RUMLER, Martin: Trochu chudé dožínky. Moc řepky, málo obilí (Hronov 2016). AS 3.9.2016.
Trochu chudé dožínky. Moc řepky, málo obilí
Na poli amatérského divadla to v sezóně 2015/2016 asi moc nerostlo, a tomu odpovídala i scénická žatva na Jiráskově Hronově. Na nějaký ten pecínek chleba to sice bylo, ale dramaturgické řepky bylo tak nějak pořád víc a plody scénické práce byly spíše malé a trošku scvrklé.
Činoherní | Dětské | Experimentální | Hudební | Loutkové | Názor | Pohybové | Studentské
Zpětně a znovu tak děkuju například lektorskému sboru činoherního Pikniku Volyně, který raději jednu nominaci neudělil, než aby posílal hronovský program k (pod)průměru víc, než by se slušelo. A zadoufám, že stejně se zachovají i lektoři přehlídek ostatních druhů, pokud dospějí k tomu, že se zkrátka neurodilo. Ony kvóty jsou fajn věc, ale plná nůše ještě nemusí znamenat, že vše z ní je špičkové a poživatelné.
Že by katarze střídala katarzi? Že by vás jedno či dvě představení vystřelilo jako katapult? Že byste toužili vidět nějaký soubor už už znovu a ve velkém na něj posílali i kamarády, pro které je vrcholem divadelního umu Mirek Donutil v jarmilkách? Ani jedno se letos nestalo, ovšem přece jen bylo k vidění několik představení, díky kterým jsme (narozdíl od jídelny) nechroustali na hronovských dožínkách jen kamení z poloprázdných otlučených talířů.
Pusťte k tomu holky!
Co vše dokážou děvčata, s údivem zjišťuju už tak od mateřské školy. Jeden by řekl, že toho tedy vím až dost. Jenže to bych nesměl mít to štěstí vidět představení Ušubraná. Režisérka a dvě protagonistky ze ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř mě v slabé půlhodince daly nahlédnout do takových zakoutí ženské duše, že se tetelím ještě teď. Nastoupit na mě s Erbenem a dorazit K. J. Obrátilem (který po vesnicích bral kde co, jen servítky to nebyly) byl skvělý dramaturgický nápad doplněný výtečným herectvím a přesnou prací s rekvizitou. Ano, padala vulgární slova, ano bylo to o sexu, ano naplnilo to definici slova pornografie. Ale nebylo to šmírácké a uslintané. Bylo to divadelní a ve výsledku vlastně vkusné. A když si ještě představím, jak to asi zapůsobilo na výroční akademii lidušky: prvňáčci s flétničkami, malé housličky, příjemné veršíky Jiřího Žáčka a na konci…kunda.
Velmi divadelním zážitkem pro mě byl i F. Racek (život a dílo) souboru Relikty hmyzu. Začíná tam, kde Čechovův Racek končí, aby nás provedl (inspirován krom ruského klasika i Karlem Čapkem) osudy génia průměrnosti. Té, po mém soudu, dnes tolik oslavované průměrnosti, které punc výjimečnosti dodávají selfie tyče, počty lajků na facebooku, to-do listy a fakt, že flákání se říká prokrastinace. A opět to bylo divadelní. Pravda s možná málo vystavěnými situacemi, ale s mnoha jevištními obrazy, které se vypalovaly do mozku až bolestně.
Trojici plodů, do kterých se s chutí zakousnu a které pro mě znamenají úrodu i v jinak chudším roce, uzavírá Dokonalá svatba.** Ty-já-tr Hrobeso Praha** se stopkami v ruce skvěle načasoval situace, bravurně je dovedl k pointám a to vše za pomocí soustředěné a partnerské herecké akce. Mělo to hlavu a patu, mělo to náboj, přes forbínu se valila do hlediště energie a vsadím se, že jí nemálo letělo od diváků na jeviště. Důkaz, že smyslupná, uvědomělá a nápaditá inscenační práce dokáže zvednout i text, který, přiznejme si, ve svém žánru k úplné špičce nepatří.
Nestrašte mě Noidem!
Pokud bych měl dál přebírat letošní úrodu, našel bych jistě ještě pár klásků, které něčím potěšily. Třeba ten, který klasické pohádky ukázal v dospělém a poněkud znepokojivém světle (Vozichet Jablonec nad Nisou – V jednom lese, v jednom domku). Nebo ten, jenž dokázal, že i za zpackanými životy a neuskutečněnými revolucemi mňouká nějaká kočka (Ty-já-tr Hrobeso Praha – Martin McDonagh: Poručík z Inishmoru). I vosy mám teď nějak radši díky hostu přehlídky Tanečnímu studiu BUFO a jeho představení Ze života obtížného hmyzu.
Buď jak buď, ač obsahem spíš průměrný, pak atmosférou, semináři a probdělými nocemi to pořád byl Jiráskův Hronov. Zábavný, veselý, hlučný i pracovní. Zase přijedeme, zase se zpotíme v divadelním sále a osvěžíme ve Stovce nebo Tritonu. A když už letos nebyl Horor, zvládlo nás postrašit vystoupení Václava Noida Bárty. Já osobně se přiště raději nějak postraším sám.
