KASKA, František: Přehlídka dětského divadla Dětská scéna Nové Strašecí 2016 - 23. – 24. 4. 2016. Deník Dětské scény, č. 0., str. 5 - 7, 10.6.2016.
PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLA
DĚTSKÁ SCÉNA NOVÉ STRAŠECÍ, 23.–24. 4. 2016
Přes nepřízeň počasí (během dvou dnů jsme zažili zimu, podzim i jaro) se sjelo do Nového Strašecí 10 souborů Středočeského kraje a okolí jeden nedorazil, druhý kvůli zranění herce nemohl realizovat představení, ale pro inspiraci uspořádal projekci záznamu z premiéry slibované inscenace), aby zde ve dvou dnech a dvou prostorech předvedli 10 představení, výrazně odlišných co do způsobu uchopení předlohy, žánru divadla i kvality provedení.
Sobotní divadelní radovánky zahájil soubor Pátečnice LDO ZUŠ Jesenice pod vedením Štěpánky G. Borské představením Zlobilky. Inscenace vychází z autorského textu vedoucí souboru a dětí, který byl inspirován stejnojmennou knihou Martiny Drijverové. Deset 8–11letých dívek rozehrálo dva příběhy zlobivých holčiček rámované zážitkem čtenářek se stejnými zlozvyky – nepořádnost a zaspávání. Vnesly na jeviště říjemnou energii, kvalitou byla (většinou) uvěřitelnost jejich jevištní existence, schopnost rozehrát jednoduchými prostředky dramatické situace. Problémem byla nevyváženost zpracování obou příběhů – první jasně pointován (záchrana a polepšení hlavní hrdinky), druhý v podstatě nedokončen, dovyprávěn. Také rámcovému příběhu chybělo silnější zakončení (možné poučení ustoupilo vtípku), které by ho zdůvodnilo. Soubor ale obdržel čestné uznání za herectví.
Dívčí válka souboru Polámané pastelky ZUŠ Mladá Boleslav trpěla mnoha neduhy a přinesla řadu otazníků. Inscenátoři v čele s vedoucí Ladou Blažejovou zřejmě neměli jasno v tématu, žánru ani způsobu herectví. Mělo jít o aktualizované převyprávění známé báje Aloise Jiráska (z jehož pověsti několik vět použili), o zobrazení sporu světa kluků a dívek (k čemuž odkazovaly vložené etudy, i když příliš obecné nebo problémům dětí věku inscenátorů vzdálené), nebo o parodii (pověsti samé, ochotnického herectví)? Nejspíše šlo asi o záminku pro verbální (a pokusy o situační) vtípky nesourodé úrovně. Motiv Přemysla převlečeného za Šárku a vyslaného na výzvědy, tedy lsti ze strany mužů, který nabízel jisté převrácení principů původní pověsti, nebyl výrazněji využit ani pointován. Poučení v závěru (Neúcta k ženám, ale i přílišná ženská emancipace škodí.) působilo pak jako „přilepené“. Ani výtvarná složka (batikovaný přehoz a Polikarpova stavebnice) inscenaci nepovýšila. A jde-li o 12–15leté žáky ZUŠ, byla překvapivá i jejich herecká nevybavenost.
S obdobnými problémy se potýkaly i Pohádkové informační zprávy Ochotnického divadelního spolku Postupice. Inscenátoři zvolili experimentální formu propojení komentářů, reportáží a projekce a inspirováni texty Geralda P. Murphyho sestavili koláž připomínající Televizní noviny, tentokráte, jak je zřejmé z názvu, věnované pohádkovým postavám a událostem. Samotná práce na představení jistě byla pro 14–18leté tvůrce zábavná a přínosná – pod vedením Blanky Jíšové překládali texty z angličtiny, samostatně natáčeli videospoty. Výsledek však působil rozpačitě. Téma, které se nabízelo nejvýrazněji – tedy mediální manipulace, hledání senzací namísto objektivního zpravodajství, vytváření pokřiveného obrazu reality, ustoupilo snaze o maximální zábavnost. Inscenaci vévodil verbální humor velmi rozdílné úrovně. Po vstupech (bohužel ne moc dobře mluvících) zpravodajců následovaly hrané reportáže s novátorským pohledem na pohádkové příběhy či život jejich postav, bohužel v podstatě bez divadelního jednání. Byly vždy formálně ozvláštněné – tu veršováním, nadužíváním nadsázky či přísloví, hraním pantomimy. Nebyl ovšem zřejmý klíč jejich použití, kromě toho, že měly zvyšovat zmíněnou zábavnost. Následné videoreportáže pak v podstatě nepřinášely nic nového, jen opakovaly, ilustrovaly řečené, i když byly umně připravené, oproti tomu ale technicky nekvalitně prezentované.
