RICHTER, Luděk: 59. ŠRÁMKŮV PÍSEK 2020. AS 14.7.2020.
59. ŠRÁMKŮV PÍSEK 2020
Především je třeba smeknout před soubory, které i za karanténní paniky dokázaly vytvořit inscenace, před krajskými pořadateli, kteří zvládli narychlo v druhé půli června uspořádat krajské přehlídky, a před Alenou Crhovou, která to nevzdala a vytvořila z toho všeho 59. Šrámkův Písek. A nikterak náhražkový: dvanáct pozoruhodných inscenací a jeden profesionální host, tři divadla, dva koncerty a čtyři další aktivity pro město v akci Šrámkův Písek Písku.
Činoherní | Experimentální | Serial | Studentské
Kdybych měl letošní Písek stručně charakterizovat, napsal bych: mimořádně barevný, různorodý a až kupodivu kvalitní. Jeho rozmanitost šla od divadla mladého věkem přes divadlo mladé duchem, od radosti ze hry ke snaze poznat a ovlivnit divadlem sebe i svět, od táborákového pásma písniček a scének až po perfekcionisticky vystavěná a zvládnutá díla. Velká byla i různorodost cílů a žánrů.
Název hlučínského souboru Zběsilá pípa a jeho estrádního pásma písniček a scének Pivo věčně živo vypovídá vše, co je nutno vědět. Sympaticky překvapivé je množství reflexí skutečných, aktuálních témat a problémů ať už se týkají jednotlivců, generačních skupin nebo celé společnosti. I ty, které se tváří zcela apoliticky či atématicky ve skutečnosti rezonují s cítěním a myšlením doby.
Statické divadlo z Ostravy přineslo ve svém Párku obraz věčně nadávajících, nepříliš skrytě šovinistických Čechů, v poněkud jednotvárném temporytmické stavbě pásma hlášek, ústících, žel, do prvoplánové „metafory“ symbolického kosočtverce z českých vlajek, coby cíle, k němuž směřujeme.
Scénické čtení pražského Antonína Puchmajera D.S. Beranidla budoucnosti je literární feérií pohledů na autentické osobnosti české politické scény a jejich postoje; problém je v tom, že druhá půle dvouhodinového kusu namísto završení jen rozmotává složitě zapletenou situaci jednotlivých postav a vnáší nové a nové.
Malála (Reservé, ZUŠ Most) a Cik (120 dB, ZUŠ Jaroměř) jsou typické studentské reflexe společensky naléhavých témat. Malála je vyprávěné divadlo, jež na scéně z knih a papírů jednoduchými prostředky plošných papírových postaviček líčí v téměř dokumentární formě příběh boje pákistánské dívky o možnost žít plnohodnotný život. Chybí jen tématu adekvátní konec: Malála přece netouží především zachránit si život (to by stačilo přikrčit se a žít podle vůle fanatiků), natož emigrovat do Anglie (ani to by také nebylo tak těžké); touží dosáhnout práva žít po svém ve své zemi a pomoci k tomu i ostatním dívkám a ženám pomocí vzdělání. Cik je pomocí meotaru převyprávěná metafora života cikády, jejímž jediným životním posláním je běhat jako robot v uličkách úředních šanonů či výrobních hal a poté vysublimovat do kýženého nebe (důchodu?).
Skvostná země lounského Slepého střeva (rovněž ZUŠ) se zabývá tématem vyloučení z kolektivu náboženské sekty; zajímavá je tu práce s arénou, rozdělenou čtyřmi uličkami.
Inscenace dalšího „zuškového“ souboru Hop-Hop z Ostrova Jeden z nás lže se soustřeďuje na vztahy mezi středoškoláky na půdorysu detektivního příběhu o příčinách smrti jednoho z nich. Podobný charakter má i inscenace tří mladých herců Turnovského divadelního studia Dlouhá cesta, které v silně stylizované podobě zkoumá problematiku sexuality sourozenecké dvojice.
Na inscenovaném pásmu poezie Františka Gellnera Čekání na Gellnera (Tajfun Ostrava) je pozoruhodné, jak se středoškolští studenti ztotožňují s ironicky skeptickým pohledem více než sto let mrtvého básníka, a přesto z tohoto divadla poezie prýští především radost ze hry se slovem a poezií.
