Háder, Jura, Velká Bystřice, Dovolená s rizikem, reflexe, HDM 2020
Dovolená s rizikem je situační komedie o tom, co všechno se může stát v jednom rodinném francouzském hotelu. V pokoji, kde jsou omylem ubytovány hned dva páry, vznikají nečekané zvraty a komická nedorozumění. Jedna z nejznámějších her britského dramatika Davida Freemana měla premiéru již v roce 1973. Od té doby ji pravidelně vídáme na našich i světových scénách. V Česku je natolik oblíbená, že snad není divadlo, ve kterém by se alespoň jednou neuvedla.
U komedie tohoto typu je třeba perfektně zvládnout „řemeslo“ a mít smysl pro detail a důslednost. Bystřičtí velmi dobře řemeslně zpracovali celou hru. I přes pomalejší a nepřesný začátek se brzy dostali do dobrého a svižného tempa, které si udrželi až do konce hry. Vše fungovalo jako správně seřízený hodinový stroj. Inscenace nepostrádala dynamiku a scény se v rychlém sledu střídaly, aby nenechaly diváky vydechnout. Správný temporytmus a vysoké nasazení však také způsobovaly, že hercům v expresivnějších polohách přestávalo být rozumět. Navíc se stalo, že nevyzněly některé gagy, či nezazněly důležité informace. Výjimkou v tomto ohledu byl představitel Heinze Michal Mikulec, jehož mluva i dikce byla jasná a srozumitelná. I přes to ale jeho herecký projev postrádal onu pravdivost a pravděpodobnost. Heinz nepůsobil dojmem ředitele a prvního milovníka v jedné osobě, nýbrž jako mladý nezkušený portýr.
Naproti tomu jsme mohli sledovat přesné herecké výkony Pavla Dorazila, Romana Tegla, Jitky Smutné a Jitky Doležalové. Čtveřice hlavních protagonistů měla přesně vystavěné charaktery, které s lehkostí a nadhledem bavily diváka od začátku do konce. Herci hráli s obrovským nasazením a lehkostí. Jevištní jednání bylo tím pádem uvěřitelné a bez zbytečně zatěžkané psychologie postav. Situace, které vytvářeli, v sobě měly humor i nadsázku.
Kvalitní řemeslné zpracování bylo podtrženo dobrým výběrem hudby i zajímavými nápady. Jedním z nich bylo originální scénické řešení situace, kdy kamna vystřelí nahoru ke stropu a zůstanou tam po zbytek hry viset. Na druhou stranu hře chyběla důslednost u některých detailů. Neukotvená scéna, která se kymácí ze strany na stranu po každém bouchnutí dveří, zamykání bez klíče, či nelogické otvírání a zavírání zaseklé skříně ubírá hře na autenticitě. Herci v zápalu hry dělají zbytečné chyby. S oknem herci zachází, jako by nemělo skleněné tabulky. Sako, jenž je zaseklé ve dveřích, jen tak volně spadne na podlahu.
Kostýmní a scénografická složka inscenace je také velmi povedená. I zde však narážíme na detaily, které způsobují nejednoznačnost. Současné kostýmy Stanleyho a Brendy jdou do kontrastu s historickým telefonem, praktikábly, které představují dvě postele naopak vyčnívají uprostřed scény, která jinak působí velmi realisticky. Tím pádem není jasné, zda hrajeme hru v současnosti nebo se pouštíme do 80. let 20. století. To vše jsou detaily, které ubírají na jinak velmi povedeném představení.
U komedie tohoto typu je třeba perfektně zvládnout „řemeslo“ a mít smysl pro detail a důslednost. Bystřičtí velmi dobře řemeslně zpracovali celou hru. I přes pomalejší a nepřesný začátek se brzy dostali do dobrého a svižného tempa, které si udrželi až do konce hry. Vše fungovalo jako správně seřízený hodinový stroj. Inscenace nepostrádala dynamiku a scény se v rychlém sledu střídaly, aby nenechaly diváky vydechnout. Správný temporytmus a vysoké nasazení však také způsobovaly, že hercům v expresivnějších polohách přestávalo být rozumět. Navíc se stalo, že nevyzněly některé gagy, či nezazněly důležité informace. Výjimkou v tomto ohledu byl představitel Heinze Michal Mikulec, jehož mluva i dikce byla jasná a srozumitelná. I přes to ale jeho herecký projev postrádal onu pravdivost a pravděpodobnost. Heinz nepůsobil dojmem ředitele a prvního milovníka v jedné osobě, nýbrž jako mladý nezkušený portýr.
Naproti tomu jsme mohli sledovat přesné herecké výkony Pavla Dorazila, Romana Tegla, Jitky Smutné a Jitky Doležalové. Čtveřice hlavních protagonistů měla přesně vystavěné charaktery, které s lehkostí a nadhledem bavily diváka od začátku do konce. Herci hráli s obrovským nasazením a lehkostí. Jevištní jednání bylo tím pádem uvěřitelné a bez zbytečně zatěžkané psychologie postav. Situace, které vytvářeli, v sobě měly humor i nadsázku.
Kvalitní řemeslné zpracování bylo podtrženo dobrým výběrem hudby i zajímavými nápady. Jedním z nich bylo originální scénické řešení situace, kdy kamna vystřelí nahoru ke stropu a zůstanou tam po zbytek hry viset. Na druhou stranu hře chyběla důslednost u některých detailů. Neukotvená scéna, která se kymácí ze strany na stranu po každém bouchnutí dveří, zamykání bez klíče, či nelogické otvírání a zavírání zaseklé skříně ubírá hře na autenticitě. Herci v zápalu hry dělají zbytečné chyby. S oknem herci zachází, jako by nemělo skleněné tabulky. Sako, jenž je zaseklé ve dveřích, jen tak volně spadne na podlahu.
Kostýmní a scénografická složka inscenace je také velmi povedená. I zde však narážíme na detaily, které způsobují nejednoznačnost. Současné kostýmy Stanleyho a Brendy jdou do kontrastu s historickým telefonem, praktikábly, které představují dvě postele naopak vyčnívají uprostřed scény, která jinak působí velmi realisticky. Tím pádem není jasné, zda hrajeme hru v současnosti nebo se pouštíme do 80. let 20. století. To vše jsou detaily, které ubírají na jinak velmi povedeném představení.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.