Dopolední blok završil divadelní soubor Tři boty, Základní škola a Mateřská škola Třebotov představením Jak se Trivoj smrskl. Dá se říci, že šlo o dramaturgický objev. Trilogie Florence Parry Heideové o Trivojovi vyšla v USA v 70. letech a zařadila se mezi bestsellery, u nás ale vyšel první díl v překladu Petra Eliáše až v roce 2015. Příběh o chlapci, který se začal zničehonic zmenšovat. Nejprve rodiče jeho změnu přehlížejí, protože mají jiné starosti, pak usoudí, že jde o jednu z lumpáren, že na sebe chce jen upozornit, učitelka pokládá zmenšování za formu zlobení, ředitel je připraven vždy pomoci, ale vůbec neposlouchá, co mu dítě říká a další a další dospělí reagují podobně. Nakonec se díky hře Big game podaří Trivojovi znovu vyrůst, ale rodiče to příliš neocení. A tak začíná Trivoj zelenat... Jak málo se někdy potkává svět dětí a dospělých a co všechno ještě musí děti udělat, abychom si jich všimli. Vlastně trochu smutný příběh s prvky nonsensu, při kterém se ale dost nasmějte. To vše vytěžily Václava Makovcová a Jana Barnová a příběh i téma rozehrály se 17 aktéry ve věku 6–10 let. Výborně fungovalo kolektivní vyprávění dívek, které pak vstupovaly do rolí dospělých, dokázaly citlivě rozehrát dramatické situace i prodat slovní a situační humor. V postavě Trivoje se střídali s přirozeným projevem chlapci ze souboru, a to jasně odůvodněně (ne, jak to občas bývá, aby si zahráli všichni, což z hlediska pedagogického chápeme, ale jako diváci nemusíme vítat). Pro dospělé figury byly také využity znaky (loutky?), jejichž smysl výrazněji vynikl v závěru představení. Právě nejasnost použití těchto plošných figurín byla jedním z problémů. Soubor by si měl ujasnit, zda s nimi chce pracovat jako (v podstatě totemovými) loutkami, využít je pro vytváření mizanscén a hrát „přes loutky“, či jim ponechat roli znaku. Další diskutabilní záležitostí je využití (kvalitně interpretované) hudby, která rámuje scény, rytmizuje přestavby, ale ve druhé části se stává z hlediska temporytmu retardující. Přes tyto připomínky byl soubor s představením nominován na národní přehlídku Dětská scéna Svitavy.
Odpolední sobotní blok zahájil zkušený soubor HOP HOP, ZUŠ Ostrov s inscenací Život k sežrání. Ještě zkušenější vedoucí souboru Irena Konývková zdramatizovala stejnojmennou knihu Mikäela Olliviera. A dvanáct velmi dobře vybavených dětí ve věku 13–15 let pak rozehrálo příběh tlouštíka Benjamina, který nade vše miluje jídlo, ale také dívku Claire. Jako ústřední téma si soubor zvolil odlišnost, její nepřijetí okolím a nalezení sebeúcty odlišného jedince. Ne všichni diváci ale toto téma přijali jako hlavní, bylo akcentované především v závěru, problémy odmítání či dokonce šikany okolím nebyly hlavním hrdinou vnímány až tak tragicky. Spíše můžeme mluvit o těžké cestě ke změně (návyků, osobnosti), o tom co nás motivuje a co sráží při snaze něco na sobě změnit. Herecké výkony představitelů hlavních rolí byly velmi kvalitní, hlavně v situacích, kde dostali výraznější prostor. Zvláštním a nejednoznačně hodnoceným prvkem byly pohybově zvukové komentáře slov a minisituací dalšími aktéry.
