RUMLER, Martin: Divadelní Tříska: když minuta trvá hodinu. AS 26.3.2017.
Divadelní Tříska: když minuta trvá hodinu
V sobotu a neděli 11. a 12. března se amatérští divadelníci, diváci i lektoři sešli na tradiční pražské postupové přehlídce Divadelní Tříska. Tentokrát se role hostitele ujalo Divadlo v Celetné a po Žižkovském divadlu, Činoherním klubu a Divadlu Komedie si tak amatéři mohli zahrát na dalším profesionálním jevišti.
Činoherní | Experimentální | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Studentské
Na přehlídce se představilo devět inscenací, které se ucházely o postup na národní přehlídku činoherního a hudebního divadla Piknik Volyně 2017. Jak už to tak bývá, každé představení bylo jiné, mělo jinou úroveň herectví, režie, dramaturgie i práce s prostorem, ale přece jen se najdou styčné body, které většinu viděného spojovaly. Ale ať už bude v dalších řádcích vyčítáno cokoli, jedno je třeba zdůraznit. Ty lidi na jevišti to baví, hrají s chutí a chtějí. Až si osvojí víc, více se soustředí nebo se poučí, budou zase o kousek lepší a divácký zážitek výraznější.
Čas
V jedné tradované anekdotě se jeden muž ptá druhého, jaká byla ta Libuše v Národním. „Co vám mám povídat, o půlnoci kouknu na hodinky a ono bylo teprve osm.“ Ano, kolikrát máte v divadle pocit, že od prvního zvednutí opony uplynuly aspoň čtyři hodiny. Jindy zažijeme situaci, kdy to nějak rychle uteče, divadla „nemáme dost“ a rádi bychom s herci sdíleli čas mnohem delší. Temporytmus – tohle zaklínadlo nejednoho lektora a kritika, použitelné kdykoli, kdy už není, co by se k představení řeklo. Takové rozborové cimrmanovské jmelí. Jenže… práce s časem, jeho vhodné, uměřené a funkční dávkování, je na (nejen) amatérských jevištích problémem setrvalým a neodbytným. Konverzační komedie opravdu nepotřebuje pauzy, ve kterých běží hrdinovi před očima celý jeho život, a to několikrát za sebou. Přestavby opravdu není třeba vždy provádět rychlostí ospalé želvy, hrozí, že divák vám z představení „odejde“, ačkoli v hledišti stále sedí. A znovu ho získat, je sakra těžká dřina, která v 9 případů z 10 ke kýženému cíli nevede. K zdlouhavosti představení a k rytmické jednotvárnosti na podobných přehlídkách samozřejmě přispěje nezvyklý prostor, často delší cesta z portálu až na místo, kam se herec potřebuje dostat… Ale občas se z hlediště zdá, že jiné jeviště úplným viníkem nebude. V kuloárech se po několikátém temporytmicky nezvládnutém představení zrodil nápad. Pojďme do programu kromě reálného trvání inscenace psát i pocitový čas. Vysoký rozdíl mezi těmito dvěma veličinami pak bude nápovědou, že s inscenací není vše úplně v pořádku. A kdo na Třísce viděl představení hry Oskara Bábka Ve jménu lásky (a přátelství) souboru OLDstars (pro mě osobně jeden z vrcholů přehlídky), ví, že čas a temporytmus se dají zkrotit a připravit divákovi vpravdě divadelní zážitek. Kdo neviděl, běžte a všimněte si, jak hraje pauza, co s časem umí dialog a jak to do sebe zapadá.
Druhy – styly – žánry
Druhým zobecňujícím postřehem, který do jisté míry souvisí s výše řečeným, je bezradnost, s jakou řada inscenátorů vezme dramatický text a co z něj na jevišti udělá. Je třeba si pojmenovat, jaký žánr text nabízí, jaký styl tomu odpovídá a jak „to budeme hrát“. A taky o čem, jaké téma chceme sdělit. Od toho se pak odvíjejí vhodné prostředky. Když část představení koukáme na telenovelu a do toho náhle vpadne niterné psychologické herectví, je divák v lepším případě jen zmatený. Když nevíme o čem přesně hrajeme a jaký divadelní žánr k tomu použijeme, pak nečekejme výsledky. Naopak, pokud si pojmenujeme téma, vybereme žánr, kterým ho chceme sdělit a použijeme vhodnou formu a prostředky, pak jsme na dobré cestě. A nehrozí, že bychom žárovku šroubovali kladivem a hřebík zatloukali prsty. Je to náročná disciplína, ale je nezbytná. Hokejista bez bruslí nehraje hokej, divadelník bez osvojení žánru a prostředků nedělá divadlo. Určitě to každý amatérský divadelník uslyší ještě mnohokrát, ale říkat se to nahlas musí. Psal jsem to loni, píšu to letos a napíšu to i příští rok.
