ČEPKOVÁ, Kristýna: Letošní (2016) Horažďovice (prý) přinesly více. AS 23.3.2016.
Letošní Horažďovice (prý) přinesly více
Z 33. Západočeské oblastní přehlídky amatérského divadla v Horažďovicích
Činoherní | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Recenze
Ke svému členství v porotě letošní horažďovické přehlídky jsem přišla shodou několika okolností a byla jsem zde poprvé, což částečně vysvětluje moje začátečnické nadšení, kterým bude tento článek prodchnut. Pevně doufám, že nikoli na úkor sdělení. Bylo mi ctí zasednout v porotě po boku předsedy Františka Zborníka, zásadní postavy českého amatérského divadla, režiséra Martina Vokouna, který má s přehlídkami zkušenost takříkajíc z obou stran a v neposlední řadě coby “záskok” za dramaturgyni Mášu Caltovou.
Jak jsem postupně pochopila z kontextu a z vyprávění, letošní ročník se odehrával v celkem tradičním duchu, byl nicméně více nabitý než obvykle, a to jak po stránce kvantity, tak i kvality. Na programu soutěžní části bylo devět inscenací, jejichž tvůrci aspirovali na ceny a především usilovali o postup na národní přehlídku Piknik Volyně, která se uskuteční v květnu. Pro mě osobně bylo až překvapivé, jak přinosnými se staly některé horažďovické okamžiky (ať už během představení, seminářů nebo mezi nimi) pro mě coby profesionálního divadelníka. Došlo mi, že inspirace funguje oboustranně a že se člověk má pořád co učit.
Jednotlivé inscenace se pochopitelně lišily v celkové úrovni i v základním přístupu k textu. Mě samotnou coby dramaturga nejvíce zajímaly důvody, proč si režisér souboru daný text zvolil, jak svůj záměr dokázal předat hercům a vést je k jeho naplnění. K tomu se také často stočila diskuse na rozborových seminářích. Téměř beze zbytku se to v Horažďovicích podařilo třem souborům ve třech žánrově i stylově zcela odlišných případech.
Prvním soutěžním představením ve čtvrtek večer byla inscenace Veselých paniček windsorských v podání souboru SušDivOch Sušice a v režii Věry Holé Tůmové. Představení mělo všechny znaky ochotnického či tzv. sousedského divadla včetně až nakažlivého nadšení pro věc, které je nezbytnou okolností, a tedy podmínkou takového počinu. To je zajisté třeba ocenit a uznat, že v mnoha momentech byla kolektivní radost z hraní vskutku nakažlivá. V takových okamžicích divák a možná i porotce zapomene na nedůslednosti v prostorovém řešení situací nebo poněkud unavující přestavby. Ty byly z mého pohledu nejslabším článkem inscenace, který ještě více zdůraznil její problematický temporytmus.
Na rozdíl od takřka opulentního scénického řešení “Paniček”, studentská inscenace R J (kolektivní a poměrně radikální adaptace Romea a Julie) souboru Mladá Sada (Osada) z Horní Břízy byla divadlem přísně minimalistickým a založeným na znaku. To přineslo mnohé problémy, mimo jiné ten, že mladí herci byli ne vždy schopni naplnění a pointování situací na prázdném jevišti. Na druhou stranu oceňuji jejich odvahu a invenci, s níž dokázali parafrázovat slavnou Shakespearovu tragédii. Učinili tak po svém a prokázali souhru a partnerství v rámci souboru.
V případě páteční Vzpoury nevěst (současná konverzační komedie, kterou napsaly zkušené divadelní praktičky Michaela Doleželová a Janka Ryšánek Schmiedtová pro Městské divadlo ve Zlíně) se režisérce DS Žumbera – skupiny Skoronarváno, Kristině Kohoutové, podařilo situačně rozžít text, který z komediálního hlediska stojí spíše na slovním humoru. Velmi důsledné herecké vedení mělo za výsledek přirozené výkony, z nichž některé vycházely z autentického projevu konkrétních hereček, jiné byly posunem do větší hloubky, než jakou komediální žánr vyžaduje, jako tomu bylo v případě Veroniky Brankov, která byla za svůj výkon v roli Hany také právem oceněna.
