KODEŠ, Jaroslav: Louny barevné. AS 15.4.2019.
Louny barevné
Dramaturgická skladba Lounského Divadlení 2019 byla letos pestrá, ale nerodila se tak snadno. Dlouho nebyl naplněn počet potřebných osmi soutěžních představení, aby mohla přehlídka vyhlásit vítěze a současně nominanta postupujícího na národní přehlídku Piknik Volyně 2019.
Činoherní | Experimentální | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Soubory
Potom odpadl jeden soubor z důvodů úrazu představitelky hlavní role, a až na poslední chvíli ho nahradil jiný. Dlužno podotknout, že náhradník se svého úkolu zhostil se ctí, byl to záskok víc než dobrý. Z osmi představení jsme viděli jedno drama a sedm komedií. Ale to je velké zjednodušení. Každé z komedií můžeme totiž přiřadit jiný přívlastek. Černou komedii Drazí pozůstalí, která vznikla v dílně souboru, přivezl Hudební a divadelní spolek Laso Praha. Autorem, režisérem i hercem zároveň je Petr Krajíček. Jedná se o sympatický pokus napsat a inscenovat tragifrašku o vykolejených vztazích v rodině, dvou mrtvolách a policii, která doslova a do písmene chrání a pomáhá. Problémy: scénář má nelogické švy, postavy nemají vždy jasné motivace, typové obsazení u některých postav neodpovídá textu. Režie to nijak neřeší. Klady: autor umí napsat vtipný dialog i situaci, herci působí zkušeně a přesvědčivě. Divák se baví.
Hořkou komedii Tanga pro Ježíška o osudovém setkání dvou osamocených lidí na Štědrý den, představil Divadelní klub Jirásek Česká Lípa. Tradiční účastník Lounského divadlení a stále na vysoké umělecké úrovni pracující soubor, ani tentokrát nezklamal. Václav Klapka, autor, režisér a současně i představitel jedné z postav se volně inspiroval syžetem hry rakouského dramatika Petera Turriniho Josef a Marie. Tak jako Turrini i on přivádí na scénu dvě starší životem otloukané osoby – Růženu (Vladimíra Zborníková) a Josefa (Václav Klapka). Ona uklízí v nějaké počítačové firmě, on je pracovníkem ostrahy stejné firmy. Oba jsou osamělí a náhodou se sejdou v podvečer Štědrého dne v jedné kanceláři, aby se postupně navzájem svěřili se svými trablemi, otevřeli se jeden druhému, aby hodnotili svůj život. Jsou ve věku, kdy většina z nás přemýšlí, jak naplníme roky, které nám ještě zbývají, a tak dialog probíhá ve vážném i nevážném tónu, někdy je komicky vážný a jindy vážně komický. Ve scénografické složce se inscenace snaží o prostou nápodobu všedního života. Oba herečtí protagonisté nepropadají přílišnému psychologizování, nezatěžkávají dialogy hlubokými myšlenkami. Dokáží přirozeně přecházet od vtipkování po nostalgii, od vážné polohy až k humorné nadsázce. Jsou prostě herecky báječní. Umí to. V jejich osudech se nám tak přirozeně odrazí spletenec mizérie lidských životů závěru minulého století. Oni však tuto dobu nesoudí. Jen vyprávějí své bizarní příběhy – s humorem, moudrostí a ironií. A nakonec nám dopřejí i naději. Anebo ne? Závěr inscenace totiž vyznívá neujasněně. Růžena odchází definitivně, neboť jejich vzájemné osudy vyzněly nesmiřitelně. Ale proč se pak vrací, aby tančila podruhé vášnivé tango s Josefem? Má to být naznačení jistého smíření? Je to záměrný výklad inscenátorů nebo jen úlitba divákům toužícím po happy endu? (Inscenace získala doporučení na Piknik Volyně 2019).
