RICHTER KOHUTOVÁ, Petra: Tři v jednom v Horšovském Týně (2018). AS 13.2.2018.
Tři v jednom v Horšovském Týně
10. února 2018 se konaly v Horšovském Týně tři divadelní události – oblastní přehlídky monologů a dialogů Kandrdásek a Pohárek SČDO a oblastní přehlídka jednoaktových her Aktovka SČDO
Činoherní | Dětské | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Studentské
Do Kandrdásku (tedy soutěže pro mladší interprety mezi osmým a osmnáctým rokem života) bylo přihlášeno třináct výstupů, do Pohárku (pro amatéry starší šestnácti let) devět. V Aktovkách se utkaly dva soubory, pražský Refektář a domažlické PSČ-344 01. Kandrdásek a Pohárek letem světem
Přesto (nebo právě proto), že úroveň výstupů v Kandrdásku a Pohárku byla letos o něco nižší než v letech minulých, v rámci rozborových seminářů (které vedl Vilém Dubnička za asistence Evy Willigové a Petry Richter Kohutové) bylo o čem mluvit; koneckonců, o způsobu, kterak monology a dialogy pojímat (a také o tom, zdali vůbec mají nárok na suverenitu, tedy uznání za respektovaný umělecký útvar), se vedou diskuse už bůhvíjak dlouho. Účastníci se v průběhu let naučili nepodceňovat režii, scénografii a další složky, téměř ve všech případech se jednalo o komplexně pojaté výstupy, ne jen bez souvislostí a základní situace „odhrkané“ kusy předloh. Často zaujala originální dramaturgická volba (např. výstup Kašpara z Dona Šajna, zajímavě upravený, v podání horažďovické punk-girl Františky Špronglové; dialog ze hry Mira Gavrana Pivo Petra Vojkůvky a Romana Horna z Aše; mimo dramatickou literaturu pak třeba kultivované vyprávění o Jezdci z neznáma Jacka Schaefera podle horšovskotýneckého Richarda Kolka); v několika případech se objevily látky až mrazivě aktuální (např. Bradburyho 451o Fahrenheita ostrovského Jakuba Lišky nebo Alexijevičové Zinkoví chlapci ašského Petra Vojkůvky).
Vítězové Nejcennější byly v rámci obou soutěží výkony, které byly komplexně zvládnuté a dotažené, ale hlavně založené na opravdovosti, na vnitřním zaujetí tématem i formou sdělení, o kterých dokázali vystupující přesvědčit diváky. Takové byly bez výjimky vítězné výkony; Princezna Pampeliška temperamentní a rapující Ostrovačky Lucie Čermákové, Káča z Hrátek s čertem zbirožské Lucie Šindlerové, inzitně pojaté Luisa a Lotka domažlické Anny Pelnářové a Kláry Dufkové, Neandrtálovi podle V W ostrovských interpretů Michaela Huka a Terezy Kučerové, rovněž ostrovští Jiří Svačina a Jan Rambousek ve Steklačově Jak jsme letěli balonem nebo Zuzany Tekely a Novotná s Barborou Netrhovou v respektuhodné dramatizaci Wildeovy Jedinečné rakety, předvedené zdrženlivě, přesto působivě herecky i vizuálně. Největší ohlas v rámci Kandrdásku vzbudil Matěj Velička v Příběhu s vanou Ivana Vyskočila, který „ve spolupráci“ s dětskou oranžovou vaničkou předvedl dokonalé zvládnutí vlastního těla od obličeje po palce na nohou. Z vystupujících přihlášených do Pohárku byl za jednotlivce nominován na postup do celostátní přehlídky ve Velké Bystřici Daniel Bleha ze souboru Na poslední chvíli Ostrov. Soutěží v interpretaci monologů a dialogů se účastní pravidelně – a své zkušenosti letos zúročil ve výstupu Toma z Williamsova Skleněného zvěřince. Dokázal navodit situaci zoufalství ze života bez jasnější perspektivy i konflikt s panovačnou matkou – a potřeboval k tomu jen židli, koženou bundu a vlastní tělo; Daniel umí pracovat hlasem i očima, zacílit energii úsporně, přesto naléhavě, se smyslem pro napětí a gradaci v nejlepším slova smyslu. Doporučeni do Velké Bystřice byli také Marek Himl a Luboš Štěpán z karlovarského Déčka. Představili se dialogem z dramatu argentinské autorky Susanny Torres Moliny Ona; ten vznikl obratným proškrtáním celovečerní hry tak, že byl zachován základní dramatický oblouk. Zachycuje dva muže v sauně – a jejich ženu sice fyzicky nepřítomnou, ale určující veškeré jejich jevištní konání. Režie Anny Ratajské se postarala o pevný rámec výstupu, herecké výkony byly vyrovnané, oba představitelé umějí pracovat s expresí a je znát, že téma přijali za své. Bylo doporučeno zapracovat na temporytmu a lépe oddělovat situace téměř detektivního děje tak, aby divák měl šanci vydechnout a zpracovat nová fakta a jednotlivé změny.