Co bylo z hlediska srovnání, jemuž se porota prostě neubrání, pozoruhodné, byla žánrová souvislost mezi jednotlivými představeními. Bohužel, pro některé z nich toto srovnání nevyznělo vždy milosrdně. Jak známo, cílem poroty není za každou cenu hanit, ani “mazat med”, ale spíše podat reflexi, rozdat rady a doporučení. To se týkalo také nepříliš zdařilé inscenace nepříliš potenciálního textu Jiřího Justa Záměna (na motivy povídky Roalda Dahla) v podání DS Jezírko Plzeň. Pokud budeme obě zmíněné hry vnímat jako konverzační komedie o partnerských vztazích, ve srovnání se Vzpourou nevěst se nejednalo o pevné režijní uchopení, naopak dění na jevišti působilo místy velmi nahodile. Z pohledu poroty to bylo způsobeno především nedůsledností v budování dramatické situace, která je základem činoherního divadla, což bylo další časté téma našich rozborů.
Sobota, kdy se odehrála čtyři představení, byla bohatá na zážitky. Tím nejsilnějším, na čemž jsme se v rámci hodnocení jednohlasně shodli, bylo inscenované čtení či spíše scénická skica hry Smíření. Hořké dokumentární drama Tomáše Vůjtka zachycuje neblahé události po konci II. světové války a vyřizování účtů s obyvateli pohraničí a s německou menšinou v naší zemi. Naprosto suverénní režijní vedení Petry Kohutové a komorní scénické řešení (diváci seděli s herci na jevišti) přineslo napínavou a velmi silnou sérii dramatických výjevů, přesvědčivých výkonů a dokázalo diváky strhnout i přes to, že většinu času herci “jen seděli s texty v ruce”. Jednalo se zkrátka o sevřený, naplněný a tím pádem fungující dramatický tvar. Kromě mnoha jiných cen byla inscenaci udělena cena za dramaturgický počin, neboť v tomto případě se cenní samozřejmě také snaha o společenský přesah a potřeba promluvit na závažné a důležité téma. Vzhledem k výše uvedenému zřejmě nebylo překvapením, že Smíření v podání Divadelního studia D3 z Karlových varů se stalo absolutním vítězem horažďovické přehlídky a bylo nominováno do Volyně.
Třetí oceněnou inscenací, která stejně jako Vzpoura nevěst dostala do Volyně doporučení, byla detektivka etablovaného autora Roberta Thomase v podání plzeňského souboru JakoHost a v režii Jany Kubátové – Past na osamělého muže. S přehledem a přesností vystavěná inscenace s vynikajícími hereckými výkony chytře akcentovala komediální potenciál texty, ale zároveň si po celou dobu udržela napětí příznačné pro detektivní žánr i naprostou přehlednost motivů a situací. Kromě mnoha ocenění byli herci odměněni také bouřlivým smíchem a dlouhým potleskem, což je, jak známo, asi ten nejlepší možný výsledek, jehož lze u divadla dosáhnout.
Jinak tomu ale bylo v případě posledního představení přehlídky – nedělní odpolední Pasti na myši. Nejúspěšnější divadelní hru všech dob kultovní spisovatelky Agathy Christie hrál soubor Štace Kaznějov. Režijně-dramaturgická koncepce založená na znaku, práci s imaginární rekvizitou a celkové antiiluzívnosti režisérky Olgy Muňoz se neukázala šťastnou. Sledovat po celou dobu představení postavu spisovatelky, která čte scénické poznámky a předstírá, jako by psala knihu, zatímco herci její slova svým jednáním ilustrují, opravdu hraničí s diváckou únosností. Snaha o originalitu se jistě cení, nesmí tím ovšem utrpět žánr, což se v tomto případě bohužel stalo. Je ovšem důležité zmínit velké nasazení, s nímž se herci věnovali jednotlivým úkonům dotaženým téměř k dokonalosti (např. neustálé přemisťování “neviditelných” kufrů). Problém byl z mého pohledu v tom, že drtivé většině z nich už pak nezbyla energie na vyjádření postoje k vyhrocené situaci v rámci charakteru své postavy. Jedinou výjimkou byla představitelka paní Boyleové – Alena Svobodová, která se za svou postavu vztahovala k ostatním a reagovala na ně, což se v jejím okolí ne vždy dělo.
