Háder, Jura, Červená karkulka, reflexe, HDM 2020
Dobře známou pohádku Červená karkulka přivezl do Němčic nad Hanou DS z Hvozdné. Do dramatické podoby ji pro soubor přepsala dvorní autorka Alena Herman, která je divákům známá i z Městského divadla ve Zlíně, kde se ukázala v roli autorky, režisérky i herečky (Kód Nula, Saturnin)
Po otevření opony jsme mohli vidět velmi krásnou a barevnou scénu lesa, jejíž historie sahá až do 30. let minulého století. Ne, že by to bylo znát. Iluzivnost lesa podtrhují i ty nejmenší detaily a reálné dřevěné prvky. Kouzelná scéna velmi lehce přenese děti do pohádkového lesa, kde zvířátka rozvíjejí dialog o tom, kterak tchoř spatřil v lese vlka. Dialogy i písničky nás rychle vtáhnou do pohádky a my čekáme, kdy se začne příběh dále rozvíjet. Na to si však musíme počkat až na druhou půlku hry.
Samotná pohádka o Karkulce bohužel nepřekypuje dramatickými situacemi. Hvozdenská inscenace není výjimkou. Je ovšem velká škoda že nový prvek, kterým jsou zvířátka, nepřinese za celou půlku nic nového a stále opakuje jedno a to samé. Druhá půlka je na děj o něco bohatší. Vidíme zvraty i milé scénické řešení toho, jak vlk sní babičku i Karkulku a jak se velmi hbitě dostanou z vlkova břicha. Zde však narážíme na limity krásné a iluzivní scény, která z jeviště nemizí, naopak je do ní přenesen náznak babiččiny světnice. Navíc ve dvou verzích – s postelí a bez. Tato nejednoznačnost způsobí, že se ztratí iluze lesa, ale nevznikne další iluze – babiččina světnice.
Významnou složkou inscenace je autorská hudba Richarda Dvořáka. Zajímavý podkres doplňují pěkné písničky, které zpívají téměř všichni herci. Sólově se nám představí babička v podání Lenky Murčekové, Karkulka Adéla Vykopalová a vlk, kterého ztvárnil Henrich Řeháček. Poslední jmenovaný bohužel polyká jak začátky, tak konce vět, a není mu proto rozumět. Je to škoda, vzhledem k pěkné hudbě i textu. Mluva herců je z velké části také neautentická. Karkulka má nepřirozenou polohu hlasu, herci nedbají správné intonace. Výjimkou je v tomto směru babička Lenka Murčeková, která hraje velmi přirozeně a uvěřitelně. Její herectví nepostrádá energii a mohlo by být inspirací pro její mladší kolegy. Také liška v podání Gabriely Juříkové má krásnou jiskru a náboj. Její postava je dynamická a na jevišti působí nadmíru přirozeně.
I přesto, že inscenace má své rezervy, můžeme vidět mezigenerační pohádku, která působí sympaticky a která si svého diváka určitě najde.
Po otevření opony jsme mohli vidět velmi krásnou a barevnou scénu lesa, jejíž historie sahá až do 30. let minulého století. Ne, že by to bylo znát. Iluzivnost lesa podtrhují i ty nejmenší detaily a reálné dřevěné prvky. Kouzelná scéna velmi lehce přenese děti do pohádkového lesa, kde zvířátka rozvíjejí dialog o tom, kterak tchoř spatřil v lese vlka. Dialogy i písničky nás rychle vtáhnou do pohádky a my čekáme, kdy se začne příběh dále rozvíjet. Na to si však musíme počkat až na druhou půlku hry.
Samotná pohádka o Karkulce bohužel nepřekypuje dramatickými situacemi. Hvozdenská inscenace není výjimkou. Je ovšem velká škoda že nový prvek, kterým jsou zvířátka, nepřinese za celou půlku nic nového a stále opakuje jedno a to samé. Druhá půlka je na děj o něco bohatší. Vidíme zvraty i milé scénické řešení toho, jak vlk sní babičku i Karkulku a jak se velmi hbitě dostanou z vlkova břicha. Zde však narážíme na limity krásné a iluzivní scény, která z jeviště nemizí, naopak je do ní přenesen náznak babiččiny světnice. Navíc ve dvou verzích – s postelí a bez. Tato nejednoznačnost způsobí, že se ztratí iluze lesa, ale nevznikne další iluze – babiččina světnice.
Významnou složkou inscenace je autorská hudba Richarda Dvořáka. Zajímavý podkres doplňují pěkné písničky, které zpívají téměř všichni herci. Sólově se nám představí babička v podání Lenky Murčekové, Karkulka Adéla Vykopalová a vlk, kterého ztvárnil Henrich Řeháček. Poslední jmenovaný bohužel polyká jak začátky, tak konce vět, a není mu proto rozumět. Je to škoda, vzhledem k pěkné hudbě i textu. Mluva herců je z velké části také neautentická. Karkulka má nepřirozenou polohu hlasu, herci nedbají správné intonace. Výjimkou je v tomto směru babička Lenka Murčeková, která hraje velmi přirozeně a uvěřitelně. Její herectví nepostrádá energii a mohlo by být inspirací pro její mladší kolegy. Také liška v podání Gabriely Juříkové má krásnou jiskru a náboj. Její postava je dynamická a na jevišti působí nadmíru přirozeně.
I přesto, že inscenace má své rezervy, můžeme vidět mezigenerační pohádku, která působí sympaticky a která si svého diváka určitě najde.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.