PETRLÍKOVÁ, Kateřina a PROVAZNÍK, Jaroslav: Přehlídka dětských recitátorů Třebíč, 10.dubna 2014. Deník Dětské scény, č. 0., str. 24 - 26, 13.6.2014.

PŘEHLÍDKA DĚTSKÝCH RECITÁTORŮ
TŘEBÍČ, 10. DUBNA 2014

Ve velkém sále Národního domu zahajuje Jaroslav Dejl přehlídku (zcela záměrně se pro tuto zprávu vyhnu slovu s….ž). Na úrovni první kategorie jde o nejvyšší možné kolo, šest nejinspirativnějších zástupců z druhé až čtvrté kategorie se setká ve Svitavách.
Po krátkém představení poradců (lépe než porotců), úvodních slovech paní ředitelek organizujícího DDM Třebíč a Národního domu se první a druhá kategorie přemísťuje na pódium velkého sálu, kde je připravený útulný prostor s dobrou akustikou. Třetí a čtvrtá kategorie odchází do Městské knihovny Třebíč.
Na podiu je důležité nastolit přátelskou atmosféru: pohybem v malém prostoru se s dvaceti recitátory proplétáme jako mravenci v mraveništi a poté se naše prsty, paže proměňují ve sluneční paprsky, kterými se navzájem polechtáme, prozáříme paprsky prostor, diváky. Hra s naší představivostí pokračuje: každý z nás stojí na malém ostrůvku, mezi námi se proplétají pramínky vody, ve vodě si smočíme ruce a vzájemně se imaginárními kapkami vody pocákáme – to už jsou všichni bdělí, s napětím očekávají, co bude dál (zapojil se i přihlížející neposedný předškoláček). Ťukáme si na hrudník konečky prstů a s prodlouženým vokálem zní prostorem sborové „já“.
1. a 2. kategorie
Zahajují recitátoři druhé kategorie s texty dramaturgicky spíše neobjevnými. Jeden text bohužel nemáme kompletní, dostáváme jen jeho konec, jiný je upravený, jak zjišťuji ve srovnání s předlohou po přehlídce, v přepisu dalšího textu je chyba. Umělecká hodnota některých textů je diskutabilní, v rozsáhlých textech se jako posluchači obtížně orientujeme. Sólisté mají často rezervy v přirozenosti projevu, artikulaci.
Úryvku z již zkrácené kapitoly Rudolfa Čechury Maxipes Fík ve škole nepomáhá jeho známost a intonační podobnost sólistky s večerníčkovým hlasem Josefa Dvořáka. Interpretka Soli nad zlato Jana Aldy (úryvek) se nevyhne kolovrátkovému projevu a po dovyprávění je na výrazu obličeje patrná úleva. Text René Goscinnyho (předpokládám v překladu Tamary Sýkorové) Na pláži je to senzační lehce převyšoval interpretační možnosti Aloise Stavárka – i přesto ale postupuje do Svitav (Goscinnyho úryvky mohou plně ocenit i podstatně starší a zkušenější recitátoři s již patřičným nadhledem; jde o známého a oblíbeného autora, objevil se i ve vyšší kategorii). Pohádka o králi a vose Vítězslava Nezvala nám v tištěné formě dokonce nabízí překlep zdrh místo zhrd, čímž je pointa textu nelogicky změněna. Popelka Miloše Kratochvíla je interpretována s chutí a pěkným kontaktem s diváky, rezervy jsou v plynulosti verše, Jana Vyhnálka oceňujeme čestným uznáním za přirozený projev a kontakt s diváky. Anna Radilová si zvolila úryvek z textu Martiny Drijverové Sísa Kyselá – jde o čítankovou (?) úpravu nazvanou Brýle - postupuje do Svitav. Dalším rozsáhlým textem je úryvek z Harry Pottera J. K. Rowlingové: Chlapec, který zůstal naživu. Interpretka se od textu příliš neodchylovala, snažila se nás uvést do úvodu vyprávění, leč mezi všemi Dursleyovými a Potterovými i dalšími postavami se posluchači spíše ztráceli v rozvinutých souvětích. Čestným uznáním za odvahu interpretovat náročný text jsme ocenili Dagmar Dobrovolnou s upravenou (proškrtanou a zkrácenou) úvodní kapitolou Malého Alenáše Ivana Vyskočila (nepříliš šťastné úpravy, v textu chyběl vyškrtaný text). Čestným uznáním za přirozený výkon je oceněna Jolana Halačková s úryvkem nazvaným Fax z Láska je na palici Hortenzie Ulrichové. Interpretka Jitka Hloušková předčila svými schopnostmi a dovednostmi možnosti textu Jiřího Kahouna Sluníčko a dva kamarádi, čestné uznání má za kontakt s publikem a technické zvládnutí přednesu.
