SKÁLA, Pavel: Přemostilo se – podesáté, i když jenom napůl. AS 8.7.2020.
Přemostilo se – podesáté, i když jenom napůl
Divadelní festival Přemostění v Mostě, který je součástí postupového systému amatérských přehlídek, s možným výběrem na Mladou Scénu v Ústí nad Orlicí (letos nekonané), Divadelní PIKNIK Volyně (rovněž letos nekonaný) a Šrámkův Písek, nakonec proběhl i letos, kdy měl oslavit desáté výročí. A to navzdory tomu, že tento rok se jeho uskutečnění, jako u většiny amatérských přehlídek, zkomplikovalo koronavirovou krizí.
Činoherní | Experimentální | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Semináře | Soubory | Studentské
Organizátoři Pavel Skála a Bára Gréeová festival nakonec uspořádali dva měsíce po jeho původním termínu, a to pouze jako první část, přičemž druhá by měla následovat tento podzim. Festival byl krizí poznamenám jak poviností dodržovat hygienická opatření v sále i mimo něj, tak i celkově sníženou kapacitou, kvůli čemuž na festivalu nemohly probíhat společné dílny a semináře, které se jinak v Mostě, obvykle v úctyhodné míře a kvalitě, konají. Program teď sestával „pouze“ ze dvou dnů s představeními celkem 11 inscenací 10 amatérských souborů z více míst republiky a diskusemi o nich.
V dramaturgii souborů bylo možné najít intepretace dramatických i nedramatických textů, autorské dramatické pokusy, textové parafráze, či inscenace textem pouze inspirované, resp. inspirované společným příběhem a tématem. Vždy tedy hrál nějakou roli text, škála přístupů k němu byla ovšem široká.
Inscenaci současného amerického off-broadway dramatu Roberta Askinse Hand to God, do češtiny přeloženém Jakubem Škorpilem jako Přísambůh!, zde v koprodukční spolupráci hrál team souborů Ilegumova divadelní společnost a Divadlo SoLiTEAtr. Tato inscenace zde byla ceněna i oceněna pro svoji mimořádně vysokokou „řemeslnou“ úroveň, tj. pro režijně-herecké zvládnutí náročného komediálního textu, se vší precizností, kterou komedie (a především dobrá bulvární komedie) vyžaduje. Jak se diváci mohli na představení přesvědčit, dramatický text je právem cenami ověnčený, má specifický a leckdy až odvážný smysl pro humor, zároveň je absolutně pochopitelný, žádné téma neskrývá, vše podává s přesností a úplností, nenechá diváka váhat a pochybovat, ale spíše ho velmi kultivovaně baví a v bezpečné míře ho nechává se zamyslet nad vnitřním i vnitřním světem dospívajícího kluka americké nižší střední, možná střední třídy, který dochází do náboženského kroužku nedělní školy vedené jeho matkou. Mateřství, identita (nejen) dospívajícího amerického člověka, trochu dobra a zla v biblickém hávu, a pár dalších mikrotémat, vše řádně odstupňované, vyvážené, jasně a srozumitelně formulované. Tedy, taková byla inscenace. Režijně i herecky jasně a přesně interpretovaná i interpretovatelná.
Další pražský soubor, Oldstars, hrál inscenaci dramatického textu Kaltes Land švýcarského dramatika Reto Fingera, který do češtiny přeložila Jana Slouková jako Ledový hrot (a s jejímž překladem soubor nejspíše pracoval). Jejich interpretace byla oproti Přísambůh! spíše „obrazivá“, resp. abstraktněji a zároveň nejasněji interpretovaná. Ačkoliv dramaturgicky do textu soubor příliš nezasahoval ani z něj neodbočoval, režijně-herecká i scénografická stránka nechávala text jakoby plout před divákem, potenciálně jako impresionistický obraz – dramatickou alpskou krajinu, někdy možná s trochu příliš „dramatickými“ (a přitom nedramatickými) dialogy, mohlo by se zdát.
Interpretací dramatického textu byla i inscenace Kurt a Sid podle stejnojmenné hry Roye Smilese, kterou přivezl soubor Mladivadlo. Inscenace byla porotou oceněna pro „vnitřně-citlivou intepretacitextu“, tj. pro zbůsob, jakým představitelé dvou chlapecky-mužských, romanticky a tragicky světabolných, zároveň ale také punkových postav Kurta Cobaina a Sida Viciouse předestřeli před divákem své vlastní analogicky chápané vnitřní osobnosti, tj. jich – herců, či spíše neherců. Jinými inscenační prostředky inscenace možná až příliš šetřila.