Tyto vstupy někdy ilustrovaly, rytmizovaly, oživovaly či ozvláštňovaly vyprávění hlavního hrdiny, v jisté fázi už se zdály být nadužívané či rozmělňující. Hudební a výtvarná složka pomáhaly vytvořit atmosféru Francie, kde se příběh odehrává, podobný se ale může stát kdekoliv, i u nás, i nám. Představitel hlavní role Benjamina –Tadeáš Novák získal cenu za herectví.
Soubor Havranice ZUŠ Rakovník přivezl do Strašecí inscenaci Schovávaná s duchem podle anekdoty Chrise Priestleyho z knihy Příšerné příběhy strýce Montaguea, která v posledních letech inspirovala řadu souborů. Tato konkrétní povídka není ale příliš dramatická – skupina dětí se ve starém domě snaží zabavit, zatímco dospělí se veselí na svatební oslavě. Hrají na schovávanou, pak se pokoušejí přijít na kloub události, která se v domě stala před lety a souvisí s násilnou smrtí malé dívky. Pointa není příliš překvapivá, část příběhu se odehrává ve skříni, toto dění ale zůstává divákovi utajeno. Inscenátorům pod vedením Jiřího Suka se podařilo do jisté míry vybudovat nejen tajemnou atmosféru anglického venkovského sídla, ale i charaktery jednotlivých postav. Zvládli i práci se dvěma časovými plány (teď a tehdy), a to rychlými střihy a nápaditým rozžíváním dobové fotografie (živého obrazu). Problémem představení byly nevyrovnané herecké výkony dětí (12–14 let). Hudební složka evokovala spíše němý film (àla Krvavý román), tato rukavice ale zůstala nezvednuta.
Sobotní večer byl věnován doplňkovému programu, a to již zmíněné projekci záznamu premiéry hry Útěk souboru HOP HOP Ostrov, vzniklé v režii Ireny Konývkové podle stejnojmenné novely Otty Hofmana. Tato bezesporu inspirativní a v mnoha složkách povedená inscenace zaujala především vyrovnanými výkony a souhrou dětského a mladého dospělého herce, dramaturgicky i režijně vystavěným vytvořením vztahu mezi oběma hrdiny a bohatým zapojením expresivního pohybového divadla. Přestože se představení nemohlo kvůli zranění herce odehrát živě, patřilo zhlédnutí záznamu k výrazným zážitkům přehlídky.
Nedělní divadelní dopoledne zahájil opět soubor ZUŠ Rakovník (ovšem jiná skupina - žáci 4. ročníku) s představením Tajný deník Adriana Molea. Tento formou deníku psaný román SueTowsendové o trampotách dospívání patří už ke zlatému fondu dětské literatury i dětského divadla. Vedoucí souboru a dramatizátorka textu Eva Suková tentokráte odhlédla od bolestínské a rozervané polohy hlavního hrdiny a soustředila se na několik epizod z Adrianova života (rozchod rodičů, pomoc válečnému veteránovi Bertu Baxterovi, šikana a vydírání spolužákem Kennym – v inscenaci dívkou, počínající vztah se spolužačkou Pandorou) z nichž každá z nich byla na poměrně malé ploše rychle uspokojivě vyřešena. To se také ukázalo určitým dramaturgickým nedostatkem. Dětem (11–13 let) se podařilo i na malé ploše vystavět charaktery postav, základní vztahy, v jednom případě dokonce povedenou komickou figuru. Střídání vyprávěných a hraných částí deníku bylo podkresleno hudebním motivem, který se ve druhé části už jevil jednotvárný, další motivy (z filmů Titanic, Tenkrát na západě a jiné) už se zdály použité prvoplánově, zdůvodněné by byly při přesnější nadsázce. Soubor získal cenu za kolektivní herectví.
Zpestřením přehlídky byla účast souboru Po špičkách Únětice, který se zabývá podvedením energické Zuzany Smugalové taneční a pohybovou výchovou. Jejich inscenace nesla název: Kdo už spí? a tato otázka zazněla směrem k divákům naštěstí neodůvodněně. Deset 8–10letých dívek poměrně suverénně zabydlelo jeviště kulturního domu a vystoupením na pomezí tance a hry s minimem slov (kterým bohužel nebylo příliš rozumět), rozehrály s pomocí polštářových povlaků tři příběhy nespavých holčiček (inspirované večerníčkem Galiny Miklíkové). Sdělení příběhů bylo čitelnější v úsecích, kdy děti hrály konkrétní situace (odmítání spánku, vyhlížení nespících dětí skřítky, hledání sourozence), jinde bylo dění příliš obecné, zážitek zůstával v rovině estetické a emocionální. Hudba (kvalitně interpretovaná kytaristkou, doplněná flétnou a dalšími nástroji dětí) byla příjemná, ale vedla časem k jednotvárnému temporytmu. Naštěstí nízká minutáž nedovolila snížení koncentrace aktérek ani diváků a zůstala hlavně sdílená radost ze hry a pohybu.