V první kategorii nám s chutí Ema Velebová vyprávěla Čertův kvítek Jiřího Žáčka, Matěj Komenda s velkým osobním zaujetím recitoval Hraběte Drákulu a Novákovou z 3. C Pavla Šruta. Adam Kejda vyprávěl svými slovy volně na monolog kašpárka z loutkové hry neznámého autora – název díla je Kaprál z města lhářů (kaprál je jinou postavou hry). Nathalie Svorada si pro přednes vybrala Zamilovanou Jiřího Žáčka. Za osobní zaujetí při interpretaci nonsensového textu jsme ocenili Barboru Hrudovou s básní Škyt Pavla Šruta. Za pokus o interpretaci náročného textu si čestné uznání odnesl Vojtěch Kostka s textem Pavučina Jaroslava Seiferta. Mirka Tesařová nám odvážně odvyprávěla Vepříka Boříka Jiřího Žáčka, Štěpán Zvolánek přednesl Jak se hledá princezna Michala Černíka. Jakub Láznička získal čestné uznání za nadhled při přednesu textu Miloše Kratochvíla Zlatá rybka. David Dostál nás osvěžil básní Sprcha Hanky Jelínkové.
Dětskou scénu jsme uzavřeli povídáním o kritériích hodnocení, vysvětlením, co jsme sledovali a zajímalo nás. Naťukli jsme nonsens, s použitím úvodních veršů z Tlachapouda
L. Carrolla v překladu Aloyse a Hany Skoumalových jsem demonstrovala rozsekaný a plynulý verš a děti reagovaly, která ukázka se jim líbila víc – pro tento věk to asi nebyla zrovna nejšťastnější volba – nicméně nonsensové texty se na přehlídce objevily, zkušenějším interpretům mohou být blízké (nešlo o text vybraný paní učitelkou). Děti hádaly písmeno, které se nevyslovuje (j ve tvarech slovesa být). Pozastavili jsme se i u uklánění před recitací a pátrali jsme, k čemu je, odkud přišlo. Myslela jsem, že se jím recitátorky inspirovaly u muzikantů, paní z publika nám vyprávěla, že instrukci „ukloň se před recitací“ slyšela od porotců nižšího kola. Odkázala jsem na webové stránky www.drama.cz, kde mohou zájemci sledovat vzdělávací semináře a přehlídky. Některé paní učitelky se samy přišly zeptat na konkrétní texty, použití gest při přednesu. S postupující sólistkou a recitátorem a jejich paní učitelkami jsme si povídali v úzkém kroužku o možnostech, jak si dál s texty hrát, třeba výtvarnými technikami.
V průběhu přehlídky se recitátoři dozvěděli, co je dobré říkat na začátku přednesu (název autora, překladatele, název díla – vím, že mohou existovat kolegyně a kolegové, kteří nesouhlasí).
Velké poděkování patří organizátorům přehlídky, všem účinkujícím a neméně jejich rodičům a pedagogům. Postupujícím přeji novou zkušenost ve Svitavách a všem radost z přednesu.
