ZEMANČÍKOVÁ, Alena: 89.Jiráskův Hronov v dobré vůli. AS 20.8.2019.
89.Jiráskův Hronov v dobré vůli
89. Jiráskův Hronov měl povahu postupné, evoluční generační výměny. Zatímco v programu – snad shodou okolností, možností souborů a jednotlivých národních přehlídek – převažovala činohra ve své poměrně konzervativní podobě, mezi účastníky i lektory se objevila řada nových tváří i postupů.
Činoherní | Experimentální | Hudební | Loutkové | Názor | Pohybové | Studentské
Z činoherní nabídky festivalu výrazně vyvstávala pestrost dramatických předloh – od klasické „dobře udělané hry“ (Neil Simon: Bosé nohy v parku souboru Na tahu z Červeného Kostelce) přes společensky kritickou modelovou hru (F. Dürenmatt: Návštěva staré dámy slovenského hosta Hugo z obce Pruské), klasiku absurdního dramatu (Václav Havel: Audience souboru Viktorka Holešov), autorské variace na známé drama (Tanga pro Ježíška Divadelního klubu Jirásek z České Lípy, Kauza Médeia divadla Exil z Pardubic, Vávra aneb Co všechno jste se chtěli dozvědět o Maryše a báli jste se Mrštíků zeptat Divadýlka Na dlani z Mladé Boleslavi), postmoderní hry francouzského střihu (Divadlo bez zvířat divadla Radar-Načerno z Prahy 7), životopisné hry psané na míru souboru (Tři ženy a zamilovaný lovec divadla Geisslers Hofcomoedianten), několika typů kabaretu (Český děják souboru Doveda Sloupnice a O 14 dní dříve aneb Svoboda nadvakrát divadla Pod čarou Písek), komediálního pastiše (39 stupňů Buranteatru Brno), dramatizace klasické prozaické předlohy (Bílé noci divadla 16:20 z Prahy, Ostře sledované vlaky divadla RADAR/Hrobeso z Prahy 7, Legenda o lesích a lidech DK Jirásek Česká Lípa, Jak jsem vyhrál válku divadla SemTamFór Slavičín), postdramatického textu (Zlatý drak divadla RADAR/Hrobeso Praha 7) až po filmový scénář (I.Bergman: Ze života loutek Činohry 16:20 Praha) a soudobý konverzační kus (Grönholmova matoda divadelního studia V z Brna, Iluze souboru OldStars Praha). Program Jiráskova Hronova sám o sobě byl pro amatérské divadelníky názorným dramaturgicko-režijním seminářem – tedy pokud ho absolvovali celý.
Semináře v tomto ročníku nabídly dvojí možný přístup k pohybovému vyjádření: výuku principů klasické pantomimy lektorů Michala Hechta a Štěpánky Elgrové a pohled do principů psychofyzického jednání v dílně slovenského hosta, lektora Juraje Benčíka. Hudební seminář vedl Lukáš Habanec, který se v amatérském divadle představil už před několika lety hudební složkou inscenací Kočovného divadla Ad Hoc, zvláště pak opery Il Congelatore a kabaretu Nové TV. Seminář výtvarný vedla zkušená lektorka Kateřina Baranowska, semináře Herec v situaci a Post jako Divadelní postava vedli z profesionálního divadla a televize známí a generačně spříznění Štěpán Pácl a Luděk Horký (oba byli také režiséry některých inscenací v divadelním programu). Lektorem semináře tvůrčího psaní (směrovaného k dramatické postavě a dialogu) byl zkušený Jaromír Hruška, naopak lektory semináře Proces a produkt byli v oboru lektorství na JH debutující Pavel Skála a Jan Mrázek. Storytelling se svými frekventanty pěstoval Martin Hak. Novému typu divadelní tvorby, imerzivnímu divadlu, se věnovali seminaristé s průkopníkem tohoto typu inscenování na pražském ostrově Štvanice Ivo Kristiánem Kubákem. Dětský seminář pod vedením Evy Sukové byl tentokrát vedený k drobnému vystoupení. Výsledky práce v seminářích, pokud byly předvedeny, svědčily o soustředění a kreativitě, v některých případech (hudební seminář a dětský seminář) i o mimořádném pedagogickém nadání lektora. Předvést výsledek však není povinnost, lektoři seminářů zaměřených na slovo a text (storytelling, tvůrčí psaní) k tomu své frekventanty nenutili. Podle organizátora JH Jana Julínka se počet přihlášek do seminářů stále zmenšuje, což je až nepochopitelné: právě účast v semináři činí pobyt na JH tvůrčím a aktivním, ve vzájemné spolupráci se nové vztahy rodí a staré upevňují, rozšiřují se obzory, divadlo je ohmatáváno zevnitř.
