GREGAR, Alexandr: ŽENITBA V ZÁVĚSNÉM DIVADLE (recenze). Divadelní HROMADA, 2010, podzim.
ŽENITBA V ZÁVĚSNÉM DIVADLE
Divadélko s neopakovatelnou atmosférou na jičínské věži – Valdické bráně - bylo vždy příjemným místem k divadelnímu zážitku. Ten tam netvoří pouze uváděná inscenace, ale i prostředí: autentické, patinované historickou architekturou, dramatické samo o sobě svou dispozicí - než se dostaneš do „sálečku“, musíš vystoupat desítky točitých schodů, takže vcelku s úlevou dosedneš na jednu z cca šedesátky židlí. Sáleček bývá při představeních Závěsného divadla (zal. 1997), souboru kolem „věžníka“ a režiséra Jiřího Wildy, vždycky beznadějně vyprodán – kromě atraktivního místa se vždy očekává i povedená inscenace, která místní pobaví, potěší, dojme, často většinou všechno dohromady. Ale i přespolní mají pocit, že se ocitli u něčeho divadelně zajímavého a zvláštního.
Základ scénografie, ale i inscenační klíč každé inscenace Závěsného divadla tvoří sám prostor - mezipatro Valdické brány: při jedné straně strmé členité schodiště podepřené trámy, vysoký strop. Proti divákům čelní „dveře“ (herci si ke každému výstupu musejí „vystoupat“ ze šatny o poschodí níž), o patro výše další vstup, dveře do barečku, tam musejí herci na svůj výstup vyčkat, než se diváci usadí – dispozice, kterou soubor užívá jako konstantu výtvarného gesta každé inscenace, byť ji vždy něčím ozvláštní. Takový prostor hraje svou jedinečnou roli, je však nepřenosný a s ním, bohužel, i sama inscenace. Proto Závěsné divadlo nevidíme na žádné z přehlídek, musíme za ním.
Tak to je a bude i v případě nejnovějšího režijního opusu Jiřího Wildy - Gogolovy Ženitby. Devět zajímavých herců, každý v uvěřitelném a stylově čistém podání (o to náročnějším, že se hraje téměř na dotek s divákem), vytváří atmosféru dusně groteskních rozpaků s ženitbou. Wilda vymyslel řadu oživujících gagů, herci hrají jakýmsi civilistním způsobem, který příběh aktualizuje. Zábavní a přesvědčiví jsou všichni: Agáta (Kristýna Peroutková – Matějková), Tetička (Eliška Poláková), Tekla (Vladislava Matějková), Podkolatov (Marian Klapka), Kočkarev (Josef Novotný), Nenažraný (Josef Horáček), Žvanikin (Josef Vavřina), Onučkin (Theodor Petryšín) i Jiří Machula v roli Sluhů. Každý ke své postavě přidal nejen její vnější charakteristiku (včetně chytrých kostýmů), ale i vlastní názor, často minimální herecké prostředky, groteskní gesto, intonaci.
K programu Závěsného divadla, k jeho dramaturgii, respektive výběru titulů, říká Jiří Wilda: „Je to u nás stejný problém jako u většiny ochotnických divadel, řídí se většinou aktuálním počtem členů souboru ochotných v tom kterém roce zkoušet a hrát. A pak taky finančními možnostmi – pokud se jedná o hru vázanou na autorské poplatky. Nemáme nějakou programovou koncepci, podle které bychom vybírali autory a tituly, jdeme spíš po tom, co nás v danou chvíli osloví. Rádi jsme se například vraceli k Zoščenkovi, dvě hry podle jeho povídek jsme uváděli před sedmi lety, dvě nové, Zločin a trest, Fotografie, jsme nastudovali v roce 2009. Některé autory si chceme chvíli užít. To bylo patrné i z uvedení Pinterových aktovek (např. Popel popelu a Nádraží Victoria v režii Josefa Lédla a dalších v roce 2008) a letošního Gogola.“ (Další Gogol - Bláznovy zápisky měly premiéru 9. a 10. října.)
Zajet si na představení Závěsného divadla není ztráta času, prostředí má divadelní šmak a herci spolu se svým publikem vytvářejí atmosféru příjemného divadelního setkání, jaké nikde jinde nezažijete.
