ZÁMEČNÍKOVÁ, Ema: Přehlídka dětských recitátorů Louny, 27.–28. 4. 2019. Deník Dětské scény, č. 0., str. 16-17, 7.6.2019.
PŘEHLÍDKA DĚTSKÝCH RECITÁTORŮ
LOUNY, 27. – 28. 4. 2019
Je mi jasné, že recitujícím dětem je jedno, kdo je pořadatelem přehlídky. Chtějí se cítit dobře a uvolněně, aby se jim přednes povedl. Mně však při putování za dětským přednesem napříč republikou připadá zajímavé, jak proměnliví jsou pořadatelé, kteří dětem podmínky pro potkání s přednesem připravují. Například v Českém Krumlově se sice recitovalo v historických prostorách knihovny, ale nadšenci, kteří vše zajišťovali, byli pracovníky Domu dětí a mládeže, včetně pana ředitele, který akci velmi mile a zasvěceně zahájil. V Olomouci zase převážná organizační tíž ležela na bedrech pedagožek ze ZUŠ, nutno však uznat, že i pracovník DDM byl přítomen a vykonával potřebné úkoly, převážně finančního charakteru. V Pardubicích jsem zato nikoho z DDM za dlouhá léta, kdy mám možnost dětská recitační setkávání navštěvovat, nepotkala (vím však, že zajišťuje okresní kola, na krajských se podílejí zřejmě jen finančně), o vše se stará, též obětavě, Krajská knihovna v Pardubicích oddělení regionálních a kulturních služeb. Musí přitom hledat a využívat cizí prostory, knihovna sama vhodné nemá.
Tyto problémy nemusí řešit Městská knihovna Louny, která je vzdělávacím, kulturním, informačním a setkávacím centrem ve městě a pořadatelkou velké řady vzdělávacích a kulturních akcí i dalších zajímavých projektů (např. vzdělávání seniorů Třetí věk) a disponuje nejen svou hlavní budovou, která je krásně zrestaurovanou historickou dominantou lounského náměstí, ale i Klub(ovnou) Luna s komorním divadelním sálkem a s klubovými prostorami a v rozsáhlém parku nádherným, čerstvě zrekonstruovaným Pavilonem A, kde se konala divadelní část krajské Dětské scény. Hlavní budova je plná příjemných prostor, jejich názvy jako Lehárna apod. už naznačují, že se v žádném případě nejedná pouze o sklady knih. Už jen pouhý pobyt v nich přináší potěšení a pohodu v duši, natož když knihovnice a knihovníci jak kladní hrdinové z pohádkových knížek připraví pro návštěvníky rozmanité zážitky. V čele stojí a všem jde vzorem paní ředitelka (i ta svým dívčím obličejíkem připomíná knížky pro děti, tady konkrétně s ilustracemi Heleny Zmatlíkové). Jejich recitační přehlídky (dětské předcházelo krajské kolo WP Louny, poeticky!) se konají v kongresovém sále, který oproti svému názvu je malým milým sálkem jako dělaným pro takovéto setkání, přičemž dětem a jejich doprovodu jsou k dispozici i ostatní vymoženosti lounské knihovny, včetně Kavárny Jeroným. Vše dohromady, prosvětlené prostory, všude vystavené knížky a zejména naladění a vstřícnost knihovníků vytváří úsměvnou atmosféru, která se odráží na tvářích nejen recitátorů, ale i dospělých. Specialitou lounské přehlídky jsou předskokani, zajišťující „že nikdo není první“, což už není na přehlídkách takovou raritou, ale v Lounech předskokany bývají ocenění z jiných kategorií (dopoledne bývají nižší kategorie, odpoledne vyšší, dvoutextové), vystoupení se stává pro ně další formou odměny, s čímž jsem se ještě nesetkala. Paní ředitelka předstupovala před publikum jako profesionální moderátorka a její podřízení (přehlídka se konala o víkendu) ve svých neméně důležitých funkcích nezůstávali pozadu - od nápovědky až po fotografa, někteří se mohli dokonce plnohodnotně zhostit i lektorské funkce, natolik jsou již v oboru zorientováni a poučeni.