Vedle inscenací převážně činoherních (vybraných z přehlídky Divadelní piknik Volyně) program obsahoval i jevištní kreace jiného typu. Mezi alternativními postupy dominovaly inscenace, rozvíjející osobně naléhavé téma svých aktérů. Inscenace vzniká z etud a literárních příprav samotných účinkujících, výsledný tvar pak je dotažen režisérem – pedagogem. Účinnost takto vzniklé inscenace je přímo úměrná pedagogickému nadání i přirozené autoritě vedoucího, přičemž důvěra a otevřenost souboru k němu je podmínkou. V inscenaci Du verstehst mich, nicht wahr? souboru Mrož v krabici z Plzně, exponující téma vnitřní nejistoty a obav o úspěch v životě, svou „dospělou“ autoritativní roli reflektuje i režisér a pedagog Michal Ston. Pracuje se (velmi volně) s úryvky textů Franze Kafky. U inscenace Fílelem, kosode, miedo souboru Špenát a kedlubna z Mostu, která rozvíjí téma strachu v podobách od nejjednodušší dětské až po obsesivní a existenciální, jsou režiséři a pedagogové Pavel Skála a Barbora Gréeová skryti, inscenace je razantní, působí spontánně, obsahuje extrémní jevištní extempore (s vodou a vzduchem). Analéma souboru Třetí věk z Loun je v zásadě životní bilancí šesti žen, které reflektují stáří prostřednictvím svých vzpomínek, úkolů, které si ještě v životě ukládají, otevřených intimních sdělení až přiznání. Režijní ruka Renaty Vordové je jemná a respektující, výběr a rytmizace replik i herecké vedení „expertek všedního dne“ , jakož i volba významového jevištního prvku (dál a dál rozstříhávaná Möbiova páska) je dokladem její divadelní a svým způsobem i pedagogicko-psychologické zkušenosti. Více méně tajemné cizojazyčné názvy jednotlivých inscenací jsou nikoli náhodným spojovacím prvkem: své postoje a pocity pojmenováváme slovníkem oproštěným od zavedených významů, slovy, jejichž významu se musíme dobírat.
Miniatury Kdyby se ztratili souboru Mízou do dřeva z Hradce Králové a Postýlka Barbory Hubáčkové (Kufr a Kohout Brno) patřily do oboru nejšířeji pojatého loutkářství, byť s tradičními loutkami nepracovala ani jedna. Obě byly okouzlující výpovědí o zázraku života, v jednom případě sdělovanou souhrou hudby, veršů a rozhýbaných obrazů, v druhém případě rozehranou rukama, tělem a autobiografickou výpovědí jediné herečky. Loutkářství reprezentoval i Rudolf Hansvencl svým Malým, hubeným a jednookým, pohádkou založenou na silném osobnostním vypravěčství (autor jako Kašpárek) a posunutí věku klasických pohádkových motivů (král, princezna, Honza, drak, kouzelné bytosti atd.). Hrál s jednoduchými marionetami.
