FELZMANN, Rudolf: Nakop Tyjátr Jihlava, Podle povídky Pavla Kohouta: Moje maminka - recenze 2014

Nakop Tyjátr Jihlava
Podle povídky Pavla Kohouta: Moje maminka

Divadelní soubor Nakop Tyjátr Jihlava uvedl komorní monodrama MOJE MAMINKA. Anotace zní: "volně na motivy Pavla Kohouta". Není však uveden autor realizované textové předlohy. Jde o vyprávění příběhu maloměstské rodiny ze 40. let minulého století v Řecku v době německé okupace. Odchod otce do války a především matčino úsilí o udržení životní úrovně tím, že se stane milenkou nepřátelského vojáka, je líčeno pohledem malého děvčete, které je po osvobození také svědkem trestání kolaborantů, tedy i její maminky. Avšak sděluje nám to postarší žena, která si stále zachovává trochu naivní a jakoby udivený dívčí pohled na dění kolem sebe. Většina scén, mnohdy i drastických, tak dostává v monologu zvláštní atmosféru jisté nevědomosti, ale rovněž rafinované naivity a občas i úsměvu.

Protagonistku příběhu, Rarau Maskarisovou, hraje Eva Čurdová, která kolem sebe vytváří intimní prostor, v němž publikum je pojmenováno jako sbor lékařů - psychiatrů. Stranou hrací plochy sedí ještě jedna žena, kostýmem připomínající zdravotnický personál, avšak jejím hlavním úkolem je zajišťovat zvukovou stránku představení, sledovat text (o napovídání nelze mluvit!) a ojediněle strohou otázkou posunout vývoj vyprávění. Vedle obdivuhodného zvládnutí rozsáhlého textu (představení trvá cca 70 minut) Eva Čurdová výrazně pracuje s plasticitou hlasového projevu, nepřehání hlasitost v citově vypjatých scénách a střídmě využívá tichých pasáží k zniternění a pravdivosti výpovědi. Je však třeba při snaze o civilní projev šetřit místy mluvenými v šepotu, který se už blíží nesrozumitelnosti. Herečka ovládá diváckou pozornost nenápadnými gesty, ale především schopností zvyšovat napětí dramatickou pauzou. Zde také pomáhá střídmé využití zvukové kulisy - hudebního podkresu, ať již citací folklorní řecké melodie či úryvkem z Händelovy operní árie. Inscenace je zřejmou výpovědí o historické době, která nejen ničila životy dospělých, ale ovlivnila i charakter dětí.

Poněkud nepřipraveně se dozvídáme v závěru, že ono vyprávějící děvčátko vyrostlo v dámu neúprosně kráčející za svým cílem - k pohodlnému životu. Stává se herečkou a pro svou kariéru používá těla víc, než talentu. A stejně tak pobírá neoprávněný důchod po otci, který jen utekl od rodiny, ale nepadl ve válce. Sdělení, proč se dostala před psychiatrickou komisi, pak výrazně obměňuje základní téma výpovědi: nejde už jen o krutost války či okupace, ale také o charakterový úpadek člověka, skrývajícího se za minulost. Zde je ještě možnost zesílit aktuálnost výpovědi.
Inscenace MOJE MAMINKA poctivým a také přesvědčujícím způsobem dokazuje, že monodrama se může pro diváka stát hlubokým zážitkem i přes více než skromnou scénografii (prázdná poloaréna s jednou židlí, nemocniční pyžamo a plášť), pokud je naplněno hereckým prožitkem a zřetelně formulovanou myšlenkou.

Rudolf Felzmann