Oksana Kaplanová se svým mladičkým souborem Kefírová sekta Louny (K. Kopta, T. Frélichová, A. Kočinová a J. Sušická) upravila a nazkoušela situační komedii Viliama Klimáčka: Nízkotučný život. Inscenace však není typickou činoherní hrou se zápletkou a vystavěným příběhem. Víc se opírá o zkušenosti z dramatické výchovy. Klimáček přesně charakterizuje jednotlivé postavy a situace, Kaplanová situace redukuje, a charakteristiku postav užívá jen volně – v inscenačním uchopení vychází z možností svých herců, z jejich hravosti a kolektivní souhry. Inscenaci začíná jako vyprávění dívek, z nichž se teprve stávají postavy hry. Kaplanová tedy využívá principu hry divadla na divadle, což se jí daří. Přestože se částečně odklonila od předlohy samotné a její inscenaci lze do jisté míry považovat za inscenaci autorskou, vytvořila velice kompaktní celek, z něhož žádný z herců v negativním slova smyslu nevybočuje, herci si na scéně vystačí se třemi bedýnkami a jedněmi štaflemi. Přestože inscenace stojí na hranici činoherního a studentského divadla, v jehož popředí je více pedagogická práce, získala doporučení na Piknik Volyně, především jako možné „osvěžení“ této přehlídky. (Inscenace získala i cenu diváka).
Divadlo Navenek Kadaň ukázalo na jevišti Vrchlického divadla v Lounech, že umí pracovat s velkým nadšením, až rozpustilou energií a smyslem pro horrorovou komediálnost. Režisérka Tereza Gvoždiaková si vybrala bláznivou hru amerického autora Dona Zolidise: 10 způsobů, jak přežít zombie apokalypsu a nazkoušela ji s partou studentů z kadaňského gymnázia. Pro většinu z herců to byla i premiéra. Představení nabídlo v divadelní nadsázce deset možných scénářů čtyř lidí na cestě přežití za apokalypsy, kdy světem se šíří mor a mění lidi v zombie. Klady: tato zábavně šílená hra má českou premiéru, stala se jednou z nejhranějších her na amerických středních školách a tak si ji kadaňští vlastními silami přeložili (Pavlína Chroustová) a s velkou chutí a energií zahráli. Zařádili si. Mimořádnou pozornost si zaslouží scénografie inscenace (ve všech složkách) výtvarnice Nikoly Dunkové, která je brilantní nejen svou technickou a technologickou dokonalostí, ale především je velmi významotvornou, vtipnou a esteticky skvostnou. Až ekvilibristicky si pohrává se zažitými výtvarnými klišé amerických hororů. Zápory: jevištní nezkušenost se projevuje malou schopností pointovat jednotlivé situace přežití a sdělit tak nějaký smysl. V hlasové technice herců, kteří nezřídka forsírují a díky překotné dikci a nedostatečné výslovnosti tak ztrácejí jejich repliky na srozumitelnosti. Dále by inscenaci prospěla důslednější práce s rytmem. Inscenace je přitažlivá, vizuálně krásná a pro příznivce fenoménu zombie filmů, především z řad středoškolské mládeže, maximálně zábavná. Elán a mládí jsou samy o sobě umělecká kvalita, ale když dojdou, co zůstane? Inscenace získala doporučení do širšího výběru na Popelku do Rakovníka.
Detektivní komedie z prostředí mlhou zahaleného starobylého anglického sídla s názvem Hrobka s vyhlídkou od Normana Robbinse je často hraným titulem. V Lounech, jsme ho viděli v podání Divadelního souboru Jiřího Voskovce ze Sázavy. Prostředí hry, kdy nikdo nemůže dovnitř natož ven, smrt pána domu a čtení závěti pro pozůstalé, odstartuje hrůzostrašný kolotoč smrtí deseti prapodivných postav uvězněných v domě plném tajných chodeb. Někdo je vrah a nekompromisně prahne po pozůstalosti. Jde tu o dobrou detektivku, která ale vyžaduje díky prazvláštním charakterům postav a bizarním situacím příběhu komediální nadsázku. Lenka Kuchlerová (režie) to pochopila, vede tak své herce, ale ne vždy důsledně a záměrně. Malá zkušenost s tímto žánrem, a to jak u režie, tak i u herců způsobila, že se méně jedná a více mluví. A proto inscenace zůstala na půli cesty k opravdu zábavnému divadlu.