Mezi alternativní můžeme zařadit i dvě inscenace se silnou kritickou výpovědí: No Time for Losers souboru JAMkA-drumka ze Svitav a Odborná porota souboru Ojebad z Prahy. První inscenace vychází z publikované dramatické předlohy autora s pseudonymem S.d.Ch. a halabala punkovým způsobem ji inscenuje jako satiru na současného prezidenta a politické poměry jím reprezentované. Druhá pracuje s vlastním textem, složeným z citací a jednotlivých vět a divadelně odbornických klišé, posbíraných na amatérských přehlídkách. K přesahu obou inscenací by pomohl větší odstup jejich tvůrců od prvotního společensko – odbornicko – kritického impulsu, jinak řečeno uvědomění si toho, co opravdu chtějí sdělit a jestli na to stačí jimi zvolený jevištní tvar. Jinou podobu alternativy předvedl soubor D.R.E.D. z Náchoda inscenací Figura cum figuris. V kreaci, v níž se otevřeným a neestetizovaným způsobem pracuje s nahotou a která se v zrcadle smrti zabývá otázkou poctivé či manipulativní religiozity, jsme ve tvaru, který rezignuje na temporytmus a často i na srozumitelnost textu, vystaveni otázce po pravosti proroků a povaze cest, po nichž je následujeme. Inscenace pohoršovala nahotou účinkujících (až nepochopitelně) a (pochopitelně) technicky ledabylým projevem (některých) účinkujících.
K výčtu ne-činoherních inscenací je třeba přidat i blok Tanec a pantomima, v němž se objevily jak vtipné pantomimické miniatury a divadlo neslyšících, tak vysoce estetizovaná vystoupení souborů scénického tance.
Pokud jde o charakteristiku a kritické hodnocení činoherních inscenací, odkazuji na Zpravodaje JH na festivalovém webu (či webu Amatérské scény – pozn. red.). Zpravodaj ostatně byl tak kvalitní, že může posloužit přímo jako seminární materiál pro budoucí redaktory kulturně- společenských periodik. Recenze byly kvalifikované a dobře, s vtipem i argumentací napsané, rozhovory důsledné ve zprostředkování sociálního i myšlenkového zázemí souborů, reportáže ze seminářů ozřejmovaly tuto linii JH a představovaly lektory. Zpravodaj obsahoval i čistě čtenářské a rekreativní rubriky, naplněné tentokrát mimořádně vtipně Janem Duchkem (nejen sloupky, ale i anonymní rubrika VinWin) a jednotlivými členy redakce. Přesvědčivě se ukázalo, že v podstatě konzervativní podoba Zpravodaje, založená na kvalitních recenzích a publicistice, je pro účastníky JH největším přínosem, doplnění o informace z městského a off-programového dění je užitečné, „počtení“ v rekreativních rubrikách je nejen zábavné, ale i inspirativní. Kvalita fotografií je samozřejmostí a ani fakt, že Zpravodaj nemá šanci projít jazykovou korekturou, se na jeho jazykové podobě nijak negativně neprojevuje. Kromě okamžitého účinku je Zpravodaj i cenným archivním materiálem, dosvědčujícím pro budoucí badatele úroveň festivalu. A jeho redakce příkladem obětavé, společné věci takřka do roztrhání těla sloužící týmové práce.
