Ústí nad Orlicí, KP ORLICKÁ MASKA 2019 - Zpráva o přehlídce. Autor Alexandr Gregar

Orlická maska 2019

Už po páté přivítalo Ústí nad Orlicí divadelní amatéry z Pardubického kraje i vzdálenějších míst, mj. z Prahy, z Rajce-Jestřebí v sousedním kraji Jihomoravském a dokonce až z Krnova z kraje Moravskoslezského, od polských hranic. I proto byla letošní Orlická maska mimořádně pestrá, minimálně geograficky… Nouze nebyla ani o pestrost žánrovou, tématickou a dokonce společenskou, v níž se zrcadlilo zaměření souborů, které na Orlické masce vystupovaly. Totiž: co soubor, to jiné vnímání divadla, to jiný přístup k němu – většinově převládala snaha interpretovat divadelní text, dobrý či horší, a to lepším či problematičtějším způsobem. Hlavní motivací všech inscenátorů, lze-li to tak nazvat, však byla touha převést na jeviště své postoje k divadlu. A setkání dvanácti inscenací – dvanácti souborů – nabídlo i různý kulturní rozhled či vkus inscenátorů. V různorodosti jejich přístupu k divadlu samozřejmě dominoval ten tradiční: nastudovat hru, která má (právě dnes) úspěch. Zdrojem takové „dramaturgie“ bývají ověřené tituly v nastudování profesionálů, hlavně těch pražských, a jejich zájezdové rozsévání. Tak to ovšem vždy bylo (a je) v genech českého ochotnického divadla: zkusit si doma, co „frčí venku“, a pobavit své publikum, domácí obecenstvo to vždycky ocení…

Jeden známý teatrolog vyslovil myšlenku, že dnešní divadlo je především diferencované a zároveň velmi stratifikované – na mysli měl vztah divadla k současným různorodým formám uměleckého zpracování a také jeho vztah k publiku. Což v mnoha ohledech platí i pro divadlo amatérské, jež na jedné straně respektuje, že dnešní (většinový) divák se chce hlavně bavit, ale na druhé straně, že divadlo má i umělecký potenciál. A podle míry „poučenosti“ inscenátorů, hlavně jejich talentu či tvořivých postupů, že je schopné oslovit publikum i hlubším způsobem – obou přístupů se na Orlické masce divákům i porotě (MgA. Vladimír Fekar, MgA. Ivana Krmíčková, Mgr. Alexandr Gregar, Ph.D.) dostalo vrchovatě. Na Orlické masce se sešla představení jak s mimořádným divadelním, tématickým, myšlenkovým i estetickým potenciálem (Kauza Medeia, Jednou hole, jednou na nože, Baba), tak představení s cílem pobavit svými ambicemi, hlavně hereckými (Do hrobky tanečním krokem, Deskový statek, Jak vyloupit banku, Černá madona, Vytrvalost fotbalového brankáře, Hrátky s čertem). Studentské divadlo (a jeho názor na svět) reprezentoval soubor Červiven z Krnova (Duch do domu), zcela zvláštní, genderovou kategorii, dnes specifické seniorské divadlo, nabídl Divadelní spolek Proměna Praha (Šuškanda a šeptanda).

