RUBENOVÁ, Sylvie: Malý velký ValMez (2018, zde výsledky). AS 17.4.2018.
Malý velký ValMez
aneb 40. ročník Setkání divadel – Malé jevištní formy
Činoherní | Experimentální | Krajské postupové přehlídky | Soubory | Studentské
O víkendu v polovině března (konkrétně v pátek 16. a v sobotu 17.) jsem měla možnost zúčastnit se již 40. ročníku festivalu Setkání divadel – Malé jevištní formy ve Valašském Meziříčí. Pro mě osobně to byl ročník první a ráda bych se s vámi podělila o zážitky z přehlídky z pozice divačky a porotkyně, mými báječnými kolegy byli předseda poroty Petr Váša a Emílie Zámečníková. Výsadou této přehlídky je, že délka žádného ze soutěžních představení nesmí překročit 60 minut, sama tedy s odstupem udiveně zjišťuji, kolik jsme toho zvládli zhlédnout za pouhý den a půl.
Přehlídku v páteční odpoledne otevřela autorská inscenace Mám tě ráda rožnovského souboru My…!. Příběh se točí kolem jedné rodiny, kde je každý více či méně sám – workoholická Matka, starší sestra Lenka, která přijela domů na návštěvu z Anglie a neví, jak rodině sdělit, že je lesba, a nejmladší David, který nemá moc kamarádů ani v reálném, ani ve virtuálním světe. Soubor se rozhodl otevřít a rozpracovat současná témata, jež jsou jim osobně blízká, a toto osobní zaujetí je na inscenaci znát. Velmi hravým způsobem pracují s tématy, jež by mohla působit skoro jako „stereotypy“ – pohlcení počítačovými hrami, homosexualita, avšak jdou dál, mnohem více se zabývají příčinou či důsledkem. Realistické situace z rodinného života střídají surreálné výjevy ze světa online her, nátlak Davidových vnitřních hlasů, nebo dialog Davida s rozverně lákavou marmeládou a s toustem – s kým jiným by si taky osamělý introvert bez přátel mohl povídat. Byť by inscenace zasloužila trochu dopracovat – občas jsou situace nevytěžené, nebo jde o technické zpřesnění jistých míst, toho jsou si však rožnovští vědomi a hodlají na tom dále pracovat – zcela zaslouženě získala doporučení na Mladou scénu v Ústí nad Orlicí i ocenění poroty.
Hned vzápětí přišel na řadu Červiven senior s komorní hrou Ingmara Villqista Helverova noc. Toto komorní drama je poměrně náročné na herecké provedení, především pokud jde o postavu Helvera. Jeho představitel Adam Růžička jako by se do role delší dobu dostával a podstatně zdařileji mu vyšla druhá půlka představení. Ostřílená vedoucí souboru a režisérka v jedné osobě Petra Severinová před sebe a své dva herce postavila vskutku nelehký úkol. Byť režijní vedení situací bylo mnohdy velmi nápadité a režisérka používá minimalistické, ale dobře funkční prostředky, v hereckém ztvárnění postav, zejména Helvera, byly značné rezervy, zejména co se týče odstínění jednotlivých nálad na škále hrajícího si chlapce a „převtěleného nacistického tyrana“, stejně tak místy nebyly zřejmé motivace k jednání. Výkon Marty Černé tvořil něžnou a stabilizující protiváhu k labilnímu Helverovi.
Střed pátečního soutěžního dne tvořila ryze dívčí/ženská výpověď Už brzy dozpívám souboru Zdividla Ostrava. Sám soubor označuje tuto autorskou inscenaci jako „narozeninový manifest dvou princezen“. To je poměrně výstižné pojmenování, sama totiž hledám slova, jimiž bych mohla popsat, co že se tu tři čtvrtě hodinu na jevišti vlastně dělo. Dvě již brzy oficiálně dospělé princezny nám v rámci (především psychických) příprav na oslavu svých osmnáctých narozenin odkrývají nitra a dávají tak na srozuměnou, že dospívající princezny to nemají o nic jednodušší než jakákoliv obyčejná dívka, že můžou být podobně opuštěné i nejisté, že v sobě mají stále kousek dítěte…a že ani jejich život rozhodně není žádná pohádka. Eliška Fejková a Dominika Orlíková za pomocí hrnce a kýble, dětských říkanek a písní, ale především neuvěřitelně autentické a partnersky naprosto sehrané jevištní existence sehrály nesmírně vtipnou a přesto zcela trefnou zpověď dvou dospívajících dívek, s níž se může ztotožnit naprosto každý (řekla bych včetně mužů!), která se přes publikum MJF přehnala jako lavina – hned na začátku strhla a až do konce nepustila. Proto si inscenace zasloužila jednoznačné doporučení na Šrámkův Písek a rovněž Cenu poroty.
