HUBENÝ, Jaroslav: Její umění znají i handicapovaní / Rozhovor s Jarmilou Petrovou, Orlický deník, 3. 12. 2007, str. 3.
Její umění znají i handicapovaní
ÚSTÍ NAD ORLICÍ - Rozhovor s Jarmilou Petrovou z Ústí nad Orlicí, čerstvou nositelkou odznaku Josefa Kajetána Tyla.
Divadelní soubor Vicena zakončil v pátek dernierou hru Hrdý Budžes. O její úspěch se, tentokrát jako kostýmérka a inspicientka, přičinila také Jarmila Petrová, která v úvodu večera převzala za výrazný režijní a herecký přínos amatérskému divadlu Zlatý odznak Josefa Kajetána Tyla. Jarmila Petrová byla oceněna již dříve za své režie tří představení, či za některé role včetně monologu v národní přehlídce. Jako výbornou divadelnici ji však znají nejen návštěvníci divadel, ale i zdravotníci a pacienti ústecké nemocnice, seniořiv penzionu pro důchodce, nebo děti v mateřském centru Medvídek. Tady všude dokáže rozdávat radost ze svého umění.
Na kterou svoji roli a režii nejraději vzpomínáte?
Byla to role babičky v představení Stromy umírají vstoje a režie představení Žena v trysku století, to jsme si užili dost legrace. A určitě také na hru Študáci a kantoři.
Co říkáte ocenění, které jste nyní obdržela?
To se mi podlomila kolena,. Pořád nemám pocit, že si takovou odměnu zasloužím. Zní to divně, ale cítím to jako určitý závazek. I když se pomalu začínám se svou divadelní aktivitou loučit. Je totiž dost náročná.
Ale s tím loučením to tak úplně pravda není…
Ano, v současné době jsem se pustila jako režisérka do nastudování veršované Pohádky o Popelce. Vím, že to bude tvrdý oříšek a mým úkolem režisérky bude vytvořit situace tak, aby se herci ve svých rolích cítili dobře, přirozeně, aby jim role nebyla „proti srsti“. To považuji u režie za nejdůležitější. Doufám, že když se to podaří, přinese to radost i dětem.
Jaké je podle vás místo ochotnického divadla v životě měst a obcí?
Jak kde a jak pro koho. V poslední době už nehrají ochotníci takovou roli, jak tomu bývalo dříve. Ochotnickým divadlem žila celá vesnice a v malých městech polovina obyvatel. Od řemeslníků, kteří udělali kulisy, scénu, švadlen, které pomohly ušít kostýmy, až po majitele sálů, kteří dali k dispozici prostory pro zkoušky i představení. To vše téměř, nebo zcela, zdarma. Jen pro pocit, že pomáhají dobré věci. Divadlo přinášelo nejen větší kulturní vyžití, ale i příležitost se scházet. Ale to bylo přirozené v dobách, kdy nebyla televize a jiné moderní vymoženosti.
Jaroslav Hubený
ÚSTÍ NAD ORLICÍ - Rozhovor s Jarmilou Petrovou z Ústí nad Orlicí, čerstvou nositelkou odznaku Josefa Kajetána Tyla.
Divadelní soubor Vicena zakončil v pátek dernierou hru Hrdý Budžes. O její úspěch se, tentokrát jako kostýmérka a inspicientka, přičinila také Jarmila Petrová, která v úvodu večera převzala za výrazný režijní a herecký přínos amatérskému divadlu Zlatý odznak Josefa Kajetána Tyla. Jarmila Petrová byla oceněna již dříve za své režie tří představení, či za některé role včetně monologu v národní přehlídce. Jako výbornou divadelnici ji však znají nejen návštěvníci divadel, ale i zdravotníci a pacienti ústecké nemocnice, seniořiv penzionu pro důchodce, nebo děti v mateřském centru Medvídek. Tady všude dokáže rozdávat radost ze svého umění.
Na kterou svoji roli a režii nejraději vzpomínáte?
Byla to role babičky v představení Stromy umírají vstoje a režie představení Žena v trysku století, to jsme si užili dost legrace. A určitě také na hru Študáci a kantoři.
Co říkáte ocenění, které jste nyní obdržela?
To se mi podlomila kolena,. Pořád nemám pocit, že si takovou odměnu zasloužím. Zní to divně, ale cítím to jako určitý závazek. I když se pomalu začínám se svou divadelní aktivitou loučit. Je totiž dost náročná.
Ale s tím loučením to tak úplně pravda není…
Ano, v současné době jsem se pustila jako režisérka do nastudování veršované Pohádky o Popelce. Vím, že to bude tvrdý oříšek a mým úkolem režisérky bude vytvořit situace tak, aby se herci ve svých rolích cítili dobře, přirozeně, aby jim role nebyla „proti srsti“. To považuji u režie za nejdůležitější. Doufám, že když se to podaří, přinese to radost i dětem.
Jaké je podle vás místo ochotnického divadla v životě měst a obcí?
Jak kde a jak pro koho. V poslední době už nehrají ochotníci takovou roli, jak tomu bývalo dříve. Ochotnickým divadlem žila celá vesnice a v malých městech polovina obyvatel. Od řemeslníků, kteří udělali kulisy, scénu, švadlen, které pomohly ušít kostýmy, až po majitele sálů, kteří dali k dispozici prostory pro zkoušky i představení. To vše téměř, nebo zcela, zdarma. Jen pro pocit, že pomáhají dobré věci. Divadlo přinášelo nejen větší kulturní vyžití, ale i příležitost se scházet. Ale to bylo přirozené v dobách, kdy nebyla televize a jiné moderní vymoženosti.
Jaroslav Hubený
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.