Aktovky Do klání jednoaktovek se letos přihlásily dva soubory – a v obou případech s inscenacemi (nejen) v rámci žánru velmi pozoruhodnými. Pražský Refektář, ač v soutěži poprvé, může být právem označen za „aktovkového matadora“ – aktovky tvořily a tvoří převážnou část jeho repertoáru. Analfabet, proklatě aktuální kus v mnohém připomínající Gogolova Revizora, předvádí ministrem iniciované pátrání po analfabetovi na malém městě – škoda jen, že nikdo neví, co to slovo znamená… Čtyřicetiminutová inscenace je režisérem Vladanem Milčinským výborně vystavěna, scénicky i kostýmově odpovídajícím způsobem vybavena, postavy skvěle typově obsazeny a představitelé jednotlivých rolí (zejména Lukáš Mejsnar jako Náčelník, ale také Martin Churavý, Martin Kozák, Jindřiška Netrestová a Klára Hüttlová) jim slouží s odpovídající mírou nadsázky a s evidentní chutí. Nelze nezmínit vynikající hereckou souhru a poučenost ve výstavbě situací i gagů – a fakt, že diváci v rámci debaty po představení hovořili o profesionální úrovni viděného. Padesátiminutová inscenace Kozina, scénické čtení vznikla jako pocta spisovateli Zdeňku Šmídovi, jehož nezveřejněnou a neuvedenou hru o největším z Chodů a celé té chodské rebélii věnoval syn Darek Šmíd domažlickému muzeu. Skupina kolem Dany Žákové (Igor Šlechta, Eva Bednářová, Pavel Jakšl a Alžběta Johánková) se šťastně rozhodla vtipný, ale spíše literární než dramatický text uvést jako scénické čtení (koneckonců, „překlad“ názvu souboru PSČ-344 01 zní Příležitostné Scénické Čtení z Domažlic). Účinkující přijímají role i žánr, aby z nich tu a tam vystoupili a okomentovali je; slovo jako základní prostředek sdělení je respektováno (snad až příliš – přechod z důrazného předčítání do konversu by možná přispěl k větší dynamice); čte se, zpívá s kytarou i bez ní, využity jsou i loutky… Postupně se přechází od bohapusté srandy k vážnějšímu sdělení – i když, jak už to tak bývá, to hlavní, co většinu diváků po skončení Koziny potrefilo, bylo prozpěvování, že „Lomikar je vůl“ – ani ne tak kvůli obsahu jako kvůli chytlavé melodii. Bylo doporučeno zkrátit některé pasáže ve druhé části a dopracování závěru. Obě aktovky byly doporučeny na podzimní celostátní přehlídku v Holicích.
Závěrem
Celodenní horšovskotýnecké „tři v jednom“ bylo náročné, ale nesporně inspirativní. Pedagogové účastníků mladších kategorií sem vozí své svěřence, aby si mnohdy poprvé vyzkoušeli vystupování na jevišti se vším, co k tomu náleží – s nutností zvládnout srozumitelnou mluvu, kontakt s divákem – a hlavně s vědomím, co chtějí říci. Ti starší si pak často jezdí užít alespoň část role, k níž dosud nedostali příležitost nebo již alespoň „ochutnávají“ před případnou realizací. Obliba aktovek stále roste. A přehlídky Kandrdásek a Pohárek si letos odbyly svůj osmnáctý ročník; to, že „dospěly“ a dosud nezašly na úbytě, svědčí o tom, že podobná setkávání mají smysl
(Pozn. red.: V příloze naleznete fotografie v tomto pořadí: 1× Aktovka Analfabet (Divadlo Refektář Praha); Kandrdásek – 2× kategorie 14–15 let (Jiří Svačina, Jan Rambousek) a 2× vítěz kategorie 16–18 let monology (Matěj Velička); Monology muži – vítěz Daniel Bleha; Pohárek – Dialogy – vítězové Luboš Štěpán a Marek Himl; 2× Divadlo Refektář Praha a scénické čtení Kozina – PSČ 344 01 (Příležitostné scénické čtení z Domažlic).