Z té druhé řady souborů, inspirovaných hlavně oním dnešním proudem zábavného divadla, vybočoval Šrámkův Plačící satyr v provedení SDO Diviš Vamberk. Již zavátý Šrámkův text uvedlo znovu po sto letech Divadlo na Vinohradech v režii Radovana Lipuse. A my, porotci, se domnívali, že právě shlédnutí této inscenace bylo inspiračním zdrojem pro žamberské provedení, paní režisérka ale vysvětlila, že soubor si chtěl zkusit něco jiného, než se dnes na amatérském jevišti uvádí: velké činoherní divadlo s krásným jazykem, naplněné i milostným příběhem, a proto sáhli, prý náhodou, po Šrámkovi. Což je chvályhodné, leč ošidné – text hry (blízko má k Turgeněvovi či Čechovovi) vyžaduje přístup akceptující dnešní vnímání divadla, ať už je to jazyk, herectví či inscenační styl… Úcta ke Šrámkovi (což je právě problém žamberské inscenace) je svazující – hledat současnou inscenační pravdu, a nikoliv jen důstojnou interpretaci velkého básníka, může být nad síly. Vyžaduje nejen určitou režijní, ale i hereckou odvahu, a to bez „respektu“ k formě textu, byť s jeho respektováním, těžké je to… Nejblíže k takovému „posunu“ byl M. Bělohrad v roli spisovatele Kalvacha a do jisté míry i Petr Žitný jako Zloch. Inscenace se bohužel ponejvíce snažila ilustrovat text – a to nejen scénografií, ale hlavně hereckými (a nejen mluvními) prostředky, což bohužel paradoxně poznamenalo její srozumitelnost.

Podobně nesrozumitelná, ale jiným způsobem než Plačící satyr, byla inscenace českotřebovského souboru Hýbl. Režisér Jiří Jireš, letitý vůdčí duch souboru, nastudoval se svými herci oblíbenou bláznivou duchařskou parodii Normana Robbinse Do hrobky tanečním krokem. Sama komedie má poněkud komplikovaný příběh a není úplně snadné se v ní orientovat. Sled situací, pokud jsou nejasně fázovány a bez výrazných point, diváka znejistí, příběh či děj se vyvíjí překotně. Soubor si s tím, i podle tvrzení režiséra, však hlavu nedělal. Vsadil hlavně na komické herecké kreace, v některých případech až na fraškovité herectví. Hereckou energií zaujal hlavně Martin Jireš s Danielou Stránskou, ale také Jitka Gregarová i další, např. postava Zoe v provedení Zuzany Kupkové byl velmi dovedný a zábavný herecký výkon. Prostě – více se vsadilo na osobnostní herecké dovednosti, než na „vzhled“ celé inscenace, včetně přibližné a fádní scénografie, která k „tajemství“ duchařské komedie mnoho nepřispěla. (Porota udělila souboru Čestné uznání za jednotu hereckých stylizací.)

Hereckými výkony, podobně jako českotřebovští, zaujali i divadelníci z Ústí nad Orlicí ve hře Václava Štecha Deskový statek. Jejím inspiračním zdrojem jist byla i objevná inscenace Činoherního klubu v úpravě a režii Ladislava Smočka. Jenže ústecký soubor ji pod vedením debutujícího režiséra Libora Krčka představil jako kultivovanou a noblesní „historickou“ inscenaci. S důrazem na jevištní řeč a se skvělými kostýmy, ale v dramatických situacích jen přibližnou, statickou, často bez výraznější akcentace dramatických motivů. Více se stálo než jednalo, což „groteskním“ situacím nepřispělo, nebylo čitelné, že postavám o něco jde, že dochází ke střetům, ať je to politický či milostný boj… A poněkud matné uchopení žánru jakoby zaskočilo i herecké provedení. Řada motivací (např. vlastenčení, intrikářství, korupčnictví) se tak zcela vytrácela, hra ztrácela spád a těžkla v patosu. Herci sic zvládli text slovně, ale obsah nenaplnili. Ani potřebnou energií – při tom ji mnozí mají na rozdávání, především Bedřich Ducháček v roli Fistra. Publikum často reagovalo, ale bohužel jen tichým smíchem, byť se nabízely reakce spontánnější - soubor připomněl, že v některých předchozích reprízách byl ohlas hry spontánnější. I to se stává. (Porota udělila Čestné uznání Pavle Klimešové za kostýmy a Bedřichu Ducháčkovi za herecký výkon v roli Fistra.)