Ostravskou smršť vystřídalo rožnovské Nahé divadlo s autorskou inscenací Noc nocí čerpající z balady Štědrý večer. Nutno říct, že na to, že verše Erbenovy balady byly takřka jediným použitým mluveným slovem, byly z hlediska jevištní řeči, významu a rytmu poměrně nezvládnuté. Krom nich zazněly ještě evangelijní úryvky (ty už po významu). Inscenace konfrontovala různá pojetí Vánoc – křesťanské a konzumní a nad tím se vznášela Erbenova balada… Musím přiznat, že to pro mě z pozice diváka bylo poměrně chaotické a moc jsem netušila, co mi tím inscenátoři chtějí říct. Figury měly spíše kontury, než abych mohla mluvit o propracovaných postavách. Využíváno bylo i stínohry, ale najít klíč k tomu, proč jsou některé obrazy ve slovech, některé (i) rozehrány beze slov a některé jen ve stínohře, se mi nepodařilo.
Posledním pátečním soutěžním představením byli Přátelé souboru Epic dram. Poloimprovizovaná inscenace (ve smyslu, že její průběh má uzlové body, ale jinak stojí na improvizací aktérů) stavěla především na slovním humoru, vlastně šlo o jakýsi sitcom převedený na jeviště (jak k tomu ostatně odkazuje i název?). Problémem bylo, že situace, jež mohly působit na jevišti velmi komediálně, kdyby byly vytěžené jednáním, se často přelétly, aby bylo možno dál stavět na slovním humoru. Motivace postav byly mnohdy velmi nejasné a občas zcela postrádaly logiku (i kdyby absurdní). Nenáročná zábava, která zůstala dle mého na půl cesty.
Opravdu posledním, tentokrát nesoutěžním, představením pátečního večera byl Déšť havířovského divadla Tom a Jeff. Tři postavy jednoho příběhu – partner, partnerka a jejich soused – nám nabízejí svůj vlastní pohled na to, jak se ocitli v uzlové situaci a následně i její možná řešení. Opět představení stojící na improvizaci a především schopnostech jednotlivých herců utáhnout dlouhý monolog v kontaktu s divákem – staví totiž mnohem víc na dialogu s publikem než na dialogu postav. Havířovští herci jsou však v jevištně-hledištní komunikaci zjevně velmi kovaní a nemají problém si přízeň publika získat a udržet jejich pozornost. Konec by si zasloužil ještě trochu dopilovat, ale o úspěchu inscenace hovoří především to, že obdržela Cenu Josefa Fabiána, tedy cenu diváků festivalu.
Sobotní divadelní maraton jsme zahájili s mladým meziříčským Divadlem 42°C a jejich inscenací (p)okraj. Autorský text vedoucího a režiséra souboru Tadeusze Misiaszka těží z absurdní situace – několik sebevrahů se rozhodlo skoncovat se životem skokem ze střechy z nejvyšší budovy ve městě, ale rozhodně přitom nepočítalo, že na to budou muset stát frontu. Bývalá zdravotní sestra, šílená pachatelka pokusů o sebevraždu, které se nakonec vždy zvrtnou, a neúspěšný básník se přišli rozloučit se svými životy, netušili však, že na tomto poslední moment nebudou mít chvilku klidu a soukromí, kvůli přetlaku dalších sebevrahů. Posledním postavou je i vychytralý taxikář, který chce tuto situaci u publika dole na ulici zpeněžit, ale jeho příchod do děje není autorem jasně zmotivován. Problémem inscenace (potažmo textu) je žánrová neujasněnost, zprvu sledujeme velmi originální absurdní komedii, která se postupně mění až v patetické drama. Dialog je mnohdy plytký a slovní jednání bohužel převažuje nad tím situačním (byť tam jsou velmi pěkné zárodky originálních situací). Herecky byla velmi přesvědčivá představitelka bývalé zdravotní sestry (včetně srdce drásajícího monologu, který jako by byl z jiné hry) a představitel zoufale neúspěšného básníka.
