ZAHÁLKA, Michal, Audimafor (jen zdánlivě) dietní, Divadelní HROMADA, 2013, jaro-léto,s.22-24
Audimafor (jen zdánlivě) dietní
Ve srovnání s loňským ročníkem nabídl soutěžní program Audimaforu jen asi polovinu představení – jak se to stalo, to nevím, ale jisté zvolnění bylo duševnímu zdraví lektorského sboru jen ku prospěchu. A rozhodně se nedá říct, že by se nám nedostávalo kvalitního divadla, ba naopak. Úvodem jednu poznámku: po loňském úspěchu dialektického uvažování nad programem Audimaforu, o něž jsem se pokusil s Vladimírem Hulcem, jsem měl letos v plánu pokračovat podobně – nakonec jsem to bohužel nestihl, mea culpa, a tak se musí čtenář spokojit s mými stručnými sólovými poznámkami. Za rok bych ale na tuto tradici, jež byla nešťastně přerušena ještě před tím, než vznikla, rád navázal.
Audimafor začal netradičně před Hlavním nádražím, kde se odehrála událost (?) nazvaná Záznam v provedení Frei Körper Kultur pod vedením Jana Mocka. Řekl bych skoro, že přesněji šlo o přenos: asi dvacítka diváků – anebo přesněji účastníků – obdržela sluchátka a přenosové zařízení s výběrem ze tří kanálů, jimiž se přenášela zvuková stopa trojice „příběhů“ probíhajících někde v okolí. Snad to způsobila nesmírná zima, která v onen březnový podvečer do Hradce dorazila, ale rozklíčovat zřejmý smysl celé věci se (nejen mně) nepodařilo – snad jen finále se viditelně a přiznaně neslo v duchu „nějak nám to nefunguje, pojďme udělat rozruch“. Za šťastnějších okolností a s ujasněnějšími východisky by ze Záznamu mohl být zajímavý zážitek, na Audimaforu z něj bylo především studeno.
S letošním triariovským příspěvkem – Compile Error – se to má trochu podobně, snad jenom bez té zimy: po interaktivním úvodu, v němž divák trojici přísných úředníků předloží občanský průkaz a je ocejchován, se v blackboxovém prostoru odehrává volně komponované pásmo spojující motivy blázince se státní mocí. Já popravdě vlastně nechápu, proč by mě měla současná podoba státní správy nějak výrazněji popouzet (do orwellovské noční můry máme stále ještě naštěstí dost daleko) a proč bych se měl cítit jako „ovčan“, když nemám problém v rámci hry předložit svou občanku divadelním kolegům přítele Kopeckého. Nezpochybnitelnou hodnotou pro mě ovšem zůstal „zvukový landscape“ všestranného Jana Fikejze. (A dovolím si také na tomto místě ještě udělit Pepovi Kopeckému neoficiální cenu za koncepční práci s vousem, jakou v průběhu dvou březnových týdnů a tří přehlídkových představení předvedl: od stárnoucího Raymonda s plnovousem v Blackbirdovi přes knírkatého dělňase Vénu v Kočce na kolejích po hitlerovský knírek v Compile Error, to je opravdu oceněníhodný výkon vyžadující detailní logistické plánování a v týdnu s knírem, hádám, i nemálo odvahy.)
A o poslední z trojice „konceptuálních“ inscenací letošního ročníku, projektu Ondřeje Pumra a jeho D.R.E.D. & Maštal, už se jistě neví ani to, jak se vlastně jmenoval: původně ohlášené a nazkoušené Dušičky to prý nebyly, zbyl jen „cyklop“ z podtitulu a jakési inscenační torzo, v němž se neodvažuji hledat smysl (a vlastně ani cokoliv jiného). Živý orchestr se však postaral o dechberoucí koncert s divadelními prvky – vlastně tedy doufám, že někdy uvidím i původně zamýšlenou podobu, audimaforský vzorek mě každopádně upoutal.
Řady experimentální činohry reprezentovalo oblíbené Divadlo Tří se svou groteskně-hororovou absurdní komedií Psyhco autora Tomáše Novotného. Jde o suverénně (dílem i profesionálními herci) interpretovanou a nápaditou hříčku (opět z prostředí blázince), na níž zamrzí snad jen to, že v poslední třetině snad až příliš inzeruje svou uměleckou závažnost a temné tóny. Přiznám se, že z předcházející Úředničuniny jsem byl o poznání nadšenější – mimořádně vyvinutý smysl pro černočerný humor a fázovanou výstavbu gagu si ale soubor bezesporu uchoval.
