LÁZŇOVSKÁ, Lenka: 23. Otevřeno. AS 11.5.2018.
23. Otevřeno
Stejné místo (Kolín), stejný čas (poslední víkend v dubnu), stejní pořadatelé (Evropské centrum pantomimy neslyšících, NIPOS a Městské divadlo Kolín) to vše pod záštitou České komise pro UNESCO, středočeské hejtmanky a za finanční podpory Ministerstva kultury, města Kolín a řady soukromých sponzorů (očekává se ještě dodatečná podpora Středočeského kraje) to je Celostátní přehlídka pantomimy a pohybového divadla Otevřeno.
Pohybové
Její už dvacátý třetí ročník svědčí určitě o tom, že přehlídka zakotvila v kalendáři amatérského divadla, neboť si našla své nezastupitelné místo. Sbírá všechny formy pohybového divadla v amatérské podobě, ve formě inspirace uvádí i zajímavé profesionální produkce a nabízí oborové vzdělávání.
Letos přehlídka nabídla jiný formát. Sice se konala také od pátku do neděle, avšak z časového hlediska největší prostor věnovala nikoliv vlastní přehlídce, nýbrž vzdělávání. V pátek odpoledne a v sobotu dopoledne se uskutečnily tři dílny a podle ohlasu byly dobré. Nikdo z jejich lektorů dosud na Otevřenu nepůsobil. Robo Nižnik z Farmy v jeskyni se věnoval vztahu hlasu, pohybu, rytmu a scénického prostoru performera. Kdo přišel, propotil několik trik. Adéla Kratochvílová z brněnské JAMU se věnuje žonglování (míčky, šátky, kruhy, kužely). Za odpoledne se určitě nedá víc naučit než jednoduché pozici, ale i tak při oblibě nového cirkusu může jít o nahlédnutí do nové dovednosti. Lukáš Šimon, mladý mim a pedagog oboru pantomima a tělesný mimus HAMU Praha, se věnoval rozvíjení technických dovedností pantomimy, např. chůze, tahy, tlaky, vlny, izolace jednotlivých částí těla s důrazem na herecký význam imaginární pantomimy.
Dvouhodinovou přehlídku čísel, scének, choreografií vybraných ze čtyř mezikrajových přehlídek (Plzeň, Brno, Hradec Králové a Jablonec n.N.) doplnila dvě inspirativní představení. V pátek Lukáš Šimon a Anton Eliáš uvedli svou pantomimu nazvanou Robo erectus. V pusté zemi po konci světa ožívají dva z posledních robotů. Putují krajinou, nacházejí v různých předmětech stopy po lidech a pokoušejí se přijít na to, k čemu původně sloužily. Je v tom humor, napětí, přičemž jde o školu dokonalé techniky pantomimy, předváděné s úžasnou lehkostí. To byla určitě inspirace pro každého.
V sobotu večer v rámci Otevřeno Gala se představili Losers Cirgue Company s podívanou nazvanou Walls § Handbag. Pět chlapů a jeden malý kluk se vrací s taškou v ruce na sny na dvorek ke zdi a s obrovskou odvahou a občas i imaginací zeď přeskakují, přelézají, rozebírají. Udivují dechberoucí technikou, s jakou předvádějí vzdušné akrobatické kousky. Jak vtipně poznamenal mim Josef Tichý: „Vím, že na to nemám, takže inspirovat se nemohu a jak to nemělo řád a strukturu, tak jsem se trochu nudil“. Mimochodem Tichý byl jedním z šesti lektorů přehlídky /Veronika Vaculíková odbornice na tanec, fyzické divadlo, teoretička Ladislava Petišková, prof. Zoja Mikotová, pedagog Ateliéru výchovné dramatiky neslyšících JAMU, Antonín Klepáč, aktivní mim a performer a moje maličkost/. Zvláštností Kolína je to, že lektorský sbor až na paní Petiškovou a mě objíždí i mezikrajové přehlídky, což je výborné jednak pro porovnání, jednak to slouží jako vzdělávací platforma, neboť se sbor každému účastníkovi opravdu věnuje, na což v Kolíně není čas. Také díky tomu se téměř každé číslo, které postoupilo, pokusilo o často zásadní úpravu. Většinou ku prospěchu věci.
V neděli dopoledne Otevřeno nabídlo jako obvykle rodinné představení. Klasickou pohádku B.Němcové Princ Bajaja v úpravě Vl.Kracíka uvedlo Divadlo Tramtarie Olomouc.
