ŠOTKOVSKÝ, Jan: Chrudim viděná z kočárku (No. 1) /informace o inscenacích, uvedených v r. 2016/. AS 2.7.2016.
Chrudim viděná z kočárku (No. 1)
Ze všech českých divadelních festivalů je Loutkářská Chrudim nejvíce, jak se říká, babyfriendly. Zdali pokračuje i komerční vytěžování této skutečnosti, nemůžu potvrdit – do parku za Divadlem Karla Pippicha, kde loni stály různé atrakce zřízené na tahání peněz z kapes nebohých rodičů, jsem se prozatím bál nahlédnout. Nicméně kočárky jsou, kam se člověk podívá, a náhon vedle divadla byl už rodinami s potomstvem taky solidně obsypaný. Nebude proto překvapením, že autorem tohoto blogu je „moderní manželský pár“, poctivě si dělící svou práci podle hesla „kdo nehlídá děti, ten bloguje – a naopak“.
Loutkové
Děti mají ovšem svou výhodu v tom, že se na ně dá mnoho svést. A proto bez dalšího vysvětlení prohlašuji, že za to, že jsme dorazili na Chrudim až v polovině druhého dne přehlídky (a i z něho stihli jen dvě představení), můžou výhradně a jedině děti. Tak.
Oba včera viděné kousky spojuje jedna sympatická vlastnost – vychází z klasických pohádek, které berou vážně, respektují a chápou dětského diváka a přitom mají nachystáno leccos i pro toho dospělého. Což po všech taškařicích, parodiích, parafrázích a pohádkových záminkách k nezávaznému blbnutí a nejrůznějším legráckám, vesměs bohužel mířených přes hlavy dětí k dospělé části publika, které jsem v posledních letech musel vidět na poli profesionálním i amatérském, je věc vysloveně potěšující.
Soubor Convivium při ZUŠ F. A. Šporka v Jaroměři hraje tudíž Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého s přirozeným respektem k pohádkové předloze – a zároveň v dovedné dramatizaci, která umí šetřit slovem a nechat patřičný prostor obrazovému sdělení. Kdo viděl od Jaroměřských jejich loňskou vydařenou inscenaci O Šmolíčkovi, může být potěšen, jak drží a rozvíjejí nastoupenou cestu.
V Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém se ctí už skoro vyhynulý půvab klasického loutkového iluzivního divadla: vidět najednou bez vypravěčských obezliček realizováno, jak z černokněžníka spadne třetí obruč a ten se změní v havrana, to je kus divadelního kouzla (Eva Spoustová vedle mě si povzdechla, že to poprvé opravdu vidí). To se zároveň obohacuje jemnými zcizujícími nápady, které dokazují, jak inteligentně se zde „v materiálu“ myslí – nejvíc se mi líbilo to „obrácení perspektivy“, kdy princovo bloudění znázorňuje vahadlo jeho marionety, osaměle se kývající nahoře nad portálem. Jaroměřští působí na jevišti jako soubor, který přistupuje k pohádkovému sdělení s jakousi přirozenou vážností a přitom se nebere nijak přehnaně vážně – což je velmi sympatická kombinace. I když na včerejší repríze ve čtyři se v technice a timingu ne vše povedlo, byl to vstup do LCH víc než příjemný.
O bílé lani hradeckého Draku, suverénním díle tria Jarkovský – Vašíček – Vyšohlíd (že klasik českého loutkového divadla složil opět magickou a divadelně sugestivní hudbu, by se nemělo přejít jako samozřejmost), píšu vlastně nerad – je to inscenace, na kterou bych šel raději ještě jednou a napsal o ní něco důkladnějšího než blogískovou glosu. Už jen proto, že způsob, jakým se v inscenaci zachází s ústředním obrazem studánky a prastarou metaforickou spojnicí mezi lovem a erotikou, je vícevrstevnatý a vybízí k důkladnějšímu interpretačnímu pojednání.
Bílá laň není rozhodně „běžná pohádková inscenace“, je to lyrický kabaret zrozený z ducha koncertu (což je model, v kterém se pánům Vašíčkovi a Jarkovskému velmi daří – viz jejich Perníková chaloupka v Minoru). Pohádka je zde jakoby rozložena do jednotlivých poetických stop-timů, které nám dávají možnost vychutnat zastavený obraz v rovině výtvarné nebo hudební (a nejčastěji v obojím zároveň).
Abychom se neutopili v sentimentu, tvoří protiváhu jevištní poezii prudké vpády humoru – nejvíc se mi líbil ten s dějem úplně nesouvisející, klaunský výstup Jana Popely a Václava Poula na oslavě princezniných patnáctin, ve kterém oba pánové v mistrné zkratce zparodují komerční hoblovačky „veselých šášů“. Jediné, bez čeho bych se obešel, je zprofanovaná (byť krásná) Skácelova Píseň o nejbližší vině – tady se tvůrci podle mne nechali zavést tím, že je to „taky báseň o studánce“, tematicky míří Skácel myslím jinam než oni. Ale to je nepatrná výhrada k inscenaci, která mi přijde v mnohém mimořádná.