Tentokrát ale nemuseli, jako lektorky byly povolány, krom mé maličkosti, Lucka Veličková a Oxana Kaplanová a na spolupráci s těmito dámami se mi vzpomíná velmi příjemně. Renata Vordová, se kterou se většinou potkáváme na lektorské pozici, se ujala Ladění – tak v Lounech nazývají uvolňovací přípravu recitátorů – pokud jsem měla možnost zahlédnout, jak děti ladila, mé nadšení nebralo konce. Domnívám se, že uvolňovací chvilky by neměly být jen o rozmlouvání, složité jazykolamy apod., které některé „nedramákové“ děti neznají a napoprvé nezvládnou, je příliš neuvolní, spíše naopak. Renata dokázala dětem nejen rozvázat jazýčky, ale probudit i ztrémovanou dušičku.
I z odborného hlediska hodnotím celkově lounskou přehlídku velmi kladně, nic výjimečného nezaznělo, tudíž se pozastavím jen u některých poznatků, které mi přinesla.
1. kategorie
Při hodnocení dětí (nejen v 1. kategorii) se mi opět potvrdilo, že v dětském přednesu přístup odměna – trest, čili jednička – pětka, vítězství – prohra může zradit. Pokud dítě přednášelo z radosti z přednesu, ze sdělování, z komunikace s publikem, mluvilo přirozeně po smyslu, i když text obsahoval ne dětská témata (Když byl Pepa ještě mladý). Pokud docházelo k přehnanému hraní a dikci, vyrážení nelogických přízvuků včetně přízvuku na předložku, pečlivému vymalovávání vět, domnívám se, že se tak často dělo z přehnané touhy po umístění, pochvale paní učitelky apod. A naopak - strach z neúspěchu, z „okna“, děti svazoval. Ovšem vše stojí a padá na výstavbě přednesového sdělení a ta může vyrůst jen z pochopení a uchopení obsahu (proč text říkám) vhodně vybraného textu.
Lektorský sbor přehlídky udělil celkem 5 Cen poroty za přednes těmto recitátorům: Filipu Elmanovi (Shel Silverstein: Navlíkli velblouda do podprsenky), Jakubu Falářovi (Jiří Havel: Co komu patří), Eliáši Horáčkovi (Jaromír Nohavica: Když byl Pepa ještě mladý), Janu Hoškovi (Jiří Žáček: Jak šli bratři pro kládu) a Kateřině Michankové (Miloš Kratochvíl: Počítání do čtyř).
2. kategorie
V této kategorii říkala dívenka Žáčkův text Hledám tátu. Nechápu, proč se s tímto textem (a s Písničkou o škaredých holkách) potkávám snad v každé krajské! přehlídce. Přitom i v Lounech se potvrdilo, jak děti zrazuje – svou banalitou, sentimentem (nemluvě o tom, že se jedná o ryze klučičí, rádoby, monolog a recitovalo ho děvče). Děti zavádí k nepřirozenému citovému projevu, a často k přehrávání.
Moje tvrzení u 1. kategorie potvrzuje přednes básničky Jiřího Havla: Jak vrána chtěla zpívat v opeře. Zjevně ambiciózní, ale jistě jinak šikovná, recitátorka tlačením na hlas a jeho nevkusným měněním se snažila tak předvádět a zahrát postavy, že její hlasivky byly na pokraji ohrožení, nemluvě o celkovém vyznění.
Opačně na mě zapůsobil přednes kapitoly z knížky Z deníku kocoura Modroočka. Úryvky z této knížky, jistě hodnotné, bývají pro dětskou recitaci zrádné – vyprávění malého kocourka vede často, zejména u holčiček, k roztomilému muckování. V Lounech si ji vybral chlapec, který na svůj věk působil vyspěle a kultivovaně. Modroočka interpretoval s chlapeckým postojem, který ale použil spíše nevědomě, nepracoval s ním do důsledku a tak projev působil poněkud monotónně, což bylo na škodu jinak příjemného přednesu. Překvapením byl pro mě přednes, v přehlídkách značně frekventované, básně J. Préverta: Jak namalovat portrét ptáka.