Dále jsou přiloženy protokoly jednotlivých přehlídek s výsledky a vyčerpávajícími informacemi od tajemnice poroty H. Šikové. Děkujeme :-))
Autor: Petra Richter Kohutová
Přílohy:
Aktovka-Analfabet-1-u27mg Protokol-Aktovky-5vhig Protokol-Kandrdasek-8xg9y Protokol-Poharek-4mzwh
10. února 2018 se konaly v Horšovském Týně tři divadelní události – oblastní přehlídky monologů a dialogů Kandrdásek a Pohárek SČDO a oblastní přehlídka jednoaktových her Aktovka SČDO
Činoherní | Dětské | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Studentské
Do Kandrdásku (tedy soutěže pro mladší interprety mezi osmým a osmnáctým rokem života) bylo přihlášeno třináct výstupů, do Pohárku (pro amatéry starší šestnácti let) devět. V Aktovkách se utkaly dva soubory, pražský Refektář a domažlické PSČ-344 01. Kandrdásek a Pohárek letem světem
Přesto (nebo právě proto), že úroveň výstupů v Kandrdásku a Pohárku byla letos o něco nižší než v letech minulých, v rámci rozborových seminářů (které vedl Vilém Dubnička za asistence Evy Willigové a Petry Richter Kohutové) bylo o čem mluvit; koneckonců, o způsobu, kterak monology a dialogy pojímat (a také o tom, zdali vůbec mají nárok na suverenitu, tedy uznání za respektovaný umělecký útvar), se vedou diskuse už bůhvíjak dlouho. Účastníci se v průběhu let naučili nepodceňovat režii, scénografii a další složky, téměř ve všech případech se jednalo o komplexně pojaté výstupy, ne jen bez souvislostí a základní situace „odhrkané“ kusy předloh. Často zaujala originální dramaturgická volba (např. výstup Kašpara z Dona Šajna, zajímavě upravený, v podání horažďovické punk-girl Františky Špronglové; dialog ze hry Mira Gavrana Pivo Petra Vojkůvky a Romana Horna z Aše; mimo dramatickou literaturu pak třeba kultivované vyprávění o Jezdci z neznáma Jacka Schaefera podle horšovskotýneckého Richarda Kolka); v několika případech se objevily látky až mrazivě aktuální (např. Bradburyho 451o Fahrenheita ostrovského Jakuba Lišky nebo Alexijevičové Zinkoví chlapci ašského Petra Vojkůvky).
Vítězové Nejcennější byly v rámci obou soutěží výkony, které byly komplexně zvládnuté a dotažené, ale hlavně založené na opravdovosti, na vnitřním zaujetí tématem i formou sdělení, o kterých dokázali vystupující přesvědčit diváky. Takové byly bez výjimky vítězné výkony; Princezna Pampeliška temperamentní a rapující Ostrovačky Lucie Čermákové, Káča z Hrátek s čertem zbirožské Lucie Šindlerové, inzitně pojaté Luisa a Lotka domažlické Anny Pelnářové a Kláry Dufkové, Neandrtálovi podle V W ostrovských interpretů Michaela Huka a Terezy Kučerové, rovněž ostrovští Jiří Svačina a Jan Rambousek ve Steklačově Jak jsme letěli balonem nebo Zuzany Tekely a Novotná s Barborou Netrhovou v respektuhodné dramatizaci Wildeovy Jedinečné rakety, předvedené zdrženlivě, přesto působivě herecky i vizuálně. Největší ohlas v rámci Kandrdásku vzbudil Matěj Velička v Příběhu s vanou Ivana Vyskočila, který „ve spolupráci“ s dětskou oranžovou vaničkou předvedl dokonalé zvládnutí vlastního těla od obličeje po palce na nohou. Z vystupujících přihlášených do Pohárku byl za jednotlivce nominován na postup do celostátní přehlídky ve Velké Bystřici Daniel Bleha ze souboru Na poslední chvíli Ostrov. Soutěží v interpretaci monologů a dialogů se účastní pravidelně – a své zkušenosti letos zúročil ve výstupu Toma z Williamsova Skleněného zvěřince. Dokázal navodit situaci zoufalství ze života bez jasnější perspektivy i konflikt s panovačnou matkou – a potřeboval k tomu jen židli, koženou bundu a vlastní tělo; Daniel umí pracovat hlasem i očima, zacílit energii úsporně, přesto naléhavě, se smyslem pro napětí a gradaci v nejlepším slova smyslu. Doporučeni do Velké Bystřice byli také Marek Himl a Luboš Štěpán z karlovarského Déčka. Představili se dialogem z dramatu argentinské autorky Susanny Torres Moliny Ona; ten vznikl obratným proškrtáním celovečerní hry tak, že byl zachován základní dramatický oblouk. Zachycuje dva muže v sauně – a jejich ženu sice fyzicky nepřítomnou, ale určující veškeré jejich jevištní konání. Režie Anny Ratajské se postarala o pevný rámec výstupu, herecké výkony byly vyrovnané, oba představitelé umějí pracovat s expresí a je znát, že téma přijali za své. Bylo doporučeno zapracovat na temporytmu a lépe oddělovat situace téměř detektivního děje tak, aby divák měl šanci vydechnout a zpracovat nová fakta a jednotlivé změny.