Co přinesla přehlídková část? Ve třech proudech pohybového divadla, které Kolín sbírá, se představilo celkem třináct čísel, z toho jedno dětské. Původně mělo být o jedno víc, ale DS Tj. Sokol Lázně Toušeň svou Mrtvou nevěstu nepřivezlo pro onemocnění v souboru. Škoda, bylo to prý zajímavé.
Největší plochu (celkem 7 kousků) si zabralo taneční divadlo. Kolín už nepracuje s nominacemi z přehlídky scénického tance v Jablonci, každá choreografie se musí přihlásit do mezikrajové přehlídky. Mezi soubory byly také známé soubory jako TS Flash Jaroměř, TS Puls Opava a taneční a pohybové studio Magdaléna z Rychnova u Jablonce n.N. Celý blok jednoznačně zdobila různorodost témat, choreografického zpracování, hudebního doprovodu. Každá choreografie měla prostě jiný pohybový a taneční rukopis. V některých případech můžeme dokonce mluvit o experimentech. Z bloku jsem vybrala čtyři příklady.
Hudba pro Kláru studia Magdalena, choreografie Ludmila Réllichová je syntézou slova – citace z knihy Elizabeth Subercaseauxové Robert Schumann Hudba pro Kláru s hudbou (úryvek živě hraného klavírního sóla Schumannova Snění a jedné reprodukované Schumannovy milostné písně) s tanečním pohybem. Lyrické téma spojení lásky milostné s láskou k hudbě pracuje s emocemi a navozuje i jistou melancholii. Programově prolamuje žánrové rozlišení divadla a tance. V úvodní pasáži dívky nevyjadřují tancem hudbu, nýbrž slova. V tomto smyslu to bylo skutečné pohybové divadlo. Z hlediska struktury jsme viděli skupinovou kompozici, v níž se uplatnila individualita každé tanečnice. Chrono Numero ZUŠ B.Smetany Nové Město nad Metují uvedly nejmladší účastnice přehlídky (desetileté slečny). Rytmická hudební a slovní hříčka brněnského performera Petra Váši jim nabídla ztvárnění jako stroj času. Bylo to hravé, pohybově čisté, nepůsobilo to secvičeně, neboť na dívkách byla vidět radost. V srdci ukrytá, TS SVČ Puls Opava, choreografie Eva Vondálová se rovněž vydává do oblasti experimentu. Využití narativního principu v pohybovém divadle není obvyklé. Jedenáct dívek se pokouší o vizuální (jeviště je pokryto tabulemi, na něž se píše) a pohybovou výpověď o tom, co je pro dívky důležité a co by si přály změnit. Mezi texty se objevovaly jak bolestná přiznání (aby otec přestal pít), tak banální texty (abychom se měli rádi) až po obecné floskule (mír). Texty se rychle střídají, není možné všechny přečíst a tím, že nemají stejnou hodnotu, se vytváří v divákovi blok, který brání s jevištním obrazem komunikovat. Vůbec nepochybuji o tom, že proces tvorby byl pro dívky jako spolutvůrce svým způsobem očisťující. Nedošlo však k tomu, aby to byla umělecká výpověď, která zasáhne i diváka. Vydry vesmíru, TS Flash Jaroměř, choreografie Lenka Halašová to je známá chlapecká skupina. V kostýmech jako replice samurajského oděvu s energií připomínající Matrix nabízejí souboje, chlapecké hry až do imaginární krve. Vydry jsou však nesmrtelné a jejich souboje jsou pouhé iluze. Nechybí tomu duchovní rozměr, partnerství mladších se staršími, přízemní akrobacie, výrazový pohyb. Do programu letošního JH byly vybrány Hudba pro Kláru a Vydry vesmíru.