K inscenacím inspirovaným jejich úspěšným profesionálním provedením, patřily v Ústí nad Orlicí i další dva pokusy, nabízející především prezentaci osobitého herectví. Boj s náročnou předlohou (na půdorysu filmu Africká královna, který v Praze slaví úspěch v divadle Palace v podání Hynka Čermáka a Lindy Rybové) svedli chrudimští herci Monika a Jan Slezákovi. Scénicky komplikovaná road-movie je plná dramatických zvratů (v rámci dobrodružné plavby divokou řekou), složitá je i ve vývoji hlavních hrdinů. Na představivost herců i režiséra a jejich smysl pro pravdivost klade obrovské nároky. Opět lze připomenout, že herecké jednání nespočívá pouze ve sdělování informací, byť jakkoliv dramatických. Že „jádro pudla“ je v konkrétním jednání, které onu dramatickou situaci tvoří. Chrudimští spoléhají více na text, než na rozvoj vztahů postav. Obdivuhodně se vyrovnali s neuvěřitelnou sumou textu, ale na vnitřní život postav, na motivaci jejich činů, už jim energie nezbyla. Totiž: jedině v osobnostním (uvěřitelném) herectví a hlavně v tom – „nehrát“, nememorovat text, ale hlavně žít na jevišti osobní témata, je smysluplný kontakt s divákem. Ale klobouk dolů před odvahou chrudimských: rozsáhlý text, množství situací a z nich vyplývající scénické i technické nástrahy, nejen drama vnitřní, ale i drama samotné plavby (chování lodi a další, které tato hra obsahuje), byly poněkud nad jejich síly.
Loňským překvapením Orlické masky byl svitavský soubor Zaklep, tehdy zaujal osobitým hravým a ironickým vystoupením. Letos přivezl inscenaci spíše „interpretačního“ charakteru. Známou hru Didiera Kaminky (pro jednoho herce, hrál ji kdysi skvěle Pavel Zedníček) s názvem Osamělost fotbalového brankáře uvedli v úpravě Jiřího Janků a Petra Svojtky coby Vytrvalost fotbalového brankáře, na Kaminkovi věrném půdorysu v ní mladší alter ego hlavního hrdiny, zneuznaného sportovce, které jeho osudy konfrontuje s pravdou. A opět nesmírná suma textu. A hlavně téměř klipové situace (průběh dramatického fotbalového utkání), odbočky z konkrétního jednání ke komentujícím pasážím… To vše se v případě svitavského provedení bohužel nestalo impulsem, ale překážkou osobitého hereckého projevu. Hlavně proto, že ony situace jsou jen „jako“ nahozené a spíše jde o jejich přibližné a poněkud povrchní zpracování. I proto se představitel hlavního hrdiny (Jiří Krátký), herecky jistě disponovaný a osobitý, marně potýká s konkrétním – i divadelním časem… Lze ocenit zápas s náročnou předlohou, lze vyslovit i obdiv nad hereckou odvahou, kterou Jiří Krátký jako představitel Brankáře svým osobitým projevem jistě potěšil své přátele., ale k přesvědčivému herectví, které z textu sice vychází, ale musí se k němu cosi osobnostně dodat, zatím nedospěl.