Změna prostoru oproti loňsku prospěla, připadalo mi, že je nám na podiu společně uvolněně a příjemně.
Jako inspiraci do budoucna nabízím:
recitátoři by mohli být řazeni podle témat svých textů (ne dle míst, odkud postoupili),
doplnit překladatele za autora textu.
„obálková metoda“ (inspirace vyprávěním Gábiny Sittové): v sále, kde se nerecituje, by mohly být pověšeny texty s obálkami, kam by posluchači psali své dojmy, vzkazy, malovali obrázky sólistům (víc práce pro organizátory, pedagogy, víc radosti a zábavy pro všechny v čase, kdy si lektoři povídají),
seznamovací hra na úvod.
V lektorském sboru pro první a druhou kategorii byli Jaroslav Dejl, Stáňa Štěpánková, Kateřina Petrlíková.
Kateřina Petrlíková
3. a 4. Kategorie
Recitátoři 3. a 4. kategorie měli letos poprvé v Třebíči k dispozici prostor hudebního sálku Městské knihovny, který je pro přednes daleko příjemnější a vhodnější než nehostinný, velký sál kulturního domu, kde se přednesová přehlídka odehrávala do loňského roku. Změna prostoru a vstřícnost organizátorů se příznivě projevila na atmosféře jak při vystoupeních, tak při rozpravě s recitátory, která probíhala po vzoru celostátní přehlídky, tedy po skupinkách či přesněji hnízdech: recitátoři, kteří měli zájem si o svém přednesu popovídat, mohli zajít za kterýmkoliv členem lektorského sboru (Jana Procházková, Jiří Pokorný, Jaroslav Provazník) podle své volby a probrat v klidu i nejmenší detaily svého vystoupení.
Úroveň 3. kategorie (vystoupilo v ní 10 recitátorů) byla letos celkově slabší, takže lektorský sbor se nakonec rozhodl vyslat na celostátní přehlídku jen jednoho recitátora. Vilém Pech byl doporučen s textem Petra Nikla Pohádka o X, protože vystihl jeho humor a příběh založený na hře s jazykem dokázal s pobavením zprostředkovat i posluchačům. Při rozhovoru byl ale recitátor upozorněn na to, aby se zbavil zbytečné vnějškové charakteristiky sovy (deformace hlasu) a pokusil se omezit intonační schémata v některých větách. S druhým textem (V W: V domě straší duch) měl však Vilém trochu problém. Ve srovnání s recitací prvního textu byl přednes tohoto textu rozpačitý a místy zbytečně přehraný. Lektorský sbor sice ocenil, že se přednašeč pokusil hledat netradiční cestu k písňovému textu, ale konstatoval, že zatím přesvědčivé řešení nenabídl.
Z hlediska dramaturgie byla 3. kategorie spíše tradiční – objevily se evergreeny Karel Poláček (Bylo nás pět) a Mikuláš Reného Goscinnyho, obvyklý Emanuel Frynta (Beran) nebo Jiří Havel (Jak vrána chtěla zpívat v opeře), ale také už dosti vyčpělý Tomáš Janovic (Pohádka o slavíkovi).
Na 4. kategorii (i v této kategorii vystoupilo v Třebíči 10 recitátorů) se většinou projevilo, že už jde o přednašeče vyspělejší, zkušenější, i když ani v tomto případě nebyla úroveň nadprůměrná.
Do Svitav lektorský sbor vyslal dva přednašeče: Tomáš Ryška zaujal soustředěným, zaujatým přednesem obou textů – jak Suchého veršů První láska, tak textem Daniely Fischerové Skladatelův sen (ze sbírky Milion melounů). Na jeho vystoupení bylo vidět, že vnímá jemný humor obou textů a daří se mu zprostředkovat ho s nadhledem. Navíc Tomáš také dokázal vcelku dobře pracovat s veršem, aniž se uchyloval ke zbytečnému sekání textu. I když druhý text nebyl na krajské přehlídce ještě zcela dopracován, bylo zřejmé, že si s ním recitátor ví rady.
