Originalita předlohy i inscenace spočívá v tom, že herec nečekaně zapojuje do děje publikum a přiděluje jednotlivcům malé herecké úkoly. Děje se tak ale jen na základ dobrovolnosti, nikdy nejde o manipulaci, a úkoly jsou jasně formulované a nijak kontroverzní (zahrát dítě, které na každou repliku reaguje vytrvalým „proč“ nebo otce, pronášejícího svatební proslov či dívku, která už potřebuje dostat z mládence vyznání). Pobyt s hercem v prostoru a čase jednoduché, lidsky vřelé inscenace nabídne publiku naději a víru ve schopnost i nejobyčejnějšího „člověka jako my“ překonat životní trable.
Hana Voříšková, výtvarnice, loutkářka a performerka z Chocně svými vystoupeními zdánlivě žádné trauma neřeší, jen v Přesýpání za pomoci materiálu jako je zrní, zadělávací mísa, dřevěná lžíce a vlastní ruce připomíná, že člověk je součástí přírody jako každý živý tvor, jen na rozdíl od ostatních má dar myšlení, citu a svobodné vůle zvolit, jak se svým přesýpajícím se časem naloží. A jak s ním zúčtuje a co po něm zbude. Prostá, krátká inscenace se může stát společnou meditací vlastně nad vším, o čem se v jednotlivých inscenacích hrálo.
Život s divadlem
Odpoledne věnované Janu Císaři, který byl skutečným patronem českého amatérského divadla (jemu podobného jen tak nenajde), ukázalo prostřednictvím různým způsobem výpovědí jeho několika přátel (hudba, film, dialog, referát, citace, vyznání, písnička) široké spektrum vlastností, jimiž profesor Císař jednotlivým mluvčím (a s nimi i těm, kteří se svými vzpomínkami seděli v hledišti) v jejich soužití s divadlem pomáhal, vzdělával je a směroval, ale i napomínal, bavil, kritizoval, kladl otázky a povzbuzoval. Doprovázel. Vícehlas výpovědí měl nakonec jedno průběžné téma: poctu lidskosti, neokázalé originalitě, autoritě založené na vzdělanosti a schopnosti dělat svou věc důkladně, ale nebrat se příliš vážně. Jako svého druhu inscenace poskytlo „císařské odpoledne“ přítomným široké pole k přemýšlení o smyslu archaického úkazu zvaného divadlo, proměnlivého kolikrát k nepoznání, ale životně důležitého pro křehkého tvora zvaného člověk.
Autor: Alena Zemančíková
91. Jiráskův Hronov se konal navzdory prakticky celoročnímu protipandemickému omezení společných aktivit. Představení bylo logicky méně, to mělo ovšem i svou dobrou stránku: bylo možné věnovat celé odpoledne vzpomínce na prof. Jana Císaře a do programu se dostaly i profesionální inscenace nejrůznějšího druhu.
Činoherní | Dětské | Experimentální | Hudební | Loutkové | Názor | Poezie | Pohybové | Soubory | Studentské
Také doprovodný program byl poměřen trochu výše nasazenou laťkou, než jsme byli zvyklí, takže si hronovské publikum a festivaloví účastníci kteří si, na rozdíl od nás, lektorů, mohou vybírat, na co půjdou, dopřáli několik mimořádných zážitků. Zasloužilo se o ně divadlo V.A.D. Kladno scénickým čtením Levínského Harily s následným punkovým koncertem, nepostradatelní Geisslers Hofcomoedianten s docela náročnou inscenací bajek Jeana LaFontaina nazvanou Raut. Lektorka dětského semináře Eva Suková vystoupila na večerním koncertu s autorskými, (sebe)ironickými písněmi jako Blondýna. Ale úroveň měly i pohádky pro děti, nejen ty v provedení Buchet a loutek, ale i třeba Zadlužená princezna Divadla Lůza z Hradce Králové.
V každém čísle Zpravodaje se všem inscenacím hlavního programu dostalo poctivé dvojrecenze, podám tedy zprávu o tom, kudy běžely úvahy, inscenacemi inspirované, v Problémovém klubu. V něm jsme se s kolegy Milanem Schejbalem, Janem Šotkovským, Ivo Kristiánem Kubákem, Luďkem Horkým a Jaromírem Hruškou (na střídačku) snažili přítomným otevírat prostory shlédnutých inscenací do oblastí mimo kritické hodnocení konkrétních kvalit, do světa divadla jako společenského fenoménu.