Překvapením kladným, neboť se někdy potkávám s nepochopením a neuchopením tohoto geniálního textu, který je pak recitován s přehnanou lyričností a sentimentem. Matyáš Matouš však text pochopil po svém a svůj postoj dokázal sdělit, i když, vzhledem k jeho věku, nikoliv v celé jeho tematické podstatě.
Na celostátní přehlídku Dětská scéna Svitavy 2019 postoupili Tomáš Kisiel (Miloš Macourek: Želva) a Josef Procházka (Iva Procházková: Jak jsme s Alešem léčili našeho jezevčíka).
Cenu poroty za přednes získali Jan Josef (Josef Kolář: Z deníku kocoura Modroočka) a Matyáš Matouš (J. Prévert: Jak namalovat portrét ptáka).
3. kategorie
Při vzpomínce na přednesy dětí této kategorie se musím zmínit o dětských interpretacích básní Shela Silversteina. Dle mého mínění, které se zakládá i na mnoha zkušenostech, neboť tyto texty jsou bestsellerem přehlídek posledních let (nic nenamítám, jedná se o velmi kvalitní poezii s vynikajícími překlady), mají některé básničky náročný tematický podtext, na který nemusí menší děti dosáhnout. Například Klaun Konrád. Nemyslím, že by se proto neměly dětem nabízet, ale je nutné s nimi provést důkladný rozbor obsahu, formy a zejména dojít k odhalení a nalezení prostředků pro sdělení pointy.
V Lounech se představila dívenka plná energie, touhy po vystupování a velice hezká. Avšak texty, které se svou učitelkou zvolila, plus její přílišné ambice, ji svedly k nedětskému hraní, šaržírování a předvádění se (Julie a Romeo). Pedagogické vedení, se kterým nelze souhlasit, se projevilo zejména při přednesu úryvku z Deníku Anny Frankové, který byl tak nešetrně seškrtán, že se vytratila charakteristika a osud židovské dívky. Protože recitátorka neznala celou knížku, jen tušila, kdo Anna Franková byla, působil její přednes emočně prázdně, přičemž mě při rozboru přesvědčila, že je citlivou dívkou jistě schopnou hlubokého sdělení.
Na celostátní přehlídku Dětská scéna Svitavy 2019 postoupili Vendula Elmanová (Shel Silverstein: Klaun Konrád; Shel Silverstein: Škeble) a Jana Neužilová (Daniil Charms: O zlobivé Žofince; Daniela Fischerová: Rada pro setkání s Golemem).
Cenu poroty za přednes získali Adam Hrdina (Miloš Kratochvíl: Růže; Jiří Kolář: Slaneček), Ladislav Husák (Jaroslav Husák, Motýli; Karel Čapek: Minda čili o chovu psů) a Kateřina Matušková (Zaphod Beeblebrox:, O Červené Karkulce; Jaroslav Seifert: První dopis mamince).
4. kategorie
Jsem ráda, když se na recitačních přehlídkách potkám s přednesem české klasiky. Ale je důležité jaká klasika to je, jak recitátor text pochopí a zejména jak se s textem ztotožní. A jak je pedagogicky veden. Ve školách se klasika recituje vlastně neustále, ale moje zkušenosti z přehlídek nasvědčují, že se přitom přednesových postupů příliš nepoužívá, protože pedagogové o přednesu mnoho nevědí, neboť na přehlídkách přednes klasiky je velmi často odříkáváním zpaměti, nebo nepoučeným předváděním se. V Lounech takto zazněly Osudy dobrého vojáka Švejka (předvádění se) a Šrámkův Raport (odříkané zpaměti). Tato problematika mě zajímá, nejen proto, že na letošní Šrámkově Sobotce mám vest seminář s pedagogy právě o využití přednesu v hodinách literatury
Na celostátní přehlídku Dětská scéna Svitavy 2019 postoupili Tomáš Friese (Martin Třešńák: Jakoby pohádka; Ernst Jandl: Něco na podlaze) a Agáta Krobová (Robert Fulghum: Seď klidně; James Thurber: Mírumilovný lemur).
