FRÝDL, David: Aerovka na kliku (příspěvek k malované oponě Jiráskova divadla v Praze-Vršovicích), 2015

Aerovka na kliku

Aerovka ve Vršovickém divadle měla kliku. Kliku v pravém slova smyslu tak, že když před začátkem představení měla opona vyjet nahoru, musel oponář silou svých svalů a za pomoci železné kliky a rumpálu oponu namotat na téměř devět metrů dlouhý dřevěný válec umístěný nad portálem divadla. To mu v závislosti na jeho tělesné konstituci trvalo přibližně pět minut, pokud ovšem nenastaly komplikace. Pamětníci vyprávějí, že čas od času docházelo k tomu, že se mechanismus opony v průběhu jejího navíjení zadrhl. Zpravidla se to stávalo v jedné třetině její jízdní dráhy měřeno od podlahy jeviště. V takových okamžicích se oponář dostal do neřešitelné situace, neboť mechanismus nechtěl pustit oponu ani jedním směrem. V nastalých případech vracelo divadlo vstupné divákům na balkoně v plné výši. Diváci od páté do třinácté řady v přízemí dostali zpět polovinu z ceny vstupenky, protože museli hru sledovat z podhledu, který umožňovala jen částečně vysunutá opona, a diváci v prvních čtyřech řadách nedostali z ceny lístku nic, neboť i tak viděli královsky. Ředitel divadla navíc mohl požadovat po Leopoldu Slavíkovi – prodejnímu řediteli továrny Aero a vedoucímu prodejny Na Poříčí 28, pro tyto případy zvláštní příplatek za reklamu, neboť značka Aero byla dle smlouvy o reklamě viditelná nejen před začátkem představení, ale v celém jeho průběhu, bez ohledu na to, jaký kus se zrovna uváděl. Vede mě to k domněnce, zda ředitel Vršovického divadla u některých málo navštěvovaných her jako pověstný mistr Hanuš vlastní rukou nezasáhl do mechanismu opony, aby se tato zastavila a on mohl posléze finanční ztrátu dorovnávat náhradou od firmy Aero. To se však nacházíme v říši fantazie. Až na skutečnost, že opona se čas od času skutečně zadrhávala, a že malba na ní pochází prokazatelně z roku 1931, o původu reklamy na ikonický automobil Aero 10 HP – proslulé „pětistovky“ na protipožární oponě Vršovického divadla nevíme prakticky nic. Aero 500 byl prvním automobilem Ely Slavíkové, rozené Chejnové, Leopold Slavík, který vedl firemní prodejnu Na Poříčí 28 potom jejím manželem. Podrobnosti, jakými cestami se Aerovka dostala až na oponu Vršovického divadla jsou nám prozatím utajeny. Vysvětluji si to tak, na základě písemných vzpomínek ředitele divadla v roce 1931 Josefa Burdy, že existovala dohoda o reklamě mezi prodejnou a divadlem. Na tom se nezměnilo nic ani po osmdesáti letech, totiž, že ředitelé divadel obcházejí podnikatele, prosperující firmy, včetně automobilek, i státní samosprávu s žádostí, zda by se tito nestali stálými přispěvateli a mecenáši jejich kulturních svatostánků. Mít dnes na oponě takovou volnou reklamní plochu, nejspíš by se na ní vyjímala místo divadelních múz Škoda Superb. U bohatých divadel potom Audi nebo BMW. My máme Aerovku, na srovnatelné oponě v Paláci Akropolis na Žižkově mají reklamu na Orionku a na Linoleum. Ředitel Burda ve svých vzpomínkách píše, že navzdory množství vyleštěných klik řady kanceláří, úspěšný ve svém úsilí nebyl. Snad s výjimkou Leopolda Slavíka. Jak si všiml Karel Jičínský, reklama na oponě je obkreslena z dobového periodika. Nejspíš Slavík vrazil Burdovy do ruky časopis a řekl: „Ráčej mi tam, vašnosti, namalovat Aerovku jak je tady na tom obrázku, a až tam bude, tak se budeme bavit!