Tím je blízké i inscenaci SVBD mosteckého souboru Špenát a kedlubna při tamní ZUŠ, který převádí Havlovu grafickou poezii do pohybového obrazu.
Inscenace S čaganem lamag nohy pražského Akolektivu Helmut je záznamem volně se prolínajících představ party „čundráků“ o duchu krajiny a událostech kolem beskydské Morávky s jejími legendami o Ondrášovi a zrádném Jurášovi a o partyzánech a jejich místních pomocnících; jakoby se člověku v polospánku vynořovaly prolnuté obrazy toho, co o místě slyšel, co viděl a co si domyslel. Čtyři mladí muži a jedna dívka předvádějí své reflexe na scéně s rozkládacím stolkem, několika židlemi, valaškou, batohy a propanbutanovou bombou; vše podloženo metodami dramatické výchovy, jíž všichni prošli a jejíž „biblí – Sborníkem dramatických her a cvičení – si podložili i nohu stolku. Hraje se v krátkých střizích polocivilních dialogů, stylizovaných fyzických akcí a sošných zastavení, metaforicky „komentovaných“ třemi několikavteřinovými (mistrovsky zvládnutými) vstupy marionety medvěda a poloabstraktní loutky tetřeva ze skládacího deštníku. Je to ten typ grotesky, který se zobrazovanému rozhodně nevysmívá, svým způsobem ho ctí a zároveň dokáže vidět komickou podobu jeho přepjatého tradování. Škoda, že završení nemá podobu jasnější a uzavřenější pointy, neboť se tím oslabuje téma a smysl celého formálně brilantního kusu.
Pražský Antonín Puchmajer D. S. již od svého vzniku zakládá svou poetiku na absurditě spojování a střetávání nespojitých, ba protikladných jevů. Příběhy z pohřbu jsou toho vrcholnou ukázkou nejen co do čistoty principu, ale i co do kvality provedení a celkového výsledku. Nejde o absurditu pro absurditu, o nesmyslnost konfrontace nesouvislých věcí, nýbrž o hledání a poznávání pomocí narušování zavedených klišé, zpochybňování nepochybných pravd a neustálé tázání se, co je co. Dosahuje se toho především střetáváním protikladných obsahů a forem: o přízemním, nízkém se pěje s operní distinguovaností a artistností, o vznešeném, hlubokém, vážném či tragickém se mluví slovy dlaždiče (byť gramaticky korektně), kontrasty a protimluvy se vytvářejí mezi slovy samotnými („Povídej mi něco hezkého.“ – „Jeden muž chtěl spáchat sebevraždu, netrefil se a ustřelil si spodní čelist.“), mezi slovem a obrazem („muž s bohatým účesem“ – objeví se holohlavý herec)… Nejde jen o nezacílený černý humor a experiment tu není cílem o sobě a pro sebe, nýbrž metodou a výsledkem hledání, demaskování klišé a pseudohodnot. Příběhy z pohřbu jsou pro mne tím nejlepším, co dosud soubor vytvořil.
Debaty o představeních byly na letošním Šrámkově Písku živé a podnětné. Byť se někdy uchylovaly od analýzy jevištních faktů k básnivému kroužení a snění a utíkaly k souvislostem-nesouvislostem, jež existují jen v představách hovořícího (třeba vztah kostýmu psa, připomínajícího pandu a právě proběhlé pandemie), naštěstí to nebylo pravidlem a členové souborů se věcně drželi divadelní problematiky, příčin a důsledků fungování či nefungování užitých prostředků a postupů i stavby inscenace.
O čem letošní „mimořádný“ Šrámkův Písek svědčí? Že mezi soubory a divadelníky tohoto zaměření je obrovská touha poznávat, vyjadřovat se, tvořit, hrát. Že divadlo pro ně není jen obyčejná provozní záležitost a zvyk, ale skutečná potřeba. A to je podstata amatérismu.
V příloze naleznete fotografie z představení Malála, Párek a S čaganem lamag nohy pražského Akolektivu Helmut. Foto M. Strotzer.