Druhým představením krnovského souboru Červiven pod vedením režisérky Petry Severinové byla inscenace Oskar a Škrtička z Languedocu, vlastní dramatizace prózy Erica Emmanuela Schmitta Oskar a Růžová paní, kterou autor sám i zdramatizoval. V této dramatizaci je naším průvodcem čtyřjediný Oskar – bohužel však není úplně zřejmé, proč jsou Oskaři právě čtyři a jaký je klíč k jejich rozdělení (resp. ozřejmí se to v samém závěru, v průběhu je to však takřka nemožné postřehnout). Tím, že dramatický potenciál je skrytý zejména v Oskarově vnitřním dialogu, který by nabízel velmi zajímavou hereckou příležitost, jeho rozdělením mezi čtyři aktéry se tato dramatičnost podstatně oslabuje. Tato dramatizace na scénu přivádí krom Růžové paní i další postavy – Oskarovu matku, Sandrine, Peggy, Davea, Doktorku, Sestřičku, kteří zároveň hrají další postavy v obrazech z Oskarovy fantazie (které jsou mimochodem velmi pěkně udělané – škoda, že jich není víc). Byť je to místy situačně zajímavé, poměrně to oslabuje to, že je Oskar sám, dokud nepotká Růžovou paní (ta navíc mezi ostatními postavami dost „zapadá“). Byť chápu, čeho autorka a režisérka chtěla docílit (zejména v obsazení více lidí), bylo by zapotřebí inscenaci motivicky mnohem více promyslet a dokomponovat, aby to bylo pro diváka zřejmé.
Sobotní odpoledne jsme přivítali s třetinově domácím souborem Visceralis rete a jejich Pravdou!!!. Co všechno je pravda? A co ne? Jak máme dneska šanci poznat, kdo nás vodí za nos? Nad tím vším se zamýšlejí Lucie Dvořáková, Markéta El Bakri a Zdravee nad kavárenským stolem. Zprvu poklidný sedánek se velmi záhy proměňuje v bouřlivou diskuzi, která se od muslimů a narkomanů, přes problémy s přelidněním a nebezpečím v podobě očkování dostává až k zatajování informací a fake news. Které zprávy jsou fake a které zaručeně pravdivé? Můžeme dnes ještě něčemu věřit? Se závěrečným refrénem „Země je placka, jasný jak facka a vesmír neexistuje“ na rtech jsou diskutéři odhodláni šířit tu zaručenou pravdu, k níž se dobrali, kde se dá, ideálně po školách a v podobě písničky, ať je srozumitelná. Opět poloimprovizovaný tvar, který však reflektuje ryze současná a poměrně bolavá témata. Místy problém se srozumitelností, trošku problematické je usazení herců ke stolku (zbytečně je to zavírá vůči publiku), to však nebránilo k získání ocenění poroty a doporučení na Šrámkův Písek.
NJ feat. Uhřík je název novojičínského souboru, který do ValMezu přivezl (opět) poloimprovizovanou inscenaci Půlka garáže. Hlavní „hrdina“ George v podání vynikajícího Jana Géryka je rádoby pankáčem, který dobývá svět prostřednictvím online streamování koncertů své kapely (na ty má k dispozici bohužel jen způlky vyklizenou dědovu garáž, takže se tam zbytek kapely nevejde). Zatímco George je dle komentářů ke svému videu přesvědčen, že je přinejmenším budoucím Kurtem Cobainem, jeho nejlepší kamarádka a fanynka filosofie Anička se jej snaží přesvědčit o opaku, že se spíš dobrovolně stává terčem kyberšikany. Až potud je tato „vzpoura nepoužitelné generace“ rozehrána velmi dobře, včetně Aniččiných odlidštěných filosofických tezí. Pak však na scénu vstupuje Exekutor , jehož představitel má s sebou i loutku Dědy – tato diskrepance, proč najednou Exekutor ovládá Dědu a proč je vlastně Děda loutka, pro mě byla dost matoucí a divadelně neobjasněná. Závěr představení, kdy Exekutor zabaví Georgeovu kytaru je zajímavě interpretačně otevřeným koncem – vyhrál tím Děda nad Georgem, nebo George díky své kytaře zachránil Dědu?
