Audimafor 2018 - hodnocení. Císař, Jan: Smysluplná přehlídka
Smysluplná přehlídka
Audimafor je dnes moje nejoblíbenější amatérská přehlídka. Oficiálně je to postupové kolo celostátní přehlídky experimentujícího divadla Šrámkův Písek, přehlídky studentských divadelních souborů Mladá scéna a divadel poezie Wolkrův Prostějov. Koná se v rámci dlouhodobé kontinuální tradice tohoto regionu v královéhradeckém Divadle Drak. Jen na okraj: letos znamenitě fungovalo „zásobovací“ zázemí a taktéž – ostatně jako vždycky – i zázemí organizační a technické. Uskutečnila se ve dnech 23.-25. března, kdy se odehrálo celkem 16. představení.
A moje nejoblíbenější amatérská přehlídka je to především proto, že má funkce člena lektorského sboru (letos jsme byli čtyři: tradičně Vladimír Hulec, já, nově Marie Nováková a Ivo Kristián Kubák), je podstatnější, než jenom hodnotit kvalitu inscenace a vybírat na svrchu vyjmenované celostátní přehlídky, že přispívá smyslem a podobou své činnosti k té vlastnosti Audimaforu, již jsem nazval smysluplností. O to se však letos především postarali členové souborů, kteří na něm vystupovali a pak se aktivně a pozorně účastnili seminářů o představeních.
Východní a severovýchodní Čechy se v minulosti příliš nemohly pyšnit tím typem amatérského divadla, které se pohybuje mimo konvenční, tradiční podoby divadla, najmě činohry. Jedna mimořádná kvalita se však v tom kraji zrodila už dávno: hovory o inscenacích se nechápaly jen jako hodnocení, či v horším případě jako posudky (které „štěničkařily, to jest s horlivostí a píli vyhledávaly každou drobnou chybičku předvedeného díla) – ale snažily se zkoumat postupy a principy, jež byly zvoleny pro tu nebo onu inscenaci a vést o nich rozpravu. Tato tendence se přímo před léty zhmotnila v nesoutěžní přehlídce jménem Inspirace otevřené všem druhům a žánrům amatérského divadla. Na ní šlo v prvé řadě o tvořivé podněty, jež pak diskuse zevrubně probíraly. Tohle vědomí v hradeckém kraji zřejmě stále existuje, takže experimentální divadlo se tu chápe – v tomto duchu – jako HLEDÁNÍ. A protože jsme v 21. století, kdy se divadlo v jednom svém proudu čím dále tím více stává výpovědí – tedy sdělováním osobního, subjektivního postoje – tak ono hledání jedinečných originálních (i experimentálních) způsobů scénovaní je rovněž hledáním názoru, vlastního pohledu, ne-li dokonce přípravou k činu ve vztahu k určitým problémům – prostě rozhodováním a volbou o čem, a zároveň jak hrát.
Audimafor je v tomto duchu a v těchto souvislostech mnohonásobným hledáním: především samozřejmě tvůrců těch rozmanitých tvarů, jež spějí ke sdělení citů, myšlenek, názorů, představ, vizí; prostě všeho, pro co hledají výraz, jenž by je přesáhl, byl zajímavý i pro jiné a uspokojil jejich potřebu komunikace o otázkách, kterými se stravují. A v tomto kontextu byl pro mne Audimafor také přehlídkou, která se tázala po dnešním smyslu divadla, neboť jen informovanější divák, který chodí častěji do divadla, určitě zaznamenal, že divadlo je dnes v pohybu, že se mění jako se mění doba – o niž se na jevišti hraje. Což jsou často změny více než obrovské.
Je zcela přirozené, že na tomto vývoji se chtějí a vlastně musejí podílet mladí lidé, pro něž je divadlo především možností hledat své místo ve světě a toužící toto hledání sdílet. S tím samozřejmě souvisí i vůle a snaha nějak se k tomu světu vyjadřovat. Což je záležitost zcela spontánní – jak ostatně vysvětlil v programu svůj vznik soubor Lúza, že je pro něj na místě prvém láska k divadlu a touha vyjádřit se, což svým názvem i poetikou drsného jarmarečního lidového divadla také dokazuje. Že totiž volnost a nespoutanost čímkoliv je mu v jeho konání nade všechno.