Autorské představení souboru Sex Culomets z Litoměřic: Poslední cesta Zikmunda a Hanzelky do Afriky je spíše řízenou improvizací. Zpracovává poněkud absurdní situaci, kterak Zikmund s Hanzelkou jedou do Afriky odvézt živý dar – kozu pro chudou africkou rodinu. Vše začíná jako stand-up, jeden z ústřední herecké dvojice úvodem řekne, co se bude dít a o čem v příběhu půjde, pohotově dokáže do své řeči zakomponovat aktuální skutečnosti. Následně si z publika vyberou představitelku kozy, nasednou do improvizovaně sestaveného auta a vše dále pokračuje poněkud akčněji – na scénu se dostává také třetí aktér, který hraje například přírodní živly, později teroristu, který auto s kozou přepadne, také českého gangstera apod. Inscenace se postupem času od samotného hravého a komediálního principu dostává stále více k politickým, ekonomickým i ekologickým otázkám, samozřejmě však v nadsázce, v satirickém duchu. Toto představení se stalo pro Lounské Divadlení inspirativním počinem, ovšem poněkud mimo jeho hlavní zaměření na činoherní a hudební divadlo. Jednalo se o řízenou improvizaci, která měla řadu prvků alternativního či experimentálního divadla. Odborná porota Lounského Divadlení proto doporučila tuto asi půlhodinovou hříčku programové radě přehlídky experimentujícího divadla Šrámkův Písek 2019 k zařazení do svého programu.
Také Dva muži v šachu Miroslava Horníčka patřily v době svého vzniku a dlouho i poté k hojně hraným titulům. Už svým obsazením (dvě ženy a tři muži), přehledném příběhu s humanistickým posláním o lásce a nesmyslném válčení, ve formě konverzační komedie, jde o titul, po kterém sahají zvláště amatérské soubory i dnes. Zdánlivě jednoduchá hra v sobě ovšem skrývá několik nebezpečí. Jednak už v autorovi samotném a jeho stylu psaní, který staví na jeho zkušenostech z forbín s Janem Werichem a pak na tezích, které když se jevištně nepodají s nadhledem a vtipem, vzniká dojem moralizování. A to se bohužel stalo při soutěžním představení hercům Divadla Pod Petřínem. Pečlivě připravená inscenace, výborně kostýmovaná, zkušení herci, a přesto: „Co slovo to perla“ – všechny myšlenky stejně důležité a tempo sprintujícího šneka. Žádná lehkost, minimum humorného jiskření, nadhledu. Ale to vše mohlo být jen dílem okamžiku, tím, že soubor podlehl přílišné soutěžní zodpovědnosti. Příště tomu může být diametrálně jinak.
Při referování o viděném na Lounském Divadlení 2019 jsme na konci. U jediného dramatu předvedeném na přehlídce. Divadelní spolek Karel Čapek z Děčína nastudoval hru irské dramatičky Marina Carr: Maja. Režisérka Jana Stejskalová se s děčínským souborem pustila do výjimečného, ale inscenačně poměrně dost náročného titulu. Marina Carr ve své baladicky laděné hře sleduje především osudy žen čtyř generací uvnitř jedné rodiny. Jde tu o velmi křehké vztahy, které se postupně odkrývají a vytvářejí mozaiku ženského světa. Jejím protipólem je zde jediná mužská postava Roberta. Děčínská inscenace se mnoho nezabývá mýtickým, ani mystickým, ani baladickým světem hry, soustředí se především na realistické vykreslení jednotlivých postav (ale i situací). První polovina inscenace je přitom hrána především ve výrazně komediálním žánru. Odlišuje se tak od druhé poloviny, v níž konečně patřičným způsobem zaznívá, včetně tragických podtónů, co Marina Carr napsala. Teprve ve druhé polovině také představitelka Maji plně rozvíjí svůj herecký potenciál a rozumí si se svojí postavou. Scénograficky je příběh zasazen do současnosti, scénografie si vystačí s náznakem nábytku, se zadním bílým rámem, představujícím skleněné posuvné dveře do domu, na horizontu je malovaná kulisa moře. Režisérka a výtvarnice zároveň, asi ve třech momentech využila obrazivého potenciálu hry, závěrečný obraz, kdy herci si nasadí na hlavu masky/sošky labutí a obejmou topící se Maju, vyvolal rozporuplné reakce – od naprostého přijetí až po označení za kýč. Každopádně zde byla snaha o výrazný scénický obraz, který k této hře patří. Odborná porota v případě této inscenace uvažovala o přímé nominaci, nakonec se však shodla pouze na doporučení, především s ohledem na režijní a hereckou nejednotnost inscenace, a žánrovou nesourodost obou jejích polovin. Přesto však inscenace jistě stojí za vidění, o kvalitě hry samotné není pochyb.
