RYCHECKÁ, Petra: Brnkání 2015 – Divadelní pouť. AS-Dětské 15.6.2015.
Brnkání 2015 – Divadelní pouť
Ve dnech 28.-31.května 2015 se v Brně uskutečnil 22. ročník nesoutěžní přehlídky dětských divadelních souborů Brnkání. Jako každý rok bylo pořádáno dětmi a vedoucími z Dětského divadelního souboru Brnkadla, sídlícího v SVČ Lužánky, kde na střídačku s Bezbariérovým divadlem Barka také probíhalo.
Dětské
Brnkání je přehlídka, na kterou se celá řada souborů pravidelně a ráda vrací, a tak je její podstatnou součástí setkávání se dětí a vedoucích, kteří se naposledy viděli právě tady před rokem a už rok se na sebe těší. To vytváří velmi příjemnou a přátelskou atmosféru, ve které každý soubor chce ukázat to nejlepší, co umí a co během roku nazkoušel.
Dalším specifikem je velký věkový rozptyl hrajících souborů. Původně bylo Brnkání určeno dětem ve věku 7 – 15 let, ale soubory, které přerostly tuto hranici, stále mají velký zájem do Brna jezdit a hrát, a tak se na letošním ročníku potkaly například sedmileté děti od Mrňat z Ty-já-tru s dospěláky z kopřivnického souboru Malá monstra. A protože se tomu dramaturgie přehlídky snaží přizpůsobit a dělit program na část určenou mladším a část určenou starším divákům, není tento věkový rozptyl zásadní překážkou společného pobývání na Brnkání. Jedním z důležitých specifik této přehlídky jsou její pořadatelé. Už od založení je přehlídka postavena na zapojení dětí, mládeže a dospělých z domácích Brnkadel, kteří se podílejí na celé organizaci. Chystají snídaně pro účastníky, uvádějí představení, vymýšlejí a vedou happeningy, píší zpravodaj Brk s informacemi a recenzemi, podílejí se na technickém zázemí a dělají spoustu další „neviditelné“ práce, bez které by Brnkání nefungovalo. Letos navíc nejstarší oddíl Tyjáon vedl diskuse o představeních a divadelní dílny pro pobavení a oddych, což podpořilo vzájemnou komunikaci mezi soubory, velmi tolerantní otevřenost ve výměně názorů a hlavně myšlenku „děti dětem“, která je krédem Brnkání už 22 let.
A jaké tady letošní Brnkání bylo po stránce divadelní? Za čtyři dny jsme viděli celkem 25 divadelních představení a jeden koncert. Některá představení se hrála z důvodu kapacity sálu dvakrát, celkový počet inscenací byl dvacet a velkým tématem, které se objevilo v mnoha z nich, byly vztahy v kolektivu dospívajících, spojené s řadou průvodních motivů – šikana, výsměch, cigarety, alkohol, marihuana, hledání svého místa… K těmto představením patřila autorská hra My děti brněnského souboru Wong-hou, vytvořená volně na motivy knihy My děti ze stanice ZOO. Jejím přínosem byl pokus o charakterizaci postav v provedení kolektivu 15-letých slečen a 1 chlapce, kteří s divadlem v podstatě teprve začínají. Podobné problémy se objevily v taktéž autorské inscenaci oddílu Pulci DDS Brnkadla s názvem Je to moje vina, která zobrazuje životní osudy dětí z jedné třídy. Také mladší oddíl Pepíci z Brnkadel se inspiroval školním prostředí a vztahy v něm, a to v autorské inscenaci To se mi snad zdá, pohrávající si s motivy denního snění a vztahů mezi sny a realitou. Obě představení domácího souboru Brnkadla byla čerstvě premiérová, a tak je před nimi snad ještě cesta dalšího hledání a broušení tvaru Podobné motivy se objevily v inscenaci souboru PŠT z Rosic s názvem Co by, kdyby, které si pohrávalo s variacemi známých příběhů a situací v představách hlavní představitelky. Nejdále na cestě k tématu dospívání došel oddíl Štronzo z Ty-já-tru Praha v inscenaci Martina aneb my. Martina je postava, která se vyloupne ze skupiny dospívajících dětí teprve ve druhé části inscenace, poté, kdy vidíme nádherně zpracované metafory růstu dítěte od narození do puberty. Pak se však na jevišti objeví veliká látková panna Martina, se kterou se hraje, hází, ničí a která symbolizuje ústřední postavu. Pro diváka je obtížné s ní soucítit, a tak se v tu chvíli ztrácí ona křehkost a obraznost z úvodu představení. Přesto má příběh sám velkou vypovídací hodnotu právě souvislostí mezi herci a tématem, o kterém vypovídají s velikou poctivostí.
