Kopecký, J.J.: Jana Portyková slavící *18. září 1963. Divadelní HROMA, 2013, podzim, s.56-57

Jana Portyková slavící *18. září 1963

Janu jsem potkal před patnácti lety. Jsem si skoro úplně jistý, že přes Pepíka Tejkla. Pamatuju si její vlasy. A hlas. Smích. To jsou mé asi nejstarší vzpomínky. Jen si už nevybavuju, při jaké příležitosti to bylo. Ale to není zase až tak podstatné.
Janu jsem poznal jako herečku. Už si nepamatuju všechny ty role, vybavují se mi jeptišky, tuším matka představená, v jedné z Pepíkových her. S Černými šviháky. Janě ten kostým tak slušel! A pak Asteroid Bejček se Samohanou. To jen namátkou. A zase u toho byl vždycky Pepík.
Teprve potom, během těch let, jsem Janu začal poznávat také jako člověka. Jako osobu nesmírně skromnou, chytrou, přemýšlivou, s velkým rozhledem, skvěle formulující, citlivou, naslouchající, pomáhající. Prostě skvělého člověka.
Před nedávnem jsem se potom stal jejím kolegou. V Jesličkách Josefa Tejkla. (Zase s Pepíkem.) A jsem opravdově šťastný, že jím jsem. Poznávám teď Janu zase trochu jinak, jako šéfovou, jako kantora, jako člověka, který je zároveň taky trochu psychologem. Obdivuju se tomu, jak to umí s žáky, jaký vztah dokáže navázat se studenty, jak jí „berou“, jak jí naslouchají, jak si jí váží! Je opět skvělá. Celá zářící a všechno a všechny prozařující. Je radost s ní pracovat.
Pro tohle všechno je mi ctí, že ji mohu z tohoto místa za nás všechny popřát. Protože před časem oslavila kulaté narozeniny. A k nim ti, milá Jano, přeju všechno nejlepší! Hodně štěstí, zdraví a Božího požehnání!
Josef Jan Kopecký

A při té příležitosti i krátké povídání:

Čím je ti divadlo? Prací? Odpočinkem? Zábavou? Něčím zcela jiným?

Něco lehčího nemáš? Divadlo je mi zábavným odpočinkem, který se stal prací... Místem setkávání... Místem sdílení... Někdy hlásnou troubou... Ondy místem tiché meditace...

Kdy ti je divadlo místem tiché meditace? A myslíš jen prostor? Bez lidí? Či samotná představení? Tvoje? Ta, na které se díváš? O čem v/při divadle přemýšlíš? Má dnes divadlo ještě sílu nutit lidi přemýšlet?

Té síle já věřím! Divadlo tu sílu má, jen jsem stále skeptičtější nad vůlí diváků tu sílu přijmout (a možná to není o divácích, ale o těch, kdo rozhodují, na co se divák koukat chce a co mu podstrčí pod nos).
Meditace v prázdném prostoru divadla je pěkná představa, ale měla jsem namysli samotná představení...

A je ti meditací tvoje představení nebo inscenace, na kterou se jdeš do divadla podívat?

Tak i tak. Však to znáš: sedíš v sále obklopen spoludiváky (nebo soudiváky?) a najednou se propadneš do tématu a jsi v něm sám jen s obrazem před sebou... Pravda, někdy se propadneš navzdory tématu a přeúporné snaze protagonistů.

Čímž jsme obloukem zpátky u vnímavého diváka a dramaturga. Máš pocit, že diváci jsou dnes líní? Že nejsou s to se propadat do inscenací? Čím by to podle tebe mohlo být? A jaké postavení v tom má servír dramaturg?

To asi nebude lenost, ale jistá "otupělost". Tady na skypu, přes který si píšeme, se na mě usmívají, mávají mi a různě se na mě pitvoří emotikony, které si v lásce a úctě posíláme, každou chvíli zvoní telefon, cinkne SMSka, přijde mail či chat z Facebooku. A teď si z toho malého chaosu mé kanceláře jdu sednout do sálu a mám se soustředit... a to chci porozumět a vcítit se. Není divu, že si divák hledá "ryčnou" zábavu, co má spád a co už tak nějak moc nezatěžuje mysl...