Letošní Lounské Divadlení bylo bezesporu dramaturgicky i inscenačně velmi zajímavé, barevné. Svědčí o tom řada doporučení do vyšších kol soutěží amatérského divadla. A ještě jeden postřeh stojí za zaznamenání. Všech osm představení navštívilo přes jedenáct set platících diváků. V průměru 140 diváků na každé představení. A to nepočítám diváky z řad hrajících souborů. Radostné zjištění, ale zároveň ne tak běžné. Aspoň srovnám-li další přehlídky stejného charakteru, které jsem v tomto období zatím navštívil. A přitom se nejedná o jev tohoto roku. Kdo, či co za to může, že jsme v době od 7. do 10. března 2019 zažili ve Vrchlického divadle bohatou návštěvu? Především je to zásluha pořadatelů, o přehlídce se ve městě prostě ví. Není to jen jednorázová akce nadšenců a příznivců amatérského divadla, ale její březnový termín je pevně zakotven v kulturním kalendáři města. Je tu předplatné, pravidelně konaná divadelní představení, koncerty, výstavy, divadlo dává významný prostor pro místní kulturní aktivity, má sponzory (dlouholetým generálním partnerem Lounského Divadlení jsou Ekostavby Louny, jmenovitě pan Markup, který osobně chodí na představení a který předává i cenu diváka), a pak je tu samotná budova, prostě hezké divadlo, kde se dobře hraje a kde se diváci dobře cítí. Bylo tomu tak i letos.
Pozn. red.: Fotogalerii letošního Lounského divadlení najdete zde: http://www.divadlolouny.cz/?…
Autor: Jaroslav Kodeš
Dramaturgická skladba Lounského Divadlení 2019 byla letos pestrá, ale nerodila se tak snadno. Dlouho nebyl naplněn počet potřebných osmi soutěžních představení, aby mohla přehlídka vyhlásit vítěze a současně nominanta postupujícího na národní přehlídku Piknik Volyně 2019.
Činoherní | Experimentální | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Soubory
Potom odpadl jeden soubor z důvodů úrazu představitelky hlavní role, a až na poslední chvíli ho nahradil jiný. Dlužno podotknout, že náhradník se svého úkolu zhostil se ctí, byl to záskok víc než dobrý. Z osmi představení jsme viděli jedno drama a sedm komedií. Ale to je velké zjednodušení. Každé z komedií můžeme totiž přiřadit jiný přívlastek. Černou komedii Drazí pozůstalí, která vznikla v dílně souboru, přivezl Hudební a divadelní spolek Laso Praha. Autorem, režisérem i hercem zároveň je Petr Krajíček. Jedná se o sympatický pokus napsat a inscenovat tragifrašku o vykolejených vztazích v rodině, dvou mrtvolách a policii, která doslova a do písmene chrání a pomáhá. Problémy: scénář má nelogické švy, postavy nemají vždy jasné motivace, typové obsazení u některých postav neodpovídá textu. Režie to nijak neřeší. Klady: autor umí napsat vtipný dialog i situaci, herci působí zkušeně a přesvědčivě. Divák se baví.