Aktovky Do klání jednoaktovek se letos přihlásily dva soubory – a v obou případech s inscenacemi (nejen) v rámci žánru velmi pozoruhodnými. Pražský Refektář, ač v soutěži poprvé, může být právem označen za „aktovkového matadora“ – aktovky tvořily a tvoří převážnou část jeho repertoáru. Analfabet, proklatě aktuální kus v mnohém připomínající Gogolova Revizora, předvádí ministrem iniciované pátrání po analfabetovi na malém městě – škoda jen, že nikdo neví, co to slovo znamená… Čtyřicetiminutová inscenace je režisérem Vladanem Milčinským výborně vystavěna, scénicky i kostýmově odpovídajícím způsobem vybavena, postavy skvěle typově obsazeny a představitelé jednotlivých rolí (zejména Lukáš Mejsnar jako Náčelník, ale také Martin Churavý, Martin Kozák, Jindřiška Netrestová a Klára Hüttlová) jim slouží s odpovídající mírou nadsázky a s evidentní chutí. Nelze nezmínit vynikající hereckou souhru a poučenost ve výstavbě situací i gagů – a fakt, že diváci v rámci debaty po představení hovořili o profesionální úrovni viděného. Padesátiminutová inscenace Kozina, scénické čtení vznikla jako pocta spisovateli Zdeňku Šmídovi, jehož nezveřejněnou a neuvedenou hru o největším z Chodů a celé té chodské rebélii věnoval syn Darek Šmíd domažlickému muzeu. Skupina kolem Dany Žákové (Igor Šlechta, Eva Bednářová, Pavel Jakšl a Alžběta Johánková) se šťastně rozhodla vtipný, ale spíše literární než dramatický text uvést jako scénické čtení (koneckonců, „překlad“ názvu souboru PSČ-344 01 zní Příležitostné Scénické Čtení z Domažlic). Účinkující přijímají role i žánr, aby z nich tu a tam vystoupili a okomentovali je; slovo jako základní prostředek sdělení je respektováno (snad až příliš – přechod z důrazného předčítání do konversu by možná přispěl k větší dynamice); čte se, zpívá s kytarou i bez ní, využity jsou i loutky… Postupně se přechází od bohapusté srandy k vážnějšímu sdělení – i když, jak už to tak bývá, to hlavní, co většinu diváků po skončení Koziny potrefilo, bylo prozpěvování, že „Lomikar je vůl“ – ani ne tak kvůli obsahu jako kvůli chytlavé melodii. Bylo doporučeno zkrátit některé pasáže ve druhé části a dopracování závěru. Obě aktovky byly doporučeny na podzimní celostátní přehlídku v Holicích.
Závěrem
Celodenní horšovskotýnecké „tři v jednom“ bylo náročné, ale nesporně inspirativní. Pedagogové účastníků mladších kategorií sem vozí své svěřence, aby si mnohdy poprvé vyzkoušeli vystupování na jevišti se vším, co k tomu náleží – s nutností zvládnout srozumitelnou mluvu, kontakt s divákem – a hlavně s vědomím, co chtějí říci. Ti starší si pak často jezdí užít alespoň část role, k níž dosud nedostali příležitost nebo již alespoň „ochutnávají“ před případnou realizací. Obliba aktovek stále roste. A přehlídky Kandrdásek a Pohárek si letos odbyly svůj osmnáctý ročník; to, že „dospěly“ a dosud nezašly na úbytě, svědčí o tom, že podobná setkávání mají smysl
(Pozn. red.: V příloze naleznete fotografie v tomto pořadí: 1× Aktovka Analfabet (Divadlo Refektář Praha); Kandrdásek – 2× kategorie 14–15 let (Jiří Svačina, Jan Rambousek) a 2× vítěz kategorie 16–18 let monology (Matěj Velička); Monology muži – vítěz Daniel Bleha; Pohárek – Dialogy – vítězové Luboš Štěpán a Marek Himl; 2× Divadlo Refektář Praha a scénické čtení Kozina – PSČ 344 01 (Příležitostné scénické čtení z Domažlic).
Dále jsou přiloženy protokoly jednotlivých přehlídek s výsledky a vyčerpávajícími informacemi od tajemnice poroty H. Šikové. Děkujeme :-))
Autor: Petra Richter Kohutová
Přílohy:
Aktovka-Analfabet-1-u27mg Protokol-Aktovky-5vhig Protokol-Kandrdasek-8xg9y Protokol-Poharek-4mzwh
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.