Autorský dramatický počin představil soubor Pauza na „čaj“ pod názvem Cháron i soubor 2v1 inscenací Poslední sen. Obě inscenace scénické prostředky omezily téměř výhradně na interpretaci nebo ilustraci svého textu. V prvním případě šlo o generační výpověď o těžkých životních situacích (daného věku), ve kterých postavy (ke svému neštěstí) domněle najdou útěchu v sociálních sitích a jejích predátorech, stejně nešťastných. Poslední sen pak představuje scénaristicky ambiciózní příběh, s poněkud komplikovanou narativní strukturou, na téma a motiv snu, a to ve filmových kulisách vědeckých experimentů a dramatu lidského života na nemocničním lůžku.
S prozaickými texty se potkaly inscenace souboů Slepé střevo a Hop-hop. Skvostná země od Slepého střeva je precizní, formálně propracovanou a stylově vytříbenou interpretací stejnojmenné prózy, která vypráví příběh dospívající dívky ze společensky ostrakizované jehovistické rodiny. Soubor podává příběh, resp. pár jeho fragmentů, v působivých scénických obrazech, pohrávajících si s důmyslnou černobílou estetikou, ale také například s polystyrenovými kuličkami a celým jejich magickým i komickým potenciálem. Soubor Hop-hop podobně přivezl inscence dvě. První, Někdo z nás lže, adaptuje současný prozaický text coming-of-age tématu, částečně detektivní formy, z prostředí amerických středoškolských kolektivů a jejich patologických jevů. I přes to, že porotu lehce zklamala šablonovitost příběhu, potažmo předlohy, ocenila v inscenaci nebývale energickou hereckou akci, a to v nejrůznějších (více či méně smysluplných) scénických podobách. Díky tomuto nepředstíraně fyzicky náročnému tempu dostala inscenace jedinečnou poetiku a svébytně fungující temporytmus, který bylo zážitkem sledovat. Druhá inscenace, Prase, je pak kratochvilná, groteskně-satirická hříčka tří herců ze souboru, kteří si tuto frašku z prostředí řeznického, vepřového a církevního stavu vypůjčili od anonymního internetového autora.
S textem jako volnou partiturou pak nejvíce pracovaly dva mostecké soubory pod pedagogickým vedením Pavla Skály. Inscenace SVBD uskupení Špenát a kedlubna je inspirovaná Havlovými Antikódy, představuje ale ve výsledku suverénní, tj. na textu nezávislou scénickou formu, která svoji textovou inspiraci nezastírá, ale ani se za ni neschovává – text je zde spíše citován, než aby se ho soubour snažil celistvě interpretovat a ilustrovat. Porota v tomto případě ocenila především přesné režijně-herecké prostředky experimentálního rázu a jejich viditelně-uvědomělé herecké provedení. Soubor Reservé se pak ve své inscenaci Malála nechal inspirovat biografií/životním příběhem Malály Jusufzajové, pákistánské bojovnice za lidská práva. Poutavost a aktuálnost příběhu však ani v tomto případě nijak nezastínila scénickou formu, která, jako jediná z inscenací na přehlídce, kreativně využívala loutkové a výtvarné principy. Inscenace byla jednou z těch, které zde měly svoji premiéru, což bylo znát na jejím někdy nejasném temporytmu, přesto byla v promyšlenosti scénických postupů jednou z nejnáročnějších a nejzajímavějších na přehlídce.
Nicméně, jak už to tak na dobrých přehlídkách bývá, nebylo to nakonec vlastně tolik o samotných inscenacích, ale o jejich rezonanci na té dané přehlídce. O setkání. O všem, co probíhá mezi představení, o tom, jaká jsou představení, ne snad tolik hotové inscenace. Většina souborů zde navíchrála po dlouhé odmlce vynucené pandemií a v několika případech tu dokonce projekty poprvé uváděla před publikem. Ostatně ale k amatérskému divadlu něco jako „hotová inscenace“, domnívám se, ani nenáleží, nebo alespoň ne nutně. Amatérské inscenace jsou významnou mírou (zpravidla výzamnější, než jak tomu bývá u profesionálního divadla) živé procesy, které se mění od přehlídky k přehlídce, extrémně náchylné na kontext jednotlivých představení, takže až některé z nich, které porota nominovala nebo doporučila k postupu dál, objeví na jiných přehlídkách, budou zase jiné, jak to tak bývá. A tak je to, myslím, správné.
