Povídání se zástupci DS KS Velká Bystřice, rozhovor s Tomášem Hradilem a Marií Pecůchovou pro zpravodaj Větrník na KDP 2003
Povídání se zástupci DS KS Velká Bystřice
Motto: Nic se neděje nazdařbůh, nýbrž vše důvodně a nutně. Leukippos
Půdička Krakonoše se stává oblíbeným, protože relativně klidným, místem setkávání s režiséry představení, která jsou ve Vysokém uváděna. Tentokrát si povídáme s režisérem DS Kulturního střediska Velká Bystřice Tomášem Hradilem a vedoucí souboru Marií Pecůchovu.
DS je organizátorem Národní přehlídky Pohárek SČDO. Popovídejte o tom, jací jste organizátoři.
Jsme organizátoři nadšení. Zatím jsme pořádali pět ročníků Pohárku. A docela s radostí říkáme, že je to rok od roku snazší. To ty zkušenosti. Když jsme dělali první ročník, tehdy ještě ve spolupráci s Domem dětí a mládeže v Olomouci, byli jsme zralí pro psychiatra všichni. Po třech letech jsme přišli na to, že bude lépe pořádat přehlídku v Bystřici, hlavně pro lepší a kolegiálnější zázemí, které může vytvořit domácí soubor, i pro lepší technické vybavení jeviště. Komornější prostředí sice bylo v Olomouci, ale chyběli tam diváci. Přece jen fenomén ochotnického divadla má lepší zázemí na jevišti některého ze souborů, než v anonymním městě.
Spadli jsme do přehlídky po hlavě, mnohdy se improvizovalo, ale domníváme se, že potíže jsou překonány. Soutěžící se rádi vracejí a z toho, doufám, plyne že výsledky naší práce jsou dobré. Pochvalujeme si spolupráci s SČDO. Pohárek sám probíhá jeden den, vždy v sobotu, dopoledne jeden blok a odpoledne dva. Trochu to závisí na počtu soutěžících - blokem rozumíme soutěž monologů žen, monologů mužů a dialogů. Problém je trochu v individuálním výstupu s loutkou - je popelkou. Možná by prospělo, kdyby tahle část soutěže byla lépe organizována, myslím ne mezi činoherci, ale u loutkářů. Měla by to dělat u SČDO Skupina amatérských loutkářů.
Také jste jedním ze souborů, který je více než stoletý. Jak žije divadelní tradice ve Velké Bystřici?
Tradice je živá, soubor dodnes spolehlivě pracuje, má podporu diváků, při premiéře bývá sál přeplněný. Nebylo to ale vždy zcela samozřejmé. Pro soubor byly v nedávné minulosti klíčové dvě věci: nedostatečný počet mladých a ztráta zájmu těch starších. Proběhl ale generační zlom a naštěstí jsme z nejhoršího venku. Ke změně došlo počátkem 90. let, studovala se Lucerna a ta, jak známo, vyžaduje velké množství herců všeho věku. A i když se Lucerna nakonec nikdy nerealizovala, byla impulsem k renesanci souboru. Najednou došlo ke spolupráci na obou stranách a práce šla víc zevnitř. A tak zůstala kontinuita souboru zachována.
Dalším zlomem byl nápad pana Antonína Nakládala vyslat totální neumětely Tomáše Hradila a Aleše Hořínka do kursu praktické režie. To se stalo před deseti lety a dnes tak slavíme 10. výročí prvního pobytu ve Vysokém. Musím podotknout, že sem jezdím rád a soubor tu po 17 letech vystupuje potřetí.
Tomáši, jakým způsobem se v Bystřici dělá dramaturgie? Kdo rozhoduje o tom, co se bude hrát?
V tomhle směru důvěřujeme režisérovi, říká vedoucí Marie Pecůchová. Ví, co chce a s kým pracuje. Vedení není direktivní a despotické, ale zatím jsme mu vždy s radostí přikývli.
Jaký je tvůj poměr k autorovi včerejší hry Eugenu Labichovi a k hrám tohoto žánru?