Těžký úkol komedie
Žánr zábavného divadla byl v programu zastoupen třemi inscenacemi. První z nich, Slaměný klobouk Divadelního spolku Vojan z Libice nad Cidlinou, nastolil téma frašky a otázku, kolik z klasické staré frašky přetrvává jako věčné schéma lidské pošetilosti a co přidají či způsobí více či méně autorské aktualizace. Divadelníci z Libice sáhli po úpravě Miroslava Horníčka, s pohybovou spoluprací Martina Packa i svou invencí ozdobili příběh kankánem a celkem střízlivě, s vědomím vlastních možností, ho komediálně rozehráli. Diskuse připomněla, jak je odhad a naplnění vlastních možností důležitým úkolem režijní práce a podmínkou úspěchu.
Inscenace filmového scénáře Jiřího Brdečky a Oldřicha Lipského Adéla ještě nevečeřela divadla RADAR – Hrobeso měla proti Slaměnému klobouku vyšší ambice. Původní filmovou předlohu přepracovali Ondřej Brousek a Radek Balaš do podoby muzikálu; RADAR – Hrobeso disponuje dobrými zpěváky (zejména Kryštof Mende v roli Nicka Cartera dobře obstojí) a hostující choreografie Martina Packa usadila inscenaci do šantánové Prahy přelomu 19. a 20. století, aniž by se inscenátoři jak pohybově, tak hudebně či výtvarně uchylovali k doslovnosti. Inscenace si pohrává s šestákovou poetikou jak jazykem, tak hudebním doprovodem, omezeným jen na klavír, a také výpravou. Přispěla tak k debatě o nutnosti hledání stylu jevištního díla, který se nemusí vždy shodovat se stylem předlohy, ale – opět – je důsledkem znalosti vlastních schopností a možností. Divadelních verzí slavných filmových scénářů jsme neustálými svědky v nejrůznějších žánrech, převod filmové řeči do řeči divadelní je výzvou (děje se to ostatně i naopak) a nutno říci, že s převedením některých filmových triků a prostředí si inscenace úplně poradit nedokázala – kdysi atraktivní projekce je dnes už okoukaný fígl a nároky na jeho dokonalost se zvýšily. Diskutovalo se také o funkci písně v jevištním díle, o výpovědních možnostech a limitech muzikálu.
Třetí komedie Řeči Neila Simona od Dobřichovické divadelní společnosti přivedl debatu k docela vážné problematice důkladného promyšlení a zpracování reálií společenské komedie, která reaguje na víceméně současný život. V americké hře z nejvyšších příjmových kruhů jde o neustálé obelhávání a zamlouvání události (údajného pokusu o sebevraždu), o níž se všichni zúčastnění něco domnívají, ale shodnou se pouze na tom, že je třeba ji utajit. V tomto případě soubor své schopnosti přecenil, nepodrobil text hry kritice vztahu k domácímu publiku, stylově tápal. Obecně by se mohlo mluvit o důležitosti dramaturgicko-režijní přípravy, o prostředky, jakými se buduje charakteristika postav u víceméně civilní hry, jinak řečeno o nalezení klíče k realizaci. Zatímco dvěma předchozím komediím se to víceméně podařilo, třetí soubor uspěl jen velmi částečně.
Trápení s migrací
Dalším okruhem témat k diskusi byly inscenace zabývající se stavem světa v ohrožení a z toho vyplývající globální migrací.
Inscenace Vyhnání z ráje už proběhlo karlovarského Studia Divadla Dagmar je divadlem jednoho herce. Andrea Királyiová vypráví a prožívá osud africké dívky, která se v USA, kam se s notnou dávkou štěstí dostala, setkává s nepochopitelnými reakcemi a zažívá, jak jinak reaguje na její životní zkušenost i sympatizující americká společnost. Je to inscenace o obtížích integrace v každém případě, i tehdy, kdy je člověk v nové zemi přijat. Přijetí u publika dosáhne herečka tehdy, kdy její postava dokáže být svá, ať si myslí kdo chce co chce.
O tom, jak se cítí ten, který to štěstí nemá, vypovídá Strategie Růže souboru Teď, nádech a leť. Jeho herci vyprávějí příběhy lidí otřesených válkami a žijících bez vlasti, dokladů a domova už celou řadu let, a rozhodli se tentokrát to činit bez estetického tvarování. Přisedají k divákům, mluví přes sebe, takže nikdo nemůže slyšet všechny příběhy, ale jen ty, které jsou k němu blízko. Herci navíc vyprávění jednoho ruší zpěvem ostatních, takže vzniká dosti nepřehledná vřava, z níž vybrat si stojí diváckou námahu. Diskutovali jsme (i v souvislosti s výpovědí Divadla Dagmar) o tom, zda apelování na informovanost o osudu lidí, vyhnaných válkami, suchem a neobyvatelností své země do neznáma, má takový smysl, o jaký tvůrci usilují. Zda soucit a dojetí, ba dokonce i porozumění stačí k tomu, aby pohnul svědomím bohaté části světa nebo aby zbavil občany, obávající se o své bezpečí a kulturní hodnoty, strachu. Anebo jinak: jak dostat do konfrontace s tak emocionálně silným sdělením ty, kteří o bídě světa nechtějí slyšet, a zda je to v moci divadla.