Hořkou komedii Tanga pro Ježíška o osudovém setkání dvou osamocených lidí na Štědrý den, představil Divadelní klub Jirásek Česká Lípa. Tradiční účastník Lounského divadlení a stále na vysoké umělecké úrovni pracující soubor, ani tentokrát nezklamal. Václav Klapka, autor, režisér a současně i představitel jedné z postav se volně inspiroval syžetem hry rakouského dramatika Petera Turriniho Josef a Marie. Tak jako Turrini i on přivádí na scénu dvě starší životem otloukané osoby – Růženu (Vladimíra Zborníková) a Josefa (Václav Klapka). Ona uklízí v nějaké počítačové firmě, on je pracovníkem ostrahy stejné firmy. Oba jsou osamělí a náhodou se sejdou v podvečer Štědrého dne v jedné kanceláři, aby se postupně navzájem svěřili se svými trablemi, otevřeli se jeden druhému, aby hodnotili svůj život. Jsou ve věku, kdy většina z nás přemýšlí, jak naplníme roky, které nám ještě zbývají, a tak dialog probíhá ve vážném i nevážném tónu, někdy je komicky vážný a jindy vážně komický. Ve scénografické složce se inscenace snaží o prostou nápodobu všedního života. Oba herečtí protagonisté nepropadají přílišnému psychologizování, nezatěžkávají dialogy hlubokými myšlenkami. Dokáží přirozeně přecházet od vtipkování po nostalgii, od vážné polohy až k humorné nadsázce. Jsou prostě herecky báječní. Umí to. V jejich osudech se nám tak přirozeně odrazí spletenec mizérie lidských životů závěru minulého století. Oni však tuto dobu nesoudí. Jen vyprávějí své bizarní příběhy – s humorem, moudrostí a ironií. A nakonec nám dopřejí i naději. Anebo ne? Závěr inscenace totiž vyznívá neujasněně. Růžena odchází definitivně, neboť jejich vzájemné osudy vyzněly nesmiřitelně. Ale proč se pak vrací, aby tančila podruhé vášnivé tango s Josefem? Má to být naznačení jistého smíření? Je to záměrný výklad inscenátorů nebo jen úlitba divákům toužícím po happy endu? (Inscenace získala doporučení na Piknik Volyně 2019).
Oksana Kaplanová se svým mladičkým souborem Kefírová sekta Louny (K. Kopta, T. Frélichová, A. Kočinová a J. Sušická) upravila a nazkoušela situační komedii Viliama Klimáčka: Nízkotučný život. Inscenace však není typickou činoherní hrou se zápletkou a vystavěným příběhem. Víc se opírá o zkušenosti z dramatické výchovy. Klimáček přesně charakterizuje jednotlivé postavy a situace, Kaplanová situace redukuje, a charakteristiku postav užívá jen volně – v inscenačním uchopení vychází z možností svých herců, z jejich hravosti a kolektivní souhry. Inscenaci začíná jako vyprávění dívek, z nichž se teprve stávají postavy hry. Kaplanová tedy využívá principu hry divadla na divadle, což se jí daří. Přestože se částečně odklonila od předlohy samotné a její inscenaci lze do jisté míry považovat za inscenaci autorskou, vytvořila velice kompaktní celek, z něhož žádný z herců v negativním slova smyslu nevybočuje, herci si na scéně vystačí se třemi bedýnkami a jedněmi štaflemi. Přestože inscenace stojí na hranici činoherního a studentského divadla, v jehož popředí je více pedagogická práce, získala doporučení na Piknik Volyně, především jako možné „osvěžení“ této přehlídky. (Inscenace získala i cenu diváka).
Divadlo Navenek Kadaň ukázalo na jevišti Vrchlického divadla v Lounech, že umí pracovat s velkým nadšením, až rozpustilou energií a smyslem pro horrorovou komediálnost. Režisérka Tereza Gvoždiaková si vybrala bláznivou hru amerického autora Dona Zolidise: 10 způsobů, jak přežít zombie apokalypsu a nazkoušela ji s partou studentů z kadaňského gymnázia. Pro většinu z herců to byla i premiéra. Představení nabídlo v divadelní nadsázce deset možných scénářů čtyř lidí na cestě přežití za apokalypsy, kdy světem se šíří mor a mění lidi v zombie. Klady: tato zábavně šílená hra má českou premiéru, stala se jednou z nejhranějších her na amerických středních školách a tak si ji kadaňští vlastními silami přeložili (Pavlína Chroustová) a s velkou chutí a energií zahráli. Zařádili si. Mimořádnou pozornost si zaslouží scénografie inscenace (ve všech složkách) výtvarnice Nikoly Dunkové, která je brilantní nejen svou technickou a technologickou dokonalostí, ale především je velmi významotvornou, vtipnou a esteticky skvostnou. Až ekvilibristicky si pohrává se zažitými výtvarnými klišé amerických hororů. Zápory: jevištní nezkušenost se projevuje malou schopností pointovat jednotlivé situace přežití a sdělit tak nějaký smysl. V hlasové technice herců, kteří nezřídka forsírují a díky překotné dikci a nedostatečné výslovnosti tak ztrácejí jejich repliky na srozumitelnosti. Dále by inscenaci prospěla důslednější práce s rytmem. Inscenace je přitažlivá, vizuálně krásná a pro příznivce fenoménu zombie filmů, především z řad středoškolské mládeže, maximálně zábavná. Elán a mládí jsou samy o sobě umělecká kvalita, ale když dojdou, co zůstane? Inscenace získala doporučení do širšího výběru na Popelku do Rakovníka.