Samozřejmě, že lásku k divadlu a touhu lze vyjádřit mnoha způsoby. A přehlídka jako Audimafor po takové pluralitě doslova volá. Přitom za tou šíří často může stát jen jeden jediný člověk, jenž ovšem má pro takové hledání smysl a je schopen je inspirovat. Což Audimafor ukázal více než přesvědčivě. Potkal jsem se tu se jmény lidí, kteří kdysi sami vytvářeli inscenace prolamující konvence tradičních druhů divadla – a dnes stojí v čele souborů či institucí, a s hlubokým porozuměním podněcují novou dozrávající generaci, jež v nich pod jejich vedením vyrostla k jejímu osobitému hledání.
Dovolím si ještě jednu citaci z programu, která toto konstatování doloží: „Divadelní soubor Mikrle Jaroměř za svůj vznik vděčí Jarce Holasové, učitelce ze ZUŠ F. A. Šporka v Jaroměři.“ Jarka Holasová – a samozřejmě s ní spojená ZUŠ Jaroměř – jsou pojmy, jež dnes souhrnně znamenají v amatérském divadle královéhradeckého kraje představu cílevědomého hledání divadla ve všech všeho možného nekonvenčního druhu. Ostatně – na Audimaforu vystoupila i další řada souborů, které by ve své programové anonci mohly napsat o svém vzniku totéž, co připomíná Mikrle, a nikoliv náhodou jsme Jarce Holasové navrhli udělit „cenu za vedení souborů“. A nebylo to poprvé, v roce 2012 dostala Cenu za rozvoj mladého východočeského loutkářství. Tentokrát jsme žádný druh divadla nevymezovali, protože rozsah jaroměřských projektů z dílny Jarky Holasové je – pokud jde o materiál, výrazové prostředky a poetiku – neomezený.
Opět se na Audimaforu objevil náchodský soubor DREJG, jehož „mobilní scénické čtení“ z dopisů Mariny Cvětajevové a Borise Pasternaka prokázalo opět lásku jeho dlouholetého vedoucího Štěpána Macury k „divadlu poezie“. Tentokrát se jeho svěřenci představili v nečekaném kolektivním hledání sebe sama i druhých, nechybělo mnoho a všichni jsme mohli být účastníky jejich pozoruhodného happeningu, jenž náhodným rozvíjením dialogu (jako setkání) byl zároveň názornou ukázkou veřejného vystupování. Jež nechce být divadlem, ale hledá cestu k druhým. Což ostatně je – nebo může a chce být – hledání amatérského divadla v jeho funkci komunikační.
Hlavně toto směřování činí z Audimaforu smysluplnou přehlídku.
Jan Císař
Audimafor je dnes moje nejoblíbenější amatérská přehlídka. Oficiálně je to postupové kolo celostátní přehlídky experimentujícího divadla Šrámkův Písek, přehlídky studentských divadelních souborů Mladá scéna a divadel poezie Wolkrův Prostějov. Koná se v rámci dlouhodobé kontinuální tradice tohoto regionu v královéhradeckém Divadle Drak. Jen na okraj: letos znamenitě fungovalo „zásobovací“ zázemí a taktéž – ostatně jako vždycky – i zázemí organizační a technické. Uskutečnila se ve dnech 23.-25. března, kdy se odehrálo celkem 16. představení.
A moje nejoblíbenější amatérská přehlídka je to především proto, že má funkce člena lektorského sboru (letos jsme byli čtyři: tradičně Vladimír Hulec, já, nově Marie Nováková a Ivo Kristián Kubák), je podstatnější, než jenom hodnotit kvalitu inscenace a vybírat na svrchu vyjmenované celostátní přehlídky, že přispívá smyslem a podobou své činnosti k té vlastnosti Audimaforu, již jsem nazval smysluplností. O to se však letos především postarali členové souborů, kteří na něm vystupovali a pak se aktivně a pozorně účastnili seminářů o představeních.
Východní a severovýchodní Čechy se v minulosti příliš nemohly pyšnit tím typem amatérského divadla, které se pohybuje mimo konvenční, tradiční podoby divadla, najmě činohry. Jedna mimořádná kvalita se však v tom kraji zrodila už dávno: hovory o inscenacích se nechápaly jen jako hodnocení, či v horším případě jako posudky (které „štěničkařily, to jest s horlivostí a píli vyhledávaly každou drobnou chybičku předvedeného díla) – ale snažily se zkoumat postupy a principy, jež byly zvoleny pro tu nebo onu inscenaci a vést o nich rozpravu. Tato tendence se přímo před léty zhmotnila v nesoutěžní přehlídce jménem Inspirace otevřené všem druhům a žánrům amatérského divadla. Na ní šlo v prvé řadě o tvořivé podněty, jež pak diskuse zevrubně probíraly. Tohle vědomí v hradeckém kraji zřejmě stále existuje, takže experimentální divadlo se tu chápe – v tomto duchu – jako HLEDÁNÍ. A protože jsme v 21. století, kdy se divadlo v jednom svém proudu čím dále tím více stává výpovědí – tedy sdělováním osobního, subjektivního postoje – tak ono hledání jedinečných originálních (i experimentálních) způsobů scénovaní je rovněž hledáním názoru, vlastního pohledu, ne-li dokonce přípravou k činu ve vztahu k určitým problémům – prostě rozhodováním a volbou o čem, a zároveň jak hrát.