JH byl průběžně reflektován i ve dvou diskusních klubech. Hyde Park, moderovaný Janem Hniličkou, se každý večer zabýval jednou složkou problematiky amatérského divadla, od jeho historie přes organizaci až po společenskou reflexi nebo autorské právo. Pokaždé byli pozváni expertní hosté. Problémový klub je tradiční součástí programu JH, dalším seminářem. Založen byl s cílem pojmenovávat a analyzovat obecnější problematiku divadla jako umění, odrazovým bodem k úvahám jsou společně shlédnuté inscenace. Lektoři Problémového klubu se snaží obracet posuzování inscenací od jejich hodnocení spíše k analýze, jevy, vyskytující se třeba v miniatuře v inscenacích na JH, zobecnit v zrcadle dějin i teorie divadla. Důležitým tématem úvah jsou sociální jevy, pedagogická práce, politikum, kontext všeho druhu. Je důležité, aby lektoři PC měli rozmanité specializace a neškodí ani genderová ( včetně věku) vyváženost. Tentokrát byl lektorský sbor vlivem nutných odjezdů některých členů jednorázově doplňován lektory jiných seminářů, což se ukázalo jako osvěžující a přínosné, dotyční ale musí předem vědět, že mají za povinnost příslušné inscenace na JH vidět. Praxi jednorázového doplňování stálého týmu lektorů v jednotlivých dnech lze organizátorům doporučit, je to osvěžující pro stálé lektory i pro publikum. Problémový klub měl tentokrát opravdu povahu klubu, tedy setkávání lidí, kteří se znají, těší se na vzájemný dialog – a přivádějí další hosty.
Z inspirativních představení byla lekcí syntézy prostředků inscenace souboru Geisslers Hofcomoedianten Tři ženy a zamilovaný lovec. Dramatik René Levínský napsal na objednávku hru na motivy života a díla barokního malíře Petra Brandla kvasi-barokním jazykem, režisér Petr Hašek ji inscenoval jako barokní divadlo včetně šerosvitného osvětlení svíčkami, Brandlovy obrazy byly zaranžovány z těl herců, zněla barokní hudba v historicky poučené intepretaci. Inscenace je příkladem vytříbeného stylu ve všech složkách. Dvě inscenace mima Radima Vizváryho (Pejprbpoj odpoledne a Sólo večer) jsou ukázkou virtuózního zvládnutí celého spektra výrazových prostředků pantomimy a fyzického divadla. Byl to silný, ohromující zážitek, před nímž každý amatérský pokus o totéž bledne.
Dvě inscenace Činohry 16:20 (Ze života loutek a Bílé noci) nedosahovaly úrovně ani zajímavosti nejlepších amatérských činoherních inscenací na JH. Podobně tomu bylo s inscenací Legenda o lesích a lidech, hranou k poctě a in memoriam Františku Zborníkovi, významné a populární osobnosti amatérského divadla (jehož autorská a režijní ruka byla patrná i v regulérní inscenaci Svoboda nadvakrát Divadla Pod čarou Písek). Zábavný pastiš (poněkud amerikánského střihu) 39° brněnského Buranteatru ukázal produktivní techniku divadelního rozehrání příběhu známého z filmového zpracování (A. Hitchcock) v případě, že soubor má vynikajícího herce, který vytvoří osu jevištního dění (zde Michal Isteník). Tyto inscenace posílily bohužel dojem přílišného zahlcení festivalu tradiční činohrou v její konzervativní podobě.
89. Jiráskův Hronov měl přátelskou a hravou atmosféru. Snad to způsobila i výměna vedení města po volbách v roce 2018 – staré spory už nestojí mezi oběma pořadateli, městem Hronov a Artamou Praha, posunu směrem k lepšímu vkusu doznal i doprovodným program ve stanu za radnicí i v parku. Vlivem politické krize na Ministerstvu kultury ČR se dokonce i zahájení (a doufám, že i závěr, u něhož jsem nebyla) obešel bez jalových frází a přihřívání politických polévek. Jako za odměnu bylo i počasí – spalující výheň na náměstí byla každý den zchlazena deštěm, který však nikdy neměl tak dlouhého trvání, aby znemožnil setkávání pod širým nebem v Tritonu. A hronovští ochotníci se opravdu vyznamenali každodenními snídaněmi na terase Jiráskova divadla, s opravdu domáckou a pro různé chutě a stravovací způsoby připravenou nabídkou, poslední ráno doplněnou i hudbou šarmantního gentlemanského hronovského tria El Tres Pisoares. Při písni Podívej, kvete růže a myšlence na brzké loučení leckterému účastníku padla slza do kávy či čaje.