Domácí improvizační soubor Valaši v pohybu se představil ryze mužskou inscenací (nejen obsazením, ale i tématem) s názvem 7570_1. Tři bratři (což bohužel z představení nebylo tak zcela zřejmé) žijící v jednom bytě, se snaží od svého dost podivně se chovajícího bratra zjistit, co se stalo před časem v Himalájích, že se to na něm psychicky tak podepsalo. Téma mužské slabosti a soudržnosti se rozhodně stalo zajímavým východiskem, v konkrétní realizaci však nebylo zcela dotažené (dlouho nebylo jasné, co jsou postavy zač a jaký je mezi nimi vztah). Rovněž temporytmus představení dost pokulhával – to bylo sice doprovázeno živou hudbou v podání kytaristy Ladislava Krajči, ta však ne vždy vystihovala potřebnou atmosféru a náladu (místy byla spíše lyrická a zpomalovala, místo aby herce dramaticky popohnala).
Třešničkou na dortu celé přehlídky – jednak proto, že se jednalo o poslední soutěžní představení, jednak z důvodu délky, neb šlo o jevištní miniaturu – byly Chlebíčky brněnsko-štramberského souboru Kufr a kohout. Zástupcem souboru byla v tomto konkrétním případě Barbora Eisenhammerová v trojjediné roli mladé ženy, jež se čerstvě přistěhovala, a má báječnou příležitost udělat v novém prostředí co nejlepší první dojem…nicméně věci občas nejdou tak snadno, jak by si člověk přál, a funguje to tak i se sebeovládáním. Barbora Eisenhammerová za použití tří židlí a tácu s chlebíčky coby objektu touhy rozehrává střet tří stavů ega – Rodiče, Dospělého a Dítěte. Dalo by se říct, že scénuje terapeutickou techniku transakční analýzy (komunikace těchto tří stavů ega, kdy se člověk postupně do každého z nich vciťuje), tím bychom však interpretce ubírali, protože každou ze „tří postav“ herecky velmi umně a výrazně odstiňuje. Změna usazení na židlích už po chvilce funguje spíše formálně, protože herečka je schopná role vystřídat rychlým a přesným střihem. Zpočátku civilní projev se se sílícím soubojem Rodiče a Dítěte, jenž se v Dospělém sváří, pozvolna proměňuje v až absurdní grotesku, která je však každému velmi dobře známá. Herečka velmi zručně ovládá jak zcela vážnou, tak komediální polohu a dokáže mezi nimi okamžitě přepínat, toto miniaturní monodrama tak v žádném případě nepostrádá dynamiku, ta se naopak stupňuje až k samotnému vrcholu sic krátké, ale velmi zdařilé inscenace. Proto obdržela nejen ocenění poroty, ale rovněž doporučení na Šrámkův Písek.
Výsledky:
Ocenění poroty
• souboru My…! za inscenaci Mám tě ráda • Petře Severinové za práci se souborem Červiven • souboru Visceralis rete za inscenaci Pravda!!! • Barboře Eisenhammerové za inscenaci Chlebíčky
Ceny poroty
• souboru Zdividla Ostrava za inscenaci Už brzy dozpívám • Janu Gérykovi za herecký výkon v roli George v inscenaci Půlka garáže souboru NJ feat. Uhřík
Cena Josefa Fabiána (dle hlasování diváků)
• souboru Tom a Jeff za inscenaci Déšť
Doporučení na Mladou scénu
• Mám tě ráda souboru My…! Rožnov pod Radhoštěm
Doporučení na Šrámkův Písek
• Už brzy dozpívám Zdividla Ostrava • Pravda!!! souboru Visceralis Rete • Chlebíčky uskupení Kufr a kohout
Pokud jste dočetli až sem, vidíte, že 40. ročník Setkání divadel – Malé jevištní formy byl velmi nabitý (to jsem ani nepsala o hostech přehlídky – Divadlu Schod, improvizačním souboru Pivoň složeném z členů naskrz celou republiku a LÁHOR/Soundsystem). Pro mě osobně maratonský, ale velmi příjemně strávený prodloužený víkend, díky němuž jsem objevila další báječnou přehlídku. Vřelý dík pořadatelce Magdě Sieklikové za pozvání, kolegům porotcům, všem zúčastněným souborům i divákům za báječnou atmosféru během celé přehlídky!
