Divadlo je pro mne životem i permanentním svátkem (aut. Lenka Jaklová, Místní kultura 4. 5. 2015)

Divadlo je pro mne životem i permanentním svátkem
(aut. Lenka Jaklová, in Místní kultura 4. 5. 2015)

HRADEC KRÁLOVÉ: Rozhovor s mužem mnoha talentů, amatérským i profesionálním divadelníkem Alexandrem (Sašou) Gregarem, o podivuhodné historii divadla na jevišti města, o festivalu na festivalu, o spolupráci s nezaměnitelnými osobnostmi Ladislavem Zemanem a Vladimírem Morávkem – a také o věčnosti v pomíjivosti…

Stane se ti po příchodu do divadla, že v tobě divadelní prostor navodí neobyčejnou náladu?

Divadelní prostor je tajemné místo, má svou chuť, osobitou vůni, dokonce takovou, že na ni člověk nezapomíná. Před několika lety jsme hráli s novobydžovským souborem na Slovensku, v jedné vesnici pod Tatrami. Jen jsem vešel do sálu a nasál vzduch, s naprostou jistotou jsem věděl, že jsem tam už kdysi byl. A opravdu, pořadatelé mi potvrdili, že jsme tam s ústeckým souborem hráli roce 1987 Vévodkyni valdštejnských vojsk při otevření nového kulturního domu. Tak to s divadlem je – je v něm uložena spousta věcí – nejen kulis, rekvizit a zaprášených horizontů, ale i lidských osudů, je to místo nabité energií.

V knize, kterou jsi nazval „Město a (jeho) divadlo s podtitulem Příběh královéhradeckého divadelního pahorku“ (Kant 2013) a kterou jsi ve svém zralém věku publikoval jako doktorskou práci na DAMU, se zamýšlíš nad tím, že staré město v Hradci Králové je odedávna jakýmsi trvalým divadelním prostorem, místem s géniem loci. Není to jen lichotivý mýtus?

Historická literatura o tomto městě uvádí, že zásadní divadelní kapitolu v jeho dějinách začali psát jezuité. Právě u nich najdete informace o divadelním životě, včetně úvah o hledání specifického místa pro hradecké divadlo. Po roce 1796 se nadlouho stal centrem divadelního života města hostinec U zlatého orla, dům č. 126 na Malém náměstí. Přes mnohé peripetie je dosud existující připomínkou původních městských divadelních aktivit – tady vzniklo legendární studio Beseda Klicperova divadla. Mimořádným fenoménem bylo také obrozenecké divadlo spojené s osobností Václava Klimenta Klicpery, od roku 1819 profesora hradeckého gymnázia.
Já si v té knížce dovolil vyslovit jistou hypotézu, že divadelní tradice tohoto města sahá do dřívějších období, do dob královny Elišky Rejčky. Že místem tehdejších scénických událostí byl jak areál dnes neexistujícího hradu, ale i celý městský prostor, prostranství před kostely v centru města, před kláštery na předměstích, kde jistě byly provozovány hry typické pro tu dobu – mysteria. A protože součástí společenského života středověkého města byly také slavnosti, turnaje a jiné dvorské zábavy, tak se v ulicích města pohybovali komedianti a kejklíři, bývala tu spousta trhů. Nezapomeňme, že Hradec byl ve 14. století hned po Praze druhým nejvýznamnějším městem. A když se stal královským věnným městem (jako jeden ze zdrojů příjmů českých královen), přijížděla sem spousta tehdejších celebrit, která potřebovala zázemí a zábavu. A co teprve když královnu Elišku navštívil pan Jindřich z Lipé? To byla jistě velká událost a příležitost k ceremoniím, svého druhu tedy divadelním a scénickým aktivitám. Takže divadelnost je s městem trvale propojena. Centrum města vždy bylo jakousi scénou. A o kus níž protéká řeka Labe – i ta má scénický charakter, je dostatečně prostorná, ale břehy sevřená na dohled, lidé si přes řeku vidí do očí.

