CÍSAŘ, Jan: Maryša – Karolinka, CP Krakonošův divadelní podzim 2003
Maryša - Karolinka
Inscenace Maryši Divadelního souboru Jana Honsy z Karolinky už prošla několika přehlídkami amatérského divadla včetně Jiráskova Hronova. I představení ve Vysokém znovu potvrdilo to, co se na těchto přehlídkách kolem této inscenace říkalo a o čem se vedly diskuse, případně spory. Je to pokus vidět klasický text jednoho z největších českých dramat z jiného úhlu, který se režisér snaží dostat do groteskní podoby různými prostředky, které zejména ve druhém dějství nabývají velmi zvláštní podoby. Je to hlavně malovaná dekorace, téměř loutkovité pohyby některých postav, práce s imaginární rekvizitou atd. Tyto prostředky se samozřejmě vážou k jiným místům inscenace, v níž režie pracuje s vizuální obrazností. Jenže v případě druhého dějství je tato vizuální obraznost už tak razantní, že působí až značně přehnaně a skoro to vypadá, jako by byla z jiné inscenace.
Neboť na druhé straně je tato inscenace pozoruhodná vnitřním napětím řady postav, přímočarým a zřetelně motivovaným jednáním, jasně vyjádřenou logikou většiny situací. Tím má zároveň býti řečeno, že soubor je herecky disponovaný, že herci dokáží vytvářet působivé a přitažlivé dramatické osoby, že dovedou objevovat i tradičními hereckými prostředky zcela nové podoby postav. Za všechny bych tu jmenoval Strouhalku Daniely Hanákové. Většinou se tato postava hrává jako jakési spojení přátelského chování a brutálního nátlaku na Maryšu. V tomto případě ovšem je to jednolitá postava, která se chová naprosto samozřejmě a s jakousi pozoruhodnou věcností, v níž nechybí ani velmi cynický pohled na realitu, ani přesvědčivé vysvětlování, že tento pohled je pravdivý. Směřuje důsledně k tomu, aby Maryši sdělila, že se takové realitě musí podvolit.
Podobně bychom nalezli i u jiných postav tyto zajímavé posuny, z nichž vyplývá původní individualizace. Takže stručně řečeno na závěr: opět a znovu se potvrdilo, že největší síla této inscenace Maryši je v osobitém pojetí postav, v jejich hereckém provedení, zatímco některé mimoherecké prostředky tuto rozhodující kvalitu neposilují, ale spíše ji ruší nebo přinejmenším posouvají do jiných souvislostí.
Prof. PhDr. Jan Císař, CSc.
Vyšlo ve Větrníku č. 9
18. 10. 2003
Inscenace Maryši Divadelního souboru Jana Honsy z Karolinky už prošla několika přehlídkami amatérského divadla včetně Jiráskova Hronova. I představení ve Vysokém znovu potvrdilo to, co se na těchto přehlídkách kolem této inscenace říkalo a o čem se vedly diskuse, případně spory. Je to pokus vidět klasický text jednoho z největších českých dramat z jiného úhlu, který se režisér snaží dostat do groteskní podoby různými prostředky, které zejména ve druhém dějství nabývají velmi zvláštní podoby. Je to hlavně malovaná dekorace, téměř loutkovité pohyby některých postav, práce s imaginární rekvizitou atd. Tyto prostředky se samozřejmě vážou k jiným místům inscenace, v níž režie pracuje s vizuální obrazností. Jenže v případě druhého dějství je tato vizuální obraznost už tak razantní, že působí až značně přehnaně a skoro to vypadá, jako by byla z jiné inscenace.
Neboť na druhé straně je tato inscenace pozoruhodná vnitřním napětím řady postav, přímočarým a zřetelně motivovaným jednáním, jasně vyjádřenou logikou většiny situací. Tím má zároveň býti řečeno, že soubor je herecky disponovaný, že herci dokáží vytvářet působivé a přitažlivé dramatické osoby, že dovedou objevovat i tradičními hereckými prostředky zcela nové podoby postav. Za všechny bych tu jmenoval Strouhalku Daniely Hanákové. Většinou se tato postava hrává jako jakési spojení přátelského chování a brutálního nátlaku na Maryšu. V tomto případě ovšem je to jednolitá postava, která se chová naprosto samozřejmě a s jakousi pozoruhodnou věcností, v níž nechybí ani velmi cynický pohled na realitu, ani přesvědčivé vysvětlování, že tento pohled je pravdivý. Směřuje důsledně k tomu, aby Maryši sdělila, že se takové realitě musí podvolit.
Podobně bychom nalezli i u jiných postav tyto zajímavé posuny, z nichž vyplývá původní individualizace. Takže stručně řečeno na závěr: opět a znovu se potvrdilo, že největší síla této inscenace Maryši je v osobitém pojetí postav, v jejich hereckém provedení, zatímco některé mimoherecké prostředky tuto rozhodující kvalitu neposilují, ale spíše ji ruší nebo přinejmenším posouvají do jiných souvislostí.
Prof. PhDr. Jan Císař, CSc.
Vyšlo ve Větrníku č. 9
18. 10. 2003
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.