Autor: Sylvie Rubenová
aneb 40. ročník Setkání divadel – Malé jevištní formy
Činoherní | Experimentální | Krajské postupové přehlídky | Soubory | Studentské
O víkendu v polovině března (konkrétně v pátek 16. a v sobotu 17.) jsem měla možnost zúčastnit se již 40. ročníku festivalu Setkání divadel – Malé jevištní formy ve Valašském Meziříčí. Pro mě osobně to byl ročník první a ráda bych se s vámi podělila o zážitky z přehlídky z pozice divačky a porotkyně, mými báječnými kolegy byli předseda poroty Petr Váša a Emílie Zámečníková. Výsadou této přehlídky je, že délka žádného ze soutěžních představení nesmí překročit 60 minut, sama tedy s odstupem udiveně zjišťuji, kolik jsme toho zvládli zhlédnout za pouhý den a půl.
Přehlídku v páteční odpoledne otevřela autorská inscenace Mám tě ráda rožnovského souboru My…!. Příběh se točí kolem jedné rodiny, kde je každý více či méně sám – workoholická Matka, starší sestra Lenka, která přijela domů na návštěvu z Anglie a neví, jak rodině sdělit, že je lesba, a nejmladší David, který nemá moc kamarádů ani v reálném, ani ve virtuálním světe. Soubor se rozhodl otevřít a rozpracovat současná témata, jež jsou jim osobně blízká, a toto osobní zaujetí je na inscenaci znát. Velmi hravým způsobem pracují s tématy, jež by mohla působit skoro jako „stereotypy“ – pohlcení počítačovými hrami, homosexualita, avšak jdou dál, mnohem více se zabývají příčinou či důsledkem. Realistické situace z rodinného života střídají surreálné výjevy ze světa online her, nátlak Davidových vnitřních hlasů, nebo dialog Davida s rozverně lákavou marmeládou a s toustem – s kým jiným by si taky osamělý introvert bez přátel mohl povídat. Byť by inscenace zasloužila trochu dopracovat – občas jsou situace nevytěžené, nebo jde o technické zpřesnění jistých míst, toho jsou si však rožnovští vědomi a hodlají na tom dále pracovat – zcela zaslouženě získala doporučení na Mladou scénu v Ústí nad Orlicí i ocenění poroty.
Hned vzápětí přišel na řadu Červiven senior s komorní hrou Ingmara Villqista Helverova noc. Toto komorní drama je poměrně náročné na herecké provedení, především pokud jde o postavu Helvera. Jeho představitel Adam Růžička jako by se do role delší dobu dostával a podstatně zdařileji mu vyšla druhá půlka představení. Ostřílená vedoucí souboru a režisérka v jedné osobě Petra Severinová před sebe a své dva herce postavila vskutku nelehký úkol. Byť režijní vedení situací bylo mnohdy velmi nápadité a režisérka používá minimalistické, ale dobře funkční prostředky, v hereckém ztvárnění postav, zejména Helvera, byly značné rezervy, zejména co se týče odstínění jednotlivých nálad na škále hrajícího si chlapce a „převtěleného nacistického tyrana“, stejně tak místy nebyly zřejmé motivace k jednání. Výkon Marty Černé tvořil něžnou a stabilizující protiváhu k labilnímu Helverovi.
Střed pátečního soutěžního dne tvořila ryze dívčí/ženská výpověď Už brzy dozpívám souboru Zdividla Ostrava. Sám soubor označuje tuto autorskou inscenaci jako „narozeninový manifest dvou princezen“. To je poměrně výstižné pojmenování, sama totiž hledám slova, jimiž bych mohla popsat, co že se tu tři čtvrtě hodinu na jevišti vlastně dělo. Dvě již brzy oficiálně dospělé princezny nám v rámci (především psychických) příprav na oslavu svých osmnáctých narozenin odkrývají nitra a dávají tak na srozuměnou, že dospívající princezny to nemají o nic jednodušší než jakákoliv obyčejná dívka, že můžou být podobně opuštěné i nejisté, že v sobě mají stále kousek dítěte…a že ani jejich život rozhodně není žádná pohádka. Eliška Fejková a Dominika Orlíková za pomocí hrnce a kýble, dětských říkanek a písní, ale především neuvěřitelně autentické a partnersky naprosto sehrané jevištní existence sehrály nesmírně vtipnou a přesto zcela trefnou zpověď dvou dospívajících dívek, s níž se může ztotožnit naprosto každý (řekla bych včetně mužů!), která se přes publikum MJF přehnala jako lavina – hned na začátku strhla a až do konce nepustila. Proto si inscenace zasloužila jednoznačné doporučení na Šrámkův Písek a rovněž Cenu poroty.