Jakousi zvláštní kapitolu napsaly do programu letošní Orlické masky, a to jak divadelním směřováním, tak žánrově i stylově, hned dva další soubory: Divadelní spolek Proměna z Prahy, režisérky Heleny Kubů, jinak manažerky programů pro seniory Remedium, který od roku 2003 působí v rámci centra pro podporu psychosociálních aktivit a má na svém kontě už řadu inscenací i účastí na nejrůznějších divadelních (i národních) přehlídkách seniorského divadla – představil v Ústí nad Orlicí svou novou inscenaci Šuškanda a šeptanda, drobnou scénickou anekdotu z pera Alexeje Guhy a Vladislava Burdy. Víc než o divadlo a herecké výkony šlo však o specifickou práci s lidmi seniorského věku, většinou kolem osmdesátky, hlavně o jejich osobnostní seberealizaci, při níž vůbec nejde o nějaký divadelní rámec. Výkony herců tohoto souboru spočívají spíše na jejich radostném pobytu v jevištním prostoru. „Herci“ divadlo nevnímají v řádu dramatických principů – a přesto jejich představení dýchá člověčinou, radosti z jevištní existence a zveřejněného pocitu „hrát si rád“. Navíc s energickým (a spíše vnitřním než vnějším nasazením), dokonce i se schopností sebeironie: třebas hraju potichu, pomalu či zády k divákovi – co na tom záleží, toto jsem já! A divácký zážitek se dostaví právě díky oné spontaneitě, z okamžitého zveřejněného spolunažívání. Možná to má blíž k psychoterapii. Přítomná ředitelka NIPOSu Lenka Lázňovská dokonce se souborem pohovořila o specifice seniorského divadla, dnes v Evropě tak oblíbeného a ceněného…
Z druhého genderového pólu jsme viděli soubor Červiven z Krnova. Spolu se svou vedoucí a režisérkou Petrou Severinovou jsou častým účastníkem přehlídek – studentského divadla. Také na ústecké Mladé scéně už byli. Na Orlické masce se soubor představil inscenací Duch do domu. Podle románové předlohy Evy Ibbotsové Strašidla po telefonu ji dramatizovala a režírovala vedoucí souboru (a v minulosti, ale s jinými svěřenci, jak to už u studentských souborů bývá, ji už také inscenovala). Ve strašidelné „duchařské“ komedii se střetává svět lidí a duchů (navíc jde o inspiraci válečným utrpením občanů britské metropole). Nakonec se prokáže, že dobro i zlo je oběma světům vlastní. Hra je myšlení mladých herců velmi blízká, a byť jsou jejich herecké dovednosti různé úrovně, daří se vytvářet množství dramatických i komických situací, navíc s vážným morálním akcentem. Souboru se podařilo obsáhlý román Evy Ibbotsové „zhmotnit“ v zajímavé zkratce, navíc v sympatickém kolektivním výkonu. (Porota udělila Čestné uznání Petře Severinové za dramatizaci a za režii inscenace, souboru pak za kolektivní přístup k inscenaci.)

Vraťme se však ještě k zahajovacím představením letošní Orlické masky 2019, které patřily také do onoho „koše“ amatérského úsilí – zkusit si úspěšnou a prověřenou komedii, která pobaví na první dobrou. Takovou byla inscenace Kaminkovy hry Jak vyloupit banku (lanškrounský soubor Divadlo ve středu ji uvedl pod názvem, který mate, odkazuje totiž k filmu s Luisem Funesem – Kaminkovu hru přeložil Alexander Jerie pod názvem Jen žádnou paniku aneb Jak vykrást banku, nu, možná drobnost, ale jistý zdroj nedorozumění). Tato kriminální parodie ze sedmdesátých letech min. století nabízí řadu zajímavých a nejen komických motivů, i dnes živých: terorismus, sociální problémy ad. Lanškrounští s ní určitě pobavili své domácí publikum, ale před „přehlídkovým“ auditoriem neskryli jistou absenci hereckých i režijních dovedností. Ani to, že výsledek závisí rovněž (jak už výše) na pochopení žánru hry. Soustředili se na vnějškovou interpretaci textu a k němu hledali popisné scénické vyjádření, často nešikovné a bohužel nedramatické. – A podobně zacházel s notoricky známou pohádkou Jana Drdy Hrátky s čertem i Divadelní spolek Tyl z Rychnova nad Kněžnou. Nabídl ji v spíše v jakési jen mluvené, až rozhlasové formě, byť v pestrých kostýmech a líčení, ale v jevištně zcela přibližném aranžmá, v jakési jen náznakové dekoraci. Herci spolu sice stále mluvili, ale nejednali, a když, tak popisně, bez základních motivací – a bohužel i bez smyslu pro humor, který je ale v jednání postav obsažen – opět lze poukázat na nejisté pochopení žánru a nešikovnost zvolených prostředků. A proto sdělovat něco víc, než jen text, především nabídnout svůj názor na chování postav či na scénické (i scénografické) řešení, bylo nad síly souboru.

