Já a loutkové divadlo. Rozhovor Luďka Richtera s Janou Dvořáčkovou pro časopis Loutkář

Jak jsi ty osobně přišla k loutkám a loutkovému divadlu? K loutkám?

Pravděpodobně už v hodně ranném dětství. Měla jsem doma spoustu plyšových zvířat, všechna měla jména a za všechna jsem běžně mluvila lidským hlasem. Čas od času jsme s nimi s bráchou nacvičili divadelní představení. Namalovali plakáty, prodali rodičům po koruně vstupenky... Tam někde to asi začalo. S bráchou jsem se pak dostala i k tomu skutečnému loutkovému divadlu. V šesté třídě je učil hudební výchovu tehdejší principál Boučkova loutkového divadla a udělal mezi svými žáky nábor do dětského souboru. Brácha šel a mě poslala maminka s ním. Ještě mi nebylo deset a byla jsem tak malá, že jsem málem nedostala přes zábradlí vodící lávky. Pan principál si mě přeměřil poněkud skeptickým pohledem a pravil: „No, ty budeš muset sníst ještě spoustu knedlíků, než budeš moct hrát.“ Brácha vydržel u loutkového divadla dva roky. Já o něco déle.

A jak (a kdy) k souboru/souborům?

Od té doby jsem byla členem souboru. Obdivovala jsem své starší kolegy, okouzleně pozorovala jejich loutkoherectví a byla štěstím bez sebe, když jsem mohla přiložit ruku k dílu alespoň v jejich stínu. Postupem času se z mých obdivovaných kolegů stali moji přátelé a ještě o něco později můj soubor. To nebylo plánované. Myslím, že v té době pracoval náš soubor velmi spontánně. Každý uměl něco, vzájemně jsme se doplňovali, co bylo potřeba, to se prostě udělalo, a pokud se týká vedení souboru, ochotně a s důvěrou jsme se nechali vést tím, kdo měl přirozenou schopnost to dělat. Touto cestou jsem se k vedení souboru dostala někdy v roce 1993 i já. S dětským souborem to bylo podobné. Mít svůj dětský soubor byla v Boučkově loutkovém divadle nepsaná tradice. Konečně já a moji vrstevníci jsme toho byli důkazem. Ve chvíli, kdy jsme dorostli do dospělého věku a bylo na čase dětský soubor obnovit, pustila jsem se do toho a už mi to zůstalo. Když jsme potom s přáteli v roce 2007 z Boučkova loutkového divadla odešli, dostala jsem se podobně, původně také zcela neplánovaně, i k souborům současným – tedy k LD Maminy a k DLS Blechy. Prostě tu najednou bylo několik volných loutkářů, malých i velkých, kteří chtěli hrát a neměli kde, a tak jsme založili soubory nové.

V čem vidíš podstatu amatérismu?

Dělat něco amatérsky pro mě znamená dělat to ze záliby. Proto, že mi to přináší potěšení. Proto, že mě to baví. Výhradně pro radost svoji a těch, pro které to dělám. V takovém rozsahu, jaký mi vyhovuje. Nezištně. A nezávisle na poptávce trhu.

V čem vidíš přednost amatérského loutkového divadla, v čem je jeho kouzlo - ať už oproti loutkovému divadlu profesionálnímu nebo oproti divadlu hereckému?

Kouzlo amatérského loutkového divadla je pro mě v jeho rozmanitosti. V lidech, kteří jej dělají. Jsou to lidé nejrůznějších profesí, charakterů a schopností, jsou to samouci a laici a přesto si každý najde při tvorbě inscenace své místo a vnese do představení něco jedinečného a nenapodobitelného. A tak jak jsou různí lidé, jsou různé i soubory, které tito lidé tvoří. Nikdy neudělají stejnou hru stejným způsobem. Každý je něčím typický a originální. A mozaika českého amatérského loutkářství je díky tomu neuvěřitelně pestrá a barevná. Jsou samozřejmě i konkrétnější půvaby, které s sebou amatérské divadlo přináší. Třeba přátelské posezení po odehraném představení – kafe, domácí roláda, listování kronikami a téměř hmatatelný, možná podvědomý, ale přesto velmi silný vztah k tomu, co tu pro nás zanechali naši předci a co teď zase my udržujeme a rozvíjíme pro naše potomky.