Detektivní komedie z prostředí mlhou zahaleného starobylého anglického sídla s názvem Hrobka s vyhlídkou od Normana Robbinse je často hraným titulem. V Lounech, jsme ho viděli v podání Divadelního souboru Jiřího Voskovce ze Sázavy. Prostředí hry, kdy nikdo nemůže dovnitř natož ven, smrt pána domu a čtení závěti pro pozůstalé, odstartuje hrůzostrašný kolotoč smrtí deseti prapodivných postav uvězněných v domě plném tajných chodeb. Někdo je vrah a nekompromisně prahne po pozůstalosti. Jde tu o dobrou detektivku, která ale vyžaduje díky prazvláštním charakterům postav a bizarním situacím příběhu komediální nadsázku. Lenka Kuchlerová (režie) to pochopila, vede tak své herce, ale ne vždy důsledně a záměrně. Malá zkušenost s tímto žánrem, a to jak u režie, tak i u herců způsobila, že se méně jedná a více mluví. A proto inscenace zůstala na půli cesty k opravdu zábavnému divadlu.
Autorské představení souboru Sex Culomets z Litoměřic: Poslední cesta Zikmunda a Hanzelky do Afriky je spíše řízenou improvizací. Zpracovává poněkud absurdní situaci, kterak Zikmund s Hanzelkou jedou do Afriky odvézt živý dar – kozu pro chudou africkou rodinu. Vše začíná jako stand-up, jeden z ústřední herecké dvojice úvodem řekne, co se bude dít a o čem v příběhu půjde, pohotově dokáže do své řeči zakomponovat aktuální skutečnosti. Následně si z publika vyberou představitelku kozy, nasednou do improvizovaně sestaveného auta a vše dále pokračuje poněkud akčněji – na scénu se dostává také třetí aktér, který hraje například přírodní živly, později teroristu, který auto s kozou přepadne, také českého gangstera apod. Inscenace se postupem času od samotného hravého a komediálního principu dostává stále více k politickým, ekonomickým i ekologickým otázkám, samozřejmě však v nadsázce, v satirickém duchu. Toto představení se stalo pro Lounské Divadlení inspirativním počinem, ovšem poněkud mimo jeho hlavní zaměření na činoherní a hudební divadlo. Jednalo se o řízenou improvizaci, která měla řadu prvků alternativního či experimentálního divadla. Odborná porota Lounského Divadlení proto doporučila tuto asi půlhodinovou hříčku programové radě přehlídky experimentujícího divadla Šrámkův Písek 2019 k zařazení do svého programu.
Také Dva muži v šachu Miroslava Horníčka patřily v době svého vzniku a dlouho i poté k hojně hraným titulům. Už svým obsazením (dvě ženy a tři muži), přehledném příběhu s humanistickým posláním o lásce a nesmyslném válčení, ve formě konverzační komedie, jde o titul, po kterém sahají zvláště amatérské soubory i dnes. Zdánlivě jednoduchá hra v sobě ovšem skrývá několik nebezpečí. Jednak už v autorovi samotném a jeho stylu psaní, který staví na jeho zkušenostech z forbín s Janem Werichem a pak na tezích, které když se jevištně nepodají s nadhledem a vtipem, vzniká dojem moralizování. A to se bohužel stalo při soutěžním představení hercům Divadla Pod Petřínem. Pečlivě připravená inscenace, výborně kostýmovaná, zkušení herci, a přesto: „Co slovo to perla“ – všechny myšlenky stejně důležité a tempo sprintujícího šneka. Žádná lehkost, minimum humorného jiskření, nadhledu. Ale to vše mohlo být jen dílem okamžiku, tím, že soubor podlehl přílišné soutěžní zodpovědnosti. Příště tomu může být diametrálně jinak.