Autor: Alena Zemančíková
narodni-informacni-a-poradenske-stredisko-pro-kulturu-z8543
89. Jiráskův Hronov měl povahu postupné, evoluční generační výměny. Zatímco v programu – snad shodou okolností, možností souborů a jednotlivých národních přehlídek – převažovala činohra ve své poměrně konzervativní podobě, mezi účastníky i lektory se objevila řada nových tváří i postupů.
Činoherní | Experimentální | Hudební | Loutkové | Názor | Pohybové | Studentské
Z činoherní nabídky festivalu výrazně vyvstávala pestrost dramatických předloh – od klasické „dobře udělané hry“ (Neil Simon: Bosé nohy v parku souboru Na tahu z Červeného Kostelce) přes společensky kritickou modelovou hru (F. Dürenmatt: Návštěva staré dámy slovenského hosta Hugo z obce Pruské), klasiku absurdního dramatu (Václav Havel: Audience souboru Viktorka Holešov), autorské variace na známé drama (Tanga pro Ježíška Divadelního klubu Jirásek z České Lípy, Kauza Médeia divadla Exil z Pardubic, Vávra aneb Co všechno jste se chtěli dozvědět o Maryše a báli jste se Mrštíků zeptat Divadýlka Na dlani z Mladé Boleslavi), postmoderní hry francouzského střihu (Divadlo bez zvířat divadla Radar-Načerno z Prahy 7), životopisné hry psané na míru souboru (Tři ženy a zamilovaný lovec divadla Geisslers Hofcomoedianten), několika typů kabaretu (Český děják souboru Doveda Sloupnice a O 14 dní dříve aneb Svoboda nadvakrát divadla Pod čarou Písek), komediálního pastiše (39 stupňů Buranteatru Brno), dramatizace klasické prozaické předlohy (Bílé noci divadla 16:20 z Prahy, Ostře sledované vlaky divadla RADAR/Hrobeso z Prahy 7, Legenda o lesích a lidech DK Jirásek Česká Lípa, Jak jsem vyhrál válku divadla SemTamFór Slavičín), postdramatického textu (Zlatý drak divadla RADAR/Hrobeso Praha 7) až po filmový scénář (I.Bergman: Ze života loutek Činohry 16:20 Praha) a soudobý konverzační kus (Grönholmova matoda divadelního studia V z Brna, Iluze souboru OldStars Praha). Program Jiráskova Hronova sám o sobě byl pro amatérské divadelníky názorným dramaturgicko-režijním seminářem – tedy pokud ho absolvovali celý.
Semináře v tomto ročníku nabídly dvojí možný přístup k pohybovému vyjádření: výuku principů klasické pantomimy lektorů Michala Hechta a Štěpánky Elgrové a pohled do principů psychofyzického jednání v dílně slovenského hosta, lektora Juraje Benčíka. Hudební seminář vedl Lukáš Habanec, který se v amatérském divadle představil už před několika lety hudební složkou inscenací Kočovného divadla Ad Hoc, zvláště pak opery Il Congelatore a kabaretu Nové TV. Seminář výtvarný vedla zkušená lektorka Kateřina Baranowska, semináře Herec v situaci a Post jako Divadelní postava vedli z profesionálního divadla a televize známí a generačně spříznění Štěpán Pácl a Luděk Horký (oba byli také režiséry některých inscenací v divadelním programu). Lektorem semináře tvůrčího psaní (směrovaného k dramatické postavě a dialogu) byl zkušený Jaromír Hruška, naopak lektory semináře Proces a produkt byli v oboru lektorství na JH debutující Pavel Skála a Jan Mrázek. Storytelling se svými frekventanty pěstoval Martin Hak. Novému typu divadelní tvorby, imerzivnímu divadlu, se věnovali seminaristé s průkopníkem tohoto typu inscenování na pražském ostrově Štvanice Ivo Kristiánem Kubákem. Dětský seminář pod vedením Evy Sukové byl tentokrát vedený k drobnému vystoupení. Výsledky práce v seminářích, pokud byly předvedeny, svědčily o soustředění a kreativitě, v některých případech (hudební seminář a dětský seminář) i o mimořádném pedagogickém nadání lektora. Předvést výsledek však není povinnost, lektoři seminářů zaměřených na slovo a text (storytelling, tvůrčí psaní) k tomu své frekventanty nenutili. Podle organizátora JH Jana Julínka se počet přihlášek do seminářů stále zmenšuje, což je až nepochopitelné: právě účast v semináři činí pobyt na JH tvůrčím a aktivním, ve vzájemné spolupráci se nové vztahy rodí a staré upevňují, rozšiřují se obzory, divadlo je ohmatáváno zevnitř.