Co tě v něm a na něm zajímá, oč ti jde, čeho bys chtěla docílit?

Chtěla bych lidem přinášet kultivovanou zábavu. Připomínat jim jejich kulturní, historické i jazykové kořeny. Dokázat, že živé umění je nenahraditelné. Pomocí pohádek učit děti rozeznávat zlo a nacházet odvahu s ním bojovat. A ukazovat, že takové hodnoty jako přátelství, poctivost, pravda, osobní statečnost či láska stále ještě patří k tomu nejcennějšímu, co lze ve světě nalézt. V tom pohádkovém i v tom skutečném.

Co pro tebe je loutka, proč ji používáš?

Používám loutky, protože spolu mohou vytvořit rovnocenný vztah bez ohledu na to, jestli postavy, které představují, patří do říše lidí, zvířat, rostlin, věcí nebo nadpřirozených bytostí. Protože už zvolení typu a podoby loutky v sobě nese charakter nejen té či oné postavy, ale celé inscenace. Protože jejich velikost mi umožňuje vytvořit svět, který jsem schopná obsáhnout. Především se ale domnívám, že používám loutky jako prostředníky, kteří sdělují moje pocity, myšlenky a představy. Takže je to možná otázka spíš pro psychologa.

Jak vybíráte témata, náměty, předlohy...?

Myslím, že mám poněkud bujnou fantazii. A tak mi někdy stačí pohled na hradní bránu, náhodně pronesená slova nebo mlha nad potokem a už se mi v hlavě začnou honit příběhy. Nebo naopak – čtu příběh, pověst, pohádku – a než se naděju, skotačí mi postavy z nich před očima jako živé, leckdy i zasazené do určitého typu scény. Zvláštní kapitolou jsou dramatizace pohádek, které jsem znala v dětství. Ty se derou na svět přes srdce. Ne všechny najednou. Prostě se náhle zhmotní, když přijde jejich čas. Krásnou záležitostí je ale pro mě tvorba námětů s dětmi z našeho dětského souboru. To během zkoušky rozdělíme soubor na několik skupinek a zadáme téma. Jakékoliv. Třeba jen – zvířátka. Nebo ticho. (Ticho jsem zadala, když jsem s částí dětí zkoušela představení a potřebovala jsem, aby zbytek souboru nerušil.) Nebo štěstí. A děti v několika minutách vymyslí a nazkouší zcela improvizované představení. V mnoha případech velmi okouzlující, plné bezprostředních nápadů a divadelně slibných motivů. Takové momentíky vytahám jako nitky a pak je už cíleně a vědomě vplétám spolu s dětmi do nově vznikající inscenace. Na svět tak přicházejí pohádky, které ještě nikdo nikdy neviděl a nikdo nikdy neslyšel. Případně pohádky, které už sice někdy někdo vyprávěl, ale tentokrát vystavěné z úplně jiného pohledu.

V jakých podmínkách pracujete: prostory, nájmy, fundus, peníze na materiál, placení spolupracovníci, cestování, sponzoři, honoráře, vstupné...?

Jsme občanský spolek bez vlastní scény. Pro zkoušení dětského souboru máme na dvě hodiny v týdnu zapůjčeny prostory v učebně v suterénu Městského divadla. Tyto prostory si také několikrát v roce pronajímáme na naše veřejná vystoupení. Jako dospělý soubor zkoušíme doma – v obývacím pokoji jedné či druhé rodiny, které náš soubor tvoří, nebo na zahradě – je li příhodné počasí. Peníze na materiál, služby a příspěvky na cestu získáváme ze vstupného a z odměn za zájezdová představení. Příležitostně i z grantu z rozpočtu z města nebo z finančního daru. Fundus našeho divadla pak tvoří bezpočet krabic, škatulí a kafrů s kulisami a loutkami na jednotlivá představení. Ty máme uloženy na půdě (v případě rodinného domu jedné z rodin) nebo na obývací stěně (v případě panelákového bytu rodiny druhé). Vlastní prostory nám trošku chybí. Trošku dost.