Ty se dokonce zmiňuješ o „hradeckém divadelním pahorku“ jako o jakémsi sakrálním místě…

Zdejší historik Jaromír Mikulka píše o „pahrbu“, jinde v literatuře se uvádí ostroh nad soutokem Labe a Orlice, divadelní kritik a teatrolog Vladimír Just použil výraz, který se mi moc líbí – divadelní pahorek. Tady se ve středověku i později centralizovala světská i církevní moc a s ní i kultura. Je to přirozený „střed světa“, podobně jako v řeckém amfiteátru. A také v tomto případě je to do jisté míry posvátné místo, kde se lidé vždycky setkávali, centrum, které má kosmologický přesah. To jsme se pokusili znovu objevit právě při hradeckém divadelním Open festivalu.

Pak je zřejmé, že jsme se ve spojitosti s divadlem v Hradci Králové dotkli něčeho pradávného, epicentra, kde se stále znovu obnovuje energie. Není divu, že v takovém sakrálním místě je nutné přinášet i oběti…

Naštěstí už ne krvavé. (smích)

Pojďme tedy od historie k současnosti. Mluvíme-li o novodobém divadle v Hradci Králové – jakou roli sehrál pro Klicperovo divadlo jeho polistopadový ředitel Ladislav Zeman?

Ladislav Zeman ve své koncepci v roce 1990 vycházel z jedné věci, která mne nadchla – nejenže si předsevzal, že bude dělat skvělé divadlo (a někde tam už byl zárodek budoucího mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů), ale především, že postupně opraví všech deset bolševikem příšerně zdevastovaných budov, že z nich udělá kultivovaný prostor Klicperova divadla – a jsme zase u pojmu prostor! Zeman přišel s vizí, že je třeba oživit prostředí starého města, dát všem těm historickým náměstím a náměstíčkům nový život. A že divadlo bude jeho středem. Do té doby kdekdo vymýšlel, kde jinde by hradecké divadlo mohlo či mělo stát. Těch míst bylo možná pět, sedm. Až se objevil Zeman a řekl, že je třeba dát dohromady to, co už máme.
Jeden z oponentů mé knihy napsal, že tato rekonstrukce divadelních budov, rozvoj divadla, ale později i zrození festivalu nepochybně přispěly k tomu, že byla urychlena revitalizace historického Hradce. Znáš snad jiné divadlo u nás, kterému se něco podobného povedlo, které mělo na novou podobu města takový vliv?
Mimochodem o plánech na výstavbu či přemístění divadla se zmiňujeme také v Encyklopedii Hradce Králové. Josef Gočár navrhoval divadlo na dnešní Ulrichovo náměstí, v padesátých letech minulého století ho měli stavět tam, kde je dnes Kulturní centrum Aldis, potom v šedesátých letech architekt Miroslav Řepa situoval moderní a zcela nekonformní divadelní budovu do Gajerových kasáren, posledním z návrhů byl projekt tzv. „pevnostního divadla“ od architekta Jiřího Hakulína, který později spolupracoval na stavbě nového brněnského Divadla Husa na provázku i studiové scéně DISK na DAMU. Hradecké divadlo byla jeho diplomová práce, ale už ji někde založil, a když jsem po ní pátral v archivu ČVUT, řekli mi, že ji během pražských povodní 2002 odnesla voda.

To je až fatální – jako by každý pokus přemístit divadlo z onoho „sakrálního pahorku“ byl předem odsouzen k neúspěchu…

Z dnešního pohledu bych řekl zaplaťpámbu. Koncem 19. století se v řadě měst, zvláště těch bohatších, stavěla reprezentativní divadla, tisíc sedadel nebylo výjimkou. I budova dnešního Klicperova divadla jich nabízela podobný počet. Pro zajímavost nabízím srovnání: kolem roku 1900 se v Hradci Králové hrálo přes 100 – 150 představení ročně, ochotnických i kočovných společností, byť tehdejší vnitřní město mělo jen kolem deseti tisíc obyvatel. Vždyť na přelomu 19. a 20. století představovalo divadlo významný společenský fenomén! V dnešním stotisícovém Hradci nabízejí dvě divadla a kulturní domy kolem 400 představení ročně. A ředitel Zeman, jako vzdělaný manažer, si uvědomil, že stotisícovému městu na konci dvacátého století 400 míst naprosto stačí.

Ladislav Zeman patří k manažerským osobnostem, které se nebály jít do rizika. Musel často čelit politickým tlakům?