Dalším proudem Kolína je nonverbální divadlo. Tady jsme viděli tři kompozice. Překvapením byla další choreografie TS Flash Jaroměř. Sním, že se navracím, byla klauniáda pro smíšenou skupinu. Žánr a téma snu umožňuje na jevišti cokoliv. Choreografka Lenka Halašová ke ztvárnění využila prvky klasické pantomimy i scénického tance. Číslo je postaveno na detailech a individualizaci jednotlivých členů skupiny, což funguje, pokud je na tyto detaily opravdu vidět. Jaroměřští si vyzkoušeli aranžmá na velkém jevišti a věřím, že se poučili, takže na jevišti Jiráskova divadla už problém nebude. Jestliže na kolínském jevišti převládali mladí a mladší, pak jedinou výjimkou byl soubor Sestry Chalupovy ze Skalice s věkovým průměrem 67 let. Scénka Krejčovská dílna kostýmově se vracející do doby první republiky je jednoduchým příběhem dvou švadlen v salonu plném krejčovských panen. Zatímco se obě protagonistky věnují dokončení díla, salon ožívá a panny se za jejich zády pohybují. Švadleny jsou však příliš zaujaté šaty, až nakonec neodolají a oblékají se do nich, takže nic nevnímají. Jde o první zkušenost s divadlem, má to všechny začátečnické vady, chybí např. větší rozehrání komparzu krejčovských panen včetně variability jejich pohybu, také by si zasloužilo divadelně pohrát s oběma krejčovými v prvním plánu. Přesto s ohledem na věk dam a nulovou zkušenost si dílna zaslouží pozornost. Nepřekvapivým dalším účastníkem tohoto bloku byl DS Cukr Rakovník. Tentokrát se pustili v kompozici nazvané Nevím do existenciální až faustovské látky. Dívka, která neví, co chce a neumí se pro nic rozhodnout, je potrestána, stane se mechanickou loutkou, kterou ovládá manipulátor. Trochu to drhne jak z hlediska logiky (faustovské téma má trochu banální podobu, např. rozhodnout se, zda bude jíst či nikoliv), tak divadelních zákonitostí. Tři pokoušení by měla gradovat, manipulátor po úvodním obrazu si z jeviště jde v kostýmu sednout do hlediště, což je možné považovat za zcizení, také manipulace je málo zobrazena.
Posledním proudem je pantomima. Je to opravdová Superpopelka amatérského divadla. Kdyby se jí nevěnovali neslyšící mimové, nebyl by nikdo. Odpověď na to proč, je složitá. Pantomima potřebuje techniku, byť ji např. Michal Hecht učí ve svých kurzech na JH řadu let, nikdo z jeho frekventantů se pantomimě dlouhodobě nevěnuje (až na jepičí pokusy např. Divadla odevšad). Je otázkou, zda se to za pár hodin dá naučit. Patrně maximálně základní pozice. Kdysi v šedesátých letech všichni pozdější bardi české pantomimy (Polívka, Hýbner a další) začínali jako amatéři na přehlídkách v Litvínově. Dnes zájemci jdou studovat na HAMU, někteří se profesionální pantomimě opravdu věnují, jiní se se soustřeďují na pohybové performance. Pantomima nezakotvila ani na zuškách, výjimkou je ostravská lidová konzervatoř, kde pantomimu dělá Eva Polzerová. Letos se nestihli včas přihlásit. Takže kolínská pantomima je de facto Pantomima S.I. z Brna založená na spolupráci slyšících a neslyšících s mimem Josef Tichým, který je školitelem a autorem jednotlivých čísel a Jindřichem Zemánkem, který se stará o organizaci a pomáhá i umělecky. V Kolíně měli tentokrát tři grotesky s charakteristickým minimalistickým rukopisem Tichého. Formule ve dvou znacích (automobilový závodník a letec) vypovídá zejména o vnitřní svobodě vlastní fantazie člověka. Mohu rozpřáhnout ruce a letím, mohu svírat imaginární volant a slyším řev motoru. Zvířátko je bajka s podobenstvím. Člověče nehraj si na pána tvorstva, kdejaké zvířátko je chytřejší než ty. Tři střetnutí zvířátka s lovci gradují. Má to přesnou délku, není tam zbytečný balast. Zvířátko by nemělo chybět ani na letošním JH. Třetí groteska nazvaná Sluha pracuje s jednoduchým příběhem. Ponižovaný sluha, kterého jeho urozená paní donutí nosit prasečí rypák, vymyslí, jak se jí pomstí. Domluví se se zlodějem, že ji okrade. Ten se však místo krádeže projeví jako chlap, a když mu paní prokáže přízeň, na sluhu se vykašle. Tomu nezbývá než krádež dokončit. Pantomima staví na zajímavých a typově odlišných hereckých typech, nefunguje však divadelní stavba příběhu, jednotlivé postavy musí být přesnější v jednání, např. sluha pro diváka nereaguje na fakt, že ho přítel zradil.
Víc toho na letošním Otevřenu nebylo. Tak zase za rok přátelé.