Poslední trojice z dvanácti na Orlické masce provedených inscenací se přece jen výrazněji lišila od předešlých. Hlavně tématickým a „myšlenkovým“ potenciálem, což pro krajskou přehlídku není málo. – Pardubické Divadlo Exil, především režisérka inscenace Kauza Medeia, Jana Tichá, se shlédla ve hře populárního Petra Kolečka, který je dnes vyhledávaným autorem (film Masaryk, televizní Okresní přebor či Čtvrtá hvězda nebo Most, v divadle mj. Soumrak bodů, Jaromír Jágr, Kladeňák či muzikál Pornohvězdy). Sama Jana Tichá (i jako představitelka Medei) má pro Kolečkův ne právě snadný, srozumitelný a komplikovaný text smysl a vnitřní cítění – i ambici ho inscenovat. Autor napsal transkripci Euripidovy tragedie a původně ji inscenoval v pražském divadle Rubín, v roce 2010 byl za ní spolu s režisérem Danielem Špinarem nominován na cenu Alfréda Radoka. Změna optiky v Kolečkově textu posouvá původní antickou tragedii do současného prostředí, a to specifickými prostředky zcela nekorektního a nekonformního vnímání divadla, dokonce v duchu jisté „tarantinovské poetiky“. A přitom jde o téměř banální téma rozvratu rodiny – moderní hra inspirovaná klasickou antickou tragédií. Medeiu, „kouzelnici“, ale hlavně zhrzenou matku dvou dětí opouští manžel (Iáson) kvůli mladé fifleně Glauké, která však umí „karate a delfíní řeč“, kromě jiného. Medeia osnuje pomstu, umí dobře vařit a starat se o děti, ale odmítá svou porážku. Dalo by se říci „kuchyňská“ tragedie nebo, jak říkají kriminalisté – domácí zabíjačka! Tady variace na drama, které čerpá z řecké mytologie. I ve složitých verších. Až provokativní výzva k inscenování – režisérka Tichá ctí principy této antické variace. Hraje se v kuchyňském prostředí, Medeiu zastihneme ve stresové situaci, pomáhá si alkoholem i žehlením, vpád nesnesitelně „roztomilé“ Glauké ji ještě víc rozhodí… Představitelka Glauké, Slovenka Daniela Meszárosová, pro níž byl text přeložen do slovenštiny, je „jevištně“ k sežrání, vytváří přesnou studii naivity a nekompromisní mladistvé drzosti (agresivity). Složitější figuru Medei v podání Jany Tiché na rozdíl od Glauké však přece jen více svírá suma textu a komplikovanější herecký úkol. Pro něj herečka ne vždy nachází přesvědčivější řešení – nad rámec konkrétní situace. Přesto je výkon Jany Tiché obdivuhodný. A vlastně i Matěje Karase v nevděčné stručné roli Iásona. Inscenaci doplňují i „pohybové“ etudy, které metaforicky komentují příběh, ale bohužel fungují spíše v roli obrazových popisných intermezz, než v poloze metaforické. Kontrast velkého, anticky vznešeného a osudového, s nízkým, „kuchyňským“, banálním, není ještě úplně čitelný, ale je v inscenaci založen. Pardubická Medeia je hodná respektu. (Porota udělila Čestné uznání za inscenaci a doporučení na celostátní přehlídku Piknik Volyně, Čestné uznání Janě Tiché za roli Medeii a Cenu Daniele Meszárosové za roli Glauké.)

