ZAJÍC, Vladimír: Kopr v žádném případě ne do omáčky, Amatérská scéna 1998, č. 6, str. 12-13

KOPR V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NE DO OMÁČKY

Co se KOPRu týče, musím konstatovat, že jeho valná část se pro mne během pěti let proměnila ze švadrony osob v komando osobností. Se čtyřmi z nich jsem se sešel v pátek 16. října na Krakonošově půdičce. Slunný den končil a večer též sliboval být zajímavý - jejich kolegyně Gabriela Vašková chystala na jevišti "Rodinu Tóthů". Vysoké ´98 zároveň uzavíralo pětileté setkávání Kurzu praktické režie, což navodilo jistou nostalgii a povznesenost současně. V takto determinované náladě pak z úst Haničky Kotyzové, Jana Strejcovského, Petra Vojkůvky a Aleše Nováka, odeznělo pár následujících vět.

Zajíc: Ptát se co a jak jste se naučili, by bylo zpozdilé. Máte za sebou mnoho hodin seminářů a rozborů inscenací. Mnozí jste vlastními inscenacemi absolvovali, a tak bych se chtěl zeptat, zda jste se během kurzu setkali s někým, kdo zásadně ovlivnil váš život - divadelní či osobní?

Hanička: Jednoznačně naši lektoři.
Petr: Na počátku stál Roman Černík, který pro mě cosi otevřel. Ovšem složení lektorů, se kterými jsem se potkal během pěti let, považuji za úžasné životní štěstí - tím myslím jednoho každého lektora. Z každého jsem si vzal, každý mi dal.
Honza: Pro mě byl celý kurs zaštítěn jednou osobou, která tomu dala všechno, která nad námi celou dobu držela ochrannou ruku - Káťou Fixovou. Považuji za velké štěstí, že jsem se s ní potkal.
Aleš: Tak Aleši do toho .... ano, pro mě to byla Káťa Fixová. Jednoznačně. Mohl bych a měl bych vyjmenovat i další lektory, to je jasné, ale ... zásadní bylo, že byla možnost kurzu, a že jsem do něj mohl přijít. Takže já bych svůj zážitek vázal ani ne tak na osobu, ale na kurz jako takový. K tomu patří i to, že jsem potkal tady Honzu, který mě ovlivnil ve spoustě záležitostí jak ...
Honza: Jen v dobrým, ne?
Aleš: Jasně.

Zajíc: Vy jste tedy pěkně vážný. No, proč ne. Chtěl bych se zeptat, zda můžete popsat nějakou výraznou až šokující situaci, která pro vás byla černou dírou zoufalství?

Petr: Šokovala mě homosexuální exhibice jednoho z frekventantů.
Aleš: Pro mě byl šokující okamžik, když jsem si myslel, že mezi náma funguje komunikace, a najednou to prostě a úplně z ničehož nic vypadlo. A já musel přemýšlet proč.
Hanička: Jak jsme se sešli úplně různorodí lidi z rozličných souborů, všelijakých profesí, z jiných měst, z jiného zázemí, a jak jsem byli donucený, ve špatným i v dobrým, se spolu naučit vycházet. Poznávat se. To mě dost obohatilo, i když jsem při tom někdy zažívala divný osamocení. Pocit, že jsem úplně někde jinde.
Honza: Já si na nějakou takovou černou díru marně snažím vzpomenout. Možná je to tím, že to všechno končí, že se hůř bráním asi sentimentálnímu rozpoložení, a tak přede mnou vyvstávají jen samý příjemný věci.

Zajíc: Dobrá, druhá tvář předchozí otázky zní: Máte v sobě situaci, která byla prozřením, osvícením, ať už na prchavý okamžik, nebo už napořád?