Autor: Lenka Lázňovská
Stejné místo (Kolín), stejný čas (poslední víkend v dubnu), stejní pořadatelé (Evropské centrum pantomimy neslyšících, NIPOS a Městské divadlo Kolín) to vše pod záštitou České komise pro UNESCO, středočeské hejtmanky a za finanční podpory Ministerstva kultury, města Kolín a řady soukromých sponzorů (očekává se ještě dodatečná podpora Středočeského kraje) to je Celostátní přehlídka pantomimy a pohybového divadla Otevřeno.
Pohybové
Její už dvacátý třetí ročník svědčí určitě o tom, že přehlídka zakotvila v kalendáři amatérského divadla, neboť si našla své nezastupitelné místo. Sbírá všechny formy pohybového divadla v amatérské podobě, ve formě inspirace uvádí i zajímavé profesionální produkce a nabízí oborové vzdělávání.
Letos přehlídka nabídla jiný formát. Sice se konala také od pátku do neděle, avšak z časového hlediska největší prostor věnovala nikoliv vlastní přehlídce, nýbrž vzdělávání. V pátek odpoledne a v sobotu dopoledne se uskutečnily tři dílny a podle ohlasu byly dobré. Nikdo z jejich lektorů dosud na Otevřenu nepůsobil. Robo Nižnik z Farmy v jeskyni se věnoval vztahu hlasu, pohybu, rytmu a scénického prostoru performera. Kdo přišel, propotil několik trik. Adéla Kratochvílová z brněnské JAMU se věnuje žonglování (míčky, šátky, kruhy, kužely). Za odpoledne se určitě nedá víc naučit než jednoduché pozici, ale i tak při oblibě nového cirkusu může jít o nahlédnutí do nové dovednosti. Lukáš Šimon, mladý mim a pedagog oboru pantomima a tělesný mimus HAMU Praha, se věnoval rozvíjení technických dovedností pantomimy, např. chůze, tahy, tlaky, vlny, izolace jednotlivých částí těla s důrazem na herecký význam imaginární pantomimy.
Dvouhodinovou přehlídku čísel, scének, choreografií vybraných ze čtyř mezikrajových přehlídek (Plzeň, Brno, Hradec Králové a Jablonec n.N.) doplnila dvě inspirativní představení. V pátek Lukáš Šimon a Anton Eliáš uvedli svou pantomimu nazvanou Robo erectus. V pusté zemi po konci světa ožívají dva z posledních robotů. Putují krajinou, nacházejí v různých předmětech stopy po lidech a pokoušejí se přijít na to, k čemu původně sloužily. Je v tom humor, napětí, přičemž jde o školu dokonalé techniky pantomimy, předváděné s úžasnou lehkostí. To byla určitě inspirace pro každého.
V sobotu večer v rámci Otevřeno Gala se představili Losers Cirgue Company s podívanou nazvanou Walls § Handbag. Pět chlapů a jeden malý kluk se vrací s taškou v ruce na sny na dvorek ke zdi a s obrovskou odvahou a občas i imaginací zeď přeskakují, přelézají, rozebírají. Udivují dechberoucí technikou, s jakou předvádějí vzdušné akrobatické kousky. Jak vtipně poznamenal mim Josef Tichý: „Vím, že na to nemám, takže inspirovat se nemohu a jak to nemělo řád a strukturu, tak jsem se trochu nudil“. Mimochodem Tichý byl jedním z šesti lektorů přehlídky /Veronika Vaculíková odbornice na tanec, fyzické divadlo, teoretička Ladislava Petišková, prof. Zoja Mikotová, pedagog Ateliéru výchovné dramatiky neslyšících JAMU, Antonín Klepáč, aktivní mim a performer a moje maličkost/. Zvláštností Kolína je to, že lektorský sbor až na paní Petiškovou a mě objíždí i mezikrajové přehlídky, což je výborné jednak pro porovnání, jednak to slouží jako vzdělávací platforma, neboť se sbor každému účastníkovi opravdu věnuje, na což v Kolíně není čas. Také díky tomu se téměř každé číslo, které postoupilo, pokusilo o často zásadní úpravu. Většinou ku prospěchu věci.
V neděli dopoledne Otevřeno nabídlo jako obvykle rodinné představení. Klasickou pohádku B.Němcové Princ Bajaja v úpravě Vl.Kracíka uvedlo Divadlo Tramtarie Olomouc.