Druhý lanškrounský soubor, který se v Ústí nad Orlicí představil, DS Škeble, nebyl na přehlídce nováčkem, loni zaujal svou inscenací Klobouky. Letos přivezl novou autorskou inscenaci pod názvem Bába. Soubor tvoří současní i bývalí studenti gymnázia (ti si říkají Praškeble) a jejich letitým vedoucím a autorem (a režisérem) všech či většiny her je učitel Jan Střecha. V novém opusu mu byl skvělou autorskou i hereckou posilou odchovanec souboru Martin Bureš. V Babě, jakési quasi pohádce „v čase neurčitém a příběhu zmateném, v němž souvislosti a jinotaje nechápeš“, jak píší v programu, byl vynikajícím představitelem dvourole Baby a Plukovníka – především jeho zásluhou a hereckými předpoklady se skutečně poněkud zmatená pohádka dotýkala publika neobyčejně čerstvým, zábavným a ironickým způsobem. Příběh si bere na mušku současný politický svět, jak ho vnímáme se všemi jeho nástrahami a nevíme si s ním rady – než rezignací, zakrýváním očí a pohodlným prospěchářským životem. Přestože mnohačetný soubor neoplývá hereckými dovednostmi (kromě Bureše, mimořádného „drastického“ komika, dokonce i skvělého pianisty!), působí kompaktně. Jde s příběhem a v rámci jednoduchých jevištních prostředků vytváří dramatické situace v řádu pohádkově-kabaretního žánru. Ostatně je ta pohádka i jistým krycím manévrem pro sdělování názorů na současnou společenskou a politickou situaci, ono „jinotaje nechápeš“ je třeba brát s nadsázkou, publikum chápe dokonale. I dvojici čápů, která si urputně staví „čapí hnízdo“, i proměny Baby v ruského plukovníka, který vše drží „ve svých otěžích“, i peripetie studentské revolty – včetně sumy aktuálních hlášek, bonmotů a ironických šklebů. Dalo by se s trochou nadsázky říci, že je to dílko angažované, s názorem, v mnoha případech i se skvělým komickým taimingem. A především „hravé a dravé“. (Porota doporučila inscenaci na celostátní přehlídku Piknik Volyně a také na přehlídku činoherního divadla pro děti a mládež Popelka Rakovník 2019, souboru udělila Čestné uznání za inscenaci a Cenu Martinu Burešovi za herecký výkon v roli Baby a Plukovníka, Janu Střechovi pak také Cenu za finální dramatizaci a režii inscenace.)

A nejlepší nakonec – inscenace Divadelního spolku Rájec-Jestřebí Jednou hole, jednou na nože. Do našeho vědomí (a svědomí) zasáhla důrazněji než všechna předchozí… Soubor s ní slavil úspěch již loni na Hanáckém divadelní máji v Němčicích nad Hanou 2018. Setkali jsme se s dramatizací ne právě snadného textu (podle románové předlohy rakouské spisovatelky Anity Augustin, jinak dramaturgyně v předních rakouských a německých divadlech), který skvěle přiložila Iva Michňová. Soubor hru uvádí v nápadité režii Ivy Šimkové jako „hořkou“ komedii, ale domnívám se, že jde nad tento rámec, či marketingový popis. Inscenace nabízí strhující drama a příběh plný jinotajů, životních peripetií v ne úplně konkrétním prostředí: tři přítelkyně se v jakémsi domově seniorů (nebo snad ve vězení či v očistci) pokoušejí, jak se píše v programu „podvodně se dopracovat k jakémusi sladkému životu“. Jenže kde to je, o co jde, co se stalo a co je příčinou psychických traumat hlavní postavy?… Inscenace se vyznačuje skvělým režijním zpracováním – na téměř prázdné scéně s průhledným bílým horizontem v pozadí, který skrývá postavy „mimo“ realitu. Mnohé proměny času a místa, skutečně dramatické situace se udějí ve strhujícím a zpočátku i poněkud překotném tempu. Postupně se rozkrývají motivace, příběh, příčiny a důsledky… Vše se představuje zcela jednoduchými scénickými artefakty. Jediné záchytné body ve scénografii – barevné měkké krychle, které na počátku působí jako „neutrální“ – jakoby z rodu dramatické výchovy – postupně nabírají podobu prostředí psychiatrické „vyšetřovny“. A dynamické herectví – vše vede ke strhující atmosféře inscenace, založené hlavně na hereckých výkonech. A to nejen dominantních ženských postav (Hany Kuběnové a Ivy Műllerové, kterým zdatně sekunduje i Hana Hortová), svůj podíl na kompaktnosti inscenace mají i další, herecky snad ne tolik zdatné výkony, ale výrazné a přesvědčivé (Hitlerovská etuda Petra Nečase). Inscenace nabízí hledání odpovědí na náš současný ohrožený svět, a to až orwelovským způsobem, ale také tajemství života a smrti. Ostatně v tom spočívá i tajemství divadla, svár života a smrti. (Porota udělila Cenu Orlické masky za inscenaci a nominovala ji na Divadelní Piknik Volyně, dále udělila Cenu za režii Ivě Šimkové, Cenu za herecký výkon v roli Almut Haně Kuběnové a celému souboru Čestné uznání za ansámblovou souhru.)