Doufám, že mi čtenáři tohoto textu a divadelníci, kterých se přímo týká odpustí, že se tu nevěnuji každé inscenaci stejnou měrou, jako tomu bylo při rozborových seminářích. Protože je ale nemůžu a nechci odbýt, zmíním ještě jednu podstatnou věc. Předtím ale musím ocenit upřímnou snahu všech zúčastněných, jejich nadšení pro věc, touhu pobavit publikum a u některých především houževnatost s jakou hledají témata a texty, které by jim umožnili vyjádřit svůj postoj ke světu, v němž žijeme. A jsme zase u té dramaturgie. Z tohoto úhlu pohledu mě velmi zaujaly dvě inscenace. Sokolovské Divadlo bez zákulisí a jeho režisér Martin Volný se utkali s velmi nesnadným, protože ne zcela dotaženým textem Neříkej mi lásko. Autorkou současné hořké futuristické komedie je španělská autorka Marta Buchaca, která jako by se nemohla rozhodnout, o čem má její hra vlastně být. Ráda bych ale vyzdvihla odvahu sokolovské dramaturgie i nadšení, s nímž se režisér s tímto titulem utkal a dokázal k témuž strhnout svůj soubor. Druhým velmi zajímavým a obdivuhodným počinem byla autorská adaptace románu Chucka Palahniuka Ukolébavka od Teátru Vaštar z Nezdic pod vedením Michala Stona, který kromě dramatického textu, scény, celkové koncepce a režie ještě zvládl výborně zahrát víceroli Everymana. Jeho zahlcení jednotlivými inscenačními úkoly a asi i vlastními nápady v kombinaci s postmoderní látkou způsobilo občasný chaos a nepřehlednost inscenace, což by dle názoru poroty ale bylo v rámci repríz řešitelné. Takové divadlo, jaké prezentuje Teátr Vaštar má podle mě smysl a jako kolegyně z profesionálních řad před jeho autory smekám.
Když jsme u těch poklon, dovolte ještě doušku na závěr. Chtěla bych poděkovat a vyslovit své sympatie domácímu souboru Tyjátr Horažďovice, který celou přehlídku organizuje, ač třeba letos se jí v rámci soutěže neúčastnil, neb se všichni jeho členové po celý rok věnovali přípravám a zkoušení slavnostního programu k neuvěřitelným 170 letům nepřetržité divadelní činnosti, z čehož jsme měli možnost vidět vtipnou ukázku v sobotu večer. Místní hostitelská péče, pozornost a vlídné přijetí bylo pro mě jedním z největších zážitků přehlídky a díky tomu také doufám, že jsem se jí nezúčastnila naposled. Ať žijí Horažďovice 2017!
Autor: Kristýna Čepková
Z 33. Západočeské oblastní přehlídky amatérského divadla v Horažďovicích
Činoherní | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Recenze
Ke svému členství v porotě letošní horažďovické přehlídky jsem přišla shodou několika okolností a byla jsem zde poprvé, což částečně vysvětluje moje začátečnické nadšení, kterým bude tento článek prodchnut. Pevně doufám, že nikoli na úkor sdělení. Bylo mi ctí zasednout v porotě po boku předsedy Františka Zborníka, zásadní postavy českého amatérského divadla, režiséra Martina Vokouna, který má s přehlídkami zkušenost takříkajíc z obou stran a v neposlední řadě coby “záskok” za dramaturgyni Mášu Caltovou.
Jak jsem postupně pochopila z kontextu a z vyprávění, letošní ročník se odehrával v celkem tradičním duchu, byl nicméně více nabitý než obvykle, a to jak po stránce kvantity, tak i kvality. Na programu soutěžní části bylo devět inscenací, jejichž tvůrci aspirovali na ceny a především usilovali o postup na národní přehlídku Piknik Volyně, která se uskuteční v květnu. Pro mě osobně bylo až překvapivé, jak přinosnými se staly některé horažďovické okamžiky (ať už během představení, seminářů nebo mezi nimi) pro mě coby profesionálního divadelníka. Došlo mi, že inspirace funguje oboustranně a že se člověk má pořád co učit.
Jednotlivé inscenace se pochopitelně lišily v celkové úrovni i v základním přístupu k textu. Mě samotnou coby dramaturga nejvíce zajímaly důvody, proč si režisér souboru daný text zvolil, jak svůj záměr dokázal předat hercům a vést je k jeho naplnění. K tomu se také často stočila diskuse na rozborových seminářích. Téměř beze zbytku se to v Horažďovicích podařilo třem souborům ve třech žánrově i stylově zcela odlišných případech.