Náznaky politické satiry, karikatury, prvky absurdního divadla, pro některé i environmentální tématiku přineslo Divadlo Cára carara, Roztoky v inscenaci Vačice, která se nesmála. Právě neujasněnost žánru a tématu se ukázala být hlavním úskalím. Základem textu, na kterém autorsky pracovali i členové souboru je bajka Franka Tashlina O vačici, která se smála, i když se nesmála. (Ke známějším textům z téže knihy patří O medvědovi, který nebyl – již několikrát inscenovaný). Tvůrci opustili určitou schematičnost bajky, rozvolnili pojetí, soustředili se na vykreslení až absurdních vztahů a konání lidských (anti)hrdinů. Na vačici (kterou zpočátku a v závěru krásně jako loutku animovali) poněkud zapomněli.Takže pro někoho byl příběh především o necitlivém chování lidí k přírodě, pro jiné o manipulaci s lidmi, o sebezahleděnosti politických představitelů, o tom, že o člověka jde často až v poslední řadě. Jednotní nebyli inscenátoři ani ve způsobu herectví. Použitá hudba z období první republiky (bohatá, až přebujelá) byla do jisté míry zavádějící, naopak textové a situační aktualizace (divadlo Panda z Vysočiny, či Fond na vzdělávání, erudici a sociální fundament ohrožených druhů zvěře a mládeže, přidělování medailí za nesmyslné „zásluhy“) slibují, že se od souboru současné
satiry ještě můžeme dočkat. Vzhledem k věkovému složení souboru (11–15 let) je ale toto cesta spíš pro starší z nich.
Přehlídku zakončil opět soubor z Roztok, tentokrát Roztoč dramaťák pod vedením Doroty Tiché a Adama Krátkého představením Život lichožroutů. Z rozsáhlé knihy Pavla Šruta si vybrali především příběh objevování světa záhadných stvoření – lichožroutů (kteří z každého páru spořádají jednu ponožku). Do tohoto dobrodružného projektu se pouští profesor René Kadeřávek, kterému také mizí ponožky a odchytem jednoho lichožrouta se dostává do konfliktu s celým klanem. Vše však končí usmířením a velkou ponožkovou hostinou. Lichožrouti byli hráni pestrobarevnými ponožkovými loutkami, které si děti ze souboru (8–10leté) samy vyrobily. Některé byly ustřižené ve špičce, aby mohly otevřeným koncem požírat jiné ponožky, další fungovaly jako mapet. Ne všechny děti ale dokázaly s loutkou správně hrát (i když snaha o dodržování základních loutkohereckých principů znát byla, jen některé to zatím zvládají lépe), což se projevilo hlavně při tanečních a zpívaných vsuvkách, ve kterých na existenci loutek téměř zapomínaly. Představení bylo doplněno živým hudebním doprovodem (klavír, kytara, basa, buben) a zpěvem: úvodní lidovou písní a (trochu sluníčkářskou a příliš dlouhou) písní oslavnou.V závěru byl k příběhu spíše „přilepen“ monolog Dědy, který se loučí se světem a svým oblíbeným lichožroutem Hihlíkem. Vzhledem k ústřednímu příběhu nemá motiv jeho odchodu a rozplynutí dostatek prostoru na to, aby byl v předchozím ději adekvátně vybudován (tedy v inscenaci, v rámci původní knihy byl důležitým motivem). Přes uvedené nedostatky shledal lektorský sbor toto vystoupení jako velmi inspirativní, a proto jej doporučil do širšího výběru celostátní přehlídky.
Kromě představení probíhaly v rámci víkendu i dramatické dílny pro děti, diskuse vedoucích s lektory byly otevřené, přehlídka probíhala klidně, bez komplikací, v přátelské atmosféře. Za organizaci je třeba poděkovat Spolku pro kulturní činnost NoStraDivadlo ve spolupráci s městem Nové Strašecí a Spolkem bubakov.net, a především Ivě Vachkové.