Jarka Holasová s Editou Valáškovou a Štěpánem Macurou se pokusili o jevištní adaptaci kultovní Jeffersovy Pastýřky putující k dubnu. Na jednoduché scéně s dominantním stromem ve středu vytvořili poetickou, křehkou inscenaci, která se opírá především o silný a nevšedně emotivní výkon Valáškové. Od obvyklé tvorby jaroměřského souboru se liší jen zdánlivě: ač na půli cesty mezi činohrou a divadlem poezie, má přesto jasnou spojitost s jejich loutkovými literárními adaptacemi. Jednou z nich je ostatně i letošní Tygr Thomase Tracyho (dle Saroyana, netřeba dodávat) – inscenace, která nápaditě (metaforicky) pracuje s různými možnostmi vodění loutky. Přesto se zdá, že v něm (možná v samotné dramatizaci) je něco ne zcela šťastně založeno; nevím přesně co, snad se na hradeckém představení jen podepsala všeobecná prokřehlost z předcházející mrazivé nádražní anabáze. S Tracym se znovu potkám na Loutkářské Chrudimi, tak se těším – třeba i na to, že zjistím, co přesně se mi nezdálo. Ale aby nevznikla mýlka: pořád jsme kvalitativně v první lize, jak je v Jaroměři dobrým zvykem.
Z jaroměřské líhně je ostatně i Jakub Maksymov, který se představil už jako pražský divadelník souboru Někdo s autorskou adaptací povídky Karla Čapka zvanou Uměl lítat. Důvtipné výtvarné řešení pracuje s loutkou plošnou tak dokonale, až se dokáže zploštit i do xeroxu, přičemž se Maksymov nespokojuje jen s nalezeným principem, ale neustále v drobných nápadech posouvá jeho možnosti. V manipulaci s technikou, v práci s výtvarnem, v decentní, jakoby podehrávané (a přece charismatické) interpretaci a konečně i v jisté jemně ironické poetice příběhu má mnoho společného s Hankou Voříškovou a jejími Pohyblivými obrázky, sledem drobných výtvarných hříček variujícími možnosti stínového divadla. Oba řadím k tomu nejnápaditějšímu, co jsem v divadlech v uplynulé sezoně viděl – a docela určitě jsem je v Hradci neviděl naposled.
Závěrem jeden (nijak zvlášť objevný) postřeh: potěšujícím pojicím prvkem většiny audimaforských inscenací bylo velkorysé využívání původní a zpravidla i živě provozované hudby; platí to ostatně i o Večeru tříkrálovém souboru Q10 a geisslerovském „vztahovém kabaretu“ Polibky, tedy inscenace, které se postaraly o podnětný a zábavný nesoutěžní program. Dohromady z toho byl sice co do počtu kusů nedlouhý, přesto ale mimořádně sytý víkend. Děkuje za něj
Michal Zahálka
Ve srovnání s loňským ročníkem nabídl soutěžní program Audimaforu jen asi polovinu představení – jak se to stalo, to nevím, ale jisté zvolnění bylo duševnímu zdraví lektorského sboru jen ku prospěchu. A rozhodně se nedá říct, že by se nám nedostávalo kvalitního divadla, ba naopak. Úvodem jednu poznámku: po loňském úspěchu dialektického uvažování nad programem Audimaforu, o něž jsem se pokusil s Vladimírem Hulcem, jsem měl letos v plánu pokračovat podobně – nakonec jsem to bohužel nestihl, mea culpa, a tak se musí čtenář spokojit s mými stručnými sólovými poznámkami. Za rok bych ale na tuto tradici, jež byla nešťastně přerušena ještě před tím, než vznikla, rád navázal.
Audimafor začal netradičně před Hlavním nádražím, kde se odehrála událost (?) nazvaná Záznam v provedení Frei Körper Kultur pod vedením Jana Mocka. Řekl bych skoro, že přesněji šlo o přenos: asi dvacítka diváků – anebo přesněji účastníků – obdržela sluchátka a přenosové zařízení s výběrem ze tří kanálů, jimiž se přenášela zvuková stopa trojice „příběhů“ probíhajících někde v okolí. Snad to způsobila nesmírná zima, která v onen březnový podvečer do Hradce dorazila, ale rozklíčovat zřejmý smysl celé věci se (nejen mně) nepodařilo – snad jen finále se viditelně a přiznaně neslo v duchu „nějak nám to nefunguje, pojďme udělat rozruch“. Za šťastnějších okolností a s ujasněnějšími východisky by ze Záznamu mohl být zajímavý zážitek, na Audimaforu z něj bylo především studeno.