Vzpomínám jak v roce 1995 – tehdy jsem právě přišel na hradecký magistrát coby vedoucí odboru kultury – vedl tvrdé boje s některými zastupiteli, kteří nemohli pochopit, proč by mělo město investovat do divadla, když přece v Hradci jsou ještě i prašné ulice! Nic nového pod sluncem. Nikdy nebylo samozřejmé prosadit stavbu divadla. Ve své knížce uvádím dokument, v němž se píše: „V dubnu roku 1881 poslali ochotníci k obci memorandum žádající postavení nového divadla. Po dlouhých odkladech a nepříjemných svárech v zastupitelstvu někteří zastupitelé stavbu odmítali, například pro to, že vzhledem k aktuální epidemii neštovic považovali za důležitější stavbu nemocnice, anebo proto, že se chtěli více věnovat komunikacím. I dnes jsou podobné oponentury aktuální při rozhodování o kulturních investicích. Nakonec bylo po volbách nového zastupitelstva v únoru roku 1882 rozhodnuto, že nové divadlo se stavět bude, dokonce na náklady obce.“
Když ještě na chvíli setrváme u Ladislava Zemana – dovolím si jistou analogii. Hrabě F. A. Špork – svého času barokní „manažer a producent“ zřejmě intuitivně věděl, s kým stojí za to spolupracovat, když zval na Kuks špičky tehdejšího uměleckého světa: sochaře M. B. Brauna, architekta G. B. Alliprandiho, skvělého rytce M. H. Rentze… A co udělal v devadesátých letech minulého století Ladislav Zeman? Do Hradce Králové přivedl tehdy kontroverzního režiséra Vladimíra Morávka – a tak začala slavná éra Klicperova divadla.

To je pěkný příklad. Špork se věnoval umění nejen proto, že přišel k majetku, byl to především nadšený a vzdělaný člověk, umění rozuměl a miloval ho. Dnes je na Kuksu zásluhou muzikologa Stanislava Bohadla festival barokního divadla Theatrum KUKS, což je svého druhu pocta Šporkovi, který na Kuks začal vozit i italskou operu z Benátek. Ostatně hrabě Špork také v roce 1701 v Praze otevřel první samostatné divadlo.

Vývoj, posun, změna bývají vždy spojeny s nezaměnitelnými osobnostmi. Na příchodu režiséra Vladimíra Morávka do Hradce Králové mě fascinuje jedna věc: potvrzuje, že Zeman jako dobrý manažer měl v pravou chvíli i „správný čich“ na výběr svých spolupracovníků. Vladimír Morávek tenkrát odešel z brněnského Provázku, musel odejít i z Divadla Na zábradlí, s Petrem Léblem se nepohodl o svou „Maryšu“ (a pak ji slavně uvedl v Hradci Králové). V té době ředitel Zeman hledal uměleckého šéfa – a vybral si Morávka: z Prahy i Brna prý ho vyhazují, Hradec je na půl cesty. Možná si několik příštích měsíců říkal, to jsem si dal, hned z první Morávkovy inscenace, z Buldočiny, odcházeli rozčilení penzisti, trhali předplatenky, a že už se do divadla nikdy nevrátí. Morávek pak ale inscenoval Její pastorkyni, skvělé dramaturgické cykly Bůh ochraňuj Williama Shakespeara, Velkou tavbu, Čechov Čechům… Najednou se začalo psát o hradeckém divadelním zázraku, Klicperovo divadlo bylo nominováno na Divadlo roku, a důchodci, zpočátku tolik naštvaní, se vraceli, aby o nic nepřišli. To v podstatě byla i skvělá marketingová strategie. Ladislav Zeman si jistá rizika uvědomoval, ale přesto vytrval.

Ve zmiňované knize píšeš o prolnutí dějin města Hradce Králové s dějinami divadla, také tvůj životní příběh se podivuhodně propojuje se zdejším divadlem. V roce 2000 ses stal předsedou Volného sdružení východočeských divadelníků a ve stejném roce odstartoval Open Air – svého druhu festival uvnitř festivalu. Spolu s Naďou, tvou obětavou ženou, jste dalších deset let byli jeho výkonnými producenty. Jak se to vlastně přihodilo?