Eliška Provazníková získala Cenu poroty za přednes textů Karla Čapka Goneril, dcera Learova a Aleny Vránové Zlobítko.
Ema Zámečníková.
LOUNY, 27. – 28. 4. 2019
Je mi jasné, že recitujícím dětem je jedno, kdo je pořadatelem přehlídky. Chtějí se cítit dobře a uvolněně, aby se jim přednes povedl. Mně však při putování za dětským přednesem napříč republikou připadá zajímavé, jak proměnliví jsou pořadatelé, kteří dětem podmínky pro potkání s přednesem připravují. Například v Českém Krumlově se sice recitovalo v historických prostorách knihovny, ale nadšenci, kteří vše zajišťovali, byli pracovníky Domu dětí a mládeže, včetně pana ředitele, který akci velmi mile a zasvěceně zahájil. V Olomouci zase převážná organizační tíž ležela na bedrech pedagožek ze ZUŠ, nutno však uznat, že i pracovník DDM byl přítomen a vykonával potřebné úkoly, převážně finančního charakteru. V Pardubicích jsem zato nikoho z DDM za dlouhá léta, kdy mám možnost dětská recitační setkávání navštěvovat, nepotkala (vím však, že zajišťuje okresní kola, na krajských se podílejí zřejmě jen finančně), o vše se stará, též obětavě, Krajská knihovna v Pardubicích oddělení regionálních a kulturních služeb. Musí přitom hledat a využívat cizí prostory, knihovna sama vhodné nemá.
Tyto problémy nemusí řešit Městská knihovna Louny, která je vzdělávacím, kulturním, informačním a setkávacím centrem ve městě a pořadatelkou velké řady vzdělávacích a kulturních akcí i dalších zajímavých projektů (např. vzdělávání seniorů Třetí věk) a disponuje nejen svou hlavní budovou, která je krásně zrestaurovanou historickou dominantou lounského náměstí, ale i Klub(ovnou) Luna s komorním divadelním sálkem a s klubovými prostorami a v rozsáhlém parku nádherným, čerstvě zrekonstruovaným Pavilonem A, kde se konala divadelní část krajské Dětské scény. Hlavní budova je plná příjemných prostor, jejich názvy jako Lehárna apod. už naznačují, že se v žádném případě nejedná pouze o sklady knih. Už jen pouhý pobyt v nich přináší potěšení a pohodu v duši, natož když knihovnice a knihovníci jak kladní hrdinové z pohádkových knížek připraví pro návštěvníky rozmanité zážitky. V čele stojí a všem jde vzorem paní ředitelka (i ta svým dívčím obličejíkem připomíná knížky pro děti, tady konkrétně s ilustracemi Heleny Zmatlíkové). Jejich recitační přehlídky (dětské předcházelo krajské kolo WP Louny, poeticky!) se konají v kongresovém sále, který oproti svému názvu je malým milým sálkem jako dělaným pro takovéto setkání, přičemž dětem a jejich doprovodu jsou k dispozici i ostatní vymoženosti lounské knihovny, včetně Kavárny Jeroným. Vše dohromady, prosvětlené prostory, všude vystavené knížky a zejména naladění a vstřícnost knihovníků vytváří úsměvnou atmosféru, která se odráží na tvářích nejen recitátorů, ale i dospělých. Specialitou lounské přehlídky jsou předskokani, zajišťující „že nikdo není první“, což už není na přehlídkách takovou raritou, ale v Lounech předskokany bývají ocenění z jiných kategorií (dopoledne bývají nižší kategorie, odpoledne vyšší, dvoutextové), vystoupení se stává pro ně další formou odměny, s čímž jsem se ještě nesetkala. Paní ředitelka předstupovala před publikum jako profesionální moderátorka a její podřízení (přehlídka se konala o víkendu) ve svých neméně důležitých funkcích nezůstávali pozadu - od nápovědky až po fotografa, někteří se mohli dokonce plnohodnotně zhostit i lektorské funkce, natolik jsou již v oboru zorientováni a poučeni.