Autor: Luděk Richter
Především je třeba smeknout před soubory, které i za karanténní paniky dokázaly vytvořit inscenace, před krajskými pořadateli, kteří zvládli narychlo v druhé půli června uspořádat krajské přehlídky, a před Alenou Crhovou, která to nevzdala a vytvořila z toho všeho 59. Šrámkův Písek. A nikterak náhražkový: dvanáct pozoruhodných inscenací a jeden profesionální host, tři divadla, dva koncerty a čtyři další aktivity pro město v akci Šrámkův Písek Písku.
Činoherní | Experimentální | Serial | Studentské
Kdybych měl letošní Písek stručně charakterizovat, napsal bych: mimořádně barevný, různorodý a až kupodivu kvalitní. Jeho rozmanitost šla od divadla mladého věkem přes divadlo mladé duchem, od radosti ze hry ke snaze poznat a ovlivnit divadlem sebe i svět, od táborákového pásma písniček a scének až po perfekcionisticky vystavěná a zvládnutá díla. Velká byla i různorodost cílů a žánrů.
Název hlučínského souboru Zběsilá pípa a jeho estrádního pásma písniček a scének Pivo věčně živo vypovídá vše, co je nutno vědět. Sympaticky překvapivé je množství reflexí skutečných, aktuálních témat a problémů ať už se týkají jednotlivců, generačních skupin nebo celé společnosti. I ty, které se tváří zcela apoliticky či atématicky ve skutečnosti rezonují s cítěním a myšlením doby.
Statické divadlo z Ostravy přineslo ve svém Párku obraz věčně nadávajících, nepříliš skrytě šovinistických Čechů, v poněkud jednotvárném temporytmické stavbě pásma hlášek, ústících, žel, do prvoplánové „metafory“ symbolického kosočtverce z českých vlajek, coby cíle, k němuž směřujeme.
Scénické čtení pražského Antonína Puchmajera D.S. Beranidla budoucnosti je literární feérií pohledů na autentické osobnosti české politické scény a jejich postoje; problém je v tom, že druhá půle dvouhodinového kusu namísto završení jen rozmotává složitě zapletenou situaci jednotlivých postav a vnáší nové a nové.
Malála (Reservé, ZUŠ Most) a Cik (120 dB, ZUŠ Jaroměř) jsou typické studentské reflexe společensky naléhavých témat. Malála je vyprávěné divadlo, jež na scéně z knih a papírů jednoduchými prostředky plošných papírových postaviček líčí v téměř dokumentární formě příběh boje pákistánské dívky o možnost žít plnohodnotný život. Chybí jen tématu adekvátní konec: Malála přece netouží především zachránit si život (to by stačilo přikrčit se a žít podle vůle fanatiků), natož emigrovat do Anglie (ani to by také nebylo tak těžké); touží dosáhnout práva žít po svém ve své zemi a pomoci k tomu i ostatním dívkám a ženám pomocí vzdělání. Cik je pomocí meotaru převyprávěná metafora života cikády, jejímž jediným životním posláním je běhat jako robot v uličkách úředních šanonů či výrobních hal a poté vysublimovat do kýženého nebe (důchodu?).
Skvostná země lounského Slepého střeva (rovněž ZUŠ) se zabývá tématem vyloučení z kolektivu náboženské sekty; zajímavá je tu práce s arénou, rozdělenou čtyřmi uličkami.
Inscenace dalšího „zuškového“ souboru Hop-Hop z Ostrova Jeden z nás lže se soustřeďuje na vztahy mezi středoškoláky na půdorysu detektivního příběhu o příčinách smrti jednoho z nich. Podobný charakter má i inscenace tří mladých herců Turnovského divadelního studia Dlouhá cesta, které v silně stylizované podobě zkoumá problematiku sexuality sourozenecké dvojice.
Na inscenovaném pásmu poezie Františka Gellnera Čekání na Gellnera (Tajfun Ostrava) je pozoruhodné, jak se středoškolští studenti ztotožňují s ironicky skeptickým pohledem více než sto let mrtvého básníka, a přesto z tohoto divadla poezie prýští především radost ze hry se slovem a poezií.
