ZBORNÍK, František: Divadlo jako způsob života. Autorka rozhovoru Jana Soprová.

http://www.amaterskascena.cz/clanek/frantisek-zbornik-divadlo-jako-zpusob-zivota-wdt6i.html

Divadelník František Zborník na zahájení 85. JH získal Cenu ministerstva kultury za celoživotní přinos v oblasti amatérského divadla. Co si o tom myslí? Jak vzpomíná na své začátky a na to, jak šel čas v amatérském divadle, jsme si povídali v nové kavárničce na náměstí.

Cena ministerstva kultury za celoživotní přínos, to zní hodně vznešeně a bilančně. Ale u vás rozhodně nehrozí, že byste si sedl s nohama nahoru…
Teď jsem sice zrovna seděl, protože jsem si na festivalu ve Volyni zpřelámal nohu. Ale je pravda, že ty ceny se udělují někomu, od koho se žádá, aby už toho nechal. Tomu já ovšem nemůžu vyhovět, protože teď mám konečně víc času, abych se začal zase víc soustředit na divadlo. Včera jsme si s Vaškem Klapkou z českolipského souboru říkali, že už není čas na srandičky, že teď už musíme udělat věci, které považujeme za závažné sdělení. Tak se o to určitě chci pokusit, i když výsledek je vždy nejistý.

Při přejímání ceny jste prozradil, že jste introvert. Jak jste se tedy dostal k divadlu?
Můj tatínek byl vynikající vodňanský ochotník, maminka nápovědka, takže celá rodina měla k divadlu blízko. A mně ještě nebylo ani pět let, kdy jsem si prvně zahrál.

Pamatujete si, co to bylo za představení?
Byl to Tylův Podskalák. V rámci představení se odehrávala jakási pouť, kde byli různí klauni, a já tam byl za malého šašíka, který odnese činku poté, co ji vzpěrač s obrovskou námahou zvedne. Když jsem pak toho Podskaláka přečetl, nikde jsem tu scénu nenašel, ale vím, že to tak bylo.

Paradoxem je, že introverti se velmi často dostávají do kontaktu s lidmi právě přes divadlo. Myslím, že vy jste díky divadlu našel hodně dobrých přátel na celý život.
Je to tak. Nazval jsem to šťastnými omyly, a musím říct, že v době totality, když jsme měli Vodňanskou Šupinu, to nebylo jen divadlo, ale způsob života. Měli jsme ventil, kdy jsme mluvili svobodně, hráli o věcech, o kterých jsme si mysleli, že by se mělo mluvit. A díky tomu, že jsme byli amatéři, toho hodně procházelo, i když jsme měli – tak jako všichni – i řadu potíží. Když potom přišla svoboda, Šupina stála na barikádách ve Vodňanech jako první a já jsem se stal prvním porevolučním vodňanským starostou, protože jsme to měli díky našemu způsobu života „vypovídaný“, věděli jsme, co a jak by se mělo dělat. A to, že mám v divadle rodinu, se mi znovu připomnělo ve chvíli, kdy mi bylo fakt zle, byl jsem nemocný a potřeboval jsem podporu, nejen morální. Divadelníci udělali během 14 dnů takovou akci, že jsem se mohl vyléčit. Nešlo jen o slova, ale o to, že vespolnost divadla zafungovala i na téhle bázi.

V takových chvílích je psychická podpora velmi důležitá…
Ale ona byla i finanční. Během jednoho měsíce na mě vybrali částku, která činila milion dvě stě tisíc korun. Kromě osobních darů byla uspořádána také benefiční představení. Z mé léčby zbylo ještě 600 tisíc korun, takže jsem mohl založit nadační fond Hrajeme o život, kterým se teď pokoušíme podpořit lidi, kteří pomoc potřebují.