Inscenace Divadla PoPud z Brna nabízí dystopickou a poměrně pesimistickou odpověď. Za příslib blahobytu jsme ochotni obětovat nejen možnost mít děti, ale i osud bližního. Hra britské autorky Penelope Skinner je objevem režiséra Jiřího Petrů, který hru také přeložil. Rozehrávají ji čtyři herci střídmým, ukázněný způsobem, celá věc by však byla zajímavější, kdyby manželská dvojice Dolores a Silver nebyla stereotypně rozehraná na půdorysu psychický tyran – usmýkaná oběť. Dramatická pravda každé postavy, která činí situace napínavými (a je na ně v podstatě založeno) se rozbíjí o stereotypní výklad postav a jejich jednání. Se skutečnosti, že žádná z postav hry není jednoznačná, se inscenátoři úplně nevyrovnali. Ani s motivem všudypřítomných tajemných koček.
Říci na sebe to nejhorší
Dočkali jsme se i reakce na dobu covidové uzávěry, kdy jsme byli odkázáni na omezené možnosti pohybu a atakováni nabídkami potravinových dodávek. Soubor Brambůrky z Mostu se obdivuhodně otevřeným způsobem svěřil publiku s problémem tloustnutí i hubnutí. Nešlo ale jen o to, inscenace se týkala vztahu k vlastnímu tělu vůbec a herci v ní se nešetřili ani fyzicky (musí toho během představení docela dost a rychle sníst a naopak podávají namáhavý fyzický výkon), ale ani co do intimních detailů (například jsou zveřejněny jejich míry a váhy, které s sebou nesou jako cejch napsaný přímo na tělo). Inscenace, kterou soubor za neuvěřitelného vypětí sehrál během festivalu šestkrát, v sobě nesla očistný efekt v podobě totální otevřenosti jejích aktérek (a jediného herce a současně režiséra Pavla Skály). Její výpověď o světě, v němž žijeme, byla sebeironická a mimořádně autentická.
V programu JH se objevilo i nepostradatelné autorské divadlo. Pro inscenaci nazvanou Úl kladenského souboru V.A.D. napsal pravidelné drama Jan Červený aka Kazimír Lupinec, který je současně i hercem stěžejní role a režisérem. Diváci jsou svědky dění ve včelařském spolku prostřednictvím jeho čtvrtletních schůzí. Podle pravidla, že mikrokosmos je modelem makrokosmu je boj o moc, o lásku, o peníze, o ideologii i o zisk ve včelařském spolku humorným obrazem aspirací současné společnosti. Hra představuje v zásadě společnost slušných lidí, zaobírajících se ušlechtilou činností, která se však v jednotlivých detailech svého konání uchyluje k nejrůznějším porušením pravidel a zákonů, mezi přáteli nepsaných i koneckonců v rámci veřejně prospěšné činnosti těch psaných. Ve srovnání s inscenacemi respektovaných autorů angloamerického prostředí je domácí Úl sympatickým dotekem aktuálně žité domácí reality.
Tradice a zákony
Dotekem archaických zákonů a tradic byly inscenace Hra o duši a Její pastorkyňa. Výtvarně zajímavá (keramické loutky, funkční mlýnské kolo) inscenace souboru Convivio ZUŠ F.A. Šporka z Jaroměře je zpracováním u nás málo známé pohádky bratří Grimmů Bezruká panna, v níž je dívka pronásledována satanem z čiré rozkoše ze zla. Kruté skutky, které ji – jako useknutí obou rukou- mají připravit o existenci překoná čistotou své duše, díky níž nakonec získá nejen lásku mladého krále, která se ve zkoušce ukáže být křehká, ale i andělskou ochranu. Předloha romantických sběratelů je interpretačně lákavá i obtížná, odevzdané přijímání osudu, na němž se aktivně podílí zlo, je z dnešního hlediska spornou ctností.