Tím je blízké i inscenaci SVBD mosteckého souboru Špenát a kedlubna při tamní ZUŠ, který převádí Havlovu grafickou poezii do pohybového obrazu.
Inscenace S čaganem lamag nohy pražského Akolektivu Helmut je záznamem volně se prolínajících představ party „čundráků“ o duchu krajiny a událostech kolem beskydské Morávky s jejími legendami o Ondrášovi a zrádném Jurášovi a o partyzánech a jejich místních pomocnících; jakoby se člověku v polospánku vynořovaly prolnuté obrazy toho, co o místě slyšel, co viděl a co si domyslel. Čtyři mladí muži a jedna dívka předvádějí své reflexe na scéně s rozkládacím stolkem, několika židlemi, valaškou, batohy a propanbutanovou bombou; vše podloženo metodami dramatické výchovy, jíž všichni prošli a jejíž „biblí – Sborníkem dramatických her a cvičení – si podložili i nohu stolku. Hraje se v krátkých střizích polocivilních dialogů, stylizovaných fyzických akcí a sošných zastavení, metaforicky „komentovaných“ třemi několikavteřinovými (mistrovsky zvládnutými) vstupy marionety medvěda a poloabstraktní loutky tetřeva ze skládacího deštníku. Je to ten typ grotesky, který se zobrazovanému rozhodně nevysmívá, svým způsobem ho ctí a zároveň dokáže vidět komickou podobu jeho přepjatého tradování. Škoda, že završení nemá podobu jasnější a uzavřenější pointy, neboť se tím oslabuje téma a smysl celého formálně brilantního kusu.
Pražský Antonín Puchmajer D. S. již od svého vzniku zakládá svou poetiku na absurditě spojování a střetávání nespojitých, ba protikladných jevů. Příběhy z pohřbu jsou toho vrcholnou ukázkou nejen co do čistoty principu, ale i co do kvality provedení a celkového výsledku. Nejde o absurditu pro absurditu, o nesmyslnost konfrontace nesouvislých věcí, nýbrž o hledání a poznávání pomocí narušování zavedených klišé, zpochybňování nepochybných pravd a neustálé tázání se, co je co. Dosahuje se toho především střetáváním protikladných obsahů a forem: o přízemním, nízkém se pěje s operní distinguovaností a artistností, o vznešeném, hlubokém, vážném či tragickém se mluví slovy dlaždiče (byť gramaticky korektně), kontrasty a protimluvy se vytvářejí mezi slovy samotnými („Povídej mi něco hezkého.“ – „Jeden muž chtěl spáchat sebevraždu, netrefil se a ustřelil si spodní čelist.“), mezi slovem a obrazem („muž s bohatým účesem“ – objeví se holohlavý herec)… Nejde jen o nezacílený černý humor a experiment tu není cílem o sobě a pro sebe, nýbrž metodou a výsledkem hledání, demaskování klišé a pseudohodnot. Příběhy z pohřbu jsou pro mne tím nejlepším, co dosud soubor vytvořil.
Debaty o představeních byly na letošním Šrámkově Písku živé a podnětné. Byť se někdy uchylovaly od analýzy jevištních faktů k básnivému kroužení a snění a utíkaly k souvislostem-nesouvislostem, jež existují jen v představách hovořícího (třeba vztah kostýmu psa, připomínajícího pandu a právě proběhlé pandemie), naštěstí to nebylo pravidlem a členové souborů se věcně drželi divadelní problematiky, příčin a důsledků fungování či nefungování užitých prostředků a postupů i stavby inscenace.
O čem letošní „mimořádný“ Šrámkův Písek svědčí? Že mezi soubory a divadelníky tohoto zaměření je obrovská touha poznávat, vyjadřovat se, tvořit, hrát. Že divadlo pro ně není jen obyčejná provozní záležitost a zvyk, ale skutečná potřeba. A to je podstata amatérismu.
V příloze naleznete fotografie z představení Malála, Párek a S čaganem lamag nohy pražského Akolektivu Helmut. Foto M. Strotzer.
Autor: Luděk Richter
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.