Autor: Jan Šotkovský
Ze všech českých divadelních festivalů je Loutkářská Chrudim nejvíce, jak se říká, babyfriendly. Zdali pokračuje i komerční vytěžování této skutečnosti, nemůžu potvrdit – do parku za Divadlem Karla Pippicha, kde loni stály různé atrakce zřízené na tahání peněz z kapes nebohých rodičů, jsem se prozatím bál nahlédnout. Nicméně kočárky jsou, kam se člověk podívá, a náhon vedle divadla byl už rodinami s potomstvem taky solidně obsypaný. Nebude proto překvapením, že autorem tohoto blogu je „moderní manželský pár“, poctivě si dělící svou práci podle hesla „kdo nehlídá děti, ten bloguje – a naopak“.
Loutkové
Děti mají ovšem svou výhodu v tom, že se na ně dá mnoho svést. A proto bez dalšího vysvětlení prohlašuji, že za to, že jsme dorazili na Chrudim až v polovině druhého dne přehlídky (a i z něho stihli jen dvě představení), můžou výhradně a jedině děti. Tak.
Oba včera viděné kousky spojuje jedna sympatická vlastnost – vychází z klasických pohádek, které berou vážně, respektují a chápou dětského diváka a přitom mají nachystáno leccos i pro toho dospělého. Což po všech taškařicích, parodiích, parafrázích a pohádkových záminkách k nezávaznému blbnutí a nejrůznějším legráckám, vesměs bohužel mířených přes hlavy dětí k dospělé části publika, které jsem v posledních letech musel vidět na poli profesionálním i amatérském, je věc vysloveně potěšující.
Soubor Convivium při ZUŠ F. A. Šporka v Jaroměři hraje tudíž Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého s přirozeným respektem k pohádkové předloze – a zároveň v dovedné dramatizaci, která umí šetřit slovem a nechat patřičný prostor obrazovému sdělení. Kdo viděl od Jaroměřských jejich loňskou vydařenou inscenaci O Šmolíčkovi, může být potěšen, jak drží a rozvíjejí nastoupenou cestu.
V Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém se ctí už skoro vyhynulý půvab klasického loutkového iluzivního divadla: vidět najednou bez vypravěčských obezliček realizováno, jak z černokněžníka spadne třetí obruč a ten se změní v havrana, to je kus divadelního kouzla (Eva Spoustová vedle mě si povzdechla, že to poprvé opravdu vidí). To se zároveň obohacuje jemnými zcizujícími nápady, které dokazují, jak inteligentně se zde „v materiálu“ myslí – nejvíc se mi líbilo to „obrácení perspektivy“, kdy princovo bloudění znázorňuje vahadlo jeho marionety, osaměle se kývající nahoře nad portálem. Jaroměřští působí na jevišti jako soubor, který přistupuje k pohádkovému sdělení s jakousi přirozenou vážností a přitom se nebere nijak přehnaně vážně – což je velmi sympatická kombinace. I když na včerejší repríze ve čtyři se v technice a timingu ne vše povedlo, byl to vstup do LCH víc než příjemný.
O bílé lani hradeckého Draku, suverénním díle tria Jarkovský – Vašíček – Vyšohlíd (že klasik českého loutkového divadla složil opět magickou a divadelně sugestivní hudbu, by se nemělo přejít jako samozřejmost), píšu vlastně nerad – je to inscenace, na kterou bych šel raději ještě jednou a napsal o ní něco důkladnějšího než blogískovou glosu. Už jen proto, že způsob, jakým se v inscenaci zachází s ústředním obrazem studánky a prastarou metaforickou spojnicí mezi lovem a erotikou, je vícevrstevnatý a vybízí k důkladnějšímu interpretačnímu pojednání.
Bílá laň není rozhodně „běžná pohádková inscenace“, je to lyrický kabaret zrozený z ducha koncertu (což je model, v kterém se pánům Vašíčkovi a Jarkovskému velmi daří – viz jejich Perníková chaloupka v Minoru). Pohádka je zde jakoby rozložena do jednotlivých poetických stop-timů, které nám dávají možnost vychutnat zastavený obraz v rovině výtvarné nebo hudební (a nejčastěji v obojím zároveň).
Abychom se neutopili v sentimentu, tvoří protiváhu jevištní poezii prudké vpády humoru – nejvíc se mi líbil ten s dějem úplně nesouvisející, klaunský výstup Jana Popely a Václava Poula na oslavě princezniných patnáctin, ve kterém oba pánové v mistrné zkratce zparodují komerční hoblovačky „veselých šášů“. Jediné, bez čeho bych se obešel, je zprofanovaná (byť krásná) Skácelova Píseň o nejbližší vině – tady se tvůrci podle mne nechali zavést tím, že je to „taky báseň o studánce“, tematicky míří Skácel myslím jinam než oni. Ale to je nepatrná výhrada k inscenaci, která mi přijde v mnohém mimořádná.
Autor: Jan Šotkovský
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.