Tentokrát ale nemuseli, jako lektorky byly povolány, krom mé maličkosti, Lucka Veličková a Oxana Kaplanová a na spolupráci s těmito dámami se mi vzpomíná velmi příjemně. Renata Vordová, se kterou se většinou potkáváme na lektorské pozici, se ujala Ladění – tak v Lounech nazývají uvolňovací přípravu recitátorů – pokud jsem měla možnost zahlédnout, jak děti ladila, mé nadšení nebralo konce. Domnívám se, že uvolňovací chvilky by neměly být jen o rozmlouvání, složité jazykolamy apod., které některé „nedramákové“ děti neznají a napoprvé nezvládnou, je příliš neuvolní, spíše naopak. Renata dokázala dětem nejen rozvázat jazýčky, ale probudit i ztrémovanou dušičku.
I z odborného hlediska hodnotím celkově lounskou přehlídku velmi kladně, nic výjimečného nezaznělo, tudíž se pozastavím jen u některých poznatků, které mi přinesla.
1. kategorie
Při hodnocení dětí (nejen v 1. kategorii) se mi opět potvrdilo, že v dětském přednesu přístup odměna – trest, čili jednička – pětka, vítězství – prohra může zradit. Pokud dítě přednášelo z radosti z přednesu, ze sdělování, z komunikace s publikem, mluvilo přirozeně po smyslu, i když text obsahoval ne dětská témata (Když byl Pepa ještě mladý). Pokud docházelo k přehnanému hraní a dikci, vyrážení nelogických přízvuků včetně přízvuku na předložku, pečlivému vymalovávání vět, domnívám se, že se tak často dělo z přehnané touhy po umístění, pochvale paní učitelky apod. A naopak - strach z neúspěchu, z „okna“, děti svazoval. Ovšem vše stojí a padá na výstavbě přednesového sdělení a ta může vyrůst jen z pochopení a uchopení obsahu (proč text říkám) vhodně vybraného textu.
Lektorský sbor přehlídky udělil celkem 5 Cen poroty za přednes těmto recitátorům: Filipu Elmanovi (Shel Silverstein: Navlíkli velblouda do podprsenky), Jakubu Falářovi (Jiří Havel: Co komu patří), Eliáši Horáčkovi (Jaromír Nohavica: Když byl Pepa ještě mladý), Janu Hoškovi (Jiří Žáček: Jak šli bratři pro kládu) a Kateřině Michankové (Miloš Kratochvíl: Počítání do čtyř).
2. kategorie
V této kategorii říkala dívenka Žáčkův text Hledám tátu. Nechápu, proč se s tímto textem (a s Písničkou o škaredých holkách) potkávám snad v každé krajské! přehlídce. Přitom i v Lounech se potvrdilo, jak děti zrazuje – svou banalitou, sentimentem (nemluvě o tom, že se jedná o ryze klučičí, rádoby, monolog a recitovalo ho děvče). Děti zavádí k nepřirozenému citovému projevu, a často k přehrávání.
Moje tvrzení u 1. kategorie potvrzuje přednes básničky Jiřího Havla: Jak vrána chtěla zpívat v opeře. Zjevně ambiciózní, ale jistě jinak šikovná, recitátorka tlačením na hlas a jeho nevkusným měněním se snažila tak předvádět a zahrát postavy, že její hlasivky byly na pokraji ohrožení, nemluvě o celkovém vyznění.
Opačně na mě zapůsobil přednes kapitoly z knížky Z deníku kocoura Modroočka. Úryvky z této knížky, jistě hodnotné, bývají pro dětskou recitaci zrádné – vyprávění malého kocourka vede často, zejména u holčiček, k roztomilému muckování. V Lounech si ji vybral chlapec, který na svůj věk působil vyspěle a kultivovaně. Modroočka interpretoval s chlapeckým postojem, který ale použil spíše nevědomě, nepracoval s ním do důsledku a tak projev působil poněkud monotónně, což bylo na škodu jinak příjemného přednesu. Překvapením byl pro mě přednes, v přehlídkách značně frekventované, básně J. Préverta: Jak namalovat portrét ptáka.