S letošním triariovským příspěvkem – Compile Error – se to má trochu podobně, snad jenom bez té zimy: po interaktivním úvodu, v němž divák trojici přísných úředníků předloží občanský průkaz a je ocejchován, se v blackboxovém prostoru odehrává volně komponované pásmo spojující motivy blázince se státní mocí. Já popravdě vlastně nechápu, proč by mě měla současná podoba státní správy nějak výrazněji popouzet (do orwellovské noční můry máme stále ještě naštěstí dost daleko) a proč bych se měl cítit jako „ovčan“, když nemám problém v rámci hry předložit svou občanku divadelním kolegům přítele Kopeckého. Nezpochybnitelnou hodnotou pro mě ovšem zůstal „zvukový landscape“ všestranného Jana Fikejze. (A dovolím si také na tomto místě ještě udělit Pepovi Kopeckému neoficiální cenu za koncepční práci s vousem, jakou v průběhu dvou březnových týdnů a tří přehlídkových představení předvedl: od stárnoucího Raymonda s plnovousem v Blackbirdovi přes knírkatého dělňase Vénu v Kočce na kolejích po hitlerovský knírek v Compile Error, to je opravdu oceněníhodný výkon vyžadující detailní logistické plánování a v týdnu s knírem, hádám, i nemálo odvahy.)
A o poslední z trojice „konceptuálních“ inscenací letošního ročníku, projektu Ondřeje Pumra a jeho D.R.E.D. & Maštal, už se jistě neví ani to, jak se vlastně jmenoval: původně ohlášené a nazkoušené Dušičky to prý nebyly, zbyl jen „cyklop“ z podtitulu a jakési inscenační torzo, v němž se neodvažuji hledat smysl (a vlastně ani cokoliv jiného). Živý orchestr se však postaral o dechberoucí koncert s divadelními prvky – vlastně tedy doufám, že někdy uvidím i původně zamýšlenou podobu, audimaforský vzorek mě každopádně upoutal.
Řady experimentální činohry reprezentovalo oblíbené Divadlo Tří se svou groteskně-hororovou absurdní komedií Psyhco autora Tomáše Novotného. Jde o suverénně (dílem i profesionálními herci) interpretovanou a nápaditou hříčku (opět z prostředí blázince), na níž zamrzí snad jen to, že v poslední třetině snad až příliš inzeruje svou uměleckou závažnost a temné tóny. Přiznám se, že z předcházející Úředničuniny jsem byl o poznání nadšenější – mimořádně vyvinutý smysl pro černočerný humor a fázovanou výstavbu gagu si ale soubor bezesporu uchoval.
Jarka Holasová s Editou Valáškovou a Štěpánem Macurou se pokusili o jevištní adaptaci kultovní Jeffersovy Pastýřky putující k dubnu. Na jednoduché scéně s dominantním stromem ve středu vytvořili poetickou, křehkou inscenaci, která se opírá především o silný a nevšedně emotivní výkon Valáškové. Od obvyklé tvorby jaroměřského souboru se liší jen zdánlivě: ač na půli cesty mezi činohrou a divadlem poezie, má přesto jasnou spojitost s jejich loutkovými literárními adaptacemi. Jednou z nich je ostatně i letošní Tygr Thomase Tracyho (dle Saroyana, netřeba dodávat) – inscenace, která nápaditě (metaforicky) pracuje s různými možnostmi vodění loutky. Přesto se zdá, že v něm (možná v samotné dramatizaci) je něco ne zcela šťastně založeno; nevím přesně co, snad se na hradeckém představení jen podepsala všeobecná prokřehlost z předcházející mrazivé nádražní anabáze. S Tracym se znovu potkám na Loutkářské Chrudimi, tak se těším – třeba i na to, že zjistím, co přesně se mi nezdálo. Ale aby nevznikla mýlka: pořád jsme kvalitativně v první lize, jak je v Jaroměři dobrým zvykem.
Z jaroměřské líhně je ostatně i Jakub Maksymov, který se představil už jako pražský divadelník souboru Někdo s autorskou adaptací povídky Karla Čapka zvanou Uměl lítat. Důvtipné výtvarné řešení pracuje s loutkou plošnou tak dokonale, až se dokáže zploštit i do xeroxu, přičemž se Maksymov nespokojuje jen s nalezeným principem, ale neustále v drobných nápadech posouvá jeho možnosti. V manipulaci s technikou, v práci s výtvarnem, v decentní, jakoby podehrávané (a přece charismatické) interpretaci a konečně i v jisté jemně ironické poetice příběhu má mnoho společného s Hankou Voříškovou a jejími Pohyblivými obrázky, sledem drobných výtvarných hříček variujícími možnosti stínového divadla. Oba řadím k tomu nejnápaditějšímu, co jsem v divadlech v uplynulé sezoně viděl – a docela určitě jsem je v Hradci neviděl naposled.
Závěrem jeden (nijak zvlášť objevný) postřeh: potěšujícím pojicím prvkem většiny audimaforských inscenací bylo velkorysé využívání původní a zpravidla i živě provozované hudby; platí to ostatně i o Večeru tříkrálovém souboru Q10 a geisslerovském „vztahovém kabaretu“ Polibky, tedy inscenace, které se postaraly o podnětný a zábavný nesoutěžní program. Dohromady z toho byl sice co do počtu kusů nedlouhý, přesto ale mimořádně sytý víkend. Děkuje za něj
Michal Zahálka
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.