František Kaska
DĚTSKÁ SCÉNA NOVÉ STRAŠECÍ, 23.–24. 4. 2016
Přes nepřízeň počasí (během dvou dnů jsme zažili zimu, podzim i jaro) se sjelo do Nového Strašecí 10 souborů Středočeského kraje a okolí jeden nedorazil, druhý kvůli zranění herce nemohl realizovat představení, ale pro inspiraci uspořádal projekci záznamu z premiéry slibované inscenace), aby zde ve dvou dnech a dvou prostorech předvedli 10 představení, výrazně odlišných co do způsobu uchopení předlohy, žánru divadla i kvality provedení.
Sobotní divadelní radovánky zahájil soubor Pátečnice LDO ZUŠ Jesenice pod vedením Štěpánky G. Borské představením Zlobilky. Inscenace vychází z autorského textu vedoucí souboru a dětí, který byl inspirován stejnojmennou knihou Martiny Drijverové. Deset 8–11letých dívek rozehrálo dva příběhy zlobivých holčiček rámované zážitkem čtenářek se stejnými zlozvyky – nepořádnost a zaspávání. Vnesly na jeviště říjemnou energii, kvalitou byla (většinou) uvěřitelnost jejich jevištní existence, schopnost rozehrát jednoduchými prostředky dramatické situace. Problémem byla nevyváženost zpracování obou příběhů – první jasně pointován (záchrana a polepšení hlavní hrdinky), druhý v podstatě nedokončen, dovyprávěn. Také rámcovému příběhu chybělo silnější zakončení (možné poučení ustoupilo vtípku), které by ho zdůvodnilo. Soubor ale obdržel čestné uznání za herectví.
Dívčí válka souboru Polámané pastelky ZUŠ Mladá Boleslav trpěla mnoha neduhy a přinesla řadu otazníků. Inscenátoři v čele s vedoucí Ladou Blažejovou zřejmě neměli jasno v tématu, žánru ani způsobu herectví. Mělo jít o aktualizované převyprávění známé báje Aloise Jiráska (z jehož pověsti několik vět použili), o zobrazení sporu světa kluků a dívek (k čemuž odkazovaly vložené etudy, i když příliš obecné nebo problémům dětí věku inscenátorů vzdálené), nebo o parodii (pověsti samé, ochotnického herectví)? Nejspíše šlo asi o záminku pro verbální (a pokusy o situační) vtípky nesourodé úrovně. Motiv Přemysla převlečeného za Šárku a vyslaného na výzvědy, tedy lsti ze strany mužů, který nabízel jisté převrácení principů původní pověsti, nebyl výrazněji využit ani pointován. Poučení v závěru (Neúcta k ženám, ale i přílišná ženská emancipace škodí.) působilo pak jako „přilepené“. Ani výtvarná složka (batikovaný přehoz a Polikarpova stavebnice) inscenaci nepovýšila. A jde-li o 12–15leté žáky ZUŠ, byla překvapivá i jejich herecká nevybavenost.
S obdobnými problémy se potýkaly i Pohádkové informační zprávy Ochotnického divadelního spolku Postupice. Inscenátoři zvolili experimentální formu propojení komentářů, reportáží a projekce a inspirováni texty Geralda P. Murphyho sestavili koláž připomínající Televizní noviny, tentokráte, jak je zřejmé z názvu, věnované pohádkovým postavám a událostem. Samotná práce na představení jistě byla pro 14–18leté tvůrce zábavná a přínosná – pod vedením Blanky Jíšové překládali texty z angličtiny, samostatně natáčeli videospoty. Výsledek však působil rozpačitě. Téma, které se nabízelo nejvýrazněji – tedy mediální manipulace, hledání senzací namísto objektivního zpravodajství, vytváření pokřiveného obrazu reality, ustoupilo snaze o maximální zábavnost. Inscenaci vévodil verbální humor velmi rozdílné úrovně. Po vstupech (bohužel ne moc dobře mluvících) zpravodajců následovaly hrané reportáže s novátorským pohledem na pohádkové příběhy či život jejich postav, bohužel v podstatě bez divadelního jednání. Byly vždy formálně ozvláštněné – tu veršováním, nadužíváním nadsázky či přísloví, hraním pantomimy. Nebyl ovšem zřejmý klíč jejich použití, kromě toho, že měly zvyšovat zmíněnou zábavnost. Následné videoreportáže pak v podstatě nepřinášely nic nového, jen opakovaly, ilustrovaly řečené, i když byly umně připravené, oproti tomu ale technicky nekvalitně prezentované.