Překvapením kladným, neboť se někdy potkávám s nepochopením a neuchopením tohoto geniálního textu, který je pak recitován s přehnanou lyričností a sentimentem. Matyáš Matouš však text pochopil po svém a svůj postoj dokázal sdělit, i když, vzhledem k jeho věku, nikoliv v celé jeho tematické podstatě.
Na celostátní přehlídku Dětská scéna Svitavy 2019 postoupili Tomáš Kisiel (Miloš Macourek: Želva) a Josef Procházka (Iva Procházková: Jak jsme s Alešem léčili našeho jezevčíka).
Cenu poroty za přednes získali Jan Josef (Josef Kolář: Z deníku kocoura Modroočka) a Matyáš Matouš (J. Prévert: Jak namalovat portrét ptáka).
3. kategorie
Při vzpomínce na přednesy dětí této kategorie se musím zmínit o dětských interpretacích básní Shela Silversteina. Dle mého mínění, které se zakládá i na mnoha zkušenostech, neboť tyto texty jsou bestsellerem přehlídek posledních let (nic nenamítám, jedná se o velmi kvalitní poezii s vynikajícími překlady), mají některé básničky náročný tematický podtext, na který nemusí menší děti dosáhnout. Například Klaun Konrád. Nemyslím, že by se proto neměly dětem nabízet, ale je nutné s nimi provést důkladný rozbor obsahu, formy a zejména dojít k odhalení a nalezení prostředků pro sdělení pointy.
V Lounech se představila dívenka plná energie, touhy po vystupování a velice hezká. Avšak texty, které se svou učitelkou zvolila, plus její přílišné ambice, ji svedly k nedětskému hraní, šaržírování a předvádění se (Julie a Romeo). Pedagogické vedení, se kterým nelze souhlasit, se projevilo zejména při přednesu úryvku z Deníku Anny Frankové, který byl tak nešetrně seškrtán, že se vytratila charakteristika a osud židovské dívky. Protože recitátorka neznala celou knížku, jen tušila, kdo Anna Franková byla, působil její přednes emočně prázdně, přičemž mě při rozboru přesvědčila, že je citlivou dívkou jistě schopnou hlubokého sdělení.
Na celostátní přehlídku Dětská scéna Svitavy 2019 postoupili Vendula Elmanová (Shel Silverstein: Klaun Konrád; Shel Silverstein: Škeble) a Jana Neužilová (Daniil Charms: O zlobivé Žofince; Daniela Fischerová: Rada pro setkání s Golemem).
Cenu poroty za přednes získali Adam Hrdina (Miloš Kratochvíl: Růže; Jiří Kolář: Slaneček), Ladislav Husák (Jaroslav Husák, Motýli; Karel Čapek: Minda čili o chovu psů) a Kateřina Matušková (Zaphod Beeblebrox:, O Červené Karkulce; Jaroslav Seifert: První dopis mamince).
4. kategorie
Jsem ráda, když se na recitačních přehlídkách potkám s přednesem české klasiky. Ale je důležité jaká klasika to je, jak recitátor text pochopí a zejména jak se s textem ztotožní. A jak je pedagogicky veden. Ve školách se klasika recituje vlastně neustále, ale moje zkušenosti z přehlídek nasvědčují, že se přitom přednesových postupů příliš nepoužívá, protože pedagogové o přednesu mnoho nevědí, neboť na přehlídkách přednes klasiky je velmi často odříkáváním zpaměti, nebo nepoučeným předváděním se. V Lounech takto zazněly Osudy dobrého vojáka Švejka (předvádění se) a Šrámkův Raport (odříkané zpaměti). Tato problematika mě zajímá, nejen proto, že na letošní Šrámkově Sobotce mám vest seminář s pedagogy právě o využití přednesu v hodinách literatury
Na celostátní přehlídku Dětská scéna Svitavy 2019 postoupili Tomáš Friese (Martin Třešńák: Jakoby pohádka; Ernst Jandl: Něco na podlaze) a Agáta Krobová (Robert Fulghum: Seď klidně; James Thurber: Mírumilovný lemur).
Eliška Provazníková získala Cenu poroty za přednes textů Karla Čapka Goneril, dcera Learova a Aleny Vránové Zlobítko.
Ema Zámečníková.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.