Co přinesla přehlídková část? Ve třech proudech pohybového divadla, které Kolín sbírá, se představilo celkem třináct čísel, z toho jedno dětské. Původně mělo být o jedno víc, ale DS Tj. Sokol Lázně Toušeň svou Mrtvou nevěstu nepřivezlo pro onemocnění v souboru. Škoda, bylo to prý zajímavé.
Největší plochu (celkem 7 kousků) si zabralo taneční divadlo. Kolín už nepracuje s nominacemi z přehlídky scénického tance v Jablonci, každá choreografie se musí přihlásit do mezikrajové přehlídky. Mezi soubory byly také známé soubory jako TS Flash Jaroměř, TS Puls Opava a taneční a pohybové studio Magdaléna z Rychnova u Jablonce n.N. Celý blok jednoznačně zdobila různorodost témat, choreografického zpracování, hudebního doprovodu. Každá choreografie měla prostě jiný pohybový a taneční rukopis. V některých případech můžeme dokonce mluvit o experimentech. Z bloku jsem vybrala čtyři příklady.
Hudba pro Kláru studia Magdalena, choreografie Ludmila Réllichová je syntézou slova – citace z knihy Elizabeth Subercaseauxové Robert Schumann Hudba pro Kláru s hudbou (úryvek živě hraného klavírního sóla Schumannova Snění a jedné reprodukované Schumannovy milostné písně) s tanečním pohybem. Lyrické téma spojení lásky milostné s láskou k hudbě pracuje s emocemi a navozuje i jistou melancholii. Programově prolamuje žánrové rozlišení divadla a tance. V úvodní pasáži dívky nevyjadřují tancem hudbu, nýbrž slova. V tomto smyslu to bylo skutečné pohybové divadlo. Z hlediska struktury jsme viděli skupinovou kompozici, v níž se uplatnila individualita každé tanečnice. Chrono Numero ZUŠ B.Smetany Nové Město nad Metují uvedly nejmladší účastnice přehlídky (desetileté slečny). Rytmická hudební a slovní hříčka brněnského performera Petra Váši jim nabídla ztvárnění jako stroj času. Bylo to hravé, pohybově čisté, nepůsobilo to secvičeně, neboť na dívkách byla vidět radost. V srdci ukrytá, TS SVČ Puls Opava, choreografie Eva Vondálová se rovněž vydává do oblasti experimentu. Využití narativního principu v pohybovém divadle není obvyklé. Jedenáct dívek se pokouší o vizuální (jeviště je pokryto tabulemi, na něž se píše) a pohybovou výpověď o tom, co je pro dívky důležité a co by si přály změnit. Mezi texty se objevovaly jak bolestná přiznání (aby otec přestal pít), tak banální texty (abychom se měli rádi) až po obecné floskule (mír). Texty se rychle střídají, není možné všechny přečíst a tím, že nemají stejnou hodnotu, se vytváří v divákovi blok, který brání s jevištním obrazem komunikovat. Vůbec nepochybuji o tom, že proces tvorby byl pro dívky jako spolutvůrce svým způsobem očisťující. Nedošlo však k tomu, aby to byla umělecká výpověď, která zasáhne i diváka. Vydry vesmíru, TS Flash Jaroměř, choreografie Lenka Halašová to je známá chlapecká skupina. V kostýmech jako replice samurajského oděvu s energií připomínající Matrix nabízejí souboje, chlapecké hry až do imaginární krve. Vydry jsou však nesmrtelné a jejich souboje jsou pouhé iluze. Nechybí tomu duchovní rozměr, partnerství mladších se staršími, přízemní akrobacie, výrazový pohyb. Do programu letošního JH byly vybrány Hudba pro Kláru a Vydry vesmíru.