Honza: To navazuje na to, co jsem říkal před chvilkou. Pro mě bylo prozřením, že se sešlo množství lidí z různých prostředí, jak říkala Hanka. Každý jiný, každý s odlišnejma divadelníma zkušenostma, a tohle množství se spolu ve velmi krátké době, a velice dobře, naučilo komunikovat. Jo, některý vztahy byly hodně příjemný a výtečný, některý nebyly zas až tak voňavý, ale jako celek to fungovalo. A tím, že se to vůbec událo, bych řekl, že jsem ... jo, že jsem zažil zázrak, že něco takovýho prostě jde, a to mě děsně baví.
Aleš: Já navážu na Honzu. Pro mě to bylo hned to první setkání. To se udál malej zázrak, jak se sem ty lidi sjeli, jak jsme spolu začali mluvit ... to bylo něco silnýho, jak se to dělo. I když, samozřejmě, z toho něco postupně vyprchalo, ale grunt zůstal.
Petr: Mě uchvátil první příjezd do Vysokého a uvědomění si divadla jako takového, jeho síly. První inscenace, kterou jsem viděl, bylo "Umučení Ježiše Krista". A mě najednou vylezla ta dvousetletá tradice ... no jo, Vysoký mě fascinovalo, utáhlo na vařený nudli, a velice zvláštně vstupovalo do mýho pocitu vykořeněnýho pohraničí, kde bydlím ... z toho prvního zážitku jsem žil celej rok.
Hanička: Souhlasím s klukama. První setkání se vším všudy. Jak soubory vítá Krakonoš, jak objíždějí kostel, aby se za rok vrátily, setkání s příjemnýma a vstřícnýma lidma, obsluha a péče pořadatelů o všechno a o všechny, to pro mě bylo ... no prostě příjemný šok. K tomu patří i první setkání s paní Jarmilkou, s úplně jiným pohledem na to, co je dramaturgie, jak vplout do teorie, jak se to váže.
Petr: Ještě bych to ještě kousek rozvedl. Já si až tady pořádně uvědomil, jak funguje genius loci. Prošli jsme divadelní stezkou, a když jsem si potom otevřel divadelní program "Umučení", došlo mi, že rody prostých lidí mají své rodokmeny díky divadelní tradici. Že si ty rodiny předávaj život a pole a zároveň divadelní role, že tamhle je pamětní deska někoho, jehož prapravnuk ke mně mluví z jeviště. To mě uchvátilo. To na mě zapůsobilo, a divadlo mě do sebe vtáhlo ještě víc.

Zajíc: Poslední otázka: S čím se hodláte v nejbližší době utkat, nebo jaký text se skví na horizontu vašich divadelních úvah, třeba za X let?

Petr: Týden před Vysokém se mi sešel poprvé soubor. Tři lidi. Co s nima? Měl jsem na jaře hostovat jako režisér v jiném souboru na pohádce. To nevyšlo, ale zůstal mi text "Brekeke", který jsem si vybral. Ale tyhle tři mi po prvním přečtení řekli, že by příště chtěli něco vážnějšího. Takže jsem si tady pročetl Sborník JAMU, ale ... ale ve skutečnosti ve mně hlodá "Medea". Co s tím, zatím nevím. Ale určitě musím sehnat další lidi, postavit soubor, časově skloubit profesi a zájem ... no, to jsou asi mé plány.
Hanička: Je zákonitě pravda, že jak člověk vidí spoustu inscenací, jak se rozebírají, jak se o nich bavíme, tak to vždycky k něčemu inspiruje. Na něco dostane chuť. Zkusit si vystavět něco v čistém žánru, nebo ... možná letos, díky práci na "Sodomagomora" mě začaly lákat současný texty. Možná se budu muset po nějakých autorech poohlédnout.
Honza: Měl jsem štěstí, že se mi před Vysokém o pár lidí rozrostl soubor. Zatím jsme na sebe neměli moc času. Jen jednu zkoušku. Poprvé stáli na place, hráli jsme si, a já se snažil objevit, co v nich je. Bavilo mě to, protože byli hrozně zajímavý. Mám chuť sehnat ještě pár mladých lidí a udělat takovou frakci, a třeba půl roku provozovat jenom etudy, pak se dostat k nějaké študýrce ... prostě to, co mi chybí. My teď zkoušeli a zkoušeli do premiéry, pak byl týden voraz, a zas nová hra, a já mám pocit, že mi něco utíká, že něco mizí. Prostě to obyčejný hraní a radost z něho se pro mě trošku vytratilo. Tak, to je takový: Co teď, co mě konkrétně čeká, nebo co bych chtěl, aby mě čekalo. Co dál, titulově ... no, mám už dlouho v hlavě "Krysaře". Líbí se mi. Chtěl bych si ho udělat. Leží mi u postele, čtu si v něm ... a hledám kudy na něj. Chtěl bych z něj udělat tak dobrý divadlo, jak cítím někde v sobě uvnitř.
Aleš: Já bych o svých plánech nerad mluvil, a nechal bych je tam kde jsou, protože ... je přede mnou období dost důležitých změn, i v souvislosti s divadlem, a tak konkrétní plány ... já bych rád režíroval i hrál, ono se to ve mně pere ... no, nerad o tom mluvím. Většinou, když něco řeknu, tak se mi to nesplní, nebo je to slabší.
Honza: Já ti rozumím. Dokud to má člověk někde v hlavě nebo v srdci nebo kde, tak je tomu blíž, než když to pak vidí napsaný, jako závazný dramplán. To si pak i někde řekne: To je blbost, na to přece nemám!
Hanička: To znám.
Petr: No jo, občas sami sebe zaskočíme.

Zajíc: Dámo a pánové, bylo mi potěšením, a děkuji za rozhovor.

Večerní inscenace Gábiny byla skvělá. Pak jsem vyšel z divadla, nad hřebeny hor v hlubině noci plály hvězdy, a na mě padl rozmrzelý smutek, že něco, něco důležitého - jasně že KOPR - skončilo. Ach, jo.

Vladimír Zajíc