Při referování o viděném na Lounském Divadlení 2019 jsme na konci. U jediného dramatu předvedeném na přehlídce. Divadelní spolek Karel Čapek z Děčína nastudoval hru irské dramatičky Marina Carr: Maja. Režisérka Jana Stejskalová se s děčínským souborem pustila do výjimečného, ale inscenačně poměrně dost náročného titulu. Marina Carr ve své baladicky laděné hře sleduje především osudy žen čtyř generací uvnitř jedné rodiny. Jde tu o velmi křehké vztahy, které se postupně odkrývají a vytvářejí mozaiku ženského světa. Jejím protipólem je zde jediná mužská postava Roberta. Děčínská inscenace se mnoho nezabývá mýtickým, ani mystickým, ani baladickým světem hry, soustředí se především na realistické vykreslení jednotlivých postav (ale i situací). První polovina inscenace je přitom hrána především ve výrazně komediálním žánru. Odlišuje se tak od druhé poloviny, v níž konečně patřičným způsobem zaznívá, včetně tragických podtónů, co Marina Carr napsala. Teprve ve druhé polovině také představitelka Maji plně rozvíjí svůj herecký potenciál a rozumí si se svojí postavou. Scénograficky je příběh zasazen do současnosti, scénografie si vystačí s náznakem nábytku, se zadním bílým rámem, představujícím skleněné posuvné dveře do domu, na horizontu je malovaná kulisa moře. Režisérka a výtvarnice zároveň, asi ve třech momentech využila obrazivého potenciálu hry, závěrečný obraz, kdy herci si nasadí na hlavu masky/sošky labutí a obejmou topící se Maju, vyvolal rozporuplné reakce – od naprostého přijetí až po označení za kýč. Každopádně zde byla snaha o výrazný scénický obraz, který k této hře patří. Odborná porota v případě této inscenace uvažovala o přímé nominaci, nakonec se však shodla pouze na doporučení, především s ohledem na režijní a hereckou nejednotnost inscenace, a žánrovou nesourodost obou jejích polovin. Přesto však inscenace jistě stojí za vidění, o kvalitě hry samotné není pochyb.
Letošní Lounské Divadlení bylo bezesporu dramaturgicky i inscenačně velmi zajímavé, barevné. Svědčí o tom řada doporučení do vyšších kol soutěží amatérského divadla. A ještě jeden postřeh stojí za zaznamenání. Všech osm představení navštívilo přes jedenáct set platících diváků. V průměru 140 diváků na každé představení. A to nepočítám diváky z řad hrajících souborů. Radostné zjištění, ale zároveň ne tak běžné. Aspoň srovnám-li další přehlídky stejného charakteru, které jsem v tomto období zatím navštívil. A přitom se nejedná o jev tohoto roku. Kdo, či co za to může, že jsme v době od 7. do 10. března 2019 zažili ve Vrchlického divadle bohatou návštěvu? Především je to zásluha pořadatelů, o přehlídce se ve městě prostě ví. Není to jen jednorázová akce nadšenců a příznivců amatérského divadla, ale její březnový termín je pevně zakotven v kulturním kalendáři města. Je tu předplatné, pravidelně konaná divadelní představení, koncerty, výstavy, divadlo dává významný prostor pro místní kulturní aktivity, má sponzory (dlouholetým generálním partnerem Lounského Divadlení jsou Ekostavby Louny, jmenovitě pan Markup, který osobně chodí na představení a který předává i cenu diváka), a pak je tu samotná budova, prostě hezké divadlo, kde se dobře hraje a kde se diváci dobře cítí. Bylo tomu tak i letos.
Pozn. red.: Fotogalerii letošního Lounského divadlení najdete zde: http://www.divadlolouny.cz/?…
Autor: Jaroslav Kodeš
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.