“ A pan ředitel se vrátil do Vršovic a dekoratérovi, který mu maloval kulisy, sdělil: „Sic nejsi Hynais, ale obkresli mi to. Jó, a ten aeroplan tam nedávej, kdo by si kupoval letadlo jenom proto, že ho viděl na obrázku v divadle…“ Možná tak, anebo úplně jinak vznikla malba na oponě Vršovického divadla. A protože její autor skutečně nedosahoval kvalit Mistra Hynaise, on se mu tak úplně ten obrázek nepovedl – týká se to především proporcí zobrazeného automobilu, jehož zadní náprava je nepřirozeně sražena do oválu a původní postava řidiče naopak šíří svého levého ramene zabírala sedadlo spolujezdce, takže výsledný dojem působil, že řidičem není elegán v obleku od Rosenbauma, jak tomu bylo na reklamě Aero, ale zvoník od Notre Dame, což ještě umocňovaly černé brýle, které mu oproti originálu malíř domaloval, takže zobrazený řidič působil dojmem nejen hrbáče, ale také slepce. Chápejte, že do této podoby jsme reklamu při jejím restaurování z úcty k automobilu Aero a všem jeho fanouškům, uvést nemohli a přidrželi se raději originální předlohy. Zmíněný aeroplán, který je na původní reklamě zde na oponě chybí. Možná to dopadlo tak, že když Leopold Slavík uviděl, jak to s jeho milovaným vozítkem na oponě ve Vršovicích dopadlo, svoji podporu si rozmyslel. A ještě jedna zajímavá souvislost se nabízí. Jednou z prvních nájemnicí v obytné části Husova sboru byla Máňa Ženíšková, žena herce Teodora Pištěka a vnučka malíře Františka Ženíška, který byl autorem první opony Národního divadla a jejíž otec Julius Ženíšek měl nedaleko odtud firemní prodejnu Ford Motor Company. Třeba Burdu Ženíšek odmítl a poslal ho Na Poříčí ke Slavíkovi, anebo je ten obrázek dokladem nějakého tehdejšího konkurenčního boje, či snad kartelové dohody, podle které by se Aerovka střídala s Fordkou? Nevím, opona dosud nevydala všechna svá tajemství. Ale kliku měla především v tom, že se dochovala až do dnešních dnů. V posledních letech byl už její stav žalostný. S každým spuštěním i vytažením opadávala, neb malba na ní byla provedena nekvalitními barvami. Když její stav shlédli restaurátoři, sdělili, že co se týče náročnosti, bude to těžší práce, nežli restaurovat fresku z doby Přemyslovců, neboť ta aspoň na zdi zůstává nehnutě – zdejší malba provedená na kov se pohybuje – Aerovka jezdí nahoru a dolů, případně zůstává stát na cestě. Dobrá věc se nakonec podařila a dnes je opět opona a Aerovka 500 na ní v plné kráse. Zase plní svoji funkci být mezníkem dvou světů. V tomto smyslu je opona důležitá jak na divadle, tak v duchovním světě. Spirituální role opony Jeruzalémského chrámu spočívala v tom, že oddělovala svatyni od velesvatyně, vymezovala prostor, kam mohl každý od toho, kam vstupovali jenom Boží vyvolení. Tato opona, čteme v Bibli, se roztrhla v okamžiku smrti Ježíše Krista. Ježíš, jako pravý velekněz vystupuje na jeviště lidského života a ruší hranici mezi posvátným a profánním, opona se otevírá a porušené lidství se dostává do záře reflektorů odpouštějící Boží lásky. Není to krásné, že i toto duchovní poselství na oponě Vršovického divadla nám přiváží stařičká Aerovka? Její řidič omládl, z hrbáče se opět stal elegán, který v klobouku a s kapesníčkem v klopě jeden na výlet. Přejme mu, aby se na své cestě co nejméně zastavoval, a když tak jedině v cíli – tam nahoře! A tu kliku, o které jsem mluvil, tu už nepotřebujeme: ji i oponáře nahradil elektromotor. Pro jistotu si ji však schováme, to kdyby vypadly pojistky. Ale když v první třetině jízdy opony nahoru zaslechnete podezřelé zvuky, buďte ostražití a pro jistotu se přesouvejte z balkonu směrem do prvních řad, vstupné totiž už nevracíme!

Promluva Davida Frýdla na komponovaném večeru o Aerovkách a Ele Slavíkové, středa 14. 10. 2015 ve Vršovickém divadle MANA