Kateřina Dvořáčková si jako první text vybrala úryvek z kontroverzní knihy sedmnáctileté Johany Rubínové Můj vysvlečenej deník (podle některých zdrojů může být autorem Jan Hlaváč) a jako druhý Žáčkovu „obehranou“ Písničku o škaredých holkách. První text vypráví Kateřina s přesným viděním situace, daří se ji vytvořit a udržet atmosféru. I když si vybrala prózu, která je náročná zejména svou tematikou – její recitace by mohla snadno sklouzávat až k sentimentalitě nebo hysterii –, nestalo se to. Naopak si recitátorka dokázala udržet nad textem nadhled, úryvek má logicky rozčleněný, umí pracovat s pauzou a dialogy, Dokonce i u Žáčkova známého textu se jí daří nadhled udržet a báseň neefektně a přirozeně přednášet. Lektorský sbor také ocenil, že si recitátorka zvolila dva svým charakterem rozdílné texty,
I v Třebíči se ukázalo, jak problematické jsou prózy Michala Viewegha (zde úryvky z knihy Výchova dívek v Čechách), které recitátorům nabízejí spíše povrchní vtipkování a ironizování, ale kvalitní text k interpretaci už méně. Dva z recitátorů 4. kategorie – Kateřina Smetanová a Jiří Lukáč – sáhli po textech Jacquese Préverta (U květinářky a Jak udělat podobiznu ptáka). Bylo zřejmé, že si oba recitátoři tohoto autora zvolili vědomě, z opravdového zájmu (to byl jeden z důvodů, proč lektorský sbor udělil oběma čestné uznání), ale ani jednomu se nepodařilo přijít na způsob jak
interpretovat tyto civilní, věcné, a přitom neobyčejně bohaté texty bez zbytečného patosu nebo nepatřičného lyrizování. V Třebíči jsme se dočkali i pozoruhodného „retra“ z hlubin normalizace – přednesu plytké básně Josefa Rybáka Staří lvi, kterou si vybrala (?) a s níž marně zápasila Michaela Nováková. Ve 4. kategorii zazněly i dva velmi náročné texty, s kterými se v této věkové skupině nesetkáváme – Reynkova Samota a báseň Tak půvabná od Paula Verlaina. Pavel Hadraba s oběma texty, které ho oslovily jako čtenáře, statečně bojoval, ale jako recitátor neměl zatím šanci se k nim propracovat. Jeho „souboj“ byl však sympatický a prozrazoval nepředstíraný, opravdový vztah k literatuře, což je konec konců jeden z nejdůležitějších cílů dětského přednesu.
Závěrem dvě obecnější poznámky k oběma kategoriím: Jako výrazný problém u obou kategorií se i v Třebíči ukázaly úryvky z větších celků. Werichova Lakomá Barka (4. kategorie) nebo Karolina Ivy Procházkové (3. kategorie) jsou samozřejmě kvalitní texty. Jenže jak s nimi naložit? Vybrat si mechanicky prvních pár odstavců z knihy není řešení. Protože i úryvek – má-li být přednášen – by měl mít tvar, měl by tvořit celek, který má svůj začátek, prostředek a konec.
Pozoruhodné je, jak se v posledních dobách (netýká se to zdaleka jen třebíčské 3. a 4. kategorie) objevují dva výrazné nešvary. Předně je to nepřirozené frázování: „čtení čárek“ (mechanické respektování interpunkce v mluveném projevu), ale i zcela nesmyslné sekání textu uprostřed věty, které sdělení totálně znepřehledňuje. A z hlubin pravěku se čím dál tím víc vrací nepřirozená, hyperkorektní výslovnost souhlásky j - u pomocného slovesa být („řekl Jsem“, „řekli Jsme“...). Vše nasvědčuje tomu, že vliv médií a některých politiků (především prezidenta Miloše Zemana) na kulturu mluvy je devastující.
Jaroslav Provazník