Také Její pastorkyňa je drama, kde se přísná konvence dostává do střetu s životní realitou. Soubor Šediny z dědiny z Mostu spojenými silami pod vedením dvou režisérů (Jan Mrázek a Pavel Skála) vsadili na krásu a důstojnost tradice v hudbě a výtvarném řešení kostýmů, v pojetí Kostelničky, ale i Jenůfy naopak ukázali její nebezpečné hrany. Ocenila bych, kdyby tvůrci inscenace, v níž je rozsah textu redukován na minimum, postoje jednajících, zejména ženských, postav podrobili kritičtější interpretaci jejich postoje k morálce, sdílené obcí v 19. století, aby Preissové dramatu dali nejen formálně moderní podobu, ale i vlastní názor.
Jak s traumaty
Z několika inscenací, v nichž se hrdina musí vypořádat s traumatem své existence (Soví zpěv podle knihy Ivy Procházkové, Všechny báječný věci Duncana Macmillana a Natálčin andulák podle dětské knížky Ivany Březinové) se dvěma podařilo hronovské publikum okouzlit. Natálčin andulák je dílem souboru Hop hop z Ostrova u Karlových Varů a jeho zkušené režisérky a pedagožky Ireny Konývkové. Malá Natálka je nešťastná z toho, že kvůli neustálému telefonování mobilem na ni rodiče nemají čas. Do příběhu doslova vletí sameček andulky (dřevěná loutka), který dovede napodobit zvonění mobilního telefonu. Natálka v něm najde přítele a nakonec i zachránce v nemoci. Prostý příběh z aktuální každodennosti sehrály děti viditelně šťastné, že zase po dlouhých měsících u počítače a mobilu mohou být spolu, režisérka znásobením rodičovských postav zaměstnala všechny a jejich společné dílo nemělo jediné slabé místo.
Něco podobného se podařilo Pavlu Volfovi z Divadla Navenek z Kadaně, který lidsky přesvědčivým, decentním způsobem sehrál monodrama Duncana Macmillana Všechny báječný věci. Herec se s publikem dělí o svůj objev způsobu, jak přečkat nejtěžší životní chvíle (ta první spočívá ve zjištění, že matka se pokusila o sebevraždu). Vypráví divákům, jak si začal zapisovat „všechny báječný věci“. Od prostých radostí dítěte až po složité a nejednoznačné pocity dospělého muže. Originalita předlohy i inscenace spočívá v tom, že herec nečekaně zapojuje do děje publikum a přiděluje jednotlivcům malé herecké úkoly. Děje se tak ale jen na základ dobrovolnosti, nikdy nejde o manipulaci, a úkoly jsou jasně formulované a nijak kontroverzní (zahrát dítě, které na každou repliku reaguje vytrvalým „proč“ nebo otce, pronášejícího svatební proslov či dívku, která už potřebuje dostat z mládence vyznání). Pobyt s hercem v prostoru a čase jednoduché, lidsky vřelé inscenace nabídne publiku naději a víru ve schopnost i nejobyčejnějšího „člověka jako my“ překonat životní trable.
Hana Voříšková, výtvarnice, loutkářka a performerka z Chocně svými vystoupeními zdánlivě žádné trauma neřeší, jen v Přesýpání za pomoci materiálu jako je zrní, zadělávací mísa, dřevěná lžíce a vlastní ruce připomíná, že člověk je součástí přírody jako každý živý tvor, jen na rozdíl od ostatních má dar myšlení, citu a svobodné vůle zvolit, jak se svým přesýpajícím se časem naloží. A jak s ním zúčtuje a co po něm zbude. Prostá, krátká inscenace se může stát společnou meditací vlastně nad vším, o čem se v jednotlivých inscenacích hrálo.
Život s divadlem
Odpoledne věnované Janu Císaři, který byl skutečným patronem českého amatérského divadla (jemu podobného jen tak nenajde), ukázalo prostřednictvím různým způsobem výpovědí jeho několika přátel (hudba, film, dialog, referát, citace, vyznání, písnička) široké spektrum vlastností, jimiž profesor Císař jednotlivým mluvčím (a s nimi i těm, kteří se svými vzpomínkami seděli v hledišti) v jejich soužití s divadlem pomáhal, vzdělával je a směroval, ale i napomínal, bavil, kritizoval, kladl otázky a povzbuzoval. Doprovázel. Vícehlas výpovědí měl nakonec jedno průběžné téma: poctu lidskosti, neokázalé originalitě, autoritě založené na vzdělanosti a schopnosti dělat svou věc důkladně, ale nebrat se příliš vážně. Jako svého druhu inscenace poskytlo „císařské odpoledne“ přítomným široké pole k přemýšlení o smyslu archaického úkazu zvaného divadlo, proměnlivého kolikrát k nepoznání, ale životně důležitého pro křehkého tvora zvaného člověk.
Autor: Alena Zemančíková
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.