Taková solidarita je fakt skvělá, stejně jako to, že vše dobře dopadlo a navíc se vám podařilo založit nadaci. Ale vraťme se ještě zpátky v čase. Vy jste prý původně vystudoval bohemistiku a germanistiku?
Ano, na pedagogické fakultě. Jsem tedy kantor, a jsem jím stále rád. Myslím, že s divadlem to hodně souvisí, že dobrý kantor v sobě stále má kus herce, režiséra, dramaturga i výtvarníka. Protože se nedívá na třídu jako na někoho, kdo má být poučen, ale jako na partnera. To mi přijde na kantořině strašně důležité. Zpočátku jsem učil na odborném učilišti a střední rybářské škole ve Vodňanech. Pak jsem byl přizván na filozofickou fakultu v Českých Budějovicích, učil jsem na fakultách v Praze, Ústí nad Labem, v Ostravě, různě jsem hostoval a dodnes učím na Univerzitě J. A. Komenského v Praze. Musím říct, že je to povolání, které miluju. Učím scénickou tvorbu, tedy divadlo, a mám rád ta setkání se studenty. Zvlášť, když nemusím učit celý týden, ale jen jeden dva dny. To si pak člověk užívá. Myslím, že stejně jako bez divadla bych se neobešel ani bez kantořiny.

Amatérské divadlo šlo vždy paralelně s vaší civilní prací, i když jste měl možnost nahlédnout i do profesionálního divadla. Nelitujete toho, že divadlo zůstalo jen koníčkem?
Občas o tom uvažuju. Protože moji amatérští souputníci, jako Milan Schejbal nebo Petr Lébl, se profesionalizovali a udělali nebo dělají hezký kus práce v profi divadle. Já jsem byl pozván do Jihočeského divadla na hostování, napsal jsem pro profesionály nějaké dramatizace, režíroval jsem menší profesionální skupiny. A musím říci, že to porovnání je vlastně hodně ambivalentní. Na jedné straně je tam veliká připravenost lidí, kteří jsou připraveni technicky, řemeslně, ale jsou taky připraveni na zkoušky. Nemusíme se učit text na zkouškách, pokaždé je možno pokračovat u toho, co posledně bylo připraveno. Máme k ruce technický personál a není třeba dělat všechno na koleně. Na druhé straně to současně ztrácí svobodu. V amatérském divadle jsem si většinou sám napsal text, režíroval, někdy jsem tam i hrál. Lidé na mě byli navázaní a já na ně, nešlo jen o divadlo, ale i (nebo hlavně) o přátelské vztahy. To soubytí fungovalo v amatérském divadle daleko silněji než v profi divadle. Měl jsem samozřejmě sny, že bych si některé ty kousky rád v profesionálním divadle udělal. A měl jsem k tomu i možnost. Ale když jsem vážil mezi svobodou amatérského a jistou dokonalostí profesionálního divadla, volil jsem svobodu.

Vy jste vlastně v oblasti divadla si vyzkoušel všechno, od psaní textů, přes herectví, režii, až k výtvarničině. Co z toho máte nejraději?
Ono se to proměňuje. Začínal jsem jako herec, pak začal režírovat a poté pro divadlo psát. V poslední době mě nejvíc bavilo psaní, což je asi tou introvertností. Lépe se mi žilo u psacího stroje či počítače, a práce na scéně už mi přišla navíc. Ale teď v Maratově Sadu hraju Marata, dost velkou roli, a hrozně si to užívám. Vašek Klapka je výborný režisér, a uměl nás k něčemu dovést. Jako by se ten kruh uzavíral a já se vrátil k tomu, čím jsem začínal.