Dalším proudem Kolína je nonverbální divadlo. Tady jsme viděli tři kompozice. Překvapením byla další choreografie TS Flash Jaroměř. Sním, že se navracím, byla klauniáda pro smíšenou skupinu. Žánr a téma snu umožňuje na jevišti cokoliv. Choreografka Lenka Halašová ke ztvárnění využila prvky klasické pantomimy i scénického tance. Číslo je postaveno na detailech a individualizaci jednotlivých členů skupiny, což funguje, pokud je na tyto detaily opravdu vidět. Jaroměřští si vyzkoušeli aranžmá na velkém jevišti a věřím, že se poučili, takže na jevišti Jiráskova divadla už problém nebude. Jestliže na kolínském jevišti převládali mladí a mladší, pak jedinou výjimkou byl soubor Sestry Chalupovy ze Skalice s věkovým průměrem 67 let. Scénka Krejčovská dílna kostýmově se vracející do doby první republiky je jednoduchým příběhem dvou švadlen v salonu plném krejčovských panen. Zatímco se obě protagonistky věnují dokončení díla, salon ožívá a panny se za jejich zády pohybují. Švadleny jsou však příliš zaujaté šaty, až nakonec neodolají a oblékají se do nich, takže nic nevnímají. Jde o první zkušenost s divadlem, má to všechny začátečnické vady, chybí např. větší rozehrání komparzu krejčovských panen včetně variability jejich pohybu, také by si zasloužilo divadelně pohrát s oběma krejčovými v prvním plánu. Přesto s ohledem na věk dam a nulovou zkušenost si dílna zaslouží pozornost. Nepřekvapivým dalším účastníkem tohoto bloku byl DS Cukr Rakovník. Tentokrát se pustili v kompozici nazvané Nevím do existenciální až faustovské látky. Dívka, která neví, co chce a neumí se pro nic rozhodnout, je potrestána, stane se mechanickou loutkou, kterou ovládá manipulátor. Trochu to drhne jak z hlediska logiky (faustovské téma má trochu banální podobu, např. rozhodnout se, zda bude jíst či nikoliv), tak divadelních zákonitostí. Tři pokoušení by měla gradovat, manipulátor po úvodním obrazu si z jeviště jde v kostýmu sednout do hlediště, což je možné považovat za zcizení, také manipulace je málo zobrazena.
Posledním proudem je pantomima. Je to opravdová Superpopelka amatérského divadla. Kdyby se jí nevěnovali neslyšící mimové, nebyl by nikdo. Odpověď na to proč, je složitá. Pantomima potřebuje techniku, byť ji např. Michal Hecht učí ve svých kurzech na JH řadu let, nikdo z jeho frekventantů se pantomimě dlouhodobě nevěnuje (až na jepičí pokusy např. Divadla odevšad). Je otázkou, zda se to za pár hodin dá naučit. Patrně maximálně základní pozice. Kdysi v šedesátých letech všichni pozdější bardi české pantomimy (Polívka, Hýbner a další) začínali jako amatéři na přehlídkách v Litvínově. Dnes zájemci jdou studovat na HAMU, někteří se profesionální pantomimě opravdu věnují, jiní se se soustřeďují na pohybové performance. Pantomima nezakotvila ani na zuškách, výjimkou je ostravská lidová konzervatoř, kde pantomimu dělá Eva Polzerová. Letos se nestihli včas přihlásit. Takže kolínská pantomima je de facto Pantomima S.I. z Brna založená na spolupráci slyšících a neslyšících s mimem Josef Tichým, který je školitelem a autorem jednotlivých čísel a Jindřichem Zemánkem, který se stará o organizaci a pomáhá i umělecky. V Kolíně měli tentokrát tři grotesky s charakteristickým minimalistickým rukopisem Tichého. Formule ve dvou znacích (automobilový závodník a letec) vypovídá zejména o vnitřní svobodě vlastní fantazie člověka. Mohu rozpřáhnout ruce a letím, mohu svírat imaginární volant a slyším řev motoru. Zvířátko je bajka s podobenstvím. Člověče nehraj si na pána tvorstva, kdejaké zvířátko je chytřejší než ty. Tři střetnutí zvířátka s lovci gradují. Má to přesnou délku, není tam zbytečný balast. Zvířátko by nemělo chybět ani na letošním JH. Třetí groteska nazvaná Sluha pracuje s jednoduchým příběhem. Ponižovaný sluha, kterého jeho urozená paní donutí nosit prasečí rypák, vymyslí, jak se jí pomstí. Domluví se se zlodějem, že ji okrade. Ten se však místo krádeže projeví jako chlap, a když mu paní prokáže přízeň, na sluhu se vykašle. Tomu nezbývá než krádež dokončit. Pantomima staví na zajímavých a typově odlišných hereckých typech, nefunguje však divadelní stavba příběhu, jednotlivé postavy musí být přesnější v jednání, např. sluha pro diváka nereaguje na fakt, že ho přítel zradil.
Víc toho na letošním Otevřenu nebylo. Tak zase za rok přátelé.
Autor: Lenka Lázňovská
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.