ŠOTKOVSKÝ, Jan: Chrudim viděná z kočárku (No. 3) /informace o inscenacích, uvedených v r. 2016/. AS 4.7.2016.
Chrudim viděná z kočárku (No. 3)
Letitá festivalová moudrost praví, že třetí den je kritický. Na letošní LCH se to projevilo tam, kde bych to až tolik nečekal: v kvalitě inscenací.
Loutkové
Nešlo ani tak o Sedm jednou ranou pražského souboru Akafuňky – to je inscenace, kvůli které jako by byl přímo vymyšlen termín „milá drobnička“. Maňáskové převyprávění známé pohádky má vkus a smysl pro míru, zároveň však nepůsobí nijak zvlášť invenčním či svěžím dojmem. V porovnání s takovým Dlouhým, Širokým a Bystrozrakým jaroměřských to vynikne přímo transparentně.
Nad Antikrysem plzeňského souboru Rámus stojím lehce zaražen – měl jsem sice k předchozím inscenacím Rámusu (který se už podruhé na LCH zjevil rozhojněn o „dětskou sekci“ s názvem Krtek) různé výhrady, ale pokaždé pro mne patřily k vrcholům amatérské sezóny. A to jak pro velkou divadelní inteligenci souboru, tak pro jeho osobitý lidský půvab. Oboje platí pořád, krysařské téma je v inscenaci vyloženo aktuálně a bez zbytečného moralizování (možnosti zbavit se pomocí krysaře nepříjemného bližního využije nakonec v Hameln prakticky každý), některé obrazy jsou velmi sugestivní (šňůry na prádlo s ponožkami znázorňujícími krysy, které visí z krysařova kabátu na všechny strany), některé nápady chytře hravé (například blesková proměna akordeonu v psací stroj). Přesto mi vcelku lineární zápletka přijde místy hodně rozvleklá a bohužel i divadelně popisná, navíc občasné činoherní výstupy zbytečně obnažují herecké limity souboru (třeba v rádobyúsporném, „kovbojském“ pojetí postavy Krysaře). Je to pořád inscenace, která stojí za vidění, ale je bohužel tím nejslabším, co jsem od Rámusu (a Krtka) viděl.
A teď musím kousnout do kyselého jablka – ***Soumrak světů* NANOdivadla Svitavy** je inscenací, o jaké se běžně píše „přes jisté problémy se odvážně dotýká palčivých problémů světa, v němž žijeme“. Jenže o tom světě se od svitavských dozvíme jen to, že je v něm právo gumové, svoboda iluzorní a vládne mu lůza. Chabý příběh o Kašpárkovi, kterému si chodí stěžovat na své trable různé „oběti systému“, aby byl na konci oběšen dvěma českými hospodskými burany (proč k tomu dojde, mi poněkud uniklo), kterým dle všech indicií svět patří, je zároveň přerušován poněkud nesouvislými vstupy Karla Šefrny, hrajícími roli jakýchsi „vsuvek k zamyšlení“, tak songy, které se zde objevují ve funkci komentující a reflexivní. (Kdybych byl zlý, tak bych podotkl, že je v nich zjevná snaha vyvážit nedostatek hudební a textařské invence jakousi permanentní naléhavosti pěveckého projevu.) Obojího bylo bohužel tolik, až pod tím příběh takřka úspěšně zmizel: místy to spíše vypadalo, že sledujeme koncert angažovaných písní s občasnými pololoutkářskými vsuvkami. Ambice silné výpovědi o současnosti je z jeviště čitelná víc než dost – pro mě z ní zbylo ale jen stálé a dost protivné braní se vážně, s kterým se pronáší z jeviště věty typu „K čemu je to vaše právo, ta vaše demokracie, když se nechováte lidsky?“
(V rozporu s postojem, který běžně panuje při úvahách o amatérském divadle a který řekněme občanský postoj, společenské téma a snahu o apelativnost staví hodně vysoko, si totiž myslím, že v době internetové, kdy své názory a postoje vyjadřuje veřejně s velkou vehemencí kdekdo, není divadelní vyjádření vzteku na svět kolem apriori o nic lepší aktivitou, než hrát třebas Sedm jednou ranou.)
No a pak ještě došlo na tradiční Loutkářský bál, který se vyvedl, a vyvedl by se dokonce velmi, nebýt toho, že spontánní půlnoční jam-session v čele s Jarmilou Parčiovou z Rámusu značně překonal svou kvalitou i energií předchozí regulérní koncert. Ale i tak to bylo hezké, nadto se přední český režisér Jakub Vašíček projevil v popůlnočním čase jako zručný kytarista i citlivý hoch s folkovým srdíčkem na pravém místě. Chrudim pokračuje, zůstaňte na příjmu!
