Háder, Jura, Slavkov u Brna, Hrátky s čertem, reflexe, HDM 2020
DS Slavkov u Brna – Jan Drda: Hrátky s čertem
Malované ladovské kulisy, Josef Bek jako Martin Kabát, vysloužilý dragoun, Jaroslav Vojta coby loupežník Sarka Farka, čert Lucius v podání Josefa Vinkláře a silný poválečně budovatelský nádech, tak všichni známe Drdovu pohádku v legendárním, a takřka kanonickém filmovém zpracování. Pohádkové drama ovšem vzniklo primárné pro divadlo, a ač bylo v šestačtyřicátém roce premierováno v pražském Národním divadle, nezapře autorovu spřízněnost s divadlem ochotnickým. Každý soubor, který se do inscenace Hrátek s čertem pustí, musí se po svém vypořádat s hluboce zakořeněnou představou publika, jak by měla vypadat Káča a jak má poustevník Školastikus metat blesky očima a kletby zpod bílých vousů.
Název hry je třeba brát vážněji a doslovněji, než by se na první pohled zdálo. Drda hru napsal jako svou soukromou reakci na situaci v tehdejším protektorátu po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, kdy byla otázka, zač je možné koupit duši člověka, přítomná dnes a denně. Plíživá čertovská totalita, která zastrašuje, smlouvá, úskočně spřádá své sítě, zkrátka hledá každému na míru způsob, jak ho získat ke spolupráci, ke kolaboraci, je výstižným obrazem nejen všech diktatur politických, především nacistické a komunistické, ale i jejich prapředlohy, totiž skutečných mocností zla z pohádek a mýtů.
Inscenace režisérského dua pánů Stanislava Olbrichta a Ivana Marka se s touto komplexní látkou vyrovnává srdnatě. Nesahá k násilné aktualizaci, upřednostňuje pohádkovou vrstvu příběhu. Pracuje v souladu s žánrem díla některými naivistickými postupy, herci jsou typově dobře obsazeni. Velkým pozitivem je zapojení nejmladší herecké generace, ta přináší na jeviště elán a dynamiku; za mimořádně šťastný inscenační nápad lze považovat moment, kdy malé čírtě na pokyn pokušitele Lucia jakoby z útrob pekla přináší pečené kuřátko. Tím se mimo funkčního řešení, jak dostat nadpřirozeným způsobem porci jídla pod nos poustevníkovi, chvályhodně narušuje iluzivnost výjevu. Jedná se o projev oné chytré a vědomé inscenační naivnosti, která nenechává na pochybách, že se nejedná o neumělost nebo kouzlo nechtěného. U jiných výstupů toto už tak jisté není.
Herecká práce většiny souboru by stála za další pozornost. Jako celek působí projev slavkovských sympaticky. Při bližším pohledu ale vystupují některé nedostatky: Práce s typem je disciplína těžká, málo zvládnutá často i u profesionálů. Tenká linie mezi typem a karikaturou nebo prostým pitvořením často žene herce spíš k psychologizaci postav, to ovšem není postup pro pohádkovou hříčku vhodný. Narozdíl od mnoha jiných je Drdův text opravdu dobře propracován a nabízí dokonalou oporu – jen ji využít. Jistá míra stylizace je rozhodně na místě, řeč se může blížit deklamaci. Při tom ovšem ale nesmí herci zapomínat na sdělnost, na komunikaci. Slyšet, co druhý říká, vidět, co kdo dělá, a na to reagovat, ne toliko odříkávat naučené řádky a přesouvat se po jevišti podle režijních pokynů. Předseda lektorského sboru pan Jaroslav Kodeš nabídl osvědčenou poučku „nápad – realizace – hodnocení“, která popisuje nepominutelný proces jevištního dialogu (ve stručnosti – herec musí zjevně komunikovat, převážně mimoslovně, že má nějaký záměr, následně ho provést a pak v sobě nechat rezonovat účinek, jaký jeho akce měla). Absence takového strukturovaného jednání totiž ústí v jistou mechaničnost, a tím pádem nevěrohodnost hry.
Většina herců je dobře mluvně vybavena, přesto by bylo možné přidat na intenzitě řeči, až k výše zmíněnému deklamativnímu stylu. Příkladná je v tomto ohledu postava Lucia. Tento svůdce a pokušitel má v popisu, aby mu „jazyk jel“, vemlouvá se, přemlouvá, ukecává, lichotí. Rychlost mluvy je žádoucí parametr, ale ne na úkor srozumitelnosti. Jazyk čertovský je jazyk ohebný a vtíravý, jeho nástrojem je lež a manipulace, ale předpokladem i toho všeho je, byť pokřivená, komunikace. Správné nosnosti řeči dosáhl Luciův představitel Pavel Šujan nejspíše ve scéně ve mlýně, kdy vzývá svého mentora Solferna, aby se zjevil a zjednal pořádek. Určitou řečovou plasticitu projevují rovněž Dagmar Knotková v roli Káči a právě Solfernus Miroslava Slováčka, první svým elánem, druhý typově přiměřenou modulací hlasu.
Pochvalme ještě hudební složku, (i když není docela patrné, proč na začátku druhé půle a jedině tam hraje místo flašinetu klavír) a rovněž zvukové a světelné efekty. Těch by mohlo i přibýt, ku příkladu při vpádu anděla Teofila do pekla. Je chvalitebné, že slavkovští nekopírují pseudoladovké kulisy filmového zpracování, nicméně nějaký jednotící styl by své scéně a kostýmům vtisknout mohli. Uklidňující a zároveň znepokojivou zprávou je, že rifle a sandále do kostýmu Martina Kabáta skutečně nepatří, jeho představitel Pavel Hrazdil v nich ovšem představení odehrát musel, protože holínky a rajtky mu někdo uloupil. Nejspíš mordýř Sarka Farka.