Nejvíce jste spojen s dvěma soubory Šupinou a Jiráskem. Jsou inscenace, které vám utkvěly více než jiné?
70. – 80. léta ve vodňanské Šupině jsou pro mě spojena s několika inscenacemi, kterým se tenkrát říkalo kultovní. Rozhodně to byla Markéta Lazarová, moje adaptace Vančurova textu, pak Johanka 1920 podle filmové povídky známé jako Sviť, sviť, má hvězdo, můj vlastní text Vyber si synku, anebo Komedie nová o životě a smrti mistra Adalbertka. Všechno se to hrálo v desítkách repríz. Marketu Lazarovou jsem pak dokonce přenesl na profi jeviště v Jihočeském divadle. V Jiráskovi jsem pyšný na inscenaci Na druhé straně řeky, hodně volnou adaptaci románu Slyšel jsem sovu zavolat své jméno. Dělali jsme to v netradičním prostoru a byla to inscenace mého srdce. Se souborem jsem tehdy dělal poprvé a našli jsme společnou řeč. Přesně to odpovídalo tomu, čím jsem tehdy procházel, jak jsem uvažoval. Bylo to o tom, jaký je vztah mezi tím, co žijeme, a co žije přírodní člověk, jaký máme vztah k bohu a jak ty věci jsou pro každého člověka stejné, jen si je jinak pojmenováváme. S českokrumlovskou scénou jsme dělali takové srandičky, které se vztahovaly k rodu Rožmberků, můj text a režie Dvojí pravdy o Vilémovi z Rožmberka se hraje asi sedm let a má tak 140 repríz.

Jednu dobu jste byl státním úředníkem na ministerstvu kultury, ale ani tehdy jste se divadla nevzdal. Bylo obtížné to vybalancovat?
Bylo to hrozně těžké v tom, že jsem přišel na ministerstvo do funkce ředitele odboru umění knihoven, což se týkalo profesionálního umění, jako divadelní amatér. Pro mnoho lidí, kteří na tom úřadě byli, to byla diskvalifikace. Považovali mě za ochotníka, ale přitom jsem věděl o divadle víc než většina z těch, kteří tam léta pracovali. Bylo těžké tohle vybalancovat, protože jsem měl to předznamenání mínus před závorkou. I to byl jeden z důvodů, proč se ne vše povedlo. Protože harmonie na tom odboru nebyla taková, jakou bych si představoval. Přesto se povedlo dost věcí. Ale něco bylo hodně ovlivněno politikou. Připravovali jsme novou koncepci pro Státní operu a Národní divadlo, docela pěknou, inspirovanou zahraničím. Přišel ministr Besser a bylo všechno jinak. Politická rozhodnutí hrozně kazila práci odborného týmu, který jsem si sestavil. Takže na svou prácí na ministerstvu vzpomínám s obojakostí. Na jedné straně to byla obrovská zkušenost a na druhé straně jsem si uvědomil, že jak se člověk zaplete s politiky na nevyšší úrovni, část té práce jde nutně pryč. Potkal jsem ale mezi profesionálními divadelníky, muzikanty a hlavně knihovníky spoustu skvělých lidí. Hlavně ta poslední skupina je myslím nedoceněna.

Na co se teď těšíte? Co připravujete?
Jedno přání se mi splní tady na Hronově. V pátek tu bude mít představení můj osmnáctiletý syn Vít. Je to experimentální záležitost, ještě jsem to neviděl, ale už teď jsem pyšný, že do divadelních vod taky vkročil.

Já už jsem to představení viděla. Je hodně rozdílné oproti divadlu, jaké jste kdy dělal vy.
To je v pořádku, že zkouší něco nového. Kdyby šel otrocky ve stopách otce, bylo by to špatně. Když to dělá úplně jinak, a aspoň se o to můžeme přít. Co si přát víc mezi tátou a synem, kteří mají společný zájem. Pokud jde o moji práci, mám rok a půl rozepsanou adaptaci jednoho velmi složitého starého románu, peru se s tím, ale snad už by to mělo spatřit světlo světa. Opravdu chci, aby to bylo o něčem, co teď žiju, co by společnost měla silně vnímat, ne jako nějaké moralizování nebo memento, ale reflexi toho, čím teď jsme.

Autor: Jana Soprová