Dopolední blok završil divadelní soubor Tři boty, Základní škola a Mateřská škola Třebotov představením Jak se Trivoj smrskl. Dá se říci, že šlo o dramaturgický objev. Trilogie Florence Parry Heideové o Trivojovi vyšla v USA v 70. letech a zařadila se mezi bestsellery, u nás ale vyšel první díl v překladu Petra Eliáše až v roce 2015. Příběh o chlapci, který se začal zničehonic zmenšovat. Nejprve rodiče jeho změnu přehlížejí, protože mají jiné starosti, pak usoudí, že jde o jednu z lumpáren, že na sebe chce jen upozornit, učitelka pokládá zmenšování za formu zlobení, ředitel je připraven vždy pomoci, ale vůbec neposlouchá, co mu dítě říká a další a další dospělí reagují podobně. Nakonec se díky hře Big game podaří Trivojovi znovu vyrůst, ale rodiče to příliš neocení. A tak začíná Trivoj zelenat... Jak málo se někdy potkává svět dětí a dospělých a co všechno ještě musí děti udělat, abychom si jich všimli. Vlastně trochu smutný příběh s prvky nonsensu, při kterém se ale dost nasmějte. To vše vytěžily Václava Makovcová a Jana Barnová a příběh i téma rozehrály se 17 aktéry ve věku 6–10 let. Výborně fungovalo kolektivní vyprávění dívek, které pak vstupovaly do rolí dospělých, dokázaly citlivě rozehrát dramatické situace i prodat slovní a situační humor. V postavě Trivoje se střídali s přirozeným projevem chlapci ze souboru, a to jasně odůvodněně (ne, jak to občas bývá, aby si zahráli všichni, což z hlediska pedagogického chápeme, ale jako diváci nemusíme vítat). Pro dospělé figury byly také využity znaky (loutky?), jejichž smysl výrazněji vynikl v závěru představení. Právě nejasnost použití těchto plošných figurín byla jedním z problémů. Soubor by si měl ujasnit, zda s nimi chce pracovat jako (v podstatě totemovými) loutkami, využít je pro vytváření mizanscén a hrát „přes loutky“, či jim ponechat roli znaku. Další diskutabilní záležitostí je využití (kvalitně interpretované) hudby, která rámuje scény, rytmizuje přestavby, ale ve druhé části se stává z hlediska temporytmu retardující. Přes tyto připomínky byl soubor s představením nominován na národní přehlídku Dětská scéna Svitavy.
Odpolední sobotní blok zahájil zkušený soubor HOP HOP, ZUŠ Ostrov s inscenací Život k sežrání. Ještě zkušenější vedoucí souboru Irena Konývková zdramatizovala stejnojmennou knihu Mikäela Olliviera. A dvanáct velmi dobře vybavených dětí ve věku 13–15 let pak rozehrálo příběh tlouštíka Benjamina, který nade vše miluje jídlo, ale také dívku Claire. Jako ústřední téma si soubor zvolil odlišnost, její nepřijetí okolím a nalezení sebeúcty odlišného jedince. Ne všichni diváci ale toto téma přijali jako hlavní, bylo akcentované především v závěru, problémy odmítání či dokonce šikany okolím nebyly hlavním hrdinou vnímány až tak tragicky. Spíše můžeme mluvit o těžké cestě ke změně (návyků, osobnosti), o tom co nás motivuje a co sráží při snaze něco na sobě změnit. Herecké výkony představitelů hlavních rolí byly velmi kvalitní, hlavně v situacích, kde dostali výraznější prostor. Zvláštním a nejednoznačně hodnoceným prvkem byly pohybově zvukové komentáře slov a minisituací dalšími aktéry.
Tyto vstupy někdy ilustrovaly, rytmizovaly, oživovaly či ozvláštňovaly vyprávění hlavního hrdiny, v jisté fázi už se zdály být nadužívané či rozmělňující. Hudební a výtvarná složka pomáhaly vytvořit atmosféru Francie, kde se příběh odehrává, podobný se ale může stát kdekoliv, i u nás, i nám. Představitel hlavní role Benjamina –Tadeáš Novák získal cenu za herectví.