Objevit tak můžete, tj. k dalšímu postupu byly čtyřčlenným lektorským sborem (Lukáš Černý, Jakub Hulák, Milan Schejbal, Eva Spoustová) doporučeny, tyto inscenace: Přísámhůh! souborů Ilegumova divadelní společnost a Divadlo SoLiTEAter dostalo nominaci na zrušený Divadelní Piknik Volyně (jehož programová rada tak může inscenaci poslat rovnou na Jiráskův Hronov), SVBD, Malála, Skvostná země a na posledním místě Někdo z nás lže pak byly doporučeny k postupu, v některých případech v zastoupení za Mladou scénu, na Šrámkův Písek, který by měl proběhnout příští víkend, tj. 26. – 28. června.
Přestože riskuji, že budu konstatovat samozřejmost, možná dokonce reprodukovat klišé, neubráním se, abych nakonec, v dovětku, nezdůraznil onu samozřejmou nesamozřejmost toho, že se vůbec taková přehlídka v takové podobě, a v neposlední řadě v takovém čase, koná. A to nikoliv pouze z potřeby systému, v tomto případě amatérských přehlídek (těm by k fungování teoreticky stačilo, kdyby někdo projekty v co nejefektivnějším čase ohodnotil a netrávil s nimi například celé dny a týdny společně stráveného času), ale z přesvědčení, že pojímat amatérskou přehlídku jako společně zažitou událost, jejiž fungování v systému je až druhotným faktorem, má smysl, a to jak z pedagogického, tak i sociálního a kulturně-sociálního hlediska, i čistě vývojově-uměleckého hlediska. A systém to v tomto případě ví, resp. jeho smysl je snad právě umožňovat tyto události, nikoliv ohodnotit projekty a rozdat medaile tvůrcům. Alespoň by to tak vždy mělo být. Ale to jen tak na okraj. Prakticky patří dík mosteckým organizátorům přehlídky. A to myslím doslova, že jim patří dík – měli bychom jim na zušce začít lépe platit!
Autor: Pavel Skála
narodni-informacni-a-poradenske-stredisko-pro-kulturu-z8543
Divadelní festival Přemostění v Mostě, který je součástí postupového systému amatérských přehlídek, s možným výběrem na Mladou Scénu v Ústí nad Orlicí (letos nekonané), Divadelní PIKNIK Volyně (rovněž letos nekonaný) a Šrámkův Písek, nakonec proběhl i letos, kdy měl oslavit desáté výročí. A to navzdory tomu, že tento rok se jeho uskutečnění, jako u většiny amatérských přehlídek, zkomplikovalo koronavirovou krizí.
Činoherní | Experimentální | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Semináře | Soubory | Studentské
Organizátoři Pavel Skála a Bára Gréeová festival nakonec uspořádali dva měsíce po jeho původním termínu, a to pouze jako první část, přičemž druhá by měla následovat tento podzim. Festival byl krizí poznamenám jak poviností dodržovat hygienická opatření v sále i mimo něj, tak i celkově sníženou kapacitou, kvůli čemuž na festivalu nemohly probíhat společné dílny a semináře, které se jinak v Mostě, obvykle v úctyhodné míře a kvalitě, konají. Program teď sestával „pouze“ ze dvou dnů s představeními celkem 11 inscenací 10 amatérských souborů z více míst republiky a diskusemi o nich.
V dramaturgii souborů bylo možné najít intepretace dramatických i nedramatických textů, autorské dramatické pokusy, textové parafráze, či inscenace textem pouze inspirované, resp. inspirované společným příběhem a tématem. Vždy tedy hrál nějakou roli text, škála přístupů k němu byla ovšem široká.