Vedle inscenací převážně činoherních (vybraných z přehlídky Divadelní piknik Volyně) program obsahoval i jevištní kreace jiného typu. Mezi alternativními postupy dominovaly inscenace, rozvíjející osobně naléhavé téma svých aktérů. Inscenace vzniká z etud a literárních příprav samotných účinkujících, výsledný tvar pak je dotažen režisérem – pedagogem. Účinnost takto vzniklé inscenace je přímo úměrná pedagogickému nadání i přirozené autoritě vedoucího, přičemž důvěra a otevřenost souboru k němu je podmínkou. V inscenaci Du verstehst mich, nicht wahr? souboru Mrož v krabici z Plzně, exponující téma vnitřní nejistoty a obav o úspěch v životě, svou „dospělou“ autoritativní roli reflektuje i režisér a pedagog Michal Ston. Pracuje se (velmi volně) s úryvky textů Franze Kafky. U inscenace Fílelem, kosode, miedo souboru Špenát a kedlubna z Mostu, která rozvíjí téma strachu v podobách od nejjednodušší dětské až po obsesivní a existenciální, jsou režiséři a pedagogové Pavel Skála a Barbora Gréeová skryti, inscenace je razantní, působí spontánně, obsahuje extrémní jevištní extempore (s vodou a vzduchem). Analéma souboru Třetí věk z Loun je v zásadě životní bilancí šesti žen, které reflektují stáří prostřednictvím svých vzpomínek, úkolů, které si ještě v životě ukládají, otevřených intimních sdělení až přiznání. Režijní ruka Renaty Vordové je jemná a respektující, výběr a rytmizace replik i herecké vedení „expertek všedního dne“ , jakož i volba významového jevištního prvku (dál a dál rozstříhávaná Möbiova páska) je dokladem její divadelní a svým způsobem i pedagogicko-psychologické zkušenosti. Více méně tajemné cizojazyčné názvy jednotlivých inscenací jsou nikoli náhodným spojovacím prvkem: své postoje a pocity pojmenováváme slovníkem oproštěným od zavedených významů, slovy, jejichž významu se musíme dobírat.
Miniatury Kdyby se ztratili souboru Mízou do dřeva z Hradce Králové a Postýlka Barbory Hubáčkové (Kufr a Kohout Brno) patřily do oboru nejšířeji pojatého loutkářství, byť s tradičními loutkami nepracovala ani jedna. Obě byly okouzlující výpovědí o zázraku života, v jednom případě sdělovanou souhrou hudby, veršů a rozhýbaných obrazů, v druhém případě rozehranou rukama, tělem a autobiografickou výpovědí jediné herečky. Loutkářství reprezentoval i Rudolf Hansvencl svým Malým, hubeným a jednookým, pohádkou založenou na silném osobnostním vypravěčství (autor jako Kašpárek) a posunutí věku klasických pohádkových motivů (král, princezna, Honza, drak, kouzelné bytosti atd.). Hrál s jednoduchými marionetami.