Autor: Martin Rumler
Na poli amatérského divadla to v sezóně 2015/2016 asi moc nerostlo, a tomu odpovídala i scénická žatva na Jiráskově Hronově. Na nějaký ten pecínek chleba to sice bylo, ale dramaturgické řepky bylo tak nějak pořád víc a plody scénické práce byly spíše malé a trošku scvrklé.
Činoherní | Dětské | Experimentální | Hudební | Loutkové | Názor | Pohybové | Studentské
Zpětně a znovu tak děkuju například lektorskému sboru činoherního Pikniku Volyně, který raději jednu nominaci neudělil, než aby posílal hronovský program k (pod)průměru víc, než by se slušelo. A zadoufám, že stejně se zachovají i lektoři přehlídek ostatních druhů, pokud dospějí k tomu, že se zkrátka neurodilo. Ony kvóty jsou fajn věc, ale plná nůše ještě nemusí znamenat, že vše z ní je špičkové a poživatelné.
Že by katarze střídala katarzi? Že by vás jedno či dvě představení vystřelilo jako katapult? Že byste toužili vidět nějaký soubor už už znovu a ve velkém na něj posílali i kamarády, pro které je vrcholem divadelního umu Mirek Donutil v jarmilkách? Ani jedno se letos nestalo, ovšem přece jen bylo k vidění několik představení, díky kterým jsme (narozdíl od jídelny) nechroustali na hronovských dožínkách jen kamení z poloprázdných otlučených talířů.
Pusťte k tomu holky!
Co vše dokážou děvčata, s údivem zjišťuju už tak od mateřské školy. Jeden by řekl, že toho tedy vím až dost. Jenže to bych nesměl mít to štěstí vidět představení Ušubraná. Režisérka a dvě protagonistky ze ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř mě v slabé půlhodince daly nahlédnout do takových zakoutí ženské duše, že se tetelím ještě teď. Nastoupit na mě s Erbenem a dorazit K. J. Obrátilem (který po vesnicích bral kde co, jen servítky to nebyly) byl skvělý dramaturgický nápad doplněný výtečným herectvím a přesnou prací s rekvizitou. Ano, padala vulgární slova, ano bylo to o sexu, ano naplnilo to definici slova pornografie. Ale nebylo to šmírácké a uslintané. Bylo to divadelní a ve výsledku vlastně vkusné. A když si ještě představím, jak to asi zapůsobilo na výroční akademii lidušky: prvňáčci s flétničkami, malé housličky, příjemné veršíky Jiřího Žáčka a na konci…kunda.
Velmi divadelním zážitkem pro mě byl i F. Racek (život a dílo) souboru Relikty hmyzu. Začíná tam, kde Čechovův Racek končí, aby nás provedl (inspirován krom ruského klasika i Karlem Čapkem) osudy génia průměrnosti. Té, po mém soudu, dnes tolik oslavované průměrnosti, které punc výjimečnosti dodávají selfie tyče, počty lajků na facebooku, to-do listy a fakt, že flákání se říká prokrastinace. A opět to bylo divadelní. Pravda s možná málo vystavěnými situacemi, ale s mnoha jevištními obrazy, které se vypalovaly do mozku až bolestně.
Trojici plodů, do kterých se s chutí zakousnu a které pro mě znamenají úrodu i v jinak chudším roce, uzavírá Dokonalá svatba.** Ty-já-tr Hrobeso Praha** se stopkami v ruce skvěle načasoval situace, bravurně je dovedl k pointám a to vše za pomocí soustředěné a partnerské herecké akce. Mělo to hlavu a patu, mělo to náboj, přes forbínu se valila do hlediště energie a vsadím se, že jí nemálo letělo od diváků na jeviště. Důkaz, že smyslupná, uvědomělá a nápaditá inscenační práce dokáže zvednout i text, který, přiznejme si, ve svém žánru k úplné špičce nepatří.
Nestrašte mě Noidem!
Pokud bych měl dál přebírat letošní úrodu, našel bych jistě ještě pár klásků, které něčím potěšily. Třeba ten, který klasické pohádky ukázal v dospělém a poněkud znepokojivém světle (Vozichet Jablonec nad Nisou – V jednom lese, v jednom domku). Nebo ten, jenž dokázal, že i za zpackanými životy a neuskutečněnými revolucemi mňouká nějaká kočka (Ty-já-tr Hrobeso Praha – Martin McDonagh: Poručík z Inishmoru). I vosy mám teď nějak radši díky hostu přehlídky Tanečnímu studiu BUFO a jeho představení Ze života obtížného hmyzu.
Buď jak buď, ač obsahem spíš průměrný, pak atmosférou, semináři a probdělými nocemi to pořád byl Jiráskův Hronov. Zábavný, veselý, hlučný i pracovní. Zase přijedeme, zase se zpotíme v divadelním sále a osvěžíme ve Stovce nebo Tritonu. A když už letos nebyl Horor, zvládlo nás postrašit vystoupení Václava Noida Bárty. Já osobně se přiště raději nějak postraším sám.
Autor: Martin Rumler
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.