Inscenaci současného amerického off-broadway dramatu Roberta Askinse Hand to God, do češtiny přeloženém Jakubem Škorpilem jako Přísambůh!, zde v koprodukční spolupráci hrál team souborů Ilegumova divadelní společnost a Divadlo SoLiTEAtr. Tato inscenace zde byla ceněna i oceněna pro svoji mimořádně vysokokou „řemeslnou“ úroveň, tj. pro režijně-herecké zvládnutí náročného komediálního textu, se vší precizností, kterou komedie (a především dobrá bulvární komedie) vyžaduje. Jak se diváci mohli na představení přesvědčit, dramatický text je právem cenami ověnčený, má specifický a leckdy až odvážný smysl pro humor, zároveň je absolutně pochopitelný, žádné téma neskrývá, vše podává s přesností a úplností, nenechá diváka váhat a pochybovat, ale spíše ho velmi kultivovaně baví a v bezpečné míře ho nechává se zamyslet nad vnitřním i vnitřním světem dospívajícího kluka americké nižší střední, možná střední třídy, který dochází do náboženského kroužku nedělní školy vedené jeho matkou. Mateřství, identita (nejen) dospívajícího amerického člověka, trochu dobra a zla v biblickém hávu, a pár dalších mikrotémat, vše řádně odstupňované, vyvážené, jasně a srozumitelně formulované. Tedy, taková byla inscenace. Režijně i herecky jasně a přesně interpretovaná i interpretovatelná.
Další pražský soubor, Oldstars, hrál inscenaci dramatického textu Kaltes Land švýcarského dramatika Reto Fingera, který do češtiny přeložila Jana Slouková jako Ledový hrot (a s jejímž překladem soubor nejspíše pracoval). Jejich interpretace byla oproti Přísambůh! spíše „obrazivá“, resp. abstraktněji a zároveň nejasněji interpretovaná. Ačkoliv dramaturgicky do textu soubor příliš nezasahoval ani z něj neodbočoval, režijně-herecká i scénografická stránka nechávala text jakoby plout před divákem, potenciálně jako impresionistický obraz – dramatickou alpskou krajinu, někdy možná s trochu příliš „dramatickými“ (a přitom nedramatickými) dialogy, mohlo by se zdát.
Interpretací dramatického textu byla i inscenace Kurt a Sid podle stejnojmenné hry Roye Smilese, kterou přivezl soubor Mladivadlo. Inscenace byla porotou oceněna pro „vnitřně-citlivou intepretacitextu“, tj. pro zbůsob, jakým představitelé dvou chlapecky-mužských, romanticky a tragicky světabolných, zároveň ale také punkových postav Kurta Cobaina a Sida Viciouse předestřeli před divákem své vlastní analogicky chápané vnitřní osobnosti, tj. jich – herců, či spíše neherců. Jinými inscenační prostředky inscenace možná až příliš šetřila.
Autorský dramatický počin představil soubor Pauza na „čaj“ pod názvem Cháron i soubor 2v1 inscenací Poslední sen. Obě inscenace scénické prostředky omezily téměř výhradně na interpretaci nebo ilustraci svého textu. V prvním případě šlo o generační výpověď o těžkých životních situacích (daného věku), ve kterých postavy (ke svému neštěstí) domněle najdou útěchu v sociálních sitích a jejích predátorech, stejně nešťastných. Poslední sen pak představuje scénaristicky ambiciózní příběh, s poněkud komplikovanou narativní strukturou, na téma a motiv snu, a to ve filmových kulisách vědeckých experimentů a dramatu lidského života na nemocničním lůžku.
S prozaickými texty se potkaly inscenace souboů Slepé střevo a Hop-hop. Skvostná země od Slepého střeva je precizní, formálně propracovanou a stylově vytříbenou interpretací stejnojmenné prózy, která vypráví příběh dospívající dívky ze společensky ostrakizované jehovistické rodiny. Soubor podává příběh, resp. pár jeho fragmentů, v působivých scénických obrazech, pohrávajících si s důmyslnou černobílou estetikou, ale také například s polystyrenovými kuličkami a celým jejich magickým i komickým potenciálem. Soubor Hop-hop podobně přivezl inscence dvě. První, Někdo z nás lže, adaptuje současný prozaický text coming-of-age tématu, částečně detektivní formy, z prostředí amerických středoškolských kolektivů a jejich patologických jevů. I přes to, že porotu lehce zklamala šablonovitost příběhu, potažmo předlohy, ocenila v inscenaci nebývale energickou hereckou akci, a to v nejrůznějších (více či méně smysluplných) scénických podobách. Díky tomuto nepředstíraně fyzicky náročnému tempu dostala inscenace jedinečnou poetiku a svébytně fungující temporytmus, který bylo zážitkem sledovat. Druhá inscenace, Prase, je pak kratochvilná, groteskně-satirická hříčka tří herců ze souboru, kteří si tuto frašku z prostředí řeznického, vepřového a církevního stavu vypůjčili od anonymního internetového autora.
