TUČEK, Jaroslav: Mudrování o putování za Havlíčkem do Ořechova. Brno, Žurnál, 2.5.2016.
Mudrování o putování za Havlíčkem do Ořechova
02.05.2016 15:25
Je to dávno. Chodil jsem zarostlými chodníčky, hledal stopy vášní skladatele Leoše Janáčka. Doputoval jsem do obce s kostelem na návrší a táhlými ulicemi směřujícími po šrafách klesání do údolí, do Ořechova. Janáček zde objevil pohlednou paní učitelovou, náruživou sběratelku lidových zvyků a mravů. Jmenovala se Kyselková… To už je také dávno.
Ořechov je obec tří sloučených vesnic, kde od nepaměti mají jeho bohabojní obyvatelé v oblibě vzdělávání svých potomků. Vedle dvou kostelů vybudovali sokolovnu, orlovnu, postavili budovy škol a dokonce jednu stodolu přestavěli na divadlo…
Není divu, že jsem v obci našel i místní Divadlo u stolu. Písmák, divadelní režisér v. v. Leonard Walletzký, mě jednoho dne pozval na besedu o Janu Werichovi a já rozšířil svůj rejstřík o další badatelskou pěšinku.
Věru, byl jsem překvapen úrovní verbálního projevu čtyř aktérů hereckého kvarteta amatérů a především kvalitou scénáře, vypovídajícího o strastiplné, ale i úspěšné životní dráze herce, dramatika, myslitele, barda, legendárního Čecha…
S potěšením jsem přijal i druhé pozvání a v polovině dubna jsem do Ořechova zavítal opětovně.
Vyšlapal jsem schody lesknoucího se Kulturního centra a usedl v první řadě hlediště. Před staženou oponou jeviště seděli za stolem v tichém usebrání tři dámy a jeden muž. Auditorium šumělo. Za mnou našel svou židli rodák, režisér, šéf a ředitel brněnského loutkového divadla Radost, pan Vlastimil Peška…
Principál, autor scénáře Leonard Walletzký, kdesi v sobě cinknul a začal odvíjet nitky klubíčka vědomostí a zapomenutých příběhů českého novináře, básníka, epigramisty, ironika, spisovatele z dob národního obrození, buditele, kterého se bál i císař mocné říše rakouské – Karla Havlíčka Borovského.
Informace zurčely. Spíkrovsky laděný projev kvarteta se mísil s recitací, zpěvem i s hraním postav. Rozuměl jsem každému slovu. Diváci tiší jako pěny napjatě sledovali výklad o mládí, studiích, prvních láskách a touze Havlíčka stát se knězem. I o jeho útěku ze semináře a hledání nadějí v carském Rusku.
Poutavě byla provedena Havlíčkova reportáž o průběhu oslavné mše svátku ruského pravoslaví v moskevském chrámu.
Ženské hlasy se v barevnosti podobají pastelovým obrazům. Slévají se v lahodně znějící plochy. Hlas muže se v dramatických okamžicích stává dominantním.
Havlíček je carským Ruskem zklamán. Začíná psát epigramy a poznatky z cest, zakládá své noviny…
Z úst čtoucích zní věty jako z příběhu detektivního pátrání po skutečné pravdě.
Z Havlíčka roste buditel. Havlíčkova čeština poletuje sálem jako motýlci admirálové. Hláskám, souhláskám, ani samohláskám není ubližováno. Vokály rezonují. Ach, čeština je krásný jazyk.
Kvartet se pustil do slavných Havlíčkových děl. Brixenské elegie, Král Lávra a Křest svatého Vladimíra – v podobě rozkošného proplétání hlasů, má podobu žertovného zvuku štěbetajících fléten. Diváci se usmívají, někteří z nich se smějí.
Smutné jsou však v Čechách konce dobrého. Vyhnanec z vlasti, novinář, arestovaný buditel, císařem považovaný za schopného, politicky nebezpečného nepřítele říše, zemřel na rychlé souchotě…
Hlasy čtoucího kvarteta ustávaly, ticho zavládlo sálem.
Principál Walletzký pronesl tichý epilog:
Tomáš Garrrigue Masaryk věnoval značnou pozornost myšlenkám Karla Havlíčka Borovského a dokonce o něm a jeho díle napsal knihu, ve které uvedl:
„Havlíček je nedostižný vzor české žurnalistiky. Havlíček je žurnalista, kterého nám může cizina závidět. Jak krásné to zase budou doby, až český novinář bude hledat u Havlíčka poučení, jak má pracovat.“ Tolik pan president, profesor Masaryk.
Bohužel se tak, s výjimkou Jana Nerudy a Karla Čapka, do dnešních časů nestalo.
Pořad skončil. Dlouho jsme tleskali…
Vážení čtenáři, co dodat – nedalo mi a podal jsem raport o uměleckém činu amatérského spolku Divadla u stolu.
Na jejich příští čtení o spisovateli Eduardu Bassovi, si chodníček určitě najdu.
JAROSLAV TUČEK, 1. května 2016. Brno-Komín.
Divadlo u stolu – Ořechov. 12. 4. 2016 v Kulturním centru. Leonard Walletzký: O Karlu Havlíčku Borovském. Účinkovali: Zdenka Walletzká, Olga Lhotecká, Lada Badínová a Leonard Walletzký.