Kousek dál od tématu dospívání ležely inscenace, zpracovávající literární či filmovou předlohu – Malý velký princ od DDS Kamarát z Martina na Slovensku, Mrtvá nevěsta skupiny Rozmach z Dětského talentu Praha, Pipi souboru Zdividla Ostrava a Alenka DS Svačina. Spojovala je částečná divácká znalost předlohy, pokus o vlastní adaptaci a stylizaci příběhu a obdobný věk představitelů, kterým bylo nad 15–16 let. Malý velký princ i Pipi stojí především na hereckých výkonech hlavních představitelek, které disponují schopností vykreslit zajímavě svou postavu, udržet pozornost diváka a táhnout linii příběhu. Předlohy představení Mrtvá nevěsta i Alenka navíc známe z filmových zpracování Tima Burtona a bylo tudíž pro herce velkou výzvou, jak nahradit filmovou řeč divadelními prostředky. Stejně jako v inscenaci Malý velký princ, tak také v dalším představení Živly DS Herky, byla výraznou složkou hudba a pohyb. Použití moderních, povětšinou soundtrackových písní, spojených s tématem či s následující scénou na základě vnějšího znaku a navíc vyvolávajících asociace původních filmů, často snižovalo hodnotu divadelní výpovědi a vedlo také k využívání tanečních pohybů, jakoby okopírovaných z klipů MTV.
Další skupinou představení byly variace na různé původní pohádky, což se objevilo v představení Ty-já-tru – oddílu Pátečníci s názvem Naše indiánské pohádky, v Novém lexikonu pohádek téhož souboru i v loutkovém představení brněnského Loutkina O rybáři a staré botě, které bylo zdařilou variací na pohádku o zlaté rybce. Zatímco Naše indiánské pohádky zvolily práci s divadelní zkratkou místy až na úkor srozumitelnosti, Nový lexikon pohádek byl naopak chvílemi rozvleklou hrou na variace různých forem zpracování známých pohádek. Obě však spojovalo zaujetí a dobré vedení dětí. Ještě jedny pohádky jsme měli možnost vidět, a to Africkou pohádku souboru Kecky z Brna. Její devizou byla živá hudba, přítomnost skutečného Afričana na jevišti, výrazná rytmizace a práce s metaforou ve prospěch příběhu o malém statečném pavoučkovi, hraného skupinou malých dětí. K této skupině patří také příjemné vystoupení nejmladších účastníků přehlídky – Mrňat z Ty-já-tru a jejich dvě pásma básniček Čarování a Máme doma místo psa. A snad do této skupiny se dá zařadit také představení dalšího lužáneckého souboru VTAHU s názvem Ze života K.J.E. Tato inscenace vznikla loni na táboře v kraji Karla Jaromíra Erbena a je příběhem jeho života a díla. Skupina mladých lidí ve věku 14–16 let jej vypráví s divadelní zkratkou, pomocí symbolů i úryvků z Erbenových textů a za doprovodu živé hudby tak, že místy mrazí z provázanosti osudu a díla…
Poslední skupinou jsou představení, hraná dospělými účastníky. Kopřivnický soubor Malá monstra přivezl crazy detektivku Pekaři, jejíž černý humor vás buď chytne, nebo odradí. Zajímavé bylo, že i další dvě představení dospělých souborů se týkala tématu dospívání. Domácí soubor ASpol uvedl svou adaptaci románu Borise Viana Pěna dní, která je příběhem o hledání lásky, zodpovědnosti, štěstí a skutečných hodnot. Vrcholem přehlídky však pro mnohé byla inscenace Divadelního ateliéru SŠUM Paměť vody, hraná pěticí mladých dívek, vypovídajících místy až krutě upřímně o vztahu matek a dcer, či spíše dcer a jejich matek. Řada situací, jednoduše a ve zkratce ztvárněných na jevišti, rezonovala v divácích, a tak bylo závěrečné smíření pro všechny velkou katarzí.
Program Brnkání doplnilo také folkové vystoupení Toma Oaklanda, bývalého člena a vedoucího Brnkadel, společné happeningy v lužáneckém parku a před Bezbariérovým divadlem Barka a celá řada dalších společných akcí. Díky dílnám a diskusím se setkávaly děti i dospělí napříč jednotlivými soubory, a tak byla letošní Divadelní pouť opravdovou cestou k sobě navzájem a oslavou společného setkání.
