MOLČÍKOVÁ, Kateřina: 70. Loutkářská Chrudim - Den čtvrtý. AS-blogy, 4.7.2021.
70. loutkářská Chrudim - den čtvrtý
Tři představení dnešního dne pracovala s metaforou, jednoznačností, rozdělením postav loutkoherců a loutek i s jejich propojením. Dvě z nich měla vlastní živou a pravděpodobně i autorskou hudbu. Symbolická rovina byla chvílemi aktivizační, chvílemi nepřehledná a únavná. Vždycky ale bylo na co se koukat a o čem přemýšlet.
Loutkové
Mluviti tvarem, animovat tváří
Hra o duši souboru Convivium z Jaroměře vznikla letos. A i když ji hrají krátce, jsou herci přesvědčiví a uvolnění. Je znát, že už spolu mají něco za sebou. Doprovázejí se na hudební nástroje, kontrolují částečně světelný design a jeho fokusování, dobře se orientují na scéně i v jednotlivých situacích. Postavy příběhu jsou představovány jak hliněnými totemovými loutkami, tak herci samotnými. Každá totemová loutka nese nějaký specifický rys své postavy. Hamižný Mlynář je kasičkou, Dívce v místě srdce vykvétá květ, Mladý Král má uvnitř svíčku, která se rozhoří, když se zamiluje a Královna Matka je nenápadným džbánem na vodu. Vztah mezi loutkovodičem a loutkou je zvlášť umocněn ve chvíli, kdy hlavní postava přichází o ruce, její loutkovodička ve stejnou chvíli o své housle a smyčec a spoutáním rukou v hlubokých kapsách o možnost pokračovat v animaci. Tím, že se ale nevzdává a snaží pokračovat v kontaktu s loutkou obličejem, nosem, tváří, posiluje bezmoc představované postavy. Bohužel se s tímto principem nepracuje dál a složité situace v životě hlavní hrdinky řeší Anděl.
Inscenace vychází vychází z pohádky bratří Grimmů Bezruká dívka. Příjemně působí, jak soubor převedl pozornost od krutosti námětu k tématu boje dobra a zla o člověka a jeho duši. Kostýmování všech tří hlavních postav (Dobra, Zla a Dívky) tento záměr zpřehledňuje. Jevištní prvky jsou srozumitelně členěné, stejně jako vztahy mezi postavami a hlavní linie příběhu. Náznaky, symboly a předměty využívají jaroměřští v mizanscéně, bohužel ne důsledně.
Celkové vyznění oslabuje monotónnost a ne úplně jasná dořešenost jednání abstraktních postav. Například když postava Dobra (pozn. v původní předloze postava Anděla) láme dívce ruce, nebo když mluví za Mladého Krále a dívá se při tom na něj místo na Matku. Otázkou pro mě zůstává, proč se hrálo o duši člověka v hliněné figurce ďábla? Ale navzdory tomu mě bavilo představení klíčovat a přemýšlet o prostředcích, s nimiž se pracovalo.
Představení Nepravá tvář mělo moc příjemný a obraz umocňující hudební doprovod. Hlavní příběh se stáčel kolem postavy krutého a bojechtivého sultána, který se konfrontuje s umělcem a láskou ke krásné princezně, s níž se potkává při svých dobyvačných výbojích. Přestože přijde se zakrytou tváří plenit princeznino území, jí se líbí a je jí sympatický. On se zmaten láskou k ní začne bát, že by ji jeho skutečná tvář mohla odradit. Nechává si vyrobit voskovou masku a zároveň dá popravit umělce, který se na její výrobě podílí. Hlava popraveného umělce nás však představením provází od začátku, což je trochu matoucí, a tak lze její zjevení po popravě vnímat spíš jako nějaký všudypřítomný dobra a lásky, která se nedá zastavit ani odradit, a vede sultána k proměně.
Vizuálně je inscenace pestrá. Barevně podkreslená stínohra se střídá s loutkovými výstupy hereckými i stylizovanými. Scéna se proměňuje a obrazy jsou nápadité a zajímavé. Přesto je celkový dojem z inscenace spíš nejistý a rozpačitý. Při hře s loutkou působí herci často technicky, mechanicky, nezúčastněně a odosobněně. Ožívají při vlastních hereckých výstupech a dobře využívají každou příležitost pro hereckou akci a projev.
Soubor má každopádně na čem stavět a možná teď pro něj nastává čas, zamyslet se nad dalším směřováním.
Zvláštní a od obou předchozích představení odlišnou poetiku i formu má intimní představení Osamocená souboru ckd. Předlohou je nová kniha oceňovaného australského výtvarníka Shauna Tana Cikáda, přinášející vizuálně podmanivý a zároveň minimalistický příběh cikády pracující v kancelářském prostředí uprostřed nepřátelsky naladěných lidí. Kafkovsky dojemné obrazové vyprávění, které osloví každého, kdo se kdy cítil nedoceněný, přehlížený nebo přepracovaný. V představení i v knize využívaný infinitiv – ona běhat, pracovat, číst, šéf zuřit apod. navozuje odosobněný, stereotypní svět, v němž je každý z nás uvězněný.
I když je scénografie hypnotická, divák se moc neorientuje v tom , co se děje a paralela se životem cikády, který se odehrává 17 let ve stadiu larvy pod zemí, tak zůstává trochu záhadou.