Soubor Havranice ZUŠ Rakovník přivezl do Strašecí inscenaci Schovávaná s duchem podle anekdoty Chrise Priestleyho z knihy Příšerné příběhy strýce Montaguea, která v posledních letech inspirovala řadu souborů. Tato konkrétní povídka není ale příliš dramatická – skupina dětí se ve starém domě snaží zabavit, zatímco dospělí se veselí na svatební oslavě. Hrají na schovávanou, pak se pokoušejí přijít na kloub události, která se v domě stala před lety a souvisí s násilnou smrtí malé dívky. Pointa není příliš překvapivá, část příběhu se odehrává ve skříni, toto dění ale zůstává divákovi utajeno. Inscenátorům pod vedením Jiřího Suka se podařilo do jisté míry vybudovat nejen tajemnou atmosféru anglického venkovského sídla, ale i charaktery jednotlivých postav. Zvládli i práci se dvěma časovými plány (teď a tehdy), a to rychlými střihy a nápaditým rozžíváním dobové fotografie (živého obrazu). Problémem představení byly nevyrovnané herecké výkony dětí (12–14 let). Hudební složka evokovala spíše němý film (àla Krvavý román), tato rukavice ale zůstala nezvednuta.
Sobotní večer byl věnován doplňkovému programu, a to již zmíněné projekci záznamu premiéry hry Útěk souboru HOP HOP Ostrov, vzniklé v režii Ireny Konývkové podle stejnojmenné novely Otty Hofmana. Tato bezesporu inspirativní a v mnoha složkách povedená inscenace zaujala především vyrovnanými výkony a souhrou dětského a mladého dospělého herce, dramaturgicky i režijně vystavěným vytvořením vztahu mezi oběma hrdiny a bohatým zapojením expresivního pohybového divadla. Přestože se představení nemohlo kvůli zranění herce odehrát živě, patřilo zhlédnutí záznamu k výrazným zážitkům přehlídky.
Nedělní divadelní dopoledne zahájil opět soubor ZUŠ Rakovník (ovšem jiná skupina - žáci 4. ročníku) s představením Tajný deník Adriana Molea. Tento formou deníku psaný román SueTowsendové o trampotách dospívání patří už ke zlatému fondu dětské literatury i dětského divadla. Vedoucí souboru a dramatizátorka textu Eva Suková tentokráte odhlédla od bolestínské a rozervané polohy hlavního hrdiny a soustředila se na několik epizod z Adrianova života (rozchod rodičů, pomoc válečnému veteránovi Bertu Baxterovi, šikana a vydírání spolužákem Kennym – v inscenaci dívkou, počínající vztah se spolužačkou Pandorou) z nichž každá z nich byla na poměrně malé ploše rychle uspokojivě vyřešena. To se také ukázalo určitým dramaturgickým nedostatkem. Dětem (11–13 let) se podařilo i na malé ploše vystavět charaktery postav, základní vztahy, v jednom případě dokonce povedenou komickou figuru. Střídání vyprávěných a hraných částí deníku bylo podkresleno hudebním motivem, který se ve druhé části už jevil jednotvárný, další motivy (z filmů Titanic, Tenkrát na západě a jiné) už se zdály použité prvoplánově, zdůvodněné by byly při přesnější nadsázce. Soubor získal cenu za kolektivní herectví.
Zpestřením přehlídky byla účast souboru Po špičkách Únětice, který se zabývá podvedením energické Zuzany Smugalové taneční a pohybovou výchovou. Jejich inscenace nesla název: Kdo už spí? a tato otázka zazněla směrem k divákům naštěstí neodůvodněně. Deset 8–10letých dívek poměrně suverénně zabydlelo jeviště kulturního domu a vystoupením na pomezí tance a hry s minimem slov (kterým bohužel nebylo příliš rozumět), rozehrály s pomocí polštářových povlaků tři příběhy nespavých holčiček (inspirované večerníčkem Galiny Miklíkové). Sdělení příběhů bylo čitelnější v úsecích, kdy děti hrály konkrétní situace (odmítání spánku, vyhlížení nespících dětí skřítky, hledání sourozence), jinde bylo dění příliš obecné, zážitek zůstával v rovině estetické a emocionální. Hudba (kvalitně interpretovaná kytaristkou, doplněná flétnou a dalšími nástroji dětí) byla příjemná, ale vedla časem k jednotvárnému temporytmu. Naštěstí nízká minutáž nedovolila snížení koncentrace aktérek ani diváků a zůstala hlavně sdílená radost ze hry a pohybu.