Mezi alternativní můžeme zařadit i dvě inscenace se silnou kritickou výpovědí: No Time for Losers souboru JAMkA-drumka ze Svitav a Odborná porota souboru Ojebad z Prahy. První inscenace vychází z publikované dramatické předlohy autora s pseudonymem S.d.Ch. a halabala punkovým způsobem ji inscenuje jako satiru na současného prezidenta a politické poměry jím reprezentované. Druhá pracuje s vlastním textem, složeným z citací a jednotlivých vět a divadelně odbornických klišé, posbíraných na amatérských přehlídkách. K přesahu obou inscenací by pomohl větší odstup jejich tvůrců od prvotního společensko – odbornicko – kritického impulsu, jinak řečeno uvědomění si toho, co opravdu chtějí sdělit a jestli na to stačí jimi zvolený jevištní tvar. Jinou podobu alternativy předvedl soubor D.R.E.D. z Náchoda inscenací Figura cum figuris. V kreaci, v níž se otevřeným a neestetizovaným způsobem pracuje s nahotou a která se v zrcadle smrti zabývá otázkou poctivé či manipulativní religiozity, jsme ve tvaru, který rezignuje na temporytmus a často i na srozumitelnost textu, vystaveni otázce po pravosti proroků a povaze cest, po nichž je následujeme. Inscenace pohoršovala nahotou účinkujících (až nepochopitelně) a (pochopitelně) technicky ledabylým projevem (některých) účinkujících.
K výčtu ne-činoherních inscenací je třeba přidat i blok Tanec a pantomima, v němž se objevily jak vtipné pantomimické miniatury a divadlo neslyšících, tak vysoce estetizovaná vystoupení souborů scénického tance.
Pokud jde o charakteristiku a kritické hodnocení činoherních inscenací, odkazuji na Zpravodaje JH na festivalovém webu (či webu Amatérské scény – pozn. red.). Zpravodaj ostatně byl tak kvalitní, že může posloužit přímo jako seminární materiál pro budoucí redaktory kulturně- společenských periodik. Recenze byly kvalifikované a dobře, s vtipem i argumentací napsané, rozhovory důsledné ve zprostředkování sociálního i myšlenkového zázemí souborů, reportáže ze seminářů ozřejmovaly tuto linii JH a představovaly lektory. Zpravodaj obsahoval i čistě čtenářské a rekreativní rubriky, naplněné tentokrát mimořádně vtipně Janem Duchkem (nejen sloupky, ale i anonymní rubrika VinWin) a jednotlivými členy redakce. Přesvědčivě se ukázalo, že v podstatě konzervativní podoba Zpravodaje, založená na kvalitních recenzích a publicistice, je pro účastníky JH největším přínosem, doplnění o informace z městského a off-programového dění je užitečné, „počtení“ v rekreativních rubrikách je nejen zábavné, ale i inspirativní. Kvalita fotografií je samozřejmostí a ani fakt, že Zpravodaj nemá šanci projít jazykovou korekturou, se na jeho jazykové podobě nijak negativně neprojevuje. Kromě okamžitého účinku je Zpravodaj i cenným archivním materiálem, dosvědčujícím pro budoucí badatele úroveň festivalu. A jeho redakce příkladem obětavé, společné věci takřka do roztrhání těla sloužící týmové práce.
JH byl průběžně reflektován i ve dvou diskusních klubech. Hyde Park, moderovaný Janem Hniličkou, se každý večer zabýval jednou složkou problematiky amatérského divadla, od jeho historie přes organizaci až po společenskou reflexi nebo autorské právo. Pokaždé byli pozváni expertní hosté. Problémový klub je tradiční součástí programu JH, dalším seminářem. Založen byl s cílem pojmenovávat a analyzovat obecnější problematiku divadla jako umění, odrazovým bodem k úvahám jsou společně shlédnuté inscenace. Lektoři Problémového klubu se snaží obracet posuzování inscenací od jejich hodnocení spíše k analýze, jevy, vyskytující se třeba v miniatuře v inscenacích na JH, zobecnit v zrcadle dějin i teorie divadla. Důležitým tématem úvah jsou sociální jevy, pedagogická práce, politikum, kontext všeho druhu. Je důležité, aby lektoři PC měli rozmanité specializace a neškodí ani genderová ( včetně věku) vyváženost. Tentokrát byl lektorský sbor vlivem nutných odjezdů některých členů jednorázově doplňován lektory jiných seminářů, což se ukázalo jako osvěžující a přínosné, dotyční ale musí předem vědět, že mají za povinnost příslušné inscenace na JH vidět. Praxi jednorázového doplňování stálého týmu lektorů v jednotlivých dnech lze organizátorům doporučit, je to osvěžující pro stálé lektory i pro publikum. Problémový klub měl tentokrát opravdu povahu klubu, tedy setkávání lidí, kteří se znají, těší se na vzájemný dialog – a přivádějí další hosty.