První mezinárodní festival Divadlo evropských regionů se podařilo vydupat doslova „z ničeho“ a bez předchozí tradice už v roce 1995. Ředitel Zeman si přál, aby to byl divadelní svátek, který se kromě představení na jevištích Klicperova divadla a Draku bude odehrávat také ve veřejném prostoru, na ulicích starého města. A chtěl proto, aby především amatérská divadla vystupovala v jakémsi doprovodném programu, amatérští divadelníci za to pak dostávali volňásky… Ale byl to jen „doprovodný program“. Já měl představu jinou, a proto vznikl Open Air program.
Jeho počátky jsou ovšem do jisté míry kuriózní: po nějakém představení v Klicperově divadle, bylo to začátkem roku 2000, jsem se vsadil s ředitelem Zemanem u vína, že se pokusím doprovodný program „inovovat“. Na způsob Off programu v Avignonu, byl jsem tam v roce 1993 s ústeckými tanečníky. Jeho magickou atmosféru jsem měl léta pod kůží. (Podobnou vzpomínku jsem si přivezl i z jazzového festivalu v belgickém Gentu, což mě přivedlo k založení hradeckého festivalu Jazz Goes to Town (1995), na pět let jsem pak byl jeho ředitelem). Ladislav Zeman také v Avignonu byl, stále o něm mluvil. Především se mu líbilo, jak město žije divadlem v ulicích, tak by měly žít i hradecké regiony! Ale zatímco on měl na mysli rozšíření doprovodných akcí, já chtěl off – program svébytný, jako setkání pouličních divadel a divadlo ve volném prostoru, suverénní součást regionů. A tak jsme na tom spolu s mou ženou Naďou začali koncepčně pracovat.
Ale nastal problém – v Čechách se do té doby pouliční divadlo příliš nedělalo. Snad nejvýrazněji na legendárních Divadelních poutích na pražském Střeleckém ostrově než je bolševici zatrhli (odtud vzešli třeba Formani, Klepl a další), občas bylo možné skromné pouliční divadelníky zahlédnout na nějakých poutích. Takže jsme pro náš Open Air, tedy „program pod širým nebem“, nejprve vyzvali ochotnická divadla, zvyklá ovšem na představení v sálech. Zpočátku se principálové nervózně dožadovali: Potřebujeme 20 reflektorů! Že hrajeme na náměstí ve tři odpoledne? No a co? A máte tam oponu? A je tam horizont?

Vraťme se do roku 2000. Takhle na počátky festivalu vzpomínáš ve své autobiografické knížce Hrál jsem v Nároďáku: "Na přípravu Open Air byly snad jen tři měsíce, Naďa si zoufala. Pozval jsem dvacet souborů, i profesionálních. A hrát že se bude v Městské hudební síni, v atriu Radnice, a taky před Klicperovým divadlem a před Drakem, a na ulici. Soubory jsem zajišťoval do poslední chvíle, Kvelb z Českých Budějovic jsem sehnal až začátkem května a napsal jsem i Honzovi Číhalovi do Ostravy, ať přijede s Bílým divadlem. První Open Air měl na čtyřicet představení – v deseti dnech! Neměl jsem představu, jak to zaplatím. Město dalo 250 tisíc korun, pomohl Impuls, a nároky souborů byly skromné. Jen Kvelbu se to zdálo málo a od té doby nepřijeli. Zato jiní na Open nedali dopustit, pražská Vosto5tka tu vlastně získala i mimopražské uznání a rozjela se po dalších festivalech, začaly jezdit i soubory ze zahraničí. Tak jsme to dotáhli až do roku 2009. Náš poslední Open Air, desátý, se rozrostl na dvacet hracích míst, za deset dnů jsme už hráli více než sto padesát představení, přibylo pohodlí divákům, v atriích jsme stavěli sedadla na elevacích a souborům jsme mohli udělat pomyšlení s technickým vybavením – náklady se vyšplhaly ke tři čtvrti milionu.