Malované ladovské kulisy, Josef Bek jako Martin Kabát, vysloužilý dragoun, Jaroslav Vojta coby loupežník Sarka Farka, čert Lucius v podání Josefa Vinkláře a silný poválečně budovatelský nádech, tak všichni známe Drdovu pohádku v legendárním, a takřka kanonickém filmovém zpracování. Pohádkové drama ovšem vzniklo primárné pro divadlo, a ač bylo v šestačtyřicátém roce premierováno v pražském Národním divadle, nezapře autorovu spřízněnost s divadlem ochotnickým. Každý soubor, který se do inscenace Hrátek s čertem pustí, musí se po svém vypořádat s hluboce zakořeněnou představou publika, jak by měla vypadat Káča a jak má poustevník Školastikus metat blesky očima a kletby zpod bílých vousů.
Název hry je třeba brát vážněji a doslovněji, než by se na první pohled zdálo. Drda hru napsal jako svou soukromou reakci na situaci v tehdejším protektorátu po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, kdy byla otázka, zač je možné koupit duši člověka, přítomná dnes a denně. Plíživá čertovská totalita, která zastrašuje, smlouvá, úskočně spřádá své sítě, zkrátka hledá každému na míru způsob, jak ho získat ke spolupráci, ke kolaboraci, je výstižným obrazem nejen všech diktatur politických, především nacistické a komunistické, ale i jejich prapředlohy, totiž skutečných mocností zla z pohádek a mýtů.
Inscenace režisérského dua pánů Stanislava Olbrichta a Ivana Marka se s touto komplexní látkou vyrovnává srdnatě. Nesahá k násilné aktualizaci, upřednostňuje pohádkovou vrstvu příběhu. Pracuje v souladu s žánrem díla některými naivistickými postupy, herci jsou typově dobře obsazeni. Velkým pozitivem je zapojení nejmladší herecké generace, ta přináší na jeviště elán a dynamiku; za mimořádně šťastný inscenační nápad lze považovat moment, kdy malé čírtě na pokyn pokušitele Lucia jakoby z útrob pekla přináší pečené kuřátko. Tím se mimo funkčního řešení, jak dostat nadpřirozeným způsobem porci jídla pod nos poustevníkovi, chvályhodně narušuje iluzivnost výjevu. Jedná se o projev oné chytré a vědomé inscenační naivnosti, která nenechává na pochybách, že se nejedná o neumělost nebo kouzlo nechtěného. U jiných výstupů toto už tak jisté není.
Herecká práce většiny souboru by stála za další pozornost. Jako celek působí projev slavkovských sympaticky. Při bližším pohledu ale vystupují některé nedostatky: Práce s typem je disciplína těžká, málo zvládnutá často i u profesionálů. Tenká linie mezi typem a karikaturou nebo prostým pitvořením často žene herce spíš k psychologizaci postav, to ovšem není postup pro pohádkovou hříčku vhodný. Narozdíl od mnoha jiných je Drdův text opravdu dobře propracován a nabízí dokonalou oporu – jen ji využít. Jistá míra stylizace je rozhodně na místě, řeč se může blížit deklamaci. Při tom ovšem ale nesmí herci zapomínat na sdělnost, na komunikaci. Slyšet, co druhý říká, vidět, co kdo dělá, a na to reagovat, ne toliko odříkávat naučené řádky a přesouvat se po jevišti podle režijních pokynů. Předseda lektorského sboru pan Jaroslav Kodeš nabídl osvědčenou poučku „nápad – realizace – hodnocení“, která popisuje nepominutelný proces jevištního dialogu (ve stručnosti – herec musí zjevně komunikovat, převážně mimoslovně, že má nějaký záměr, následně ho provést a pak v sobě nechat rezonovat účinek, jaký jeho akce měla). Absence takového strukturovaného jednání totiž ústí v jistou mechaničnost, a tím pádem nevěrohodnost hry.
Většina herců je dobře mluvně vybavena, přesto by bylo možné přidat na intenzitě řeči, až k výše zmíněnému deklamativnímu stylu. Příkladná je v tomto ohledu postava Lucia. Tento svůdce a pokušitel má v popisu, aby mu „jazyk jel“, vemlouvá se, přemlouvá, ukecává, lichotí. Rychlost mluvy je žádoucí parametr, ale ne na úkor srozumitelnosti. Jazyk čertovský je jazyk ohebný a vtíravý, jeho nástrojem je lež a manipulace, ale předpokladem i toho všeho je, byť pokřivená, komunikace. Správné nosnosti řeči dosáhl Luciův představitel Pavel Šujan nejspíše ve scéně ve mlýně, kdy vzývá svého mentora Solferna, aby se zjevil a zjednal pořádek. Určitou řečovou plasticitu projevují rovněž Dagmar Knotková v roli Káči a právě Solfernus Miroslava Slováčka, první svým elánem, druhý typově přiměřenou modulací hlasu.
Pochvalme ještě hudební složku, (i když není docela patrné, proč na začátku druhé půle a jedině tam hraje místo flašinetu klavír) a rovněž zvukové a světelné efekty. Těch by mohlo i přibýt, ku příkladu při vpádu anděla Teofila do pekla. Je chvalitebné, že slavkovští nekopírují pseudoladovké kulisy filmového zpracování, nicméně nějaký jednotící styl by své scéně a kostýmům vtisknout mohli. Uklidňující a zároveň znepokojivou zprávou je, že rifle a sandále do kostýmu Martina Kabáta skutečně nepatří, jeho představitel Pavel Hrazdil v nich ovšem představení odehrát musel, protože holínky a rajtky mu někdo uloupil. Nejspíš mordýř Sarka Farka.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.