Prvním soutěžním představením ve čtvrtek večer byla inscenace Veselých paniček windsorských v podání souboru SušDivOch Sušice a v režii Věry Holé Tůmové. Představení mělo všechny znaky ochotnického či tzv. sousedského divadla včetně až nakažlivého nadšení pro věc, které je nezbytnou okolností, a tedy podmínkou takového počinu. To je zajisté třeba ocenit a uznat, že v mnoha momentech byla kolektivní radost z hraní vskutku nakažlivá. V takových okamžicích divák a možná i porotce zapomene na nedůslednosti v prostorovém řešení situací nebo poněkud unavující přestavby. Ty byly z mého pohledu nejslabším článkem inscenace, který ještě více zdůraznil její problematický temporytmus.
Na rozdíl od takřka opulentního scénického řešení “Paniček”, studentská inscenace R J (kolektivní a poměrně radikální adaptace Romea a Julie) souboru Mladá Sada (Osada) z Horní Břízy byla divadlem přísně minimalistickým a založeným na znaku. To přineslo mnohé problémy, mimo jiné ten, že mladí herci byli ne vždy schopni naplnění a pointování situací na prázdném jevišti. Na druhou stranu oceňuji jejich odvahu a invenci, s níž dokázali parafrázovat slavnou Shakespearovu tragédii. Učinili tak po svém a prokázali souhru a partnerství v rámci souboru.
V případě páteční Vzpoury nevěst (současná konverzační komedie, kterou napsaly zkušené divadelní praktičky Michaela Doleželová a Janka Ryšánek Schmiedtová pro Městské divadlo ve Zlíně) se režisérce DS Žumbera – skupiny Skoronarváno, Kristině Kohoutové, podařilo situačně rozžít text, který z komediálního hlediska stojí spíše na slovním humoru. Velmi důsledné herecké vedení mělo za výsledek přirozené výkony, z nichž některé vycházely z autentického projevu konkrétních hereček, jiné byly posunem do větší hloubky, než jakou komediální žánr vyžaduje, jako tomu bylo v případě Veroniky Brankov, která byla za svůj výkon v roli Hany také právem oceněna.
Co bylo z hlediska srovnání, jemuž se porota prostě neubrání, pozoruhodné, byla žánrová souvislost mezi jednotlivými představeními. Bohužel, pro některé z nich toto srovnání nevyznělo vždy milosrdně. Jak známo, cílem poroty není za každou cenu hanit, ani “mazat med”, ale spíše podat reflexi, rozdat rady a doporučení. To se týkalo také nepříliš zdařilé inscenace nepříliš potenciálního textu Jiřího Justa Záměna (na motivy povídky Roalda Dahla) v podání DS Jezírko Plzeň. Pokud budeme obě zmíněné hry vnímat jako konverzační komedie o partnerských vztazích, ve srovnání se Vzpourou nevěst se nejednalo o pevné režijní uchopení, naopak dění na jevišti působilo místy velmi nahodile. Z pohledu poroty to bylo způsobeno především nedůsledností v budování dramatické situace, která je základem činoherního divadla, což bylo další časté téma našich rozborů.
Sobota, kdy se odehrála čtyři představení, byla bohatá na zážitky. Tím nejsilnějším, na čemž jsme se v rámci hodnocení jednohlasně shodli, bylo inscenované čtení či spíše scénická skica hry Smíření. Hořké dokumentární drama Tomáše Vůjtka zachycuje neblahé události po konci II. světové války a vyřizování účtů s obyvateli pohraničí a s německou menšinou v naší zemi. Naprosto suverénní režijní vedení Petry Kohutové a komorní scénické řešení (diváci seděli s herci na jevišti) přineslo napínavou a velmi silnou sérii dramatických výjevů, přesvědčivých výkonů a dokázalo diváky strhnout i přes to, že většinu času herci “jen seděli s texty v ruce”. Jednalo se zkrátka o sevřený, naplněný a tím pádem fungující dramatický tvar. Kromě mnoha jiných cen byla inscenaci udělena cena za dramaturgický počin, neboť v tomto případě se cenní samozřejmě také snaha o společenský přesah a potřeba promluvit na závažné a důležité téma. Vzhledem k výše uvedenému zřejmě nebylo překvapením, že Smíření v podání Divadelního studia D3 z Karlových varů se stalo absolutním vítězem horažďovické přehlídky a bylo nominováno do Volyně.