Oblíbenými autory souboru jsou Georges Feydeau a Eugene Labiche. Vyhovuje a líbí se nám způsob jejich tvorby dramatických situací a styl humoru. I po letech jsou mezi lidmi akceptovatelné a divák je ochotně přijímá. Styl, který oba autoři reprezentují, vyžaduje do jisté míry dril. Důležitý je rozbor hry, její výklad, analýza charakterů postav, pochopení souvislostí, situací a jednání. Souboru je nutné důsledně objasňovat vlastní představy. Okřídlenou se už stala moje věta: "Zůstaň tam stát tak, jak stojíš, a pojď se podívat semka dolů, jak blbě vypadáš", konstatuje Tomáš Hradil
Tom se věnuje pouze režii, nemá herecké ambice. Hodně udělá už to, že ve svých inscenacích nehraje. Neztrácí tedy přehled, říká kolegyně Pecůchová.
Jaký je převažující názor vašeho souboru na SČDO. Co by SČDO mělo ochotníkům nabídnout?
Všichni členové souboru jsou členy SČDO, individuálními nebo za kolektiv. SČDO je pro nás zdrojem důležitých informací, kterých u divadla není nikdy dost - o přehlídkách, divadelních aktivitách, školách, kurzech režie, svícení, informací o dalším vzdělávání i těch zcela obecných. Všechny přicházejí do souboru jen od SČDO nebo Artamy a dost. Pokud by SČDO mělo ty páky, uvítali bychom seznam her zahraničních autorů "otevřených" k inscenování. Byl by to přínos pro amatérské režiséry, kteří chtějí dělat zahraniční tituly. Tahle informace de facto znamená být v souladu s autorským zákonem.
Tomáši, řekni teď cokoliv. ...chvilka přemýšlení ...
Jen krátce k přehlídkám - domnívám se, že účast souborů na přehlídkách je nutná. Někdo chytřejší totiž zhodnotí představení a řekne co dál.
Děkuji za informace.
(vy)
Vyšlo ve Větrníku č. 7
16. 10. 2003
Motto: Nic se neděje nazdařbůh, nýbrž vše důvodně a nutně. Leukippos
Půdička Krakonoše se stává oblíbeným, protože relativně klidným, místem setkávání s režiséry představení, která jsou ve Vysokém uváděna. Tentokrát si povídáme s režisérem DS Kulturního střediska Velká Bystřice Tomášem Hradilem a vedoucí souboru Marií Pecůchovu.
DS je organizátorem Národní přehlídky Pohárek SČDO. Popovídejte o tom, jací jste organizátoři.
Jsme organizátoři nadšení. Zatím jsme pořádali pět ročníků Pohárku. A docela s radostí říkáme, že je to rok od roku snazší. To ty zkušenosti. Když jsme dělali první ročník, tehdy ještě ve spolupráci s Domem dětí a mládeže v Olomouci, byli jsme zralí pro psychiatra všichni. Po třech letech jsme přišli na to, že bude lépe pořádat přehlídku v Bystřici, hlavně pro lepší a kolegiálnější zázemí, které může vytvořit domácí soubor, i pro lepší technické vybavení jeviště. Komornější prostředí sice bylo v Olomouci, ale chyběli tam diváci. Přece jen fenomén ochotnického divadla má lepší zázemí na jevišti některého ze souborů, než v anonymním městě.
Spadli jsme do přehlídky po hlavě, mnohdy se improvizovalo, ale domníváme se, že potíže jsou překonány. Soutěžící se rádi vracejí a z toho, doufám, plyne že výsledky naší práce jsou dobré. Pochvalujeme si spolupráci s SČDO. Pohárek sám probíhá jeden den, vždy v sobotu, dopoledne jeden blok a odpoledne dva. Trochu to závisí na počtu soutěžících - blokem rozumíme soutěž monologů žen, monologů mužů a dialogů. Problém je trochu v individuálním výstupu s loutkou - je popelkou. Možná by prospělo, kdyby tahle část soutěže byla lépe organizována, myslím ne mezi činoherci, ale u loutkářů. Měla by to dělat u SČDO Skupina amatérských loutkářů.