My jsme s Naďou celá léta žili v permanentním napětí – jako před tím i při jazzovém festivalu, denně jsme se budili s otázkami, jak to zvládneme, co se nám zas postaví do cesty? Náš ´dvoučlenný produkční tým´ se sice vždycky trochu rozrostl, ale až v průběhu festivalu, pomáhalo pár přátel z Jesliček a Impulsu. Od roku 2008 jsme ale již usilovně hledali někoho, kdo by festival po nás převzal, síly docházely, chtěl jsem, aby se Open Air nejen rozšiřoval, ale i tematicky a obsahově proměňoval. A tak jsme se pokoušeli přemlouvat různé pořadatele, většinou měli šílené finanční požadavky. Nechápali, že takový monstrpodnik mohou produkovat jen dva lidé (byť pod hlavičkou Volného sdružení východočeských divadelníků) a za pár šupů. Rád jsem tvrdíval, že Open Air je největší a nejlacinější divadelní festival v Evropě. A pak se objevila Dominika Špalková a její občanské sdružení, v mnohém se shodující s našimi představami. Dnes štafetu Open Air převzala Markéta Erbsová a spolek Kontrapunkt, který dokonce začal pořádat i Jazz Goes to Town, můj první hradecký producentský´ opus.“

Jak obstojí hradecký festival v konkurenci Plzně či Brna, kde se pořádají obdobné festivaly?

Profesor Jan Císař říká, že největší význam festivalů spočívá v jejich kontextu, nikoliv v kvalitě jednotlivých inscenací, a já s ním souhlasím. V Hradci Králové jde o zcela mimořádně setkávání divadelníků, ale i diváků-občanů prostřednictvím divadla. Spousta lidí přijde na festival i proto, aby se potkala se známými, a přitom je možná ani nenapadne zajít do divadla. Těší se na koncert nebo na pivo, ale jsou tady! Což je něco úžasného, pouť, svátek. Vytýkat některým, že nejdou ani do divadla, by byla hloupost, divadlo je obklopuje.
Hradecký divadelní festival vnímám jako novodobé městské Dionýsie. V antickém Řecku to také bývaly divadelní svátky a do Hradce je – jako svátky – přivedl ředitel Zeman. S podobnou vizí: nikoliv nějaké střetávání, soutěžení, porovnávání „uměleckého vzletu“, konfrontace, ale jako divadelní svátek. A hradecký festival pak, a hlavně díky Open Air, začali okupovat i baťůžkáři jako filmák v Karlových Varech. Veřejné prostory se zaplnily nejen divadelními produkcemi, ale také hudbou, zpěvem, tancem či přátelskými schůzkami, divadla i parky začaly praskat ve švech.

V jaké roli ve vztahu k divadlu, i při svém renesančním rozpětí herce, režiséra, producenta, manažera, se cítíš nejlépe?

V podstatě ve všech, ale nejspokojenější jsem jako divák, teď vůbec nejčastěji a nejraději v koncertním sále. Tam zavřu oči a ztotožním se s hudbou, což se mi bohužel v divadle vždycky nestává. Možná i proto, že vidím do té divadelní kuchyně. Pokud jde o „mé“ ostatní role, třeba v produkci či managementu – říká se, že šedivá je teorie a zelený strom života, jenže v tomto případě je to právě obráceně. Krásně se o tom píše, jak se to má dělat, ale když je třeba sehnat peníze, často vás bolí nohy, od obcházení sponzorů si ošoupete podrážky. Vím, o čem mluvím, mám za sebou zkušenost z prvních ročníků hradeckého jazzového festivalu i z mých dřívějších aktivit, byl jsem řadu let u pořádání Kocianovy houslové soutěže, národních přehlídek Dětská scéna i jiných. Při Open Air jsem si řekl, že touto cestou už nepůjdu. Domluvil jsem s městem, že Open Air bude něco jako jeho „chléb a hry“. Vstup na představení Open Air pak mohl být zdarma. Něčím přispělo i Klicperovo divadlo, občas jsme sehnali sponzorský dar, pomohl i Státní fond kultury, nikdy jsme se ale nepokoušeli nafukovat festival do mamutích rozměrů, byť z někdejších čtyřiceti produkcí jsme to dotáhli na víc než sto padesát v deseti dnech.

Pojďme uzavřít náš rozhovor tam, kde jsme ho začali – v divadelním prostoru. Jak známo divadlo jako umění trvá jenom okamžik. Stojí to vůbec za to?