Autor: Petra Rychecká
Ve dnech 28.-31.května 2015 se v Brně uskutečnil 22. ročník nesoutěžní přehlídky dětských divadelních souborů Brnkání. Jako každý rok bylo pořádáno dětmi a vedoucími z Dětského divadelního souboru Brnkadla, sídlícího v SVČ Lužánky, kde na střídačku s Bezbariérovým divadlem Barka také probíhalo.
Dětské
Brnkání je přehlídka, na kterou se celá řada souborů pravidelně a ráda vrací, a tak je její podstatnou součástí setkávání se dětí a vedoucích, kteří se naposledy viděli právě tady před rokem a už rok se na sebe těší. To vytváří velmi příjemnou a přátelskou atmosféru, ve které každý soubor chce ukázat to nejlepší, co umí a co během roku nazkoušel.
Dalším specifikem je velký věkový rozptyl hrajících souborů. Původně bylo Brnkání určeno dětem ve věku 7 – 15 let, ale soubory, které přerostly tuto hranici, stále mají velký zájem do Brna jezdit a hrát, a tak se na letošním ročníku potkaly například sedmileté děti od Mrňat z Ty-já-tru s dospěláky z kopřivnického souboru Malá monstra. A protože se tomu dramaturgie přehlídky snaží přizpůsobit a dělit program na část určenou mladším a část určenou starším divákům, není tento věkový rozptyl zásadní překážkou společného pobývání na Brnkání. Jedním z důležitých specifik této přehlídky jsou její pořadatelé. Už od založení je přehlídka postavena na zapojení dětí, mládeže a dospělých z domácích Brnkadel, kteří se podílejí na celé organizaci. Chystají snídaně pro účastníky, uvádějí představení, vymýšlejí a vedou happeningy, píší zpravodaj Brk s informacemi a recenzemi, podílejí se na technickém zázemí a dělají spoustu další „neviditelné“ práce, bez které by Brnkání nefungovalo. Letos navíc nejstarší oddíl Tyjáon vedl diskuse o představeních a divadelní dílny pro pobavení a oddych, což podpořilo vzájemnou komunikaci mezi soubory, velmi tolerantní otevřenost ve výměně názorů a hlavně myšlenku „děti dětem“, která je krédem Brnkání už 22 let.
A jaké tady letošní Brnkání bylo po stránce divadelní? Za čtyři dny jsme viděli celkem 25 divadelních představení a jeden koncert. Některá představení se hrála z důvodu kapacity sálu dvakrát, celkový počet inscenací byl dvacet a velkým tématem, které se objevilo v mnoha z nich, byly vztahy v kolektivu dospívajících, spojené s řadou průvodních motivů – šikana, výsměch, cigarety, alkohol, marihuana, hledání svého místa… K těmto představením patřila autorská hra My děti brněnského souboru Wong-hou, vytvořená volně na motivy knihy My děti ze stanice ZOO. Jejím přínosem byl pokus o charakterizaci postav v provedení kolektivu 15-letých slečen a 1 chlapce, kteří s divadlem v podstatě teprve začínají. Podobné problémy se objevily v taktéž autorské inscenaci oddílu Pulci DDS Brnkadla s názvem Je to moje vina, která zobrazuje životní osudy dětí z jedné třídy. Také mladší oddíl Pepíci z Brnkadel se inspiroval školním prostředí a vztahy v něm, a to v autorské inscenaci To se mi snad zdá, pohrávající si s motivy denního snění a vztahů mezi sny a realitou. Obě představení domácího souboru Brnkadla byla čerstvě premiérová, a tak je před nimi snad ještě cesta dalšího hledání a broušení tvaru Podobné motivy se objevily v inscenaci souboru PŠT z Rosic s názvem Co by, kdyby, které si pohrávalo s variacemi známých příběhů a situací v představách hlavní představitelky. Nejdále na cestě k tématu dospívání došel oddíl Štronzo z Ty-já-tru Praha v inscenaci Martina aneb my. Martina je postava, která se vyloupne ze skupiny dospívajících dětí teprve ve druhé části inscenace, poté, kdy vidíme nádherně zpracované metafory růstu dítěte od narození do puberty. Pak se však na jevišti objeví veliká látková panna Martina, se kterou se hraje, hází, ničí a která symbolizuje ústřední postavu. Pro diváka je obtížné s ní soucítit, a tak se v tu chvíli ztrácí ona křehkost a obraznost z úvodu představení. Přesto má příběh sám velkou vypovídací hodnotu právě souvislostí mezi herci a tématem, o kterém vypovídají s velikou poctivostí.
Kousek dál od tématu dospívání ležely inscenace, zpracovávající literární či filmovou předlohu – Malý velký princ od DDS Kamarát z Martina na Slovensku, Mrtvá nevěsta skupiny Rozmach z Dětského talentu Praha, Pipi souboru Zdividla Ostrava a Alenka DS Svačina. Spojovala je částečná divácká znalost předlohy, pokus o vlastní adaptaci a stylizaci příběhu a obdobný věk představitelů, kterým bylo nad 15–16 let. Malý velký princ i Pipi stojí především na hereckých výkonech hlavních představitelek, které disponují schopností vykreslit zajímavě svou postavu, udržet pozornost diváka a táhnout linii příběhu. Předlohy představení Mrtvá nevěsta i Alenka navíc známe z filmových zpracování Tima Burtona a bylo tudíž pro herce velkou výzvou, jak nahradit filmovou řeč divadelními prostředky. Stejně jako v inscenaci Malý velký princ, tak také v dalším představení Živly DS Herky, byla výraznou složkou hudba a pohyb. Použití moderních, povětšinou soundtrackových písní, spojených s tématem či s následující scénou na základě vnějšího znaku a navíc vyvolávajících asociace původních filmů, často snižovalo hodnotu divadelní výpovědi a vedlo také k využívání tanečních pohybů, jakoby okopírovaných z klipů MTV.
Další skupinou představení byly variace na různé původní pohádky, což se objevilo v představení Ty-já-tru – oddílu Pátečníci s názvem Naše indiánské pohádky, v Novém lexikonu pohádek téhož souboru i v loutkovém představení brněnského Loutkina O rybáři a staré botě, které bylo zdařilou variací na pohádku o zlaté rybce. Zatímco Naše indiánské pohádky zvolily práci s divadelní zkratkou místy až na úkor srozumitelnosti, Nový lexikon pohádek byl naopak chvílemi rozvleklou hrou na variace různých forem zpracování známých pohádek. Obě však spojovalo zaujetí a dobré vedení dětí. Ještě jedny pohádky jsme měli možnost vidět, a to Africkou pohádku souboru Kecky z Brna. Její devizou byla živá hudba, přítomnost skutečného Afričana na jevišti, výrazná rytmizace a práce s metaforou ve prospěch příběhu o malém statečném pavoučkovi, hraného skupinou malých dětí. K této skupině patří také příjemné vystoupení nejmladších účastníků přehlídky – Mrňat z Ty-já-tru a jejich dvě pásma básniček Čarování a Máme doma místo psa. A snad do této skupiny se dá zařadit také představení dalšího lužáneckého souboru VTAHU s názvem Ze života K.J.E. Tato inscenace vznikla loni na táboře v kraji Karla Jaromíra Erbena a je příběhem jeho života a díla. Skupina mladých lidí ve věku 14–16 let jej vypráví s divadelní zkratkou, pomocí symbolů i úryvků z Erbenových textů a za doprovodu živé hudby tak, že místy mrazí z provázanosti osudu a díla…
Poslední skupinou jsou představení, hraná dospělými účastníky. Kopřivnický soubor Malá monstra přivezl crazy detektivku Pekaři, jejíž černý humor vás buď chytne, nebo odradí. Zajímavé bylo, že i další dvě představení dospělých souborů se týkala tématu dospívání. Domácí soubor ASpol uvedl svou adaptaci románu Borise Viana Pěna dní, která je příběhem o hledání lásky, zodpovědnosti, štěstí a skutečných hodnot. Vrcholem přehlídky však pro mnohé byla inscenace Divadelního ateliéru SŠUM Paměť vody, hraná pěticí mladých dívek, vypovídajících místy až krutě upřímně o vztahu matek a dcer, či spíše dcer a jejich matek. Řada situací, jednoduše a ve zkratce ztvárněných na jevišti, rezonovala v divácích, a tak bylo závěrečné smíření pro všechny velkou katarzí.
Program Brnkání doplnilo také folkové vystoupení Toma Oaklanda, bývalého člena a vedoucího Brnkadel, společné happeningy v lužáneckém parku a před Bezbariérovým divadlem Barka a celá řada dalších společných akcí. Díky dílnám a diskusím se setkávaly děti i dospělí napříč jednotlivými soubory, a tak byla letošní Divadelní pouť opravdovou cestou k sobě navzájem a oslavou společného setkání.
Autor: Petra Rychecká
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.