Ostravskou smršť vystřídalo rožnovské Nahé divadlo s autorskou inscenací Noc nocí čerpající z balady Štědrý večer. Nutno říct, že na to, že verše Erbenovy balady byly takřka jediným použitým mluveným slovem, byly z hlediska jevištní řeči, významu a rytmu poměrně nezvládnuté. Krom nich zazněly ještě evangelijní úryvky (ty už po významu). Inscenace konfrontovala různá pojetí Vánoc – křesťanské a konzumní a nad tím se vznášela Erbenova balada… Musím přiznat, že to pro mě z pozice diváka bylo poměrně chaotické a moc jsem netušila, co mi tím inscenátoři chtějí říct. Figury měly spíše kontury, než abych mohla mluvit o propracovaných postavách. Využíváno bylo i stínohry, ale najít klíč k tomu, proč jsou některé obrazy ve slovech, některé (i) rozehrány beze slov a některé jen ve stínohře, se mi nepodařilo.
Posledním pátečním soutěžním představením byli Přátelé souboru Epic dram. Poloimprovizovaná inscenace (ve smyslu, že její průběh má uzlové body, ale jinak stojí na improvizací aktérů) stavěla především na slovním humoru, vlastně šlo o jakýsi sitcom převedený na jeviště (jak k tomu ostatně odkazuje i název?). Problémem bylo, že situace, jež mohly působit na jevišti velmi komediálně, kdyby byly vytěžené jednáním, se často přelétly, aby bylo možno dál stavět na slovním humoru. Motivace postav byly mnohdy velmi nejasné a občas zcela postrádaly logiku (i kdyby absurdní). Nenáročná zábava, která zůstala dle mého na půl cesty.
Opravdu posledním, tentokrát nesoutěžním, představením pátečního večera byl Déšť havířovského divadla Tom a Jeff. Tři postavy jednoho příběhu – partner, partnerka a jejich soused – nám nabízejí svůj vlastní pohled na to, jak se ocitli v uzlové situaci a následně i její možná řešení. Opět představení stojící na improvizaci a především schopnostech jednotlivých herců utáhnout dlouhý monolog v kontaktu s divákem – staví totiž mnohem víc na dialogu s publikem než na dialogu postav. Havířovští herci jsou však v jevištně-hledištní komunikaci zjevně velmi kovaní a nemají problém si přízeň publika získat a udržet jejich pozornost. Konec by si zasloužil ještě trochu dopilovat, ale o úspěchu inscenace hovoří především to, že obdržela Cenu Josefa Fabiána, tedy cenu diváků festivalu.
Sobotní divadelní maraton jsme zahájili s mladým meziříčským Divadlem 42°C a jejich inscenací (p)okraj. Autorský text vedoucího a režiséra souboru Tadeusze Misiaszka těží z absurdní situace – několik sebevrahů se rozhodlo skoncovat se životem skokem ze střechy z nejvyšší budovy ve městě, ale rozhodně přitom nepočítalo, že na to budou muset stát frontu. Bývalá zdravotní sestra, šílená pachatelka pokusů o sebevraždu, které se nakonec vždy zvrtnou, a neúspěšný básník se přišli rozloučit se svými životy, netušili však, že na tomto poslední moment nebudou mít chvilku klidu a soukromí, kvůli přetlaku dalších sebevrahů. Posledním postavou je i vychytralý taxikář, který chce tuto situaci u publika dole na ulici zpeněžit, ale jeho příchod do děje není autorem jasně zmotivován. Problémem inscenace (potažmo textu) je žánrová neujasněnost, zprvu sledujeme velmi originální absurdní komedii, která se postupně mění až v patetické drama. Dialog je mnohdy plytký a slovní jednání bohužel převažuje nad tím situačním (byť tam jsou velmi pěkné zárodky originálních situací). Herecky byla velmi přesvědčivá představitelka bývalé zdravotní sestry (včetně srdce drásajícího monologu, který jako by byl z jiné hry) a představitel zoufale neúspěšného básníka.