No samozřejmě, je to sice jen záležitost jednoho večera. Ale jak krásně se o něm přemýšlí – o každém hereckém výkonu, o tom, jak s inscenací naložil režisér. Já si divadlo užil vrchovatě. Jako režisér a herec amatérského divadla, jako organizátor či předseda divadelnického sdružení. Ale také jako „externista“ Klicperova divadla, tedy herec malých roli, když bylo třeba. Jenže to vyplnilo dvanáct let mého (již pozdního) života, a zahrál jsem si za tu dobu skoro polovinu z toho, co za celý „amatérský“ život – a že těch představení byla dohromady skoro tisícovka!
Když jsem od Vladimíra Morávka dostal koncem roku 1999 nabídku, abych účinkoval v Baladě pro banditu, ředitel Zeman mě varoval: „Sašo, bude to běh na dlouhou trať!“ A taky byl. Premiéra Balady byla v půli ledna 2000 a jen do konce roku se hrálo na padesát repríz, nakonec jich za osm let bylo na dvě stě. Mé pozdní manželství s profesionálním divadlem trvalo od listopadu 1999 až do dubna 2011, do derniéry Maškarády. Zažil jsem si profesionální zkoušení, život s profesionálním divadlem, se spoustou zájezdů, také do ciziny, i do Paříže. Mohl jsem vnímat profesionální provoz zevnitř, celý ten permanentní fascinující organismus, který se podobá životu na nádraží – i tady musí být přesný harmonogram, aby se vlaky nesrazily, ale v divadle nelze počkat. Jdete z jeviště, unaveni se nadechnete jednou navíc, jenže zatím běží scéna, kterou nesmíte prošvihnout. U ochotníků se to tolik nebere. Jenže amatérské divadlo mi bylo životem. Ostatně: víš, jak se pozná amatérský režisér? Že před premiérou v sobotu odpoledne jde po náměstí a nese na zádech divan – všechno si totiž musí udělat sám.
Divadlo mi poskytlo životní poznání, že musí být dokonale vyladěným mechanismem. Co na tom, že představení je dílem okamžiku a sotva se zatáhne opona, je pryč. Zůstává ale v lidech okolo divadla, a nejen v hercích a režisérech, i v divácích, kterým dopřává jedinečný svátek sounáležitosti.


Vizitka
Mgr. Alexandr Gregar. Ph.D. (*1943) V roce 1966 absolvoval Pedagogickou fakultu v Hradci Králové, po roce 1968 pracoval 17 let v propagaci průmyslového podniku, neboť se nesměl věnovat ani učitelství, ani práci v kultuře, teprve od konce 80. let mohl vést podnikový kulturní klub. Od mládí se věnoval amatérskému divadlu; divadelním školením prošel na konci 70. let na Lidové konzervatoři Východočeského kraje u prof. Jana Císaře a prof. Františka Štěpánka, pedagogů dramaturgie a režie pražské DAMU. Manažerské vzdělání získal po roce 1990 v kurzech Goethe-institutu a Divadelního ústavu. Po několikaletém působení na orlicko-ústeckém okresním a městském úřadu vedl v letech 1995 – 2005 odbor kultury a cestovního ruchu Magistrátu města Hradec Králové, deset let byl ředitelem Open Air programu při festivalu Divadlo evropských regionů. Od roku 1997 přednáší kulturní management na Univerzitě Hradec Králové, od roku 2007 i na Katedře teorie a kritiky pražské DAMU. Během své dlouholeté amatérské divadelní praxe se mnohokrát zúčastnil se svými inscenacemi národních přehlídek (Jiráskův Hronov, Šrámkův Písek, Dětská scéna) i řady festivalů v zahraničí (Belgie, Litva, Rakousko, Slovensko). Patří mezi zakladatele Volného sdružení východočeských divadelníků, od roku 2000 je jeho předsedou a šéfredaktorem bulletinu Divadelní hromada. Připravil i několik zájmových publikací VSVD (Císařova jarmárka, 2006, Kale a kyselo, 2007, Panáčkové, 2009, Divadlo mého života, 2014, Hrál jsem v Nároďáku, 2014), podílel se také na vzniku řady publikací o Hradci Králové a na Encyklopedii Hradce Králové, 2009. V letech 2006 – 2012 absolvoval doktorská studia oboru Scénická tvorba a teorie scénické tvorby na pražské DAMU, jeho disertační práce vyšla pod názvem Město a (jeho) divadlo v roce 2013 v pražském nakladatelství Kant.