Z inspirativních představení byla lekcí syntézy prostředků inscenace souboru Geisslers Hofcomoedianten Tři ženy a zamilovaný lovec. Dramatik René Levínský napsal na objednávku hru na motivy života a díla barokního malíře Petra Brandla kvasi-barokním jazykem, režisér Petr Hašek ji inscenoval jako barokní divadlo včetně šerosvitného osvětlení svíčkami, Brandlovy obrazy byly zaranžovány z těl herců, zněla barokní hudba v historicky poučené intepretaci. Inscenace je příkladem vytříbeného stylu ve všech složkách. Dvě inscenace mima Radima Vizváryho (Pejprbpoj odpoledne a Sólo večer) jsou ukázkou virtuózního zvládnutí celého spektra výrazových prostředků pantomimy a fyzického divadla. Byl to silný, ohromující zážitek, před nímž každý amatérský pokus o totéž bledne.
Dvě inscenace Činohry 16:20 (Ze života loutek a Bílé noci) nedosahovaly úrovně ani zajímavosti nejlepších amatérských činoherních inscenací na JH. Podobně tomu bylo s inscenací Legenda o lesích a lidech, hranou k poctě a in memoriam Františku Zborníkovi, významné a populární osobnosti amatérského divadla (jehož autorská a režijní ruka byla patrná i v regulérní inscenaci Svoboda nadvakrát Divadla Pod čarou Písek). Zábavný pastiš (poněkud amerikánského střihu) 39° brněnského Buranteatru ukázal produktivní techniku divadelního rozehrání příběhu známého z filmového zpracování (A. Hitchcock) v případě, že soubor má vynikajícího herce, který vytvoří osu jevištního dění (zde Michal Isteník). Tyto inscenace posílily bohužel dojem přílišného zahlcení festivalu tradiční činohrou v její konzervativní podobě.
89. Jiráskův Hronov měl přátelskou a hravou atmosféru. Snad to způsobila i výměna vedení města po volbách v roce 2018 – staré spory už nestojí mezi oběma pořadateli, městem Hronov a Artamou Praha, posunu směrem k lepšímu vkusu doznal i doprovodným program ve stanu za radnicí i v parku. Vlivem politické krize na Ministerstvu kultury ČR se dokonce i zahájení (a doufám, že i závěr, u něhož jsem nebyla) obešel bez jalových frází a přihřívání politických polévek. Jako za odměnu bylo i počasí – spalující výheň na náměstí byla každý den zchlazena deštěm, který však nikdy neměl tak dlouhého trvání, aby znemožnil setkávání pod širým nebem v Tritonu. A hronovští ochotníci se opravdu vyznamenali každodenními snídaněmi na terase Jiráskova divadla, s opravdu domáckou a pro různé chutě a stravovací způsoby připravenou nabídkou, poslední ráno doplněnou i hudbou šarmantního gentlemanského hronovského tria El Tres Pisoares. Při písni Podívej, kvete růže a myšlence na brzké loučení leckterému účastníku padla slza do kávy či čaje.
Autor: Alena Zemančíková
narodni-informacni-a-poradenske-stredisko-pro-kulturu-z8543
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.