Třetí oceněnou inscenací, která stejně jako Vzpoura nevěst dostala do Volyně doporučení, byla detektivka etablovaného autora Roberta Thomase v podání plzeňského souboru JakoHost a v režii Jany Kubátové – Past na osamělého muže. S přehledem a přesností vystavěná inscenace s vynikajícími hereckými výkony chytře akcentovala komediální potenciál texty, ale zároveň si po celou dobu udržela napětí příznačné pro detektivní žánr i naprostou přehlednost motivů a situací. Kromě mnoha ocenění byli herci odměněni také bouřlivým smíchem a dlouhým potleskem, což je, jak známo, asi ten nejlepší možný výsledek, jehož lze u divadla dosáhnout.
Jinak tomu ale bylo v případě posledního představení přehlídky – nedělní odpolední Pasti na myši. Nejúspěšnější divadelní hru všech dob kultovní spisovatelky Agathy Christie hrál soubor Štace Kaznějov. Režijně-dramaturgická koncepce založená na znaku, práci s imaginární rekvizitou a celkové antiiluzívnosti režisérky Olgy Muňoz se neukázala šťastnou. Sledovat po celou dobu představení postavu spisovatelky, která čte scénické poznámky a předstírá, jako by psala knihu, zatímco herci její slova svým jednáním ilustrují, opravdu hraničí s diváckou únosností. Snaha o originalitu se jistě cení, nesmí tím ovšem utrpět žánr, což se v tomto případě bohužel stalo. Je ovšem důležité zmínit velké nasazení, s nímž se herci věnovali jednotlivým úkonům dotaženým téměř k dokonalosti (např. neustálé přemisťování “neviditelných” kufrů). Problém byl z mého pohledu v tom, že drtivé většině z nich už pak nezbyla energie na vyjádření postoje k vyhrocené situaci v rámci charakteru své postavy. Jedinou výjimkou byla představitelka paní Boyleové – Alena Svobodová, která se za svou postavu vztahovala k ostatním a reagovala na ně, což se v jejím okolí ne vždy dělo.
Doufám, že mi čtenáři tohoto textu a divadelníci, kterých se přímo týká odpustí, že se tu nevěnuji každé inscenaci stejnou měrou, jako tomu bylo při rozborových seminářích. Protože je ale nemůžu a nechci odbýt, zmíním ještě jednu podstatnou věc. Předtím ale musím ocenit upřímnou snahu všech zúčastněných, jejich nadšení pro věc, touhu pobavit publikum a u některých především houževnatost s jakou hledají témata a texty, které by jim umožnili vyjádřit svůj postoj ke světu, v němž žijeme. A jsme zase u té dramaturgie. Z tohoto úhlu pohledu mě velmi zaujaly dvě inscenace. Sokolovské Divadlo bez zákulisí a jeho režisér Martin Volný se utkali s velmi nesnadným, protože ne zcela dotaženým textem Neříkej mi lásko. Autorkou současné hořké futuristické komedie je španělská autorka Marta Buchaca, která jako by se nemohla rozhodnout, o čem má její hra vlastně být. Ráda bych ale vyzdvihla odvahu sokolovské dramaturgie i nadšení, s nímž se režisér s tímto titulem utkal a dokázal k témuž strhnout svůj soubor. Druhým velmi zajímavým a obdivuhodným počinem byla autorská adaptace románu Chucka Palahniuka Ukolébavka od Teátru Vaštar z Nezdic pod vedením Michala Stona, který kromě dramatického textu, scény, celkové koncepce a režie ještě zvládl výborně zahrát víceroli Everymana. Jeho zahlcení jednotlivými inscenačními úkoly a asi i vlastními nápady v kombinaci s postmoderní látkou způsobilo občasný chaos a nepřehlednost inscenace, což by dle názoru poroty ale bylo v rámci repríz řešitelné. Takové divadlo, jaké prezentuje Teátr Vaštar má podle mě smysl a jako kolegyně z profesionálních řad před jeho autory smekám.
Když jsme u těch poklon, dovolte ještě doušku na závěr. Chtěla bych poděkovat a vyslovit své sympatie domácímu souboru Tyjátr Horažďovice, který celou přehlídku organizuje, ač třeba letos se jí v rámci soutěže neúčastnil, neb se všichni jeho členové po celý rok věnovali přípravám a zkoušení slavnostního programu k neuvěřitelným 170 letům nepřetržité divadelní činnosti, z čehož jsme měli možnost vidět vtipnou ukázku v sobotu večer. Místní hostitelská péče, pozornost a vlídné přijetí bylo pro mě jedním z největších zážitků přehlídky a díky tomu také doufám, že jsem se jí nezúčastnila naposled. Ať žijí Horažďovice 2017!
Autor: Kristýna Čepková
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.