Také jste jedním ze souborů, který je více než stoletý. Jak žije divadelní tradice ve Velké Bystřici?
Tradice je živá, soubor dodnes spolehlivě pracuje, má podporu diváků, při premiéře bývá sál přeplněný. Nebylo to ale vždy zcela samozřejmé. Pro soubor byly v nedávné minulosti klíčové dvě věci: nedostatečný počet mladých a ztráta zájmu těch starších. Proběhl ale generační zlom a naštěstí jsme z nejhoršího venku. Ke změně došlo počátkem 90. let, studovala se Lucerna a ta, jak známo, vyžaduje velké množství herců všeho věku. A i když se Lucerna nakonec nikdy nerealizovala, byla impulsem k renesanci souboru. Najednou došlo ke spolupráci na obou stranách a práce šla víc zevnitř. A tak zůstala kontinuita souboru zachována.
Dalším zlomem byl nápad pana Antonína Nakládala vyslat totální neumětely Tomáše Hradila a Aleše Hořínka do kursu praktické režie. To se stalo před deseti lety a dnes tak slavíme 10. výročí prvního pobytu ve Vysokém. Musím podotknout, že sem jezdím rád a soubor tu po 17 letech vystupuje potřetí.
Tomáši, jakým způsobem se v Bystřici dělá dramaturgie? Kdo rozhoduje o tom, co se bude hrát?
V tomhle směru důvěřujeme režisérovi, říká vedoucí Marie Pecůchová. Ví, co chce a s kým pracuje. Vedení není direktivní a despotické, ale zatím jsme mu vždy s radostí přikývli.
Jaký je tvůj poměr k autorovi včerejší hry Eugenu Labichovi a k hrám tohoto žánru?
Oblíbenými autory souboru jsou Georges Feydeau a Eugene Labiche. Vyhovuje a líbí se nám způsob jejich tvorby dramatických situací a styl humoru. I po letech jsou mezi lidmi akceptovatelné a divák je ochotně přijímá. Styl, který oba autoři reprezentují, vyžaduje do jisté míry dril. Důležitý je rozbor hry, její výklad, analýza charakterů postav, pochopení souvislostí, situací a jednání. Souboru je nutné důsledně objasňovat vlastní představy. Okřídlenou se už stala moje věta: "Zůstaň tam stát tak, jak stojíš, a pojď se podívat semka dolů, jak blbě vypadáš", konstatuje Tomáš Hradil
Tom se věnuje pouze režii, nemá herecké ambice. Hodně udělá už to, že ve svých inscenacích nehraje. Neztrácí tedy přehled, říká kolegyně Pecůchová.
Jaký je převažující názor vašeho souboru na SČDO. Co by SČDO mělo ochotníkům nabídnout?
Všichni členové souboru jsou členy SČDO, individuálními nebo za kolektiv. SČDO je pro nás zdrojem důležitých informací, kterých u divadla není nikdy dost - o přehlídkách, divadelních aktivitách, školách, kurzech režie, svícení, informací o dalším vzdělávání i těch zcela obecných. Všechny přicházejí do souboru jen od SČDO nebo Artamy a dost. Pokud by SČDO mělo ty páky, uvítali bychom seznam her zahraničních autorů "otevřených" k inscenování. Byl by to přínos pro amatérské režiséry, kteří chtějí dělat zahraniční tituly. Tahle informace de facto znamená být v souladu s autorským zákonem.
Tomáši, řekni teď cokoliv. ...chvilka přemýšlení ...
Jen krátce k přehlídkám - domnívám se, že účast souborů na přehlídkách je nutná. Někdo chytřejší totiž zhodnotí představení a řekne co dál.
Děkuji za informace.
(vy)
Vyšlo ve Větrníku č. 7
16. 10. 2003
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.