-ag-
Divadélko s neopakovatelnou atmosférou na jičínské věži – Valdické bráně - bylo vždy příjemným místem k divadelnímu zážitku. Ten tam netvoří pouze uváděná inscenace, ale i prostředí: autentické, patinované historickou architekturou, dramatické samo o sobě svou dispozicí - než se dostaneš do „sálečku“, musíš vystoupat desítky točitých schodů, takže vcelku s úlevou dosedneš na jednu z cca šedesátky židlí. Sáleček bývá při představeních Závěsného divadla (zal. 1997), souboru kolem „věžníka“ a režiséra Jiřího Wildy, vždycky beznadějně vyprodán – kromě atraktivního místa se vždy očekává i povedená inscenace, která místní pobaví, potěší, dojme, často většinou všechno dohromady. Ale i přespolní mají pocit, že se ocitli u něčeho divadelně zajímavého a zvláštního.
Základ scénografie, ale i inscenační klíč každé inscenace Závěsného divadla tvoří sám prostor - mezipatro Valdické brány: při jedné straně strmé členité schodiště podepřené trámy, vysoký strop. Proti divákům čelní „dveře“ (herci si ke každému výstupu musejí „vystoupat“ ze šatny o poschodí níž), o patro výše další vstup, dveře do barečku, tam musejí herci na svůj výstup vyčkat, než se diváci usadí – dispozice, kterou soubor užívá jako konstantu výtvarného gesta každé inscenace, byť ji vždy něčím ozvláštní. Takový prostor hraje svou jedinečnou roli, je však nepřenosný a s ním, bohužel, i sama inscenace. Proto Závěsné divadlo nevidíme na žádné z přehlídek, musíme za ním.
Tak to je a bude i v případě nejnovějšího režijního opusu Jiřího Wildy - Gogolovy Ženitby. Devět zajímavých herců, každý v uvěřitelném a stylově čistém podání (o to náročnějším, že se hraje téměř na dotek s divákem), vytváří atmosféru dusně groteskních rozpaků s ženitbou. Wilda vymyslel řadu oživujících gagů, herci hrají jakýmsi civilistním způsobem, který příběh aktualizuje. Zábavní a přesvědčiví jsou všichni: Agáta (Kristýna Peroutková – Matějková), Tetička (Eliška Poláková), Tekla (Vladislava Matějková), Podkolatov (Marian Klapka), Kočkarev (Josef Novotný), Nenažraný (Josef Horáček), Žvanikin (Josef Vavřina), Onučkin (Theodor Petryšín) i Jiří Machula v roli Sluhů. Každý ke své postavě přidal nejen její vnější charakteristiku (včetně chytrých kostýmů), ale i vlastní názor, často minimální herecké prostředky, groteskní gesto, intonaci.
K programu Závěsného divadla, k jeho dramaturgii, respektive výběru titulů, říká Jiří Wilda: „Je to u nás stejný problém jako u většiny ochotnických divadel, řídí se většinou aktuálním počtem členů souboru ochotných v tom kterém roce zkoušet a hrát. A pak taky finančními možnostmi – pokud se jedná o hru vázanou na autorské poplatky. Nemáme nějakou programovou koncepci, podle které bychom vybírali autory a tituly, jdeme spíš po tom, co nás v danou chvíli osloví. Rádi jsme se například vraceli k Zoščenkovi, dvě hry podle jeho povídek jsme uváděli před sedmi lety, dvě nové, Zločin a trest, Fotografie, jsme nastudovali v roce 2009. Některé autory si chceme chvíli užít. To bylo patrné i z uvedení Pinterových aktovek (např. Popel popelu a Nádraží Victoria v režii Josefa Lédla a dalších v roce 2008) a letošního Gogola.“ (Další Gogol - Bláznovy zápisky měly premiéru 9. a 10. října.)
Zajet si na představení Závěsného divadla není ztráta času, prostředí má divadelní šmak a herci spolu se svým publikem vytvářejí atmosféru příjemného divadelního setkání, jaké nikde jinde nezažijete.
-ag-
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.