Více zde: http://www.brnozurnal.cz/nazory-glosy/mudrovani-o-putovani-za-havlickem-do-orechova/
02.05.2016 15:25
Je to dávno. Chodil jsem zarostlými chodníčky, hledal stopy vášní skladatele Leoše Janáčka. Doputoval jsem do obce s kostelem na návrší a táhlými ulicemi směřujícími po šrafách klesání do údolí, do Ořechova. Janáček zde objevil pohlednou paní učitelovou, náruživou sběratelku lidových zvyků a mravů. Jmenovala se Kyselková… To už je také dávno.
Ořechov je obec tří sloučených vesnic, kde od nepaměti mají jeho bohabojní obyvatelé v oblibě vzdělávání svých potomků. Vedle dvou kostelů vybudovali sokolovnu, orlovnu, postavili budovy škol a dokonce jednu stodolu přestavěli na divadlo…
Není divu, že jsem v obci našel i místní Divadlo u stolu. Písmák, divadelní režisér v. v. Leonard Walletzký, mě jednoho dne pozval na besedu o Janu Werichovi a já rozšířil svůj rejstřík o další badatelskou pěšinku.
Věru, byl jsem překvapen úrovní verbálního projevu čtyř aktérů hereckého kvarteta amatérů a především kvalitou scénáře, vypovídajícího o strastiplné, ale i úspěšné životní dráze herce, dramatika, myslitele, barda, legendárního Čecha…
S potěšením jsem přijal i druhé pozvání a v polovině dubna jsem do Ořechova zavítal opětovně.
Vyšlapal jsem schody lesknoucího se Kulturního centra a usedl v první řadě hlediště. Před staženou oponou jeviště seděli za stolem v tichém usebrání tři dámy a jeden muž. Auditorium šumělo. Za mnou našel svou židli rodák, režisér, šéf a ředitel brněnského loutkového divadla Radost, pan Vlastimil Peška…
Principál, autor scénáře Leonard Walletzký, kdesi v sobě cinknul a začal odvíjet nitky klubíčka vědomostí a zapomenutých příběhů českého novináře, básníka, epigramisty, ironika, spisovatele z dob národního obrození, buditele, kterého se bál i císař mocné říše rakouské – Karla Havlíčka Borovského.
Informace zurčely. Spíkrovsky laděný projev kvarteta se mísil s recitací, zpěvem i s hraním postav. Rozuměl jsem každému slovu. Diváci tiší jako pěny napjatě sledovali výklad o mládí, studiích, prvních láskách a touze Havlíčka stát se knězem. I o jeho útěku ze semináře a hledání nadějí v carském Rusku.
Poutavě byla provedena Havlíčkova reportáž o průběhu oslavné mše svátku ruského pravoslaví v moskevském chrámu.
Ženské hlasy se v barevnosti podobají pastelovým obrazům. Slévají se v lahodně znějící plochy. Hlas muže se v dramatických okamžicích stává dominantním.
Havlíček je carským Ruskem zklamán. Začíná psát epigramy a poznatky z cest, zakládá své noviny…
Z úst čtoucích zní věty jako z příběhu detektivního pátrání po skutečné pravdě.
Z Havlíčka roste buditel. Havlíčkova čeština poletuje sálem jako motýlci admirálové. Hláskám, souhláskám, ani samohláskám není ubližováno. Vokály rezonují. Ach, čeština je krásný jazyk.
Kvartet se pustil do slavných Havlíčkových děl. Brixenské elegie, Král Lávra a Křest svatého Vladimíra – v podobě rozkošného proplétání hlasů, má podobu žertovného zvuku štěbetajících fléten. Diváci se usmívají, někteří z nich se smějí.
Smutné jsou však v Čechách konce dobrého. Vyhnanec z vlasti, novinář, arestovaný buditel, císařem považovaný za schopného, politicky nebezpečného nepřítele říše, zemřel na rychlé souchotě…
Hlasy čtoucího kvarteta ustávaly, ticho zavládlo sálem.
Principál Walletzký pronesl tichý epilog:
Tomáš Garrrigue Masaryk věnoval značnou pozornost myšlenkám Karla Havlíčka Borovského a dokonce o něm a jeho díle napsal knihu, ve které uvedl:
„Havlíček je nedostižný vzor české žurnalistiky. Havlíček je žurnalista, kterého nám může cizina závidět. Jak krásné to zase budou doby, až český novinář bude hledat u Havlíčka poučení, jak má pracovat.“ Tolik pan president, profesor Masaryk.
Bohužel se tak, s výjimkou Jana Nerudy a Karla Čapka, do dnešních časů nestalo.
Pořad skončil. Dlouho jsme tleskali…
Vážení čtenáři, co dodat – nedalo mi a podal jsem raport o uměleckém činu amatérského spolku Divadla u stolu.
Na jejich příští čtení o spisovateli Eduardu Bassovi, si chodníček určitě najdu.
JAROSLAV TUČEK, 1. května 2016. Brno-Komín.
Divadlo u stolu – Ořechov. 12. 4. 2016 v Kulturním centru. Leonard Walletzký: O Karlu Havlíčku Borovském. Účinkovali: Zdenka Walletzká, Olga Lhotecká, Lada Badínová a Leonard Walletzký.
Více zde: http://www.brnozurnal.cz/nazory-glosy/mudrovani-o-putovani-za-havlickem-do-orechova/
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.