NĚMEČEK, Jiří: ZAJÍČEK, Martin - rozhovor, 2012, prosinec, jicinskozpravy.cz

Na vojně jsem měl dost času na přemýšlení a tam mě začalo bavit divadlo, říká Martin Zajíček

Jičín - Báječnej blázinec, kde se vedení ujali sami pacienti, tak s humorem sobě vlastním definuje Martin Zajíček své působiště. Respektovaný režisér, herec, divadelník tělem a duší bezmála po dvaceti letech končí v čele K-klubu, jičínského střediska pro volný čas dětí a mládeže. Předává sice ředitelskou funkci, ale úplně neodchází. Ze Železnice do Jičína bude dál pravidelně dojíždět a věnovat se mladým adeptům divadla.
Martin Zajíček vychoval řadu hereckých talentů, ostatně sám divadlo také dlouhá léta úspěšně hrál, hostoval v různých souborech, opakovaně vystupoval například na festivalu Jiráskův Hronov, a jeden čas objížděl republiku se soukromou zájezdní scénou.

Kdo ho zná, ví, že Zajíček je perfekcionista, který má přehled o všem, co se v K-klubu děje. Dlouholetý ředitel zpravidla hovoří věcně a úsporně, věci řeší za pochodu a hlas zvyšuje většinou jen na jevišti během zkoušek divadelních představení.

Středisko volného času vedete skoro dvacet let, proč končíte ve funkci ředitele?
To má více důvodů. Jednak se mi navršil důchodový věk, letos jsem oslavil pětašedesátiny, takže přesluhuju. Ale rozhodující jsou zdravotní důvody.

S K-klubem jste spojil poměrně velkou část života, co vám tahle práce dala?
Dala mi dost starostí, ale také hodně radosti. Jednou z výhod je, že se tady člověk neustále pohybuje v kolektivu dětí a mladých lidí, tudíž nemůže snad úplně zestárnout... Ale asi nejvíc mě těší kolektiv spolupracovníků, parta skvělých lidí, která dovede děti zaujmout a motivovat. Tihle lidé vědí, co mají dělat, jsou to odborníci na svém místě.

Co vlastně středisko K-klub obnáší, čím je specifické, a je takové zařízení potřeba?
Nejen že taková zařízení jsou potřeba, ale jsou přímo nutná. Jestliže nechceme, aby děti s odpuštěním zblbly u počítačů, případně aby kluk v páté třídě neuměl vylézt na strom nebo nedokázal zatlouct hřebík - a to vyjmenovávám úplné banality -, tak jsou střediska tohoto typu určitě zapotřebí. Proto je nesmírně důležité, aby měla odpovídající podmínky k fungování, abychom nemuseli přemýšlet, jestli si můžeme dovolit koupit pro děti kousek keramické hlíny, výtvarné potřeby nebo třeba jeden reflektor pro divadlo. Pokud někdo netuší, co naše činnost obnáší, tak řeknu jednoduše, že chod celého zařízení obnáší hodně práce, ať už jde o provozní, odborné nebo výchovné a pedagogické záležitosti. Navíc například rok co rok přes celé léto zajišťujeme tábory na naší základně v Havlovicích. Každý z osmi kmenových zaměstnanců i dalších patnácti externích spolupracovníků musí vykazovat výsledky. Že se to daří a že naše činnost má smysl, dokazuje především skutečnost, že nejsme schopni vyhovět všem žádostem rodičů, děti musíme odmítat, protože úředně stanovená kapacita našeho domu je beznadějně naplněna. Téměř padesát kroužků dnes navštěvuje přes šest set dětí a navíc pořádáme i akce pro školy a veřejnost. Pro ilustraci uvedu příklad z minulého týdne, kdy se například na divadelních představeních z naší produkce v podání mladšího studentského divadla během tří dnů vystřídalo kolem tří set diváků. Další desítky dětí přišly zase na předvánoční dílny.

Z pohledu veřejnosti jsou asi nejznámější divadelní aktivity, premiéry i reprízy bývají zpravidla beznadějně vyprodané. S jistou nadsázkou lze divadlo označit za výkladní skříň K-klubu. Předpokládám, že vás to jako režiséra těší.
Samozřejmě. Těší to nejen mě, ale i všechny kolegy a spolupracovníky, kteří se na inscenacích podílejí. Na konečném výsledku mají totiž zásluhu prakticky všichni lidé z Káčka: někdo musí zařídit produkci, vyrobit plakáty, připravit scénu, rekvizity, kostýmy, sezvat konkrétní herce na jednotlivé zkoušky. Je skvělé, že divadlo má u veřejnosti takový úspěch, na druhou stranu jde o velkou zodpovědnost, protože u každého dalšího představení si říkáme, jak asi tentokrát divácky dopadne. Divadlo v K-klubu děláme už léta s kolegyní Hanou Krásenskou, bez které bych ho nedal dohromady. Vemte si, že aktuálně zkoušíme hru Mort, kdy je na jevišti až dvacet lidí - a ti všichni chodí do škol nebo do zaměstnání. Není jednoduché sladit jejich časové možnosti s možnostmi Káčka, jehož prostory jsou omezené a neustále se tady střídají různé zájmové činnosti.