Autor: Jan Šotkovský
Letitá festivalová moudrost praví, že třetí den je kritický. Na letošní LCH se to projevilo tam, kde bych to až tolik nečekal: v kvalitě inscenací.
Loutkové
Nešlo ani tak o Sedm jednou ranou pražského souboru Akafuňky – to je inscenace, kvůli které jako by byl přímo vymyšlen termín „milá drobnička“. Maňáskové převyprávění známé pohádky má vkus a smysl pro míru, zároveň však nepůsobí nijak zvlášť invenčním či svěžím dojmem. V porovnání s takovým Dlouhým, Širokým a Bystrozrakým jaroměřských to vynikne přímo transparentně.
Nad Antikrysem plzeňského souboru Rámus stojím lehce zaražen – měl jsem sice k předchozím inscenacím Rámusu (který se už podruhé na LCH zjevil rozhojněn o „dětskou sekci“ s názvem Krtek) různé výhrady, ale pokaždé pro mne patřily k vrcholům amatérské sezóny. A to jak pro velkou divadelní inteligenci souboru, tak pro jeho osobitý lidský půvab. Oboje platí pořád, krysařské téma je v inscenaci vyloženo aktuálně a bez zbytečného moralizování (možnosti zbavit se pomocí krysaře nepříjemného bližního využije nakonec v Hameln prakticky každý), některé obrazy jsou velmi sugestivní (šňůry na prádlo s ponožkami znázorňujícími krysy, které visí z krysařova kabátu na všechny strany), některé nápady chytře hravé (například blesková proměna akordeonu v psací stroj). Přesto mi vcelku lineární zápletka přijde místy hodně rozvleklá a bohužel i divadelně popisná, navíc občasné činoherní výstupy zbytečně obnažují herecké limity souboru (třeba v rádobyúsporném, „kovbojském“ pojetí postavy Krysaře). Je to pořád inscenace, která stojí za vidění, ale je bohužel tím nejslabším, co jsem od Rámusu (a Krtka) viděl.
A teď musím kousnout do kyselého jablka – ***Soumrak světů* NANOdivadla Svitavy** je inscenací, o jaké se běžně píše „přes jisté problémy se odvážně dotýká palčivých problémů světa, v němž žijeme“. Jenže o tom světě se od svitavských dozvíme jen to, že je v něm právo gumové, svoboda iluzorní a vládne mu lůza. Chabý příběh o Kašpárkovi, kterému si chodí stěžovat na své trable různé „oběti systému“, aby byl na konci oběšen dvěma českými hospodskými burany (proč k tomu dojde, mi poněkud uniklo), kterým dle všech indicií svět patří, je zároveň přerušován poněkud nesouvislými vstupy Karla Šefrny, hrajícími roli jakýchsi „vsuvek k zamyšlení“, tak songy, které se zde objevují ve funkci komentující a reflexivní. (Kdybych byl zlý, tak bych podotkl, že je v nich zjevná snaha vyvážit nedostatek hudební a textařské invence jakousi permanentní naléhavosti pěveckého projevu.) Obojího bylo bohužel tolik, až pod tím příběh takřka úspěšně zmizel: místy to spíše vypadalo, že sledujeme koncert angažovaných písní s občasnými pololoutkářskými vsuvkami. Ambice silné výpovědi o současnosti je z jeviště čitelná víc než dost – pro mě z ní zbylo ale jen stálé a dost protivné braní se vážně, s kterým se pronáší z jeviště věty typu „K čemu je to vaše právo, ta vaše demokracie, když se nechováte lidsky?“
(V rozporu s postojem, který běžně panuje při úvahách o amatérském divadle a který řekněme občanský postoj, společenské téma a snahu o apelativnost staví hodně vysoko, si totiž myslím, že v době internetové, kdy své názory a postoje vyjadřuje veřejně s velkou vehemencí kdekdo, není divadelní vyjádření vzteku na svět kolem apriori o nic lepší aktivitou, než hrát třebas Sedm jednou ranou.)
No a pak ještě došlo na tradiční Loutkářský bál, který se vyvedl, a vyvedl by se dokonce velmi, nebýt toho, že spontánní půlnoční jam-session v čele s Jarmilou Parčiovou z Rámusu značně překonal svou kvalitou i energií předchozí regulérní koncert. Ale i tak to bylo hezké, nadto se přední český režisér Jakub Vašíček projevil v popůlnočním čase jako zručný kytarista i citlivý hoch s folkovým srdíčkem na pravém místě. Chrudim pokračuje, zůstaňte na příjmu!
Autor: Jan Šotkovský
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.