Znamená to, že servír dramaturg pouze správně čte situaci (lidi) a nechce diváka zatěžovat?

Servír "komerční" více či méně ano. Naštěstí je tu síla řady amatérských souborů.

Změnila se podle tebe role divadla v životě lidí? Myslím ve srovnání třeba posledních dvaceti let?

Na to si vůbec netroufám odpovědět. Můžu to říct ve vztahu k dětem: před dvaceti lety jim bylo divadlo druhým domovem, bývaly tam od nevidím do nevidím, víkendy nevyjímaje. A dnes je jejich čas přesně omezen na výuku, kterou jim poskytujeme, protože v jiném čase musí stíhat mnohem víc věcí, dalších aktivit. Už to není jenom divadlo.

Řekla jsi, že ti je divadlo také hlásnou troubou. Kdy?

Když se setkáš se závažným tématem.

Chybí ti některá témata v dnešních divadlech?

Nevím, co by mi mohlo/mělo chybět, protože nejsem schopna obsáhnout všechno, co divadlo
nabízí.

Divadlo je ti také prací. Myslela jsi jen na Jesličky (je ti zaměstnáním), nebo je ti prací i divadlo jako proces, myslím tím třeba zkoušení nové inscenace?

Jako proces, samozřejmě. Je to velmi příjemná, osvěžující práce, nabíjí mě.

Když jsme narazili na Jesličky, jak dlouho tam jsi?

Od začátku. Začínala jsem s Pepíkem Tejklem v roce 1989, Jesličky potom jako takové vznikly o dva roky později, ale dramaťák už byl. Ten fungoval už asi sedm let pod vedením Pepíka. V Jesličkách jsem tedy od jejich začátku.

Měl na to, že jsi v Jesličkách i dnes, Pepík vliv?

Jednoznačně ano, bez něho by to vůbec nešlo, bez něho bych se k divadlu vůbec nedostala.

Čím ti byl?

Nejbližším přítelem, kamarádem. Buldozerem. Mentorem. Naslouchačem. Objímatelem (nenacházím lepší slovo).

Jaké jsou Jesličky dnes? Co nabízejí?

Jesličky se za ta léta nesmírně proměnily, když jsme začínali, orientovali jsme se především na středoškolskou mládež a divadelní produkci, školská ekonomika tomu však udělala přítrž tzv. normativy, takže struktura studentů Jesliček se proměnila v neprospěch středoškoláků. Základ dnes tvoří žáci základních škol, u kterých se o vědomé divadelní práci zatím nedá mluvit, takže se proměnila i skladba repertoiru jesličkovské scény. Navenek je to pro spoustu lidé možná nepochopitelná změna, ale my s ní nejsme schopni nic udělat, chceme-li přežít. Díky školské reformě jsme ale dostali alespoň možnost upravit učební plány ve prospěch větší nabídky konkrétních předmětů, takže dnes nabízíme např. scénografii, režii, muzikálové herectví, tvůrčí psaní, divadelní kritiku apod.

Vedle Jesliček pracuješ i s jinými soubory?

Ano, stále ještě udržujeme soubor Samohana, který založil Pepík, se kterým máme rozzkoušenou Pepíkovu poslední hru Otřesní beránci na minových polích.

Když by ses hodně zamyslela, vzpomeneš si na nejsilnější divadelní zážitek svého života? A posledního roku?

Je to náhoda, ale jsou to dvě v jednom. Nejsilnějším je teď pro mě úplně nejčerstvější zážitek, který jsem měla: představení Poslední trik G.M. v Divadle Drak v Hradci Králové, které režíroval Jirka Havelka.

Máš nějaký sen, touhu, přání, myslím samozřejmě ve spojitosti s divadlem, které sis zatím nesplnila - ale který by sis splnit chtěla? Vysněná hra, role, ...
Ano, zahrát si s tebou.


A na čem v současnosti pracuješ? Na co můžeš čtenáře výhledově pozvat?

Přezkušujeme inscenaci Sny Kristiny B., zkoušíme Dům na hranici Slavomira Mrožka, což jsou obě představení, která připravuji v Divadle Jesličky Josefa Tejkla, kam ovšem zvu i na další naše pořady.