Ještě glosu na závěr – zúčastnil jsem se letos už několika krajských „postupových“ přehlídek. A jen se utvrdil v pocitu, že při hledání kvality nemohou být spravedlivé – setkávají se na nich totiž soubory, které mají tvůrčí potenciál, se soubory, které nedisponují ničím jiným, než prostým nadšením pro divadlo. Hodnoceny jsou společně, převážně vesměs trpělivými odborníky, vesměs profesionály, kteří umělecké předpoklady považují za předpoklad dobrého výsledku, resp. za jakousi metu, jíž soubory touží naplnit. Což je často iluze (ale nikoliv trauma), ale srovnáváme často nesrovnatelné. Z minulosti známe i bohatší systém „postupových přehlídek“: kdysi bývaly okresní přehlídky, které do krajských kol (předcházejících jako dnes celostátním přehlídkám) oddělily tzv. „sousedské divadlo“ od souborů tvořivějších, či talentovanějších nebo dokonce talentovaných tvůrců, režisérů především. Domnívám se, že dnešní „zkrácení“ cesty, které nešťastně spojuje naprosto odlišné ambice inscenátorů, škodí oběma stranám. Ti „méně chválení“, s nimiž odborná porota – na krajské úrovni – trpělivě rozebírá jejich elementární „divadelní“ prohřešky, někdy ani nerozumí, o co jde. Nebo se domnívají, že jim porota nerozumí, svému domácím publiku se přece tak líbili… Od roku 1990, kdy došlo k určitému útlumu ochotnické činnosti, je dnes amatérské divadlo opět mohutnější, souborů značně přibylo, prostor na vzájemnou komunikaci se ale scvrknul jen na krajské přehlídky – byť v současné době existují nejen kraje, ale i okresy. A v každém mnoho souborů, kterým by se setkávání na nějaké vhodnější platformě mohlo líbit a mohlo být prospěšné – navíc bez traumatu, že to zase vyhráli tamti, proč ne my! O tom, co s tím, by měli uvažovat sami ochotníci. A bez ohledu na to, že dnes už neexistují někdejší okresní a krajská kulturní střediska, která to kdysi „za ochotníky“ organizovala, že už není ani prehistorický „soutěžní“ systém dávné Ústřední matice divadelních ochotníků českých, kterou dnes už nikdo ani nepamatuje, ale která byla rovněž strukturovaná do okrsků a okrskových soutěží… A nečekejme, že by např. ARTAMA ten systém mohla změnit nebo proměnit, od toho ostatně není, odtud impuls neočekávejme. Zásadnější strukturalizace v komunikaci mezi soubory by byla ku prospěchu amatérského divadla. Zvláště v této době, kdy se přehlídky (hned s postupem do celostátního kola) rozmnožily a pro nominované či doporučené už dokonce není kam skočit…

Alexandr Gregar