Druhým představením krnovského souboru Červiven pod vedením režisérky Petry Severinové byla inscenace Oskar a Škrtička z Languedocu, vlastní dramatizace prózy Erica Emmanuela Schmitta Oskar a Růžová paní, kterou autor sám i zdramatizoval. V této dramatizaci je naším průvodcem čtyřjediný Oskar – bohužel však není úplně zřejmé, proč jsou Oskaři právě čtyři a jaký je klíč k jejich rozdělení (resp. ozřejmí se to v samém závěru, v průběhu je to však takřka nemožné postřehnout). Tím, že dramatický potenciál je skrytý zejména v Oskarově vnitřním dialogu, který by nabízel velmi zajímavou hereckou příležitost, jeho rozdělením mezi čtyři aktéry se tato dramatičnost podstatně oslabuje. Tato dramatizace na scénu přivádí krom Růžové paní i další postavy – Oskarovu matku, Sandrine, Peggy, Davea, Doktorku, Sestřičku, kteří zároveň hrají další postavy v obrazech z Oskarovy fantazie (které jsou mimochodem velmi pěkně udělané – škoda, že jich není víc). Byť je to místy situačně zajímavé, poměrně to oslabuje to, že je Oskar sám, dokud nepotká Růžovou paní (ta navíc mezi ostatními postavami dost „zapadá“). Byť chápu, čeho autorka a režisérka chtěla docílit (zejména v obsazení více lidí), bylo by zapotřebí inscenaci motivicky mnohem více promyslet a dokomponovat, aby to bylo pro diváka zřejmé.
Sobotní odpoledne jsme přivítali s třetinově domácím souborem Visceralis rete a jejich Pravdou!!!. Co všechno je pravda? A co ne? Jak máme dneska šanci poznat, kdo nás vodí za nos? Nad tím vším se zamýšlejí Lucie Dvořáková, Markéta El Bakri a Zdravee nad kavárenským stolem. Zprvu poklidný sedánek se velmi záhy proměňuje v bouřlivou diskuzi, která se od muslimů a narkomanů, přes problémy s přelidněním a nebezpečím v podobě očkování dostává až k zatajování informací a fake news. Které zprávy jsou fake a které zaručeně pravdivé? Můžeme dnes ještě něčemu věřit? Se závěrečným refrénem „Země je placka, jasný jak facka a vesmír neexistuje“ na rtech jsou diskutéři odhodláni šířit tu zaručenou pravdu, k níž se dobrali, kde se dá, ideálně po školách a v podobě písničky, ať je srozumitelná. Opět poloimprovizovaný tvar, který však reflektuje ryze současná a poměrně bolavá témata. Místy problém se srozumitelností, trošku problematické je usazení herců ke stolku (zbytečně je to zavírá vůči publiku), to však nebránilo k získání ocenění poroty a doporučení na Šrámkův Písek.
NJ feat. Uhřík je název novojičínského souboru, který do ValMezu přivezl (opět) poloimprovizovanou inscenaci Půlka garáže. Hlavní „hrdina“ George v podání vynikajícího Jana Géryka je rádoby pankáčem, který dobývá svět prostřednictvím online streamování koncertů své kapely (na ty má k dispozici bohužel jen způlky vyklizenou dědovu garáž, takže se tam zbytek kapely nevejde). Zatímco George je dle komentářů ke svému videu přesvědčen, že je přinejmenším budoucím Kurtem Cobainem, jeho nejlepší kamarádka a fanynka filosofie Anička se jej snaží přesvědčit o opaku, že se spíš dobrovolně stává terčem kyberšikany. Až potud je tato „vzpoura nepoužitelné generace“ rozehrána velmi dobře, včetně Aniččiných odlidštěných filosofických tezí. Pak však na scénu vstupuje Exekutor , jehož představitel má s sebou i loutku Dědy – tato diskrepance, proč najednou Exekutor ovládá Dědu a proč je vlastně Děda loutka, pro mě byla dost matoucí a divadelně neobjasněná. Závěr představení, kdy Exekutor zabaví Georgeovu kytaru je zajímavě interpretačně otevřeným koncem – vyhrál tím Děda nad Georgem, nebo George díky své kytaře zachránil Dědu?