Výsledky
Buď, jak buď, Divadelní Tříska byla letos pozoruhodně pestrá, vedle černé komedie se objevilo psychologické drama, opozicí proti televiznímu sitkomu byla například válečná tragédie. A jako na každé postupové přehlídce i zde se s napětím čekalo na verdikt lektorů. Odborná porota ve složení scénografka Kateřina Baranowská a režiséři Jaromír Hruška a Jan Holec nakonec do programu národní přehlídky Piknik Volyně 2017 doporučila inscenace Bratři Karamazovi souboru Ty-já-tr HROBESO a Důkaz souboru KoMa. A nominovala inscenaci Mrzák Inishmaanský souboru Divadlo Akorát.
Bratři Karamazovi souboru Ty-já-tr HROBESO
Na první pohled dostal divák to, na co je od zkušeného a velmi schopného souboru zvyklý – výborné herecké výkony a působivé divadelní obrazy. Vůbec je sympatické a zaslouží ocenění, že se Hrobeso, které by si bezpečně mohlo hrát to své, pustí do takové riskantní výzvy, jakou Karamazovi bezpochyby jsou. Ale risk není vždy zisk a vrstevnatost Dostojevského předlohy zde inscenátorům spíše podráží nohy. I dva týdny po představení si stále nejsem jistý, o čem to tedy vlastně hrají, jaké téma je pro inscenaci i režiséra Luďka Horkého důležité a zásadní. A zda témata, která mě napadají (třeba vztah ateismu a víry), a dramatizace z roku 1979 mají dnes nějakou platnost a sdělnost. Možná by pomohla větší souhra a soustředění aktérů, kteří místy jakoby hráli sice na plné pecky, ale jen a pouze za sebe, nikoli s kolegy.
Důkaz souboru KoMa
Velmi silné a skvělé drama Davida Auburna, známé i z filmového zpracování. Střet matematických géniů a jejich obdivovatelů. Ale hlavně setkání lidí toužících po lásce, uznání a štěstí. Takový příběh je velmi silný a výborně napsaný, ovšem prospělo by mu, kdyby se inscenátoři v čele s režisérem Milanem Šebem rozhodli, zda přece jen více nerozehrát a nevsadit do dramatických situací vztahy mezi hlavní hrdinkou (herecky vysoce vybavená Petra Svobodová) a dalšími protagonisty. Zda by láska k otci, pracně budovaná důvěra k muži a nesoulad se sestrou-manipulátorkou nebyly dostatečně silným motivem, pro který by komplikovaná duše genia byla urychlovačem. Divák jen tuší, že o to tady jde, ale takové téma by si zasloužilo inscenačně více podpořit a vypíchnout. A spolu s lektory se přimlouvám za obřadné rozštípání a spálení plotu, který je na jevišti zbytečný.
Mrzák Inishmaanský souboru Divadlo Akorát
Soubor předvedl velmi ucelený tvar, který držel pohromadě scénograficky i hereckými výkony. Drsná irská komedie o „nejzapadlejším zapadákově a lidech, kteří tam zapadli“ dala vyniknout především dvěma protagonistům – Adéle Červenkové v roli Heleny (a rovněž režisérce a autorce úpravy) a Radku Vyvadilovi jako mrzáku Billovi. Co by, po mém soudu, pomohlo inscenaci ještě výš, by bylo posílení principu tolik vlastnímu Martinu McDonaghovi: Každá postava jeho hry je záporná, žádná není kladná a hodna politování. Pak by ony občasné záblesky lidskosti ještě více vynikly a na diváka zapůsobily naléhavěji. Ani tělesný hendikep není něco, co má postavu omlouvat, je to jen okolnost, ve které je i Billy „jen“ sobecký manipulátor. Postavy jsou zlé a zlé a zlé, jen chvílemi dobré. Ne naopak.
Teď nezbývá, než se těšit, v jakém pražském divadle a s jakými představeními se pochlubí Divadelní Tříska 2018. Podle zákulisních informací by se přehlídka, kterou pořádá Divadlo (bez záruky) Praha, mohla dočkat atraktivních změn.