S textem jako volnou partiturou pak nejvíce pracovaly dva mostecké soubory pod pedagogickým vedením Pavla Skály. Inscenace SVBD uskupení Špenát a kedlubna je inspirovaná Havlovými Antikódy, představuje ale ve výsledku suverénní, tj. na textu nezávislou scénickou formu, která svoji textovou inspiraci nezastírá, ale ani se za ni neschovává – text je zde spíše citován, než aby se ho soubour snažil celistvě interpretovat a ilustrovat. Porota v tomto případě ocenila především přesné režijně-herecké prostředky experimentálního rázu a jejich viditelně-uvědomělé herecké provedení. Soubor Reservé se pak ve své inscenaci Malála nechal inspirovat biografií/životním příběhem Malály Jusufzajové, pákistánské bojovnice za lidská práva. Poutavost a aktuálnost příběhu však ani v tomto případě nijak nezastínila scénickou formu, která, jako jediná z inscenací na přehlídce, kreativně využívala loutkové a výtvarné principy. Inscenace byla jednou z těch, které zde měly svoji premiéru, což bylo znát na jejím někdy nejasném temporytmu, přesto byla v promyšlenosti scénických postupů jednou z nejnáročnějších a nejzajímavějších na přehlídce.
Nicméně, jak už to tak na dobrých přehlídkách bývá, nebylo to nakonec vlastně tolik o samotných inscenacích, ale o jejich rezonanci na té dané přehlídce. O setkání. O všem, co probíhá mezi představení, o tom, jaká jsou představení, ne snad tolik hotové inscenace. Většina souborů zde navíchrála po dlouhé odmlce vynucené pandemií a v několika případech tu dokonce projekty poprvé uváděla před publikem. Ostatně ale k amatérskému divadlu něco jako „hotová inscenace“, domnívám se, ani nenáleží, nebo alespoň ne nutně. Amatérské inscenace jsou významnou mírou (zpravidla výzamnější, než jak tomu bývá u profesionálního divadla) živé procesy, které se mění od přehlídky k přehlídce, extrémně náchylné na kontext jednotlivých představení, takže až některé z nich, které porota nominovala nebo doporučila k postupu dál, objeví na jiných přehlídkách, budou zase jiné, jak to tak bývá. A tak je to, myslím, správné.
Objevit tak můžete, tj. k dalšímu postupu byly čtyřčlenným lektorským sborem (Lukáš Černý, Jakub Hulák, Milan Schejbal, Eva Spoustová) doporučeny, tyto inscenace: Přísámhůh! souborů Ilegumova divadelní společnost a Divadlo SoLiTEAter dostalo nominaci na zrušený Divadelní Piknik Volyně (jehož programová rada tak může inscenaci poslat rovnou na Jiráskův Hronov), SVBD, Malála, Skvostná země a na posledním místě Někdo z nás lže pak byly doporučeny k postupu, v některých případech v zastoupení za Mladou scénu, na Šrámkův Písek, který by měl proběhnout příští víkend, tj. 26. – 28. června.
Přestože riskuji, že budu konstatovat samozřejmost, možná dokonce reprodukovat klišé, neubráním se, abych nakonec, v dovětku, nezdůraznil onu samozřejmou nesamozřejmost toho, že se vůbec taková přehlídka v takové podobě, a v neposlední řadě v takovém čase, koná. A to nikoliv pouze z potřeby systému, v tomto případě amatérských přehlídek (těm by k fungování teoreticky stačilo, kdyby někdo projekty v co nejefektivnějším čase ohodnotil a netrávil s nimi například celé dny a týdny společně stráveného času), ale z přesvědčení, že pojímat amatérskou přehlídku jako společně zažitou událost, jejiž fungování v systému je až druhotným faktorem, má smysl, a to jak z pedagogického, tak i sociálního a kulturně-sociálního hlediska, i čistě vývojově-uměleckého hlediska. A systém to v tomto případě ví, resp. jeho smysl je snad právě umožňovat tyto události, nikoliv ohodnotit projekty a rozdat medaile tvůrcům. Alespoň by to tak vždy mělo být. Ale to jen tak na okraj. Prakticky patří dík mosteckým organizátorům přehlídky. A to myslím doslova, že jim patří dík – měli bychom jim na zušce začít lépe platit!
Autor: Pavel Skála
narodni-informacni-a-poradenske-stredisko-pro-kulturu-z8543
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.