Audimafor je v tomto duchu a v těchto souvislostech mnohonásobným hledáním: především samozřejmě tvůrců těch rozmanitých tvarů, jež spějí ke sdělení citů, myšlenek, názorů, představ, vizí; prostě všeho, pro co hledají výraz, jenž by je přesáhl, byl zajímavý i pro jiné a uspokojil jejich potřebu komunikace o otázkách, kterými se stravují. A v tomto kontextu byl pro mne Audimafor také přehlídkou, která se tázala po dnešním smyslu divadla, neboť jen informovanější divák, který chodí častěji do divadla, určitě zaznamenal, že divadlo je dnes v pohybu, že se mění jako se mění doba – o niž se na jevišti hraje. Což jsou často změny více než obrovské.
Je zcela přirozené, že na tomto vývoji se chtějí a vlastně musejí podílet mladí lidé, pro něž je divadlo především možností hledat své místo ve světě a toužící toto hledání sdílet. S tím samozřejmě souvisí i vůle a snaha nějak se k tomu světu vyjadřovat. Což je záležitost zcela spontánní – jak ostatně vysvětlil v programu svůj vznik soubor Lúza, že je pro něj na místě prvém láska k divadlu a touha vyjádřit se, což svým názvem i poetikou drsného jarmarečního lidového divadla také dokazuje. Že totiž volnost a nespoutanost čímkoliv je mu v jeho konání nade všechno.
Samozřejmě, že lásku k divadlu a touhu lze vyjádřit mnoha způsoby. A přehlídka jako Audimafor po takové pluralitě doslova volá. Přitom za tou šíří často může stát jen jeden jediný člověk, jenž ovšem má pro takové hledání smysl a je schopen je inspirovat. Což Audimafor ukázal více než přesvědčivě. Potkal jsem se tu se jmény lidí, kteří kdysi sami vytvářeli inscenace prolamující konvence tradičních druhů divadla – a dnes stojí v čele souborů či institucí, a s hlubokým porozuměním podněcují novou dozrávající generaci, jež v nich pod jejich vedením vyrostla k jejímu osobitému hledání.
Dovolím si ještě jednu citaci z programu, která toto konstatování doloží: „Divadelní soubor Mikrle Jaroměř za svůj vznik vděčí Jarce Holasové, učitelce ze ZUŠ F. A. Šporka v Jaroměři.“ Jarka Holasová – a samozřejmě s ní spojená ZUŠ Jaroměř – jsou pojmy, jež dnes souhrnně znamenají v amatérském divadle královéhradeckého kraje představu cílevědomého hledání divadla ve všech všeho možného nekonvenčního druhu. Ostatně – na Audimaforu vystoupila i další řada souborů, které by ve své programové anonci mohly napsat o svém vzniku totéž, co připomíná Mikrle, a nikoliv náhodou jsme Jarce Holasové navrhli udělit „cenu za vedení souborů“. A nebylo to poprvé, v roce 2012 dostala Cenu za rozvoj mladého východočeského loutkářství. Tentokrát jsme žádný druh divadla nevymezovali, protože rozsah jaroměřských projektů z dílny Jarky Holasové je – pokud jde o materiál, výrazové prostředky a poetiku – neomezený.
Opět se na Audimaforu objevil náchodský soubor DREJG, jehož „mobilní scénické čtení“ z dopisů Mariny Cvětajevové a Borise Pasternaka prokázalo opět lásku jeho dlouholetého vedoucího Štěpána Macury k „divadlu poezie“. Tentokrát se jeho svěřenci představili v nečekaném kolektivním hledání sebe sama i druhých, nechybělo mnoho a všichni jsme mohli být účastníky jejich pozoruhodného happeningu, jenž náhodným rozvíjením dialogu (jako setkání) byl zároveň názornou ukázkou veřejného vystupování. Jež nechce být divadlem, ale hledá cestu k druhým. Což ostatně je – nebo může a chce být – hledání amatérského divadla v jeho funkci komunikační.
Hlavně toto směřování činí z Audimaforu smysluplnou přehlídku.
Jan Císař
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.