Autor: Martin Rumler
V sobotu a neděli 11. a 12. března se amatérští divadelníci, diváci i lektoři sešli na tradiční pražské postupové přehlídce Divadelní Tříska. Tentokrát se role hostitele ujalo Divadlo v Celetné a po Žižkovském divadlu, Činoherním klubu a Divadlu Komedie si tak amatéři mohli zahrát na dalším profesionálním jevišti.
Činoherní | Experimentální | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Studentské
Na přehlídce se představilo devět inscenací, které se ucházely o postup na národní přehlídku činoherního a hudebního divadla Piknik Volyně 2017. Jak už to tak bývá, každé představení bylo jiné, mělo jinou úroveň herectví, režie, dramaturgie i práce s prostorem, ale přece jen se najdou styčné body, které většinu viděného spojovaly. Ale ať už bude v dalších řádcích vyčítáno cokoli, jedno je třeba zdůraznit. Ty lidi na jevišti to baví, hrají s chutí a chtějí. Až si osvojí víc, více se soustředí nebo se poučí, budou zase o kousek lepší a divácký zážitek výraznější.
Čas
V jedné tradované anekdotě se jeden muž ptá druhého, jaká byla ta Libuše v Národním. „Co vám mám povídat, o půlnoci kouknu na hodinky a ono bylo teprve osm.“ Ano, kolikrát máte v divadle pocit, že od prvního zvednutí opony uplynuly aspoň čtyři hodiny. Jindy zažijeme situaci, kdy to nějak rychle uteče, divadla „nemáme dost“ a rádi bychom s herci sdíleli čas mnohem delší. Temporytmus – tohle zaklínadlo nejednoho lektora a kritika, použitelné kdykoli, kdy už není, co by se k představení řeklo. Takové rozborové cimrmanovské jmelí. Jenže… práce s časem, jeho vhodné, uměřené a funkční dávkování, je na (nejen) amatérských jevištích problémem setrvalým a neodbytným. Konverzační komedie opravdu nepotřebuje pauzy, ve kterých běží hrdinovi před očima celý jeho život, a to několikrát za sebou. Přestavby opravdu není třeba vždy provádět rychlostí ospalé želvy, hrozí, že divák vám z představení „odejde“, ačkoli v hledišti stále sedí. A znovu ho získat, je sakra těžká dřina, která v 9 případů z 10 ke kýženému cíli nevede. K zdlouhavosti představení a k rytmické jednotvárnosti na podobných přehlídkách samozřejmě přispěje nezvyklý prostor, často delší cesta z portálu až na místo, kam se herec potřebuje dostat… Ale občas se z hlediště zdá, že jiné jeviště úplným viníkem nebude. V kuloárech se po několikátém temporytmicky nezvládnutém představení zrodil nápad. Pojďme do programu kromě reálného trvání inscenace psát i pocitový čas. Vysoký rozdíl mezi těmito dvěma veličinami pak bude nápovědou, že s inscenací není vše úplně v pořádku. A kdo na Třísce viděl představení hry Oskara Bábka Ve jménu lásky (a přátelství) souboru OLDstars (pro mě osobně jeden z vrcholů přehlídky), ví, že čas a temporytmus se dají zkrotit a připravit divákovi vpravdě divadelní zážitek. Kdo neviděl, běžte a všimněte si, jak hraje pauza, co s časem umí dialog a jak to do sebe zapadá.
Druhy – styly – žánry
Druhým zobecňujícím postřehem, který do jisté míry souvisí s výše řečeným, je bezradnost, s jakou řada inscenátorů vezme dramatický text a co z něj na jevišti udělá. Je třeba si pojmenovat, jaký žánr text nabízí, jaký styl tomu odpovídá a jak „to budeme hrát“. A taky o čem, jaké téma chceme sdělit. Od toho se pak odvíjejí vhodné prostředky. Když část představení koukáme na telenovelu a do toho náhle vpadne niterné psychologické herectví, je divák v lepším případě jen zmatený. Když nevíme o čem přesně hrajeme a jaký divadelní žánr k tomu použijeme, pak nečekejme výsledky. Naopak, pokud si pojmenujeme téma, vybereme žánr, kterým ho chceme sdělit a použijeme vhodnou formu a prostředky, pak jsme na dobré cestě. A nehrozí, že bychom žárovku šroubovali kladivem a hřebík zatloukali prsty. Je to náročná disciplína, ale je nezbytná. Hokejista bez bruslí nehraje hokej, divadelník bez osvojení žánru a prostředků nedělá divadlo. Určitě to každý amatérský divadelník uslyší ještě mnohokrát, ale říkat se to nahlas musí. Psal jsem to loni, píšu to letos a napíšu to i příští rok.
