STUCHLÍK, Jaroslav: Modrý Kocour mimořádně náročný. AS 6.4.2015.
Modrý Kocour mimořádně náročný
Jubilejní XX. ročník turnovské postupové divadelní přehlídky Modrý Kocour se odehrál ve dnech 26. února až 1. března v tempu střídání představení, které lze diplomaticky označit jako “mimořádně náročné”. Prodloužený víkend jich nabídl velké množství a to včetně inspirativních inscenací souborů ze Slovenska, Polska a Německa. Kvalitou to byla přehlídka spíše nadprůměrná, s minimem vyložených divadelních selhání. “Nevynořila” se žádná nová divadelní společnost nebo osobnost s neočekávaným překvapením, a tak kvalitu obstaraly tradiční soubory a již zkušení autoři.
Činoherní | Experimentální | Hudební | Krajské postupové přehlídky
Prvním postupovým představením byla inscenace Stopy Liberec se zajímavým názvem Dobrý pejsek nikdy neumírá. Soubor divadelně prozkoumal rozšířené hovorové klišé, povzdech mnoha mladých lidí: “kdy už konečně budu starší, abych (něco mohl udělat…)”. Mladí divadelníci vytvořili epický příběh dívky, kterou rodiče a po té všichni ostatní oslovují Dášenko, jejíž život sledujeme v několika epizodách od mládí až po důchod, respektive smrt. Porotě se některé epizody jevily jako velmi zdařilé, jindy však jevištní ztvárnění trpělo různými nedostatky a nedotažeností. Nápadité téma nebylo divadelně zpracováno zcela důsledně a je to škoda, protože se jedná o sympatickou kolektivní práci, kdy se mladí autoři dokázali oprostit od banality a prvoplánovosti.
Typologicky a místem původu příbuzný soubor Vydýcháno z Liberce přivezl inscenaci s názvem Už nikdy sami. Podobně jako v předchozím případě začínající divadelníci využili kolektivní přístup k zpracování tématu, ale v mnoha ohledech se žánrově vymezili jako pohybové, respektive taneční divadlo. Z hlediska kompozice představení však přibližně rovnocenně využili také činoherních postupů. Oba přístupy – taneční divadlo a činohru – spojili nápaditě a evidentně se snažili, co nejintenzivněji využívat sdělnosti jevištní metafory a možností zkratky, což reprezentovaly například šikovně využité masky. Opět jsme viděli epický příběh jednoho života, který byl vyprávěný perspektivou dvou povahově odlišných sester: první podléhá tlaku okolí a “přizpůsobuje se”, druhá zůstává “nespoutaná” a brání se vnucovaným konvencím a stereotypu. V mnoha ohledech to byla hra o totalitní manipulaci s individualitou. Inscenaci viditelně limitovali taneční dovednosti představitelek hlavních rolí a nedotaženě se jevilo scénografické řešení.
V dobrém slova smyslu důkladné, poctivé a intenzivní představení nabídl turnovský soubor SBV (Společnost Bloumající Veřejnosti) – inscenace Klozet patřila nesporně mezi vrcholy celé přehlídky. Text vypráví o (zdánlivě) náhodném setkání na veřejných záchodcích, kdy se potkávají dva – jak se ukáže v závěru – staří známí: profesor a jeho student. Oba se ocitli z různých důvodů na okraji společnosti, profesor v důsledku tlaku svého okolí, jeho student na základě spíše dobrovolného rozhodnutí. Oba životní postoje a životní příběhy se navzájem konfrontují ve stísněném prostoru malého veřejného záchodku. Hrdinové prožijí intenzivní setkání, které není jenom dramatickým střetem, ale také způsobem nahlédnutí na vlastní osud. Přestavení neschází nadhled a vtipné momenty. Rozhodně se nejedná o “zatěžkané” moralizování nad stavem světa. Inscenaci zdobí skvělé herecké výkony obou představitelů rolí, pečlivá a nápaditá režie a promyšlená scénografie.