Autor: Kateřina Molčíková
Tři představení dnešního dne pracovala s metaforou, jednoznačností, rozdělením postav loutkoherců a loutek i s jejich propojením. Dvě z nich měla vlastní živou a pravděpodobně i autorskou hudbu. Symbolická rovina byla chvílemi aktivizační, chvílemi nepřehledná a únavná. Vždycky ale bylo na co se koukat a o čem přemýšlet.
Loutkové
Mluviti tvarem, animovat tváří
Hra o duši souboru Convivium z Jaroměře vznikla letos. A i když ji hrají krátce, jsou herci přesvědčiví a uvolnění. Je znát, že už spolu mají něco za sebou. Doprovázejí se na hudební nástroje, kontrolují částečně světelný design a jeho fokusování, dobře se orientují na scéně i v jednotlivých situacích. Postavy příběhu jsou představovány jak hliněnými totemovými loutkami, tak herci samotnými. Každá totemová loutka nese nějaký specifický rys své postavy. Hamižný Mlynář je kasičkou, Dívce v místě srdce vykvétá květ, Mladý Král má uvnitř svíčku, která se rozhoří, když se zamiluje a Královna Matka je nenápadným džbánem na vodu. Vztah mezi loutkovodičem a loutkou je zvlášť umocněn ve chvíli, kdy hlavní postava přichází o ruce, její loutkovodička ve stejnou chvíli o své housle a smyčec a spoutáním rukou v hlubokých kapsách o možnost pokračovat v animaci. Tím, že se ale nevzdává a snaží pokračovat v kontaktu s loutkou obličejem, nosem, tváří, posiluje bezmoc představované postavy. Bohužel se s tímto principem nepracuje dál a složité situace v životě hlavní hrdinky řeší Anděl.
Inscenace vychází vychází z pohádky bratří Grimmů Bezruká dívka. Příjemně působí, jak soubor převedl pozornost od krutosti námětu k tématu boje dobra a zla o člověka a jeho duši. Kostýmování všech tří hlavních postav (Dobra, Zla a Dívky) tento záměr zpřehledňuje. Jevištní prvky jsou srozumitelně členěné, stejně jako vztahy mezi postavami a hlavní linie příběhu. Náznaky, symboly a předměty využívají jaroměřští v mizanscéně, bohužel ne důsledně.
Celkové vyznění oslabuje monotónnost a ne úplně jasná dořešenost jednání abstraktních postav. Například když postava Dobra (pozn. v původní předloze postava Anděla) láme dívce ruce, nebo když mluví za Mladého Krále a dívá se při tom na něj místo na Matku. Otázkou pro mě zůstává, proč se hrálo o duši člověka v hliněné figurce ďábla? Ale navzdory tomu mě bavilo představení klíčovat a přemýšlet o prostředcích, s nimiž se pracovalo.
Představení Nepravá tvář mělo moc příjemný a obraz umocňující hudební doprovod. Hlavní příběh se stáčel kolem postavy krutého a bojechtivého sultána, který se konfrontuje s umělcem a láskou ke krásné princezně, s níž se potkává při svých dobyvačných výbojích. Přestože přijde se zakrytou tváří plenit princeznino území, jí se líbí a je jí sympatický. On se zmaten láskou k ní začne bát, že by ji jeho skutečná tvář mohla odradit. Nechává si vyrobit voskovou masku a zároveň dá popravit umělce, který se na její výrobě podílí. Hlava popraveného umělce nás však představením provází od začátku, což je trochu matoucí, a tak lze její zjevení po popravě vnímat spíš jako nějaký všudypřítomný dobra a lásky, která se nedá zastavit ani odradit, a vede sultána k proměně.
Vizuálně je inscenace pestrá. Barevně podkreslená stínohra se střídá s loutkovými výstupy hereckými i stylizovanými. Scéna se proměňuje a obrazy jsou nápadité a zajímavé. Přesto je celkový dojem z inscenace spíš nejistý a rozpačitý. Při hře s loutkou působí herci často technicky, mechanicky, nezúčastněně a odosobněně. Ožívají při vlastních hereckých výstupech a dobře využívají každou příležitost pro hereckou akci a projev.
Soubor má každopádně na čem stavět a možná teď pro něj nastává čas, zamyslet se nad dalším směřováním.
Zvláštní a od obou předchozích představení odlišnou poetiku i formu má intimní představení Osamocená souboru ckd. Předlohou je nová kniha oceňovaného australského výtvarníka Shauna Tana Cikáda, přinášející vizuálně podmanivý a zároveň minimalistický příběh cikády pracující v kancelářském prostředí uprostřed nepřátelsky naladěných lidí. Kafkovsky dojemné obrazové vyprávění, které osloví každého, kdo se kdy cítil nedoceněný, přehlížený nebo přepracovaný. V představení i v knize využívaný infinitiv – ona běhat, pracovat, číst, šéf zuřit apod. navozuje odosobněný, stereotypní svět, v němž je každý z nás uvězněný.
I když je scénografie hypnotická, divák se moc neorientuje v tom , co se děje a paralela se životem cikády, který se odehrává 17 let ve stadiu larvy pod zemí, tak zůstává trochu záhadou.
Autor: Kateřina Molčíková
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.