Co vás trápí/pálí, z čeho máte radost

Mám radost ze sounáležitosti lidí, s nimiž se při našem hraní setkáváme. Je moc hezké, když za námi po představení přijde některý z kolegů loutkářů a pochválí, poděkuje, povzbudí… nebo když my můžeme totéž udělat jinému souboru. Je úžasné, jak se v takových chvílích vytrácejí hranice v podobě věku, způsobu hraní nebo dosažených úspěchů. Vzpomínám si, jak po vystoupení v Chrudimi zastavila na ulici naše tehdy asi desetileté Blechy Blanka Šefrnová a poděkovala jim za nádherný zážitek. A tím zase připravila nádherný zážitek ona jim. Mám radost, že české loutkářství je plné takových lidí. A že se můžeme v jejich společnosti pohybovat. Mrzí mě, že specifikum pevné scény dost dobře neumožňuje účast na tradičních loutkářských setkáních klasickým marionetovým souborům. Myslím, že tam velmi patří. A že tam chybí.

Jak často zkoušíte a jak dlouho trvá nazkoušení jedné inscenace?

Obvykle zkoušíme jednou týdně. Před premiérou intenzívněji, po premiéře měníme pravidelné zkoušky za taková oddychovější setkávání, kdy se více povídá, rozebírá, plánuje… Čas potřebný k nazkoušení inscenace je různý. Už se nám povedlo udělat představení za tři týdny. Ale také za dva roky. To jsme několik měsíců připravovali premiéru s poměrně náročnou výpravou. A když bylo konečně hotovo, zjistili jsme, že to nefunguje tak, jak jsme si představovali. Po třech reprízách jsme se rozhodli celou inscenaci předělat. Se vším všudy – včetně textu, scény, loutek. Těsně před obnovenou premiérou se nám pak rozpadly ty nové loutky, protože něco v receptu na hmotu bylo jinak, než být mělo, a začínalo se znovu… Teď ale patří právě tahle pohádka k těm zvláště oblíbeným – jak z naší strany, tak ze strany diváků.

Kolik máte premiér za rok?

S dospělým souborem obvykle jednu v tradiční délce okolo 30 minut. K té občas během roku přidáme ještě drobnou doplňkovou pětiminutovku. S dětským souborem to v současné době bývají i tři premiéry za rok.

Jak často hráváte a kde?

Přibližně jednou za měsíc hrajeme pro diváky u nás v Jaroměři. A pak různě v blízkém i vzdálenějším okolí, podle zájmu pořadatelů, obvykle okolo 50 představení v roce. Místa a akce, na kterých vystupujeme, jsou různá. Mateřské školky, letní tábory, setkání rodin, jarmarky, poutě či masopusty, výročí obcí, festivaly všeho druhu, mikulášské nadílky…

Pro jaké publikum - chystáš-li se mi odpovědět Jaké přijde, mám doplňkovou otázku: Jaké přicházívá?

Asi bych mohla říct, že naší cílovou skupinou jsou děti. A protože na nás odjakživa chodí diváci už od nejútlejšího věku, přizpůsobujeme své hraní tomu, aby bylo srozumitelné už pro tříleté caparty. Ale když se ohlédnu zpátky za představeními, která jsme odehráli, uvědomuju si, že publikem, pro které naše inscenace připravujeme, jsou vlastně celé rodiny. Jsme rádi, když přicházejí k nám do divadla společně a společně tak mohou sdílet zážitek z představení. A těší nás, když si v našich pohádkách najde každá věková skupina něco, co ji pobaví, překvapí, pohladí…

Je cokoli, na co bys chtěla být zeptána?

Třeba na to, co mi loutkové divadlo dalo. Na úžasné chvíle, které jsem s ním prožila. Na řadu skvělých lidí, které jsem poznala a se kterými jsem dokonce měla někdy tu čest zahrát si na jednom jevišti. Na spousty maličkých světů, do kterých jsem mohla prostřednictvím jednotlivých představení vstoupit. Hlavně bych ale chtěla být zeptána na své nejbližší přátelé. Na ty, kteří mi při všem mém divadelním počínání stáli a stojí po boku. S důvěrou mě následují, když mám sílu jít vpředu, a láskyplně a ochotně mě podepřou ve chvílích, kdy se mi nedostává optimismu či energie. Bez nich bych tu neměla o čem psát.

Otázky kladl Luděk Richter