Náznaky politické satiry, karikatury, prvky absurdního divadla, pro některé i environmentální tématiku přineslo Divadlo Cára carara, Roztoky v inscenaci Vačice, která se nesmála. Právě neujasněnost žánru a tématu se ukázala být hlavním úskalím. Základem textu, na kterém autorsky pracovali i členové souboru je bajka Franka Tashlina O vačici, která se smála, i když se nesmála. (Ke známějším textům z téže knihy patří O medvědovi, který nebyl – již několikrát inscenovaný). Tvůrci opustili určitou schematičnost bajky, rozvolnili pojetí, soustředili se na vykreslení až absurdních vztahů a konání lidských (anti)hrdinů. Na vačici (kterou zpočátku a v závěru krásně jako loutku animovali) poněkud zapomněli.Takže pro někoho byl příběh především o necitlivém chování lidí k přírodě, pro jiné o manipulaci s lidmi, o sebezahleděnosti politických představitelů, o tom, že o člověka jde často až v poslední řadě. Jednotní nebyli inscenátoři ani ve způsobu herectví. Použitá hudba z období první republiky (bohatá, až přebujelá) byla do jisté míry zavádějící, naopak textové a situační aktualizace (divadlo Panda z Vysočiny, či Fond na vzdělávání, erudici a sociální fundament ohrožených druhů zvěře a mládeže, přidělování medailí za nesmyslné „zásluhy“) slibují, že se od souboru současné
satiry ještě můžeme dočkat. Vzhledem k věkovému složení souboru (11–15 let) je ale toto cesta spíš pro starší z nich.
Přehlídku zakončil opět soubor z Roztok, tentokrát Roztoč dramaťák pod vedením Doroty Tiché a Adama Krátkého představením Život lichožroutů. Z rozsáhlé knihy Pavla Šruta si vybrali především příběh objevování světa záhadných stvoření – lichožroutů (kteří z každého páru spořádají jednu ponožku). Do tohoto dobrodružného projektu se pouští profesor René Kadeřávek, kterému také mizí ponožky a odchytem jednoho lichožrouta se dostává do konfliktu s celým klanem. Vše však končí usmířením a velkou ponožkovou hostinou. Lichožrouti byli hráni pestrobarevnými ponožkovými loutkami, které si děti ze souboru (8–10leté) samy vyrobily. Některé byly ustřižené ve špičce, aby mohly otevřeným koncem požírat jiné ponožky, další fungovaly jako mapet. Ne všechny děti ale dokázaly s loutkou správně hrát (i když snaha o dodržování základních loutkohereckých principů znát byla, jen některé to zatím zvládají lépe), což se projevilo hlavně při tanečních a zpívaných vsuvkách, ve kterých na existenci loutek téměř zapomínaly. Představení bylo doplněno živým hudebním doprovodem (klavír, kytara, basa, buben) a zpěvem: úvodní lidovou písní a (trochu sluníčkářskou a příliš dlouhou) písní oslavnou.V závěru byl k příběhu spíše „přilepen“ monolog Dědy, který se loučí se světem a svým oblíbeným lichožroutem Hihlíkem. Vzhledem k ústřednímu příběhu nemá motiv jeho odchodu a rozplynutí dostatek prostoru na to, aby byl v předchozím ději adekvátně vybudován (tedy v inscenaci, v rámci původní knihy byl důležitým motivem). Přes uvedené nedostatky shledal lektorský sbor toto vystoupení jako velmi inspirativní, a proto jej doporučil do širšího výběru celostátní přehlídky.
Kromě představení probíhaly v rámci víkendu i dramatické dílny pro děti, diskuse vedoucích s lektory byly otevřené, přehlídka probíhala klidně, bez komplikací, v přátelské atmosféře. Za organizaci je třeba poděkovat Spolku pro kulturní činnost NoStraDivadlo ve spolupráci s městem Nové Strašecí a Spolkem bubakov.net, a především Ivě Vachkové.
František Kaska
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.