Z mnoha bývalých členů souboru Studentského divadla jsou dnes úspěšní lidé, a to nejen v hereckých profesích, jako třeba Jana Plodková. Během dvou desetiletí jste vychovali několik talentů, pozdějších absolventů uměleckých škol. Jaký je váš recept na výchovu talentů?
O žádném receptu nevím. Ale je fakt, že jsme měli mimořádné štěstí, že se nám zrovna pro tuhle zájmovou činnost podařilo v Jičíně vytvořit dobré podmínky. Nemáme jen S-divadlo, které dnes tvoří herci širokého věkového rozpětí, ale jsou tu i další soubory, kde rozvíjíme dramatickou výchovu. Celkem máme devět skupin a s každou z nich se snažíme připravit během roku minimálně jedno představení, které bychom pak mohli ukázat alespoň rodičům. Nejmladší dramaťáček navštěvují děti už od čtyř let. Někteří pak pokračují i v dalších letech a je možné, že se jim v dospělosti podaří prosadit stejně jako právě hercům Janě Plodkové nebo Lukáši Typltovi. Ale nejde jen o angažmá v divadlech a u filmu, důležité je, že děti získávají všestrannou průpravu, která se jim později hodí v různých profesích, protože se učí například řečnickým či pohybovým dovednostem.

Neměl jste někdy chuť divadlo omezit, dát si delší pauzu?
To víte, že ano. Člověk si kolikrát řekne, že už toho má dost, nakonec v tom ale jede dál. Takové situace ovšem znají asi všichni, kdo jsou postiženi divadlem.

Jak jste se k němu vlastně dostal?
Původní profesí jsem zootechnik. A jak říká moje žena, více než dvacet let jsem se dokonce živil poctivě, pracoval jsem ve Výzkumném ústavu zemědělském, pět let jsem byl zootechnikem v Brdě a třináct let v zemědělském podniku v Soběrazi. Divadlo jsem začal dělat v Kolíně, odkud pocházím. Mojí vášní však bylo původně něco jiného - jezdectví. Jenže se objevil člověk, který mi ježdění na koni otrávil. Když jsem pak nastoupil na vojnu, měl jsem dost času na přemýšlení a tam mě začalo bavit divadlo. S kamarády jsme založili divadelní soubor a hudební skupinu, což byla vítaná příležitost, jak se občas dostat z kasáren. Po návratu z vojny jsem se přihlásil do Malého divadla, což byla svého času slavná a populární kolínská scéna. V duchu jsem si řekl, že si divadlo už nenechám žádným blbcem znechutit, že to budu spíš já, kdo ho otráví jemu. Později jsme s pány Josefem Lédlem a Jiřím Wildou založili vlastní divadelní soubor, s kterým jsme dvě sezony fungovali v Pardubicích jako zájezdová scéna s programem pro děti a vyráželi na štace po celé republice.

Čím si vás divadlo získalo, co vás na něm fascinuje?
Já vám ani nevím. To bude jako v tom Cimrmanovi, kde jedna postava říká - být zaměstnán jako uhlobaron mě baví (smích). Divadlo mě zkrátka baví. Možná, že jedním z důvodů je i kontakt s publikem, které je v Jičíně skvělé. Snažíme se udržet sál v budově K-klubu, který je ideální pro komornější divadla. Bohužel máme problémy se zázemím, což by se však díky plánovaným stavebním úpravám mělo do budoucna zlepšit. Jednak se tady počítá s výstavbou bezbariérového výtahu, nových toalet, a hlavně je potřeba udělat novou střechu, protože sem zatéká.

V poslední době jste představili dva poměrně zásadní projekty, jednak plán na rozšíření střediska formou využití objektu vedle zámku a pak záměr na vybudování centra přírodních věd v budově místní hvězdárny.
Na záměru centra přírodních věd se pracuje už delší dobu. K-klub má totiž na starosti také hvězdárnu, kterou jsme před několika lety vzali pod křídla jednak proto, že mi bylo líto jejího zchátralého stavu, a zároveň také proto, že naším úkolem je rozšiřovat nabídku volnočasových aktivit. A právě obor astronomie je v tomto směru naprosto ideální činností. Díky několika nadšencům a pochopení města se hvězdárna postupně dala dohromady, zrekonstruovala se budova, zmodernizovala kopule a pořídila nová pozorovací technika. Soustavná práce nakonec přinesla plody, do hvězdárny chodí nejen veřejnost, ale hlavně tam máme dva kroužky. Možná se díky tomu třeba časem dočkáme nástupců našich předních odborníků, jakým je například Jiří Grygar. Tomu by mělo přispět právě i nové centrum přírodních věd.

O jaké z nabízených kroužků bývá největší zájem, a mění se jejich obliba?
Obliba se během let mění. Upadl například zájem o výuku jazyků, naopak mezi stálice patří rukodělné, výtvarné, hudební a taneční kroužky nebo dramaťáky, nicméně plno máme všude. Omezili jsme například volně přístupné počítače s internetovým připojením, protože děti u počítačů trávily skoro celé odpoledne hraním různých her. Naproti tomu jsme otevřeli několik kroužků založených výhradně na pohybových aktivitách, jako je cykloturistika, florbal nebo kroužek Hejbni kostrou, kde chodí děti za každého počasí ven, skáčkou přes potok, lezou na stromy a užívají si pohybu na čerstvém vzduchu. Můj střízlivý odhad je, že když se podaří využít pro účely K-klubu budovu vedle zámku, tak by se celková kapacita tohoto zařízení mohla navýšit z dnešních šesti set na osm set dětí.

Čemu se chcete nyní věnovat?
Na konci roku končím ve funkci ředitele, ale můj pracovní poměr v K-klubu zůstává. Dál bych se rád věnoval divadelním kroužkům. (jn)
Martin Zajíček k poslednímu prosinci končí ve funkci ředitele jičínského K-klubu. Na jeho místo nastoupí Lenka Vacková, současná pracovnice tohoto zařízení, která vyhrála výběrové řízení.