Výsledky
Buď, jak buď, Divadelní Tříska byla letos pozoruhodně pestrá, vedle černé komedie se objevilo psychologické drama, opozicí proti televiznímu sitkomu byla například válečná tragédie. A jako na každé postupové přehlídce i zde se s napětím čekalo na verdikt lektorů. Odborná porota ve složení scénografka Kateřina Baranowská a režiséři Jaromír Hruška a Jan Holec nakonec do programu národní přehlídky Piknik Volyně 2017 doporučila inscenace Bratři Karamazovi souboru Ty-já-tr HROBESO a Důkaz souboru KoMa. A nominovala inscenaci Mrzák Inishmaanský souboru Divadlo Akorát.
Bratři Karamazovi souboru Ty-já-tr HROBESO
Na první pohled dostal divák to, na co je od zkušeného a velmi schopného souboru zvyklý – výborné herecké výkony a působivé divadelní obrazy. Vůbec je sympatické a zaslouží ocenění, že se Hrobeso, které by si bezpečně mohlo hrát to své, pustí do takové riskantní výzvy, jakou Karamazovi bezpochyby jsou. Ale risk není vždy zisk a vrstevnatost Dostojevského předlohy zde inscenátorům spíše podráží nohy. I dva týdny po představení si stále nejsem jistý, o čem to tedy vlastně hrají, jaké téma je pro inscenaci i režiséra Luďka Horkého důležité a zásadní. A zda témata, která mě napadají (třeba vztah ateismu a víry), a dramatizace z roku 1979 mají dnes nějakou platnost a sdělnost. Možná by pomohla větší souhra a soustředění aktérů, kteří místy jakoby hráli sice na plné pecky, ale jen a pouze za sebe, nikoli s kolegy.
Důkaz souboru KoMa
Velmi silné a skvělé drama Davida Auburna, známé i z filmového zpracování. Střet matematických géniů a jejich obdivovatelů. Ale hlavně setkání lidí toužících po lásce, uznání a štěstí. Takový příběh je velmi silný a výborně napsaný, ovšem prospělo by mu, kdyby se inscenátoři v čele s režisérem Milanem Šebem rozhodli, zda přece jen více nerozehrát a nevsadit do dramatických situací vztahy mezi hlavní hrdinkou (herecky vysoce vybavená Petra Svobodová) a dalšími protagonisty. Zda by láska k otci, pracně budovaná důvěra k muži a nesoulad se sestrou-manipulátorkou nebyly dostatečně silným motivem, pro který by komplikovaná duše genia byla urychlovačem. Divák jen tuší, že o to tady jde, ale takové téma by si zasloužilo inscenačně více podpořit a vypíchnout. A spolu s lektory se přimlouvám za obřadné rozštípání a spálení plotu, který je na jevišti zbytečný.
Mrzák Inishmaanský souboru Divadlo Akorát
Soubor předvedl velmi ucelený tvar, který držel pohromadě scénograficky i hereckými výkony. Drsná irská komedie o „nejzapadlejším zapadákově a lidech, kteří tam zapadli“ dala vyniknout především dvěma protagonistům – Adéle Červenkové v roli Heleny (a rovněž režisérce a autorce úpravy) a Radku Vyvadilovi jako mrzáku Billovi. Co by, po mém soudu, pomohlo inscenaci ještě výš, by bylo posílení principu tolik vlastnímu Martinu McDonaghovi: Každá postava jeho hry je záporná, žádná není kladná a hodna politování. Pak by ony občasné záblesky lidskosti ještě více vynikly a na diváka zapůsobily naléhavěji. Ani tělesný hendikep není něco, co má postavu omlouvat, je to jen okolnost, ve které je i Billy „jen“ sobecký manipulátor. Postavy jsou zlé a zlé a zlé, jen chvílemi dobré. Ne naopak.
Teď nezbývá, než se těšit, v jakém pražském divadle a s jakými představeními se pochlubí Divadelní Tříska 2018. Podle zákulisních informací by se přehlídka, kterou pořádá Divadlo (bez záruky) Praha, mohla dočkat atraktivních změn.
Autor: Martin Rumler
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.