Domácí improvizační soubor Valaši v pohybu se představil ryze mužskou inscenací (nejen obsazením, ale i tématem) s názvem 7570_1. Tři bratři (což bohužel z představení nebylo tak zcela zřejmé) žijící v jednom bytě, se snaží od svého dost podivně se chovajícího bratra zjistit, co se stalo před časem v Himalájích, že se to na něm psychicky tak podepsalo. Téma mužské slabosti a soudržnosti se rozhodně stalo zajímavým východiskem, v konkrétní realizaci však nebylo zcela dotažené (dlouho nebylo jasné, co jsou postavy zač a jaký je mezi nimi vztah). Rovněž temporytmus představení dost pokulhával – to bylo sice doprovázeno živou hudbou v podání kytaristy Ladislava Krajči, ta však ne vždy vystihovala potřebnou atmosféru a náladu (místy byla spíše lyrická a zpomalovala, místo aby herce dramaticky popohnala).
Třešničkou na dortu celé přehlídky – jednak proto, že se jednalo o poslední soutěžní představení, jednak z důvodu délky, neb šlo o jevištní miniaturu – byly Chlebíčky brněnsko-štramberského souboru Kufr a kohout. Zástupcem souboru byla v tomto konkrétním případě Barbora Eisenhammerová v trojjediné roli mladé ženy, jež se čerstvě přistěhovala, a má báječnou příležitost udělat v novém prostředí co nejlepší první dojem…nicméně věci občas nejdou tak snadno, jak by si člověk přál, a funguje to tak i se sebeovládáním. Barbora Eisenhammerová za použití tří židlí a tácu s chlebíčky coby objektu touhy rozehrává střet tří stavů ega – Rodiče, Dospělého a Dítěte. Dalo by se říct, že scénuje terapeutickou techniku transakční analýzy (komunikace těchto tří stavů ega, kdy se člověk postupně do každého z nich vciťuje), tím bychom však interpretce ubírali, protože každou ze „tří postav“ herecky velmi umně a výrazně odstiňuje. Změna usazení na židlích už po chvilce funguje spíše formálně, protože herečka je schopná role vystřídat rychlým a přesným střihem. Zpočátku civilní projev se se sílícím soubojem Rodiče a Dítěte, jenž se v Dospělém sváří, pozvolna proměňuje v až absurdní grotesku, která je však každému velmi dobře známá. Herečka velmi zručně ovládá jak zcela vážnou, tak komediální polohu a dokáže mezi nimi okamžitě přepínat, toto miniaturní monodrama tak v žádném případě nepostrádá dynamiku, ta se naopak stupňuje až k samotnému vrcholu sic krátké, ale velmi zdařilé inscenace. Proto obdržela nejen ocenění poroty, ale rovněž doporučení na Šrámkův Písek.
Výsledky:
Ocenění poroty
• souboru My…! za inscenaci Mám tě ráda • Petře Severinové za práci se souborem Červiven • souboru Visceralis rete za inscenaci Pravda!!! • Barboře Eisenhammerové za inscenaci Chlebíčky
Ceny poroty
• souboru Zdividla Ostrava za inscenaci Už brzy dozpívám • Janu Gérykovi za herecký výkon v roli George v inscenaci Půlka garáže souboru NJ feat. Uhřík
Cena Josefa Fabiána (dle hlasování diváků)
• souboru Tom a Jeff za inscenaci Déšť
Doporučení na Mladou scénu
• Mám tě ráda souboru My…! Rožnov pod Radhoštěm
Doporučení na Šrámkův Písek
• Už brzy dozpívám Zdividla Ostrava • Pravda!!! souboru Visceralis Rete • Chlebíčky uskupení Kufr a kohout
Pokud jste dočetli až sem, vidíte, že 40. ročník Setkání divadel – Malé jevištní formy byl velmi nabitý (to jsem ani nepsala o hostech přehlídky – Divadlu Schod, improvizačním souboru Pivoň složeném z členů naskrz celou republiku a LÁHOR/Soundsystem). Pro mě osobně maratonský, ale velmi příjemně strávený prodloužený víkend, díky němuž jsem objevila další báječnou přehlídku. Vřelý dík pořadatelce Magdě Sieklikové za pozvání, kolegům porotcům, všem zúčastněným souborům i divákům za báječnou atmosféru během celé přehlídky!
Autor: Sylvie Rubenová
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.