Rozpačitě působilo představení Matka (K. Čapek) souboru z Makova u Litomyšle. Relativně věkově mladý soubor se pokusil obohatit vlastní ochotnickou zkušenost o ambicioznější projekt a vybrali si k tomu klasickou hru K. Čapka. Pochopitelný a sympatický záměr členů souboru hledat nové divadelní možnosti však v tomto případě narazil na nesnadný text K. Čapka a nedostatek divadelní a herecké zkušenosti. Zásadní komplikace si soubor přivodil především v rovině dramaturgické, protože objevit vhodnou interpretaci Čapkova klasického díla je úkol, který by nejspíše nezvládl ani profesionální soubor. Představení se tak na mnoha místech proměnilo v nechtěnou parodii.
Dramaturgickým nedorozuměním při výběru scénáře bylo poznamenáno také další představení přehlídky – inscenace Letní den od souboru Broukovcovo Kamdivadlo Č. Kamenice. V tomto případě se soubor a režisér nechali svést textem od klasického autora absurdního divadla Slawomira Mrozka, který nepochybně vyžaduje inscenační zralost a talent pro žánr. Setkání dvou rozdílných sebevrahů, když první chce svět opustit z důvodů opakovaných vlastních setkání, a druhý pro naprostou ztrátu motivace, protože je naopak ve všem mimořádně úspěšný, doplní třetí vrchol vztahového trojúhelníku v podobě svůdné ženy, o kterou následně oba soupeří, působí na první pohled jako příjemná (a možná i interpretačně snadná) konverzačka. Ve skutečnosti se však jedná o poměrně komplikovaný text, který je nutné náležitě vyložit a zahrát za pomocí specifického typu herectví. Přes některá zajímavá místa a momenty se hercům a především režisérovi toto nepodařilo.
Tradičním účastníkem turnovské přehlídky je soubor TS Magadléna Rychnov, který doplňuje přehlídku o rozměr tanečního a pohybového divadla. Tentokrát mladé tanečnice a jejich zkušená vedoucí (choreografie a režie) jako téma zvolili postoj k totalitnímu systému, který představuje naši relativně velmi nedávnou historii. Oněgin byl Rusák aneb v Praze marníš svůj čas – za rohem je Paříž je možná poněkud zavádějící titul, protože populární kniha I. Douškové se k dobám socialismu vyjadřuje formou humoristickou, kdežto inscenace tanečního souboru z Rychnova intenzivně rozkrývá především děsivé stránky totality. Činní tak však s nadhledem, pokorou a bez hysterie nebo přebytečného patosu. Z tanečního projevu mladých dívek je cítit, že snaží rozpoznat a zprostředkovat emoce a atmosféru a nikoliv vnucené teze – že i ony hledají (a nalézají) své postoje k této stránce naší historie. Nejenom, že se jedná o inscenaci tanečně a choreograficky mimořádně zdařilou, ale nepochybně je to také krásná ukázka svobodného hledání a objevování osobních postojů k mnohdy komplikovaným a nesnadno interpretovatelným událostem.
Soubor D.R.E.D z Náchoda produkuje inscenace, které mnohdy lákají k přidělení “nálepky” kontroverzní, nebo provokativní, a které podnítily nesčetné vášnivé diskuze mezi diváky a kritiky. Představení Nudle se krájí jemně v tomto ohledu rozhodně nezklamalo a dokonce způsobilo průběžný odchod části publika zapříčiněný nepochybně nesouhlasem s explicitní nahotou a otevřenou sexualitou. Představení Nudle se krájí jemně vychází z tvorby a životního osudu původem maďarského soudobého skladatele G. Ligeti (1923 – 2006). Klasická soudobá hudba však nepatří mezi široce rozšířené žánry, a tak patrně významná část diváků může postrádat kontext a představení se pak pro ně stává nesdílné. Nejde tolik o životopisná data, ale inscenace počítá aspoň s minimální znalostí Ligetiho tvorby, což však vůbec není samozřejmé. Zároveň vše doprovází typická “dredařská přímočarost”, kdy na jevišti dojde například k téměř úplné souloži (chybí pouze vaginální penetrace). Pro mnoho diváků takovéto jevištní jednání v kombinací s neznalostí Ligetiho tvorby postrádá srozumitelný obsah nebo smysl a představení se tak pro ně mění v samoúčelnou provokaci, nebo spíše nesmyslnou exhibici, které rozumí jenom “ti na jevišti”. Zdálo se, že sami inscenátoři tápou v tom, co bylo jejich cílem: jevištně zpracovat Ligetiho tvorbu a životní osud nebo tato východiska využít pouze jako nepodstatnou záminku pro jevištní jednání v osobitém řádu a poetice poněkud zjednodušeně charakterizovatelné jako “divadelní provokace”.
Příjemným odlehčením bylo představení Cesta je cíl pražského soubor Ojebad. Soubor využil nápadité kombinace parodie oblíbených cestovatelských diašou s projekcí fotografii a ilustrativních hraných skečů vybraných situací “na cestě”, když některé z nich byly částečně založené na improvizaci. Zesměšněna byla mnohá módní cestovatelská klišé multikulturního a hipsterského prostředí. Autoři a herci se nebáli k (sebe)ironickému pohledu na svoji generaci, což ostatně naznačuje klišé naznačené v názvu představení – “Cesta je cíl”. Zábavnější a divadelně zajímavější byla chytře parodující a dobře zahraná diašou (herecky skvělý “občasný cestovatel, komentátor a průvodce večerem”), protože doplňkové skeče měly kolísavou kvalitu. Někdy pouze až bezradně ilustrovaly daleko povedenější fotografie a komentář k nim. V součtu se ale jednalo o příjemnou a chytrou zábavu, což ostatně patrně byl hlavní záměr souboru.
Nedělní program zahájila další inscenace Broukovcova Kamdivadla Č. Kamenice – Rána pod pás. Tentokrát se žánrově jednalo o satirickou komedii francouzského autora, nejspíše v moha ohledech tématem a postupy příbuznou například se kultovním britským sitcomem Kancl (před nedávnem v ČT uvedla českou verzi). V uzavřeném prostoru poněkud záhadné továrny produkující neméně záhadné jednotky sledujeme vzájemnou koexistenci tří zaměstnanců kontrolního oddělení. Mladý a perspektivní nováček se snaží zařadit do systému a pochopit daná nebo domluvená pravidla, která mu předává velmi osobitý šéf a jeho služebně starší spolupracovník. Logicky tak vznikají střety, které mají být zdrojem komických situací. Inscenace však “ubíhá” v pozvolném temporytmu s minimem překvapivých situací. Na mnoha místech se zdá být režie bezradná, schází nápady nebo adekvátní herecké řešení. Soubor se s naznačeným typem humoru a komiky většinou míjí, což je škoda, protože zvolený text není rozhodně banální satirou, ale ambicioznější snahou vyslovit se k závažnějším tématům.
Pozoruhodnou a v kontextu českého divadla obsahem a tématem nepochybně neobvyklou inscenaci představil soubor Kladina Kladno. Představení s názvem Kupci vypráví příběh z německého Chemnitzu – dřívějšího Karl-Marx-Stadtu, v jehož epicentru stojí morální otázky nad působením teroristů tzv. Frakce Rudé Armády (RAF). Banální prodej bytu, který má majitelům přinést dostatek financí pro nový život, se nejprve zdá být až dokumentárním obrazem kulturního střetu mezi tzv. Ossis (východňáci) a Wessis (západňáci) a žánrově běžnou konverzační hrou, nebo fraškou. V průběhu dojednávání prodeje se ale situace začíná rozkrývat do netušených souvislostí a nakonec se ukáže, že jeden z manželů vlastnících byt je bývalý terorista z RAF – překvapivě navíc žena. Otevírá se tak naléhavá otázka viny, protože se dozvídáme, že kupující manželský pár přišel při útoku RAF o syna. Scénář napsal režisér inscenace Jiří Homola a nejedná se původem o německý text. Rozhodně však nebyla nijak zpochybněna věrohodnost nebo autentičnost a naopak se tento exkurz do německé nedávné historie ukazuje zajímavý i pro českého diváka, byť patrně běžným návštěvníkům divadla některé okolnosti příběhu budou nejasné. Jevištní interpretace textu (a režie) však byla poněkud nevyrovnaná. Jednota místa (ošklivý panelákový obývací pokoj), děje a času jednoho dusného letního večera pomáhala vytvořit atmosféru bezvýchodnosti a chudoby (materiální, ale i duchovní). Důležité dramatické situace, ve kterých se osud postav před divákem otevírá v nečekaných perspektivách a peripetiích, se však nedařilo hercům a režii vystavět dostatečně přesně. Sympatické představení v rozhodujících momentech postrádalo dostatečné napětí a mnohdy rozpačitě sklouzávalo po povrchu.
Dramaturgicky (volbou textů) mimořádně zajímavý nedělní program pokračoval inscenací podle scénáře mladé slovenské dramatičky Z. Ferencové Vyskočit z kůže, kterou přivezli Oldstars Praha. Čtyři mladé herečky a jeden herec pod režijním vedením Tomáše Staňka odvyprávěli příběh šestnáctileté dívky, která otěhotní. 84 dní – první trimestr nechtěného, řekněme školního těhotenství – je inscenováno jako drsné a nekompromisní drama, které však zároveň nepostrádá vtip a humor. Kupodivu je to žánrově především komedie s tragickým koncem – spojení v případě takovéhoto tématu a obsahu veskrze neobvyklé a neočekávané, které však výborně funguje. Vše se obejde bez hysterie nebo citového vydírání diváků. Sledovali jsme výpověď o současnosti, která je apelativní, ale obejde se bez moralizování nebo odsuzování. Mladí herci z Oldstaru hrají doslova úchvatně – jsou ukáznění, přesní a zároveň přidávají ke svým postavám vlastní stanoviska a názory. Viděli jsme bezpochyby ve všech směrech skvělou inscenaci přinášející závažnou výpověď.
A nakonec ještě jednou Oldstaři, tentokrát s dramatem Kofiho Kwahulé: Nestyda – africká rituální hra o dospívání. Režisér Tomáš Staněk si tentokrát vybral imaginativní text jehož jevištní interpretaci lze označit za mírně řečeno mimořádně obtížnou výzvu. Zvolený text vyžaduje velkou odvahu a schopnosti. A kupodivu se to Oldstárům přes některé výhrady podařilo! Vlastní příběh inscenace je složitá archetypální struktura, která kombinuje starobylé mýty s novými popkulturními mytologiemi. Výstižná je následující charakteristika převzatá z programu – “divadelní báje v rytmu jazzu”. Příběh vyžaduje od diváků neustálou pozornost a ochotu (spolu)rozkrývat jednotlivé vrstvy významů, což režie podporuje mimo jiné nápaditým scénografickým řešením, které je svého druhu inscenačním klíčem, hrací plochou tvořenou ohraničenou vrstvou oblázkového štěrku, která se proměňuje v širokém spektru symbolických významů od zahrady přes obývací pokoje domu až po obětiště. Čtyři herci, dva páry a záhadná postava nápadníka, hybatele událostí, provokatéra nebo snad boha se zde ocitají v rozmanitých vzájemných konstelacích a rolích, které prověřují jejich vztahy. Postavy spíše trpí, než se radují. Vše je promyšleně vygradováno k očistnému obnažení charakterů a k neustálému rozkrývání skrytého pozadí nebo snad lépe plánu událostí. Nepochybně se jedná o výbornou inscenaci, jejíž dokonalou stavbu narušovalo snad jen občasné herecké nesoustředění, krátké výpadky z jindy bezchybné herecké koncentrace. Diskutabilní by mohl být také zvolený dramaturgický a inscenační klíč, ale výchozí text umožňuje mimořádně rozmanité výklady, takže je to spíše záležitost (osobních) preferencí, než objektivní hodnocení.
Početná porota ve složení Vl. Hulec, P.Christov, M. Pšenička, K. Tomas, P. Lanta a J. Stuchlík doporučila na Divadelní Piknik Volyně inscenaci Klozet (SBV Turnov). Na Mladou scénu Ústí nad Orlicí z prvního místa inscenaci Vyskočit z kůže (Oldstars Praha), na druhém místě Oněgin byl Rusák (TS Magdaléna Rychnov) a na třetím místě Už nikdy sami (Vydýcháno Liberec). Na Šrámkův Písek inscenaci Nudle se krájí jemně (D.R.E.D. Náchod a na druhém místě Nestyda (Oldstars Praha).
Autor: Jaroslav Stuchlík
Jubilejní XX. ročník turnovské postupové divadelní přehlídky Modrý Kocour se odehrál ve dnech 26. února až 1. března v tempu střídání představení, které lze diplomaticky označit jako “mimořádně náročné”. Prodloužený víkend jich nabídl velké množství a to včetně inspirativních inscenací souborů ze Slovenska, Polska a Německa. Kvalitou to byla přehlídka spíše nadprůměrná, s minimem vyložených divadelních selhání. “Nevynořila” se žádná nová divadelní společnost nebo osobnost s neočekávaným překvapením, a tak kvalitu obstaraly tradiční soubory a již zkušení autoři.
Činoherní | Experimentální | Hudební | Krajské postupové přehlídky
Prvním postupovým představením byla inscenace Stopy Liberec se zajímavým názvem Dobrý pejsek nikdy neumírá. Soubor divadelně prozkoumal rozšířené hovorové klišé, povzdech mnoha mladých lidí: “kdy už konečně budu starší, abych (něco mohl udělat…)”. Mladí divadelníci vytvořili epický příběh dívky, kterou rodiče a po té všichni ostatní oslovují Dášenko, jejíž život sledujeme v několika epizodách od mládí až po důchod, respektive smrt. Porotě se některé epizody jevily jako velmi zdařilé, jindy však jevištní ztvárnění trpělo různými nedostatky a nedotažeností. Nápadité téma nebylo divadelně zpracováno zcela důsledně a je to škoda, protože se jedná o sympatickou kolektivní práci, kdy se mladí autoři dokázali oprostit od banality a prvoplánovosti.
Typologicky a místem původu příbuzný soubor Vydýcháno z Liberce přivezl inscenaci s názvem Už nikdy sami. Podobně jako v předchozím případě začínající divadelníci využili kolektivní přístup k zpracování tématu, ale v mnoha ohledech se žánrově vymezili jako pohybové, respektive taneční divadlo. Z hlediska kompozice představení však přibližně rovnocenně využili také činoherních postupů. Oba přístupy – taneční divadlo a činohru – spojili nápaditě a evidentně se snažili, co nejintenzivněji využívat sdělnosti jevištní metafory a možností zkratky, což reprezentovaly například šikovně využité masky. Opět jsme viděli epický příběh jednoho života, který byl vyprávěný perspektivou dvou povahově odlišných sester: první podléhá tlaku okolí a “přizpůsobuje se”, druhá zůstává “nespoutaná” a brání se vnucovaným konvencím a stereotypu. V mnoha ohledech to byla hra o totalitní manipulaci s individualitou. Inscenaci viditelně limitovali taneční dovednosti představitelek hlavních rolí a nedotaženě se jevilo scénografické řešení.
V dobrém slova smyslu důkladné, poctivé a intenzivní představení nabídl turnovský soubor SBV (Společnost Bloumající Veřejnosti) – inscenace Klozet patřila nesporně mezi vrcholy celé přehlídky. Text vypráví o (zdánlivě) náhodném setkání na veřejných záchodcích, kdy se potkávají dva – jak se ukáže v závěru – staří známí: profesor a jeho student. Oba se ocitli z různých důvodů na okraji společnosti, profesor v důsledku tlaku svého okolí, jeho student na základě spíše dobrovolného rozhodnutí. Oba životní postoje a životní příběhy se navzájem konfrontují ve stísněném prostoru malého veřejného záchodku. Hrdinové prožijí intenzivní setkání, které není jenom dramatickým střetem, ale také způsobem nahlédnutí na vlastní osud. Přestavení neschází nadhled a vtipné momenty. Rozhodně se nejedná o “zatěžkané” moralizování nad stavem světa. Inscenaci zdobí skvělé herecké výkony obou představitelů rolí, pečlivá a nápaditá režie a promyšlená scénografie.
Rozpačitě působilo představení Matka (K. Čapek) souboru z Makova u Litomyšle. Relativně věkově mladý soubor se pokusil obohatit vlastní ochotnickou zkušenost o ambicioznější projekt a vybrali si k tomu klasickou hru K. Čapka. Pochopitelný a sympatický záměr členů souboru hledat nové divadelní možnosti však v tomto případě narazil na nesnadný text K. Čapka a nedostatek divadelní a herecké zkušenosti. Zásadní komplikace si soubor přivodil především v rovině dramaturgické, protože objevit vhodnou interpretaci Čapkova klasického díla je úkol, který by nejspíše nezvládl ani profesionální soubor. Představení se tak na mnoha místech proměnilo v nechtěnou parodii.
Dramaturgickým nedorozuměním při výběru scénáře bylo poznamenáno také další představení přehlídky – inscenace Letní den od souboru Broukovcovo Kamdivadlo Č. Kamenice. V tomto případě se soubor a režisér nechali svést textem od klasického autora absurdního divadla Slawomira Mrozka, který nepochybně vyžaduje inscenační zralost a talent pro žánr. Setkání dvou rozdílných sebevrahů, když první chce svět opustit z důvodů opakovaných vlastních setkání, a druhý pro naprostou ztrátu motivace, protože je naopak ve všem mimořádně úspěšný, doplní třetí vrchol vztahového trojúhelníku v podobě svůdné ženy, o kterou následně oba soupeří, působí na první pohled jako příjemná (a možná i interpretačně snadná) konverzačka. Ve skutečnosti se však jedná o poměrně komplikovaný text, který je nutné náležitě vyložit a zahrát za pomocí specifického typu herectví. Přes některá zajímavá místa a momenty se hercům a především režisérovi toto nepodařilo.
Tradičním účastníkem turnovské přehlídky je soubor TS Magadléna Rychnov, který doplňuje přehlídku o rozměr tanečního a pohybového divadla. Tentokrát mladé tanečnice a jejich zkušená vedoucí (choreografie a režie) jako téma zvolili postoj k totalitnímu systému, který představuje naši relativně velmi nedávnou historii. Oněgin byl Rusák aneb v Praze marníš svůj čas – za rohem je Paříž je možná poněkud zavádějící titul, protože populární kniha I. Douškové se k dobám socialismu vyjadřuje formou humoristickou, kdežto inscenace tanečního souboru z Rychnova intenzivně rozkrývá především děsivé stránky totality. Činní tak však s nadhledem, pokorou a bez hysterie nebo přebytečného patosu. Z tanečního projevu mladých dívek je cítit, že snaží rozpoznat a zprostředkovat emoce a atmosféru a nikoliv vnucené teze – že i ony hledají (a nalézají) své postoje k této stránce naší historie. Nejenom, že se jedná o inscenaci tanečně a choreograficky mimořádně zdařilou, ale nepochybně je to také krásná ukázka svobodného hledání a objevování osobních postojů k mnohdy komplikovaným a nesnadno interpretovatelným událostem.
Soubor D.R.E.D z Náchoda produkuje inscenace, které mnohdy lákají k přidělení “nálepky” kontroverzní, nebo provokativní, a které podnítily nesčetné vášnivé diskuze mezi diváky a kritiky. Představení Nudle se krájí jemně v tomto ohledu rozhodně nezklamalo a dokonce způsobilo průběžný odchod části publika zapříčiněný nepochybně nesouhlasem s explicitní nahotou a otevřenou sexualitou. Představení Nudle se krájí jemně vychází z tvorby a životního osudu původem maďarského soudobého skladatele G. Ligeti (1923 – 2006). Klasická soudobá hudba však nepatří mezi široce rozšířené žánry, a tak patrně významná část diváků může postrádat kontext a představení se pak pro ně stává nesdílné. Nejde tolik o životopisná data, ale inscenace počítá aspoň s minimální znalostí Ligetiho tvorby, což však vůbec není samozřejmé. Zároveň vše doprovází typická “dredařská přímočarost”, kdy na jevišti dojde například k téměř úplné souloži (chybí pouze vaginální penetrace). Pro mnoho diváků takovéto jevištní jednání v kombinací s neznalostí Ligetiho tvorby postrádá srozumitelný obsah nebo smysl a představení se tak pro ně mění v samoúčelnou provokaci, nebo spíše nesmyslnou exhibici, které rozumí jenom “ti na jevišti”. Zdálo se, že sami inscenátoři tápou v tom, co bylo jejich cílem: jevištně zpracovat Ligetiho tvorbu a životní osud nebo tato východiska využít pouze jako nepodstatnou záminku pro jevištní jednání v osobitém řádu a poetice poněkud zjednodušeně charakterizovatelné jako “divadelní provokace”.
Příjemným odlehčením bylo představení Cesta je cíl pražského soubor Ojebad. Soubor využil nápadité kombinace parodie oblíbených cestovatelských diašou s projekcí fotografii a ilustrativních hraných skečů vybraných situací “na cestě”, když některé z nich byly částečně založené na improvizaci. Zesměšněna byla mnohá módní cestovatelská klišé multikulturního a hipsterského prostředí. Autoři a herci se nebáli k (sebe)ironickému pohledu na svoji generaci, což ostatně naznačuje klišé naznačené v názvu představení – “Cesta je cíl”. Zábavnější a divadelně zajímavější byla chytře parodující a dobře zahraná diašou (herecky skvělý “občasný cestovatel, komentátor a průvodce večerem”), protože doplňkové skeče měly kolísavou kvalitu. Někdy pouze až bezradně ilustrovaly daleko povedenější fotografie a komentář k nim. V součtu se ale jednalo o příjemnou a chytrou zábavu, což ostatně patrně byl hlavní záměr souboru.
Nedělní program zahájila další inscenace Broukovcova Kamdivadla Č. Kamenice – Rána pod pás. Tentokrát se žánrově jednalo o satirickou komedii francouzského autora, nejspíše v moha ohledech tématem a postupy příbuznou například se kultovním britským sitcomem Kancl (před nedávnem v ČT uvedla českou verzi). V uzavřeném prostoru poněkud záhadné továrny produkující neméně záhadné jednotky sledujeme vzájemnou koexistenci tří zaměstnanců kontrolního oddělení. Mladý a perspektivní nováček se snaží zařadit do systému a pochopit daná nebo domluvená pravidla, která mu předává velmi osobitý šéf a jeho služebně starší spolupracovník. Logicky tak vznikají střety, které mají být zdrojem komických situací. Inscenace však “ubíhá” v pozvolném temporytmu s minimem překvapivých situací. Na mnoha místech se zdá být režie bezradná, schází nápady nebo adekvátní herecké řešení. Soubor se s naznačeným typem humoru a komiky většinou míjí, což je škoda, protože zvolený text není rozhodně banální satirou, ale ambicioznější snahou vyslovit se k závažnějším tématům.
Pozoruhodnou a v kontextu českého divadla obsahem a tématem nepochybně neobvyklou inscenaci představil soubor Kladina Kladno. Představení s názvem Kupci vypráví příběh z německého Chemnitzu – dřívějšího Karl-Marx-Stadtu, v jehož epicentru stojí morální otázky nad působením teroristů tzv. Frakce Rudé Armády (RAF). Banální prodej bytu, který má majitelům přinést dostatek financí pro nový život, se nejprve zdá být až dokumentárním obrazem kulturního střetu mezi tzv. Ossis (východňáci) a Wessis (západňáci) a žánrově běžnou konverzační hrou, nebo fraškou. V průběhu dojednávání prodeje se ale situace začíná rozkrývat do netušených souvislostí a nakonec se ukáže, že jeden z manželů vlastnících byt je bývalý terorista z RAF – překvapivě navíc žena. Otevírá se tak naléhavá otázka viny, protože se dozvídáme, že kupující manželský pár přišel při útoku RAF o syna. Scénář napsal režisér inscenace Jiří Homola a nejedná se původem o německý text. Rozhodně však nebyla nijak zpochybněna věrohodnost nebo autentičnost a naopak se tento exkurz do německé nedávné historie ukazuje zajímavý i pro českého diváka, byť patrně běžným návštěvníkům divadla některé okolnosti příběhu budou nejasné. Jevištní interpretace textu (a režie) však byla poněkud nevyrovnaná. Jednota místa (ošklivý panelákový obývací pokoj), děje a času jednoho dusného letního večera pomáhala vytvořit atmosféru bezvýchodnosti a chudoby (materiální, ale i duchovní). Důležité dramatické situace, ve kterých se osud postav před divákem otevírá v nečekaných perspektivách a peripetiích, se však nedařilo hercům a režii vystavět dostatečně přesně. Sympatické představení v rozhodujících momentech postrádalo dostatečné napětí a mnohdy rozpačitě sklouzávalo po povrchu.
Dramaturgicky (volbou textů) mimořádně zajímavý nedělní program pokračoval inscenací podle scénáře mladé slovenské dramatičky Z. Ferencové Vyskočit z kůže, kterou přivezli Oldstars Praha. Čtyři mladé herečky a jeden herec pod režijním vedením Tomáše Staňka odvyprávěli příběh šestnáctileté dívky, která otěhotní. 84 dní – první trimestr nechtěného, řekněme školního těhotenství – je inscenováno jako drsné a nekompromisní drama, které však zároveň nepostrádá vtip a humor. Kupodivu je to žánrově především komedie s tragickým koncem – spojení v případě takovéhoto tématu a obsahu veskrze neobvyklé a neočekávané, které však výborně funguje. Vše se obejde bez hysterie nebo citového vydírání diváků. Sledovali jsme výpověď o současnosti, která je apelativní, ale obejde se bez moralizování nebo odsuzování. Mladí herci z Oldstaru hrají doslova úchvatně – jsou ukáznění, přesní a zároveň přidávají ke svým postavám vlastní stanoviska a názory. Viděli jsme bezpochyby ve všech směrech skvělou inscenaci přinášející závažnou výpověď.
A nakonec ještě jednou Oldstaři, tentokrát s dramatem Kofiho Kwahulé: Nestyda – africká rituální hra o dospívání. Režisér Tomáš Staněk si tentokrát vybral imaginativní text jehož jevištní interpretaci lze označit za mírně řečeno mimořádně obtížnou výzvu. Zvolený text vyžaduje velkou odvahu a schopnosti. A kupodivu se to Oldstárům přes některé výhrady podařilo! Vlastní příběh inscenace je složitá archetypální struktura, která kombinuje starobylé mýty s novými popkulturními mytologiemi. Výstižná je následující charakteristika převzatá z programu – “divadelní báje v rytmu jazzu”. Příběh vyžaduje od diváků neustálou pozornost a ochotu (spolu)rozkrývat jednotlivé vrstvy významů, což režie podporuje mimo jiné nápaditým scénografickým řešením, které je svého druhu inscenačním klíčem, hrací plochou tvořenou ohraničenou vrstvou oblázkového štěrku, která se proměňuje v širokém spektru symbolických významů od zahrady přes obývací pokoje domu až po obětiště. Čtyři herci, dva páry a záhadná postava nápadníka, hybatele událostí, provokatéra nebo snad boha se zde ocitají v rozmanitých vzájemných konstelacích a rolích, které prověřují jejich vztahy. Postavy spíše trpí, než se radují. Vše je promyšleně vygradováno k očistnému obnažení charakterů a k neustálému rozkrývání skrytého pozadí nebo snad lépe plánu událostí. Nepochybně se jedná o výbornou inscenaci, jejíž dokonalou stavbu narušovalo snad jen občasné herecké nesoustředění, krátké výpadky z jindy bezchybné herecké koncentrace. Diskutabilní by mohl být také zvolený dramaturgický a inscenační klíč, ale výchozí text umožňuje mimořádně rozmanité výklady, takže je to spíše záležitost (osobních) preferencí, než objektivní hodnocení.
Početná porota ve složení Vl. Hulec, P.Christov, M. Pšenička, K. Tomas, P. Lanta a J. Stuchlík doporučila na Divadelní Piknik Volyně inscenaci Klozet (SBV Turnov). Na Mladou scénu Ústí nad Orlicí z prvního místa inscenaci Vyskočit z kůže (Oldstars Praha), na druhém místě Oněgin byl Rusák (TS Magdaléna Rychnov) a na třetím místě Už nikdy sami (Vydýcháno Liberec). Na Šrámkův Písek inscenaci Nudle se krájí jemně (D.R.E.D. Náchod a na druhém místě